Naše cesta ze školky domů
- O životě
- PenelopaW
- 01.02.23
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Zhruba nějak takto vypadá každodenní cesta ze školky a ze školy domů se třemi dětmi.
Kdysi jsem v jedné knize o výchově četla srovnání, z něhož vyplývalo, jak je všechno relativní. Autorka líčila, kterak se mamince s jedním dítětem může zdát hodně věcí nemožných a stresujících - cesta k lékaři nebo čekání na úřadě. Porovnávala s maminkou mající těch dětí plus mínus pět, která s sebou vždy na poštu bere potomka jenom jednoho, stráví spolu hezkou chvilku, povídají si, čtou si knížku a neruší je u toho sourozenci. Něco na tom bude. Když jsme měli dítě první a byli jsme nezkušení a objevovali, co to vlastně rodičovství je (a já si pořád myslím, že kdyby lidé věděli, do čeho jdou, tak by mnozí dlouho váhali), neodvažovali jsme se téměř ničeho. U druhého dítěte jsme s údivem zjistili, že kupa věcí jde, jenom jde o to to zkusit, získat zkušenost a nebát se.
Když jsem jednou s jazykem na vestě celá propocená tlačila do kopce v centru města sourozenecký kočárek, v němž se na stupátku vezl náš nejstarší, náhodný kolemjdoucí se pohledem na nás potěšil a radostně volal, že doma musíme mít tolik radosti! Ono se říká: Sdílená starost, poloviční starost, sdílená radost, dvojnásobná radost. Čím víc dětí, tím víc radosti, ovšem méně se již mluví o tom, že se násobí i to všechno ostatní, co už za radostné považováno nebývá. A že se to skutečně nesčítá, ale násobí. (Kupříkladu v říjnu jsem po téměř 9 letech rodičovské dovolené znovu nastoupila do práce, strávila tam přesně tři dny, a pak byla do konce měsíce doma s nemocnými dětmi, které si postupně předaly všechny příznaky, a nakonec se o choroby podělily i s rodiči.)
Dělá mi dobře a jsem ráda, když mám svoji smečku celou pohromadě a - i když ještě občas žertujeme o tom, jak veliké dítě lze ještě nacpat do babyboxu - žádného z nich bych nevyměnila. Občas ovšem zamáčknu nostalgickou slzu při vzpomínce, jaké to bylo, když jsme měli jen jedno dítě, jak jsem si dlouhé hodiny čítávala a zažívala zenové pocity, neboť nyní většinu času ticho, mír a klid v mé hlavě rozhodně nepanují. Příkladem budiž naše cesta ze školky domů.
Školní družina má otevřeno do 16:30, a tak nejpozději před 16. hodinou musím vyběhnout z práce, sednout na tramvaj a sjet pro nejstarší dítě. Syn (nadále v textu pro zjednodušení uváděn jako Číslo 1) je ve 2. třídě, takže v šatně už netrávíme tolik času co dřív, a tak se poměrně rychle zvládneme přesunout do blízké školky, kterou navštěvují mladší sourozenci (Číslo 2 a 3). Tam zpravidla nastává kámen úrazu.
Školka ve snaze víc zapojit rodiče do výchovně-vzdělávacího procesu svých dětí zavedla tzv. Úkol týdne. Ten je sice dobrovolný, ale protože si za splnění dítě může dát magnet se svojí značkou na nástěnku, stala se z něj prestižní záležitost. A tak musíme nejprve splnit týdenní úkol, přestože učitelka již významně pomrkává na hodiny a chřestí svazkem klíčů.
Činnost je povětšinou koncipována tak, že ji může vykonávat jenom jedno dítě, takže Číslo 3 trpělivě čeká, až na něj dojde řada. A protože to vypadá jako zábava, chce si úkol splnit i Číslo 1, který je už na podobné výzvy velký. Po nějakých 15 minutách, kdy potřetí jako vzorná matka plním tu stejnou věc, je hotovo a můžeme se přesunout do šatny, kde přichází další zádrhel.
Číslo 3 se odmítá samo oblékat a když argumentuji tím, že to přece umí a ve školce se také převléká sám, s upřímností sobě vlastní odpovídá, že to umí jenom tehdy, když s ním není máma. Dlouhodobě mám neodbytný pocit, že do školky vždy přicházím mezi prvními, ale odcházím jako poslední, přičemž mne ostatní rodiče, jejichž děti mezitím v šatně při oblékání a obouvání fungovaly jako švýcarské hodinky, sledují vyčítavými či lítostivými pohledy.
