Chemo girl

Sestra, která mi před víkendem vysvětlovala aplikaci chladícího systému Paxman, mi říkala, že po první chemoterapii už to tak hrozné nebude, protože budu vědět do čeho jdu. A jiná, když mě viděla, mi rovnou nabídla, jestli nechci obejmout. Chtěla jsem. Bylo to moc fajn a lidsky úžasně hřejivé.

První chemo jsem měla spojenou s paxmanem. Aplikace chladící čapky není hrazená pojišťovnou a je nutno ji na pokladně uhradit předem a přinést s sebou potvrzení. Kvůli paxmanovi samotná procedura, čítající obvykle kolem jedné hodiny, trvala cca hodiny tři. Dle instruktáže jsem s sebou měla teplé oblečení, horký nápoj a knížku, ale na čtení jsem se moc nesoustředila. Jednak jsem byla ponořená sama do sebe a své situace, a pak jsem pozorovala lidi, kteří v místnosti byli se mnou, a přemýšlela nad jejich příběhy. Jak je to vlastně častá nemoc a kolika lidí se týká, že jsem doposud žila ve svojí bezpečné bublině a vůbec nevěděla o tom, že někdo jiný si zrovna prožívá svoji osobní tragédii. Na onkologii převažovali starší lidé, ženy ve středním věku a pamatuji si jednu mladou dívku, která Paxmana absolvovala taky a sestřičky mi ji ukazovaly, aby potvrdila, že vlasy jen lehce prořídnou, ale zabírá to. Všichni přítomní byli zticha, nikdo si s nikým nepovídal, každý si své myšlenky střežil pro sebe.

V průběhu dalšího půl roku jsem viděla jen dvě paní, které se nějak zabavovaly samy – jedna si nosila knížku, druhá koukala do telefonu. Sem tam někdo sledoval puštěný televizní program na ČT2, jinak většinou lidi jen seděli/leželi a mlčeli. Jen jednou jsem zažila, že se starší paní bavila s pánem, poměrně hlasitě a hlavně o politice. Povětšinou ale na onkologii v čekárně i v samotné aplikační místnosti panovalo ticho. Obvyklé zdvořilostní rozloučení „Na shledanou“, jež používáme automaticky a vlastně bez obsahu, na tomhle oddělení získalo úplně jiné vyznění.

O chemoterapii má člověk mylné představy – ať si myslí, že je to dryák, po kterém se dotyčný ani nepostaví na nohy, anebo že je to pohoda jako v Sexu ve městě, kdy Samanthu „kapali“, její přítelkyně byly u ní a společně jedly nanuky. Mně říkali, že mi pak bude blbě, dostala jsem léky na nevolnost, doporučena mi byla vychlazená coca cola na žaludek a kdyby něco, měla jsem dorazit na infúzi. Chemoterapie likviduje nově se tvořící buňky, a protože ty se tvoří i žaludeční sliznici, člověku je zpravidla blbě od žaludku.

Po příjezdu domů jsem tedy rovnou zamířila do postele a jako porcelánová panenka v ní ležela další tři dny. Úplně na umření mi nebylo, cítila jsem spíše takovou jako kdyby lehkou kocovinku v hlavě, žaludek mě taky trochu tlačil, ale vydržet se to dalo. Říkala jsem si, že tak hrozné to není. Chachá! Čtvrtý den to přišlo. Společně s chemoterapií mi píchli hormonální injekci, aby mi tlumili vaječníky, a uvedli mě do umělého přechodu. Od rána mi bylo mizerně a povalovala jsem se na gauči. A najednou jsem cítila, že se blíží něco hodně špatného. Stejně jako když jsem se jako těhotná složila v pekárně při objednávce svatebních koláčků – nikoli z jejich cen, ale kvůli tomu, že jsem od rána pořádně nejedla a ještě si, hnána snahou zůstat štíhlá a krásná i po porodu, zajezdila na rotopedu. Tenkrát jsem přestala vidět, najednou měla temno a věděla, že se děje něco blbého. Teď to bylo podobné, s tím rozdílem, že temná vlna jako by mnou postupovala od noh nahoru, měla jsem pocit, že se mi do těla zabodává tisíce žhavých jehliček v každém milimetru kůže, ale současně mi bylo horko. Jestli takhle vypadá smrt, tak potěš koště. Když temná vlna začala vzlínat přes hrudník, s kýblem v náručí jsem jen houkla na své nejstarší dítě, aby vytáčelo 155, protože omdlím. Neomdlela jsem. Zato jsem se pozvracela a okamžitě mě polil studený pot. Můj první nával.