Abychom se pohnuli z šatny, pomáhám proto Číslu 3 s oblékáním, což vyvolává vlnu nevole u dcerky (Číslo 2), jež se také odmítá obléknout sama, pokud jí rovněž nebudu asistovat. Finty typu, že by jí oblékl starší bratr nefungují, a zarytě se i odmítá jít před cestou vyčůrat („Nepotřebuju!“). Na náhle zchromlé Číslo 3 nezabírají ani motivační řeči paní učitelky, která přihlíží mému zoufalému zápasu: „Ukaž hezky mamince, jak se umíš sám obléknout! Vždyť ti to dneska tak pěkně šlo! On byl dnes oblečený dřív než velké děti!“
Poté, co paní učitelka začne v místnostech, které jsme právě opustili, zhasínat světlo a rachot klíčů se stává neodbytným, odcházíme směrem domů. Byť by se dooblečení dětí v šatně mohlo zdát malým vítězstvím, vše teprve začíná. Nejstarší syn se před nějakou dobou začal zajímat o vaření a pečení, na sv. Martina pekl s babičkou rohlíčky, pro bratra upekl k svátku dort, neustále pročítá různé kuchařky, které všude nosí s sebou (i do školy či sportovního kroužku), sleduje pořady o vaření a recepty se učí zpaměti. (Když nám jednou za celý měsíc zapomněl vyřídit, že ve škole dostali za úkol donést dárek do tomboly, obhajoval se tím, že musí myslet na spoustu věcí a hlavu má plnou receptů, takže se mu do ní už nic nevejde.)
Již cestou ze školy mi chtěl vyprávět nějaký recept, ale pospíchala jsem do MŠ, kde mají do pěti, a tak jsem mu slibovala, že si recept vyslechnu při zpáteční cestě. Jenže jen projdeme brankou, Číslo 2 není spokojená s tím, že ji vedu za levou ruku a vyžaduje jít za pravou, za kterou držím jejího mladšího bratra, takže se pouští, rozezlena stojí uprostřed silnice a odmítá jít dál. Vyměním tedy ruce, ale to se zase nelíbí Číslu 3, které začíná natahovat, že pravé ruky se musí držet on a že on „tam patří“.
Když (většinou za pomoci úplatku, nejsem na to hrdá) co nejsmírněji vyřešíme, kdo půjde za jakou ruku, pokládám hloupě otázku, chtějí-li děti jít celou cestu pěšky nebo pojedeme-li tramvají. Dva proti třem se shodnou na tramvaji. Číslo 3 trvá na tom, že chce jít přes park a jeho frustrace je natolik silná, že si lehá na zem a hlasitě pláče. Nedokážeme mu vysvětlit, že jízda tramvají nevylučuje park, protože na zastávku se jde přes park. Číslo 1 se stále vnucuje s recepty a já ho pokaždé přeruším kvůli řvoucímu a na zemi se válejícímu sourozenci a stále naštvanému Číslu 2, které se chce držet za pravou ruku.
Nastává vítané intermezzo v podobě cesty přes park, kde se děti mění ve šťastná stvoření pobíhající spadaným listím ozářeným měkkým svitem zapadajícího slunce. Vedle hlavní cesty, kterou chodím já, vede vyšlapaná pěšina, kudy chodí děti. Číslo 2 zastavuje u pařezu (= její balkon) a hlasitě mne zdraví, stejně hlasitě odpovídám, aby mne o chvíli později opět zdravila z pokoje (= další pařez). Číslo 1 pomáhá Číslu 3 z kopečka a sourozenci vzácně kooperují. Okolo procházející lidé se nad naší skupinkou usmívají. V místě, kde končí lesní porost, si Číslo 2 vzpomene, že potřebuje čůrat.
Přicházíme na zastávku a nastupujeme do tramvaje, kde dochází ke krátkým a bezvýznamným kompetenčním sporům o to, kdo si kam sedne a kdo bude mačkat tlačítko pro otevírání dveří. Sem tam se někdo rozhodne za plné jízdy přesednout na jiné sedadlo a v zatáčce upadne na špinavou podlahu. Jedeme pouhé dvě minuty, takže tyto situace jsou pro celkové vyprávění zcela bezvýznamné.