Na první chemoterapii jsem šla s nedoléčenou střevní chřipkou, na WC chodila několikrát denně (což lékařka vyhodnotila jako divné, protože „po tom jsou obvykle zácpy“), a teď se to hezky všechno spojilo dohromady. Takže asi o hodinu později po prvním návalu jsem seděla na záchodě, vyměšovala, paralelně zvracela do kyblíku, a do toho na mě přišel druhý nával. Tomu říkám jackpot. Mezi zvracením jsem volala pouze: „Ne, prosím ne!“ a už to jelo. Alespoň jsem ale už věděla, co se děje, a nepanikařila jako poprvé. Mimochodem, jiné ženy mi říkaly, že když na ně šel první nával a nevěděly ještě, co to je, opravdu si myslely, že umírají.

Návaly jsem zatím měla jen tyhle dva, ale oba stály za to. V duchu jsem se ještě mockrát omluvila padesátileté kolegyni, na kterou to občas přijde i přes den v práci, a která kvůli tomu na mě pořád větrala. V kanceláři nosím šatičky a sukničky, takže jsem permanentně mrzla a halila se do svetru a do deky. Teď ji chápu. Jakmile jsem cítila, že se třeba pod dekou začínám přehřívat, okamžitě jsem se odkopala, strhala ze sebe oblečení a letěla otevřít okno. A to už jsem se přehřívala a extrémně potila i předtím, než mě uvedli do přechodu.

Každopádně toho dne po zvracení, průjmu a návalech jsem byla tak zesláblá a zdevastovaná, že jsem jen ležela na gauči, nepřijímala žádnou potravu ani tekutiny, a nacházela se v jakémsi podivném stavu polospánku, ze kterého mě vytrhl každý hlasitější zvuk (a že děti nechápaly, že maminka je totálně mimo, hopsaly po tom gauči a vesele křičely). Manžel volal do nemocnice, ale protože se to stalo odpoledne a oddělení má konec pracovní doby v 15:00, řekli mu, ať vydržíme do dalšího dne. V noci jsem toho moc nenaspala, pořád byla v takovém zvláštním polospánku, a ráno jsem se šourala do auta s kyblíčkem v náručí jako odsouzenec na popravu. Divím se, že jsem nehodila v autě ani cestou do ordinace, kde si mě převzaly sestřičky a páčily mi kýbl z ruky, zatímco jsem slabým plačtivým hlasem volala: „Neberte mi kyblíček! Je to můj kamarád!“ Dostala jsem infúzi, doma prospala dvě hodiny spánkem beze snů a vzbudila se jako znovuzrozená. Připadala jsem si jako Marty McFly v Návratu do budoucnosti, když se jeho rodiče konečně políbili na tanečním parketu a on se při hře na kytaru z kleku vymrštil do stoje. (Abych druhý den šla na PET/CT, kde mě zase dodělali.)

Chemoterapie, možná v kombinaci s mým obsedantním vymýváním kondicionéru z hlavy, měla za vliv i to, že úderem třetího týdne mi začaly vlasy vypadávat v celých chomáčích. Kdykoli jsem si i předtím projela vlasy prsty, pár vlasů mi v nich zůstalo, tentokrát to ale byly celé trsy. Čekala jsem do kontroly u doktorky, na hlavu raději ani nesáhla, nemyla ji ani nečesala, s tím, že jí to ukážu. Když jsem pak viděla její bezprostřední reakci, pochopila jsem, že to není standardní padání vlasů, že to nemá cenu a odpoledne to vzala strojkem. Asistovala mi přitom dcera, kterou to hodně bavilo, takže jsme natáčely rádoby youtuberská videa začínající slovy „Ahoj lidi!“ a pokračující „chcete vidět, jak mi padají vlasy?“ anebo „víte, kolik vlasů roste na jedné hlavě?“ Jako jo, v dnešní choré době, a poté, co mi vnutili služební vychytralý telefon a s ním mě lapil i Instagram, napadla mě myšlenka začít celou svoji situaci sdílet s ostatními lidmi. Dokonce mne napadla i vkusná přezdívka Chemogirl. Odradila mě nejen morbidnost celé idey, ale hlavně pověrčivost – dokud není dobojováno, nechci o tom mluvit a poutat k tomu svoji, natož cizí pozornost, aby se to nezhmotnilo a šeredně mě to nepotrestalo. Plus jsem byla ve fázi, kdy mi vadily dotazy okolí a nedělalo mi dobře o tom mluvit. Takže youtuberská videa zůstanou pouze v domácím kinematografickém zlatém fondu pro příští generace .

Vtipné bylo vyrovnání stran Paxmana, který v mém případě nezaúčinkoval. Jak jsem psala, chladící čapka se hradí předem. Lékařky jsem se proto ptala, jestli zbylou zaplacenou léčbu mohu postoupit nějakému jinému pacientovi, který by ji potřeboval a třeba na ni nemá. Odpověděla mi, že ne, že peníze mi samozřejmě vrátí, a kolik aplikací jsem si zaplatila. Já na to, že mám zaplaceno na celého půl roku, že „jsem dávala těch 1 200,–“. Na to jsem byla vyvedena z omylu, že 1 200,– je za jednu aplikaci. „No, tak to jsme asi vyrovnaný!“ zasmála jsem se. Úsměv mi trochu ztuhnul, když jsem si spočítala, na kolik Paxman vyjde, pokud se aplikuje před každou chemoterapií. Já měla mít čtyři „velké“ a dvanáct „malých“. (Později jsem se dozvěděla, že při malých chemoterapiích už vlasy rostou, ale i když si vynásobím 12 kilo čtyřmi, je to docela pálka.)

Na druhou chemoterapii už jsem opravdu šla výrazně klidnější, protože jsem tušila, do čeho jdu. Opět s knížkou a opět jsem se moc nesoustředila. Tentokrát to bylo na hodinku a tentokrát jsem se poblila hned po příjezdu domů. Opět mi bylo zle nějaké tři dny, a pak se to srovnalo.

Při třetí chemoterapii jsem se proto rozhodla poslechnout rady svého fyzioterapeuta, přestala se válet v posteli a víc se hýbala. Pohyb, alespoň drobné procházky, je dobrý i kvůli metabolismu a já jsem zjistila, že když nejsem stále v horizontální poloze, je mi opravdu lépe; stačilo jen si sednout na gauč nebo chodit vzpřímená po bytě, a bylo to o dost lepší. Takže napotřetí jsem se hýbala co nejvíc, chodila i ven na procházky, a nepozvracela se ani jednou. Zato mi ovšem bylo blbě celý týden. Kladla jsem to za vinu i tomu, že tentokrát do mě chemoterapii pumpoval nějaký přístroj, vyloženě jsem cítila, jak mi to vhání tekutinu do žil, a nebylo mi to příjemné. Když jsem si na to později stěžovala, dozvěděla jsem se, že to do mě pumpovali i předtím, jen jsem si toho nevšimla. (Jeden z pacientů dokonce aplikaci chemoterapie označoval za „přečerpávací stanici“.)

Prve užité přirovnání ke kocovině, které je poměrně rozšířené i mezi laickou veřejností, je zavádějící. Tohle je něco jiného. Člověku je blbě, ale špatným způsobem blbě. Jak jsem nikdy moc nevěnovala pozornost signálům, které vysílalo moje tělo, a chovala se k němu dost macešsky, teď vyloženě křičelo o pomoc. Tohle bylo blbě zlým způsobem. A jak to po třetí chemoterapii po třech dnech nepřestalo a trvalo to dál, přistihla jsem se při tom, že sedím vedle manžela na gauči, ten nic netušící kouká na seriál a je ve svém šťastném světě, zatímco já se ve své hlavě zaobírám myšlenkami, že je mi úplně jedno, že mám nějaké tři děti, ale že radši umřu, než abych se takhle cítila dál.