Od tramvaje to máme už jen kousek domů a do té doby trpělivé Číslo 1 se plačtivě ptá, kdy už mi bude moci říct nějaký recept. Protože jsem ho neustále odbývala s tím, že později, připouštím, že nyní je ten správný čas. Ihned se vzrušeně ptá, který z receptů chci slyšet? Mladší děti se mezitím hádají, kdo půjde po obrubníku a bude se mne u toho přidržovat. Pro urychlení cesty domů trhám kuličky z keře pámelníku a házím je na chodník před sebe, aby na ně Číslo 2 a 3 mohly dupat a současně se - aniž by si toho byly vědomy - pohybovaly vpřed vstříc sladké náruči domova. Rezignovaně odpovídám Číslu 1, aby mi z receptů řekl svůj nejvíc oblíbený. Další průběh cesty je zhruba následující:
(Poznámka: Jednotlivé repliky jsou uváděny za sebou, ale reálně jsou vykřikovány jedna přes druhou.)
Číslo 1: „Odvážíme si 400 g hladké mouky…“ Číslo 3 se dává do pláče, protože se zapomněl a chytil mne za levou ruku. Číslo 2 se ptá, kde má pámelníkovou kuličku, kterou jsem utrhla a hodila na zem, aby na ni mohla šlápnout. Číslo 1: „Připravíme si dvě vajíčka…“ Číslo 2: „Kde je moje kulička?“ Číslo 3: „Kde je mojekulička?“ Číslo 1: „… rozbijeme vajíčka do misky…“ Číslo 2: „Ne! Já chci jít za tuhle ruku!“ Číslo 3 (s pláčem): „To není fér!“ Číslo 1: „…prošleháme vejce s mlékem a začneme přisypávat mouku…“ Číslo 2 se s křikem zastavuje na místě a odmítá pokračovat v cestě. Číslo 3 se spokojeně chytá levé ruky a potřetí se ptá, kde je jeho bílá kulička. Číslo 1 se ujišťuje, že dávám pozor a nevzrušeně pokračuje po své konverzační koleji: „Předehřejeme si troubu na 180 stupňů…“
Já (ve snaze dokázat, že ho sleduji, přestože ho téměř nevnímám): „Není to hodně?“ Číslo 1: „Ne, takhle 180 je správně. Takže…“ Číslo 2: „Takhle kulička je moje!“ Číslo 3: „Kde je moje kulička? To není fér!“
Přicházíme k domu, odemykám dveře a po kontrole schránky stoupáme do třetího patra. Snažím se mírnit hlasové projevy Čísel 2 a 3, které se domáhají toho být vyneseny v náruči, a po příchodu k bytu se náhle plné energie po zadku klouzají po schodech zpět do přízemí, zatímco Číslo 1 stále se zápalem pokračuje ve vyprávění receptu. Jelikož jsem zpocená a poněkud mimo, přikyvuji a vydávám souhlasné zvuky podle jeho momentální intonace. Číslo 2 se dožaduje odměny za to, že vyšla po schodech nahoru sama. Mé myšlenky se upínají k okamžiku, kdy se za námi zavřou dveře bytu a s nimi i divadlo, které na schodech předvádíme sousedům.
Po příchodu do bytu Číslo 1 končí vyprávění, je pochválen a spokojeně odchází. Čísla 2 a 3 prchají do prostoru a já mohu vydechnout. Další adrenalin nastává při obvyklém kolečku: odchytit, vykoupat, převléknout, nakrmit (Číslo 1 navíc ještě: vyklidit aktovku, udělat domácí úkol do školy a připravit aktovku na další den), ale to už je jiný příběh a zpravidla už jsme na to dva (takže sdílená starost se stává poloviční).
Uznávám, že když to člověk čte, může to působit i hrůzostrašně. Nejednou jsem si vzpomněla na vtip, který na emiminu před pár lety sdílela jedna uživatelka:
„Máte nějaké děti?“* - „Ano, jsem matka tří dětí.“ „Pijete alkohol?“ - *„Ano, jsem matka tří dětí.“
Ani na to nejsem hrdá, ale když jsem si jednou po cestě z práce koupila v místní hipsterské kavárně, jež figuruje i v Hejlíkově knize, za 90,– svařák 2GO, cesta domů s dětmi se rázem stala snesitelnější a bylo mi zcela jedno, že se cestou několikrát vyválely v kaluži, konverzovaly se sochou čerta, hlasitě zpívaly v tramvaji a hádaly se, kdo půjde za jakou ruku. Vlastně mám tu cestu tak trochu v mlze, ale tím si nehodlám kazit milou vzpomínku. V té tramvaji jsem zpívala s nimi.