Když jsem to říkala doktorce, ptala se mě: „Vám bylo na umření?“ Já na to: „Ne, já jsem chtěla umřít.“ Třetí chemoterapie prý bývá kritická. Takže čtvrtou „velkou“ chemoterapii mi raději odpustila (prý jsem byla první) a doporučila mi začít užívat antidepresiva. Když jsem až po půl roce nahlédla do svých lékařských zpráv (do té doby jsem nebyla s to je číst a řešila jen, kdy mám přijet příště), zjistila jsem, že tam zapsala: Chtěla si vzít život.Pro úplnost podotýkám, že to jsem fakt nechtěla, jen mi bylo fakt šumák, jestli umřu a vlastně mi to přišlo jako celkem dobré řešení. Nicméně se to se mnou táhne dál – v přijímacích papírech k operaci mám napsáno, že mám depresivní sklony .

(Zde vsuvka: Chemoterapii každý prožívá jinak, opravdu jsou pacienti, kteří si nedojdou na záchod bez dopomoci, trpí ukrutnou zácpou nebo je to sejme jinak. Když se zpětně ohlížím za vlastní léčbou, já měla ještě poměrně dobrý průběh.)

O antidepresivech jsem již psala a pominu-li ztrátu sexuální apetence, je to opravdu fajn vynález. Ani nemám pocit, že bych na svět koukala přes nějaké sklo a byla nějak tlumená, možná je to sklo jen mimořádně dobře vyleštěné. Záleží zase na konkrétním člověku, kamarádka třeba užívala to, co já, a do depresí se propadala ještě hlouběji, než jí změnili medikaci. Univerzální návod na štěstí to tedy není, ale je to jedna z cest pomoci. Já sama na sobě žádné osobnostní změny nepozoruji, lidé jsou ba naopak překvapeni, jak černě dokážu vtipkovat a kvitují, že jsem v pohodě. Nejsem, jenom zobu šťastné pilule . Nicméně pozor: užívání antidepresiv jsem měla předepsané ráno, a to užívám nejen léky na štítnou žlázu, ale i antihistaminika kvůli pylovým alergiím. Poměrně záhy jsem začala po obědě, zpravidla kolem druhé hodiny odpolední, pociťovat silnou únavu, kterou bylo opravdu těžké překonat. Pokud jsem se jí poddala, měla jsem dvouhodinový blackout, kdy jsem nevěděla o světě. Kdyby mé bezvládné tělo kdokoli použil jakýmkoli způsobem, neprobrala bych se (a asi by mi to i bylo fuk). Říkala jsem si, jak mně ty chemoterapie dávají záhul, než mě kamarádka, která antidepresiva zobe podstatně déle než já a má tak větší zkušenosti, upozornila, že v kombinaci s antihistaminiky mají tlumivé účinky. Takže jsem je začala užívat večer, neboť přes den člověk přece jenom potřebuje fungovat.

Každopádně antidepresiva mi pomohla vyrovnat se i s nechutí, jakou jsem pociťovala k samotnému prostředí nemocnice, městu, kam jsem za léčbou dojížděla (do té doby jsem ho neznala a nechci ho mít spojené jen s tímhle) nebo oranžové barvě. Já sama měla odpor i k oblečení, které jsem na chemky nosila, slíbila jsem si, že je až bude po všem rituálně spálím. Oranžovou barvu mají chemoterapie, sestřičky ji přirovnávají k Aperol Spritz, čímž mi tohle pití do konce života zhnusily, a smysl pro humor měl i ten, kdo vybavoval onkologické oddělení nábytkem, protože všude jsou oranžové židličky a oranžové skříňky. Jakmile jsem viděla oranžovou barvu, dělalo se mi blbě (a člověk by nevěřil, kolik toho kolem něj je oranžového), ale teď už mě to díkybohu nechává lhostejnou.

Protože čtvrtou „velkou“ chemoterapii jsem nedostala, dorazila jsem po uplynutí tří týdnů od té třetí na první chemoterapii „malou“. Sestřička mě upozorňovala: „Vy to dnes máte poprvé, je možné, že to u vás vyvolá alergické reakce.“ Zbystřila jsem. S ohledem na to, co jsem řešila v loňském roce, jsem o žádné alergické reakce nestála. „Může se Vám po tom hůř dýchat, může Vám být horko…“ Prosím pěkně, nechci! Nechci se dusit a rozhodně si nechci zopakovat návaly. „Můžeme Vám dát oblbovák, ono to tělo pak líp snáší.“ Ano, beru!

Dostala jsem tedy do kapačky tišící prostředek a do pár minut jsem nevěděla o světě. Jen matně si pamatuji, že jsem pak došla k autu, z cesty si toho už mnoho nevybavuji, tchán se starostlivě ptal, jestli mě nemá doprovodit do schodů k bytu. Tam jsem se osprchovala a zalezla do postele, abych se probudila ve čtvrt na tři odpoledne. (Na chemky jsem jezdívala kolem 7:30, většinou dříve.) Takhle dobře jsem se nikdy nevyspala!! Bylo to naprosto perfektní, takže když jsem za týden jela zas, ostýchavě, aby nepoznali, že jsem feťák, jsem se ptala, jestli tam ty tišící léky (málem jsem nahlas řekla „drogy“) mám napsané znovu. A když mi řekli, že ne, zeptala jsem se, jestli by mi to tam zase nemohli šoupnout? Od té doby sestřičky již věděly a já tak směle mohla vyslovit nahlas, že kdybych věděla, jak jsou drogy prima, brala bych je už dávno. Je to samozřejmě nadsázka, ale rouhačsky říkám, že byť mě tlumili „jen“ dithiadenem, bylo to naprosto boží! Na pondělky jsem se vyloženě těšila, byly to nejlepší dny v týdnu . Chemoterapii mi kapali v posteli, takže jsem si vždy napolohovala polštář, přikryla se dečkou, přetáhla si krempu svého kopretinového chemo koloboučku do očí a nechala se zfetovat. S vyvrácenou pusou, připadala jsem si jako ti kuřáci opia, co se v rauši váleli v opiových doupatech, ztraceni ve svém světě a úplně mimo. V posledních týdnech léčby byly na oddělení žákyňky a sestřičky se smály, že „Paní vám vysvětlí, že je to vlastně prima.“ Nechci se rouhat, ale ty pondělky mi fakt budou chybět. (A taky záchod s otočným samodesinfikujícím prkýnkem, který mě fascinoval při každé návštěvě a opakovaně jsem ho fotila a natáčela pro svoje děti.)

Vliv na to jistě má i to, že po „malých“ chemoterapiích mi nebylo tak devastujícím způsobem zle. Vlastně mi nebylo zle vůbec. V pondělí jsem vždy byla jen ospalá (později už na mě „drogy“ přestaly účinkovat a když jsem se vychrupkala ještě doma, nemohla jsem pak usnout večer, což mě upřímně štvalo), ale v podstatě už odpoledne nebo navečer jsem mohla fungovat normálně. Však mě taky manžel hned po první dávce poslal v úterý vyzvedávat děti.

Když ze mě vyprchaly účinky „velké“ chemoterapie, osmělila jsem se a vydávala se na procházky či větší výlet. Ten první jsem absolvovala někdy v březnu, kdy přišla vlna veder, čítal jen 5 km, ale byla jsem úplně vyřízená. Od poloviny prosince jsem nebyla cvičit, fyzička šla velmi rychle dolů, a tělo dostalo na zadek asi i těmi chemkami. Nepamatuju, že by mě takhle bolely nohy! Každopádně ten výlet mi vyplavil endorfiny, až jsem dostala chuť zajít si po té dlouhé době zase na kruhový trénink, a po návratu domů jsem jen přehodila věci z batohu do batohu a splavená a smradlavá šla. Ostatní se divili, když mě viděli, já zjistila, jak se umí potit hlava bez vlasů, a i když jsem nejela na svůj předchozí výkon, bylo to super.

Jakmile jsem se na onkologii zmínila, že chodím cvičit, klepali si na čelo, ale mně to opravdu dělalo dobře. Možná jsem jen léčbu snášela mimořádně dobře, nebo do mě nepouštěli takový sajrajt, jako jiným – fyzioterapeut mi říkal, že lidé běžně po chemoterapii nevyjdou schody nebo lezou na záchod po čtyřech. Mně ovšem pohyb opravdu dělal dobře, takže co to šlo, snažila jsem se aspoň chodit na procházky, jet na výlet a ve čtvrtky se účastnit tréninků. Jak předtím moje tělo volalo o pomoc, teď mi říkalo, že tohle jo.

Kromě toho jsem se začala po chemoterapiích hýčkat. Každé pondělí, co jsem procitla z kómatu, jsem si objednala nějaký burger, k tomu i nějaké vytuněné pitíčko v podobě dubajského shake nebo ovocného smoothie, a ještě pěkně nanuk nebo zmrzku. Nikdy jsem nebyla moc masová, ale už po první chemoterapii se mi zdálo o tučných burgerech s hranolkami a uzenou majonézou. Jak by řekl výpravčí Hubička z Ostře sledovaných vlaků (a on to tedy myslel jinak): „Tělo si to žádá, tělo to potřebuje!“ A tak jsem mu to dopřávala a pondělky vyhlásila jako „maminčin den“, kdy jsem odmítala cokoli dělat pro kohokoli, přežrala se, usurpovala gauč s knihou nebo u televize, všechno v domácnosti a v rodině nechala manželovi a maximálně jen odpoledne s dětmi udělala úkoly.

Za půl roku jsem přibrala deset kilo, za což mě na onkologii chválili, já jen doufám, že to zase shodím, protože bych se ráda vešla do svého oblečení. Kromě toho mi nějak nedošlo, že do mě cpou kortikoidy, a tak jsem jednoho dne koukla do zrcadla a zjistila, že můj obličej má tvar měsíčku od Josefa Lady a na tvářích mám to, co tam má Morgan Freeman. Sestra na onko mě těšila, že „to je ale dobrej herec!“, s čímž souhlasím, ale chtěla bych mít zase svůj obličej .

O rakovině se říká, že žere to, o co člověk nechce přijít. Když mi slezly vlasy, navzdory prvotní statečnosti, kdy mi děti pomáhaly holit hlavu a točili jsme u toho veselá videa, už o dva dny později jsem se na sebe raději přestala dívat při průchodu kolem zrcadla. Známá mě za to sprdla a apelovala, ať to beru, jak to je, ale už bylo pozdě. Modlila jsem se, aby, když už mi slezly vlasy, mi zůstaly alespoň řasy a obočí. A tak mi postupně plíživě a nenápadně vylysalo obočí a vypadaly řasy. Chtěla jsem zachránit svoje pravé prso, a i mi dávali naději, že to půjde, přišla jsem o něj.

Zas na druhou stranu se mi splnila většina věcí, co jsem si přála. Chtěla jsem nová prsa, zřejmě je dostanu. Chtěla jsem zhubnout? Po první chemoterapii jsem shodila 3 kg. (Abych to nabrala zpátky plus deset…) Vždy jsem chtěla kudrnaté vlasy, možná je budu mít! Žehrala jsem na svoji menstruaci? Přišla jsem o ni! Vadilo mi každodenní holení? Díky chemoterapii se od krku dolů nemusím holit. (A taky od očí nahoru.) Jen je tedy smutné, že když se po chemoterapiích tělo začalo postupně vzpamatovávat, o řasy a obočí jsem přišla, ale jako první mi začal růst knírek.

Pokračování deníčků:

• Vím, že jsem je pomlouvala, ale jsou moje! (1. část)
• Příčiny a následky (2. část)
• Reakce okolí (3. část)
• Chemoterapie a další slovíčka (4. část)
• Chemoterapie a další slovíčka – pokračování (5. část)