Nedávno se u deníčku, kde jsem popisovala naše každoroční focení u fotografa, rozpoutala diskuse na téma, proč nemáme auto a v čem spočívají jeho (ne)výhody. Souhlasím s tím, že osobní automobil člověku leckdy šetří čas, poskytuje značný komfort (třeba při velkých nákupech či přepravování početnější rodiny na delší vzdálenosti), ale pro nás by zatím opravdu šlo o zbytečný luxus. Bydlíme ve velikém městě, coby kamenem dohodil k zastávce tramvaje, která nás odveze kamkoli potřebujeme. Pokud bychom si nyní auto koupili, využívali bychom ho maximálně na výlety a většinu času by nám stálo a rezivělo před domem.
Nedělám si navíc iluze, že by se (moje) děti nepřely a nesvářily i při cestě v autě, jen by to martyrium trvalo kratší čas. Při pěší procházce domů stihneme probrat kupu věcí, na které už pak v podvečerním kolotoči povinností po příchodu nezbývá čas. Máme rituál, kdy si vyprávíme, co kdo dělal během dne a co zajímavého či pěkného jsme prožili. Abych děti zabavila a udržela v klidu, hrajeme hru, kdo uvidí nějakou věc či zvíře dle zadání, a počítáme si body. Někdy cestou závodíme, kdo k určenému mezníku dorazí jako první, a děti si tak ani nevšimnou, že jsme šli do kopce. Pozorujeme změny okolní přírody, určujeme ptáky podle zpěvu a počítáme, kolik cestou potkáme psů. Jsme na vzduchu, jsme spolu a hodně se smějeme.
Aby bylo jasno, vůbec nekritizuji ty, kteří jezdí autem, i kdyby na krátké vzdálenosti. Sama jsem vyrůstala v rodině, kde je auto považováno za něco samozřejmého, rodiče nás ráno vozili do školy, podnikali jsme hodně výletů a nákupy probíhaly jenom autem. Zároveň se ale ani neobhajuji a nelobbuji za to, aby všichni chodili pěšky. I při jízdě autem se dá zažít kupa historek, ať hrůzostrašných nebo zábavných, a jak jsem psala výše, auto má svoje nesporné výhody. Všechno má svoje pro a proti, každému vyhovuje něco jiného, a to, co jednomu přijde nepředstavitelné, druhému vyhovuje.
Nejstarší Číslo 1 plánuje stát se cukrářem, až vyroste, a mezi jeho osobní vzory aktuálně patří Josef Maršálek, jehož pořady sleduje v televizi a jehož kuchařku nutně musel mít, když ji spatřil v knihkupectví. (Jsem za to docela ráda, protože do té doby byl předmětem jeho obdivu Jim Carrey a několikrát denně u nás probíhala projekce filmu Maska, který syn simultánně daboval.) Prostřední Číslo 2 už druhým rokem tvrdí, že bude prodavačkou jahod. Jsme domluvené, že mi bude dávat slevy nebo zboží zdarma, což není vůbec špatná dohoda. (Kdyby se rozmyslela a chtěla pracovat třeba v řeznictví, bylo by to ještě lepší, ale nechci na ni vyvíjet nátlak.)
Nejmladší Číslo 3 se svěřil, že až vyroste, bude z něj robot. (Což považuji za vůbec nejlepší plán - jak babička podotkla, bude mít práci i mimo sezónu.) Nevím, co z mých dětí jednou skutečně bude, kolik budou mít svých potomků a jakou profesní dráhu si zvolí, nevím ani, jestli budou mít auto a budou s ním jezdit. (Stejně si myslím, že až budou moje děti dospělé, ulice budou plné létajících DeLoreanů a růžových hoverboardů.) Doufám ovšem, že až vyrostou, nebudou se bát chodit pěšky a budou si pamatovat, že při cestách domů se dalo zažít hodně legrace a že, i když často vztahovali ruce k nebesům a ptali se „Proč já?!“, jejich rodiče se s nimi nenudili.
Přečtěte si také
„Je můj syn autista?“ zeptala se kamarádka. Ze strachu jsem jí zalhala do očí
- Anonymní
- 22.06.26
- 1683
Říká se, že upřímnost je základem každého pevného přátelství. Jenže co dělat v situaci, kdy vás nejlepší kamarádka postaví před otázku, jejíž pravdivá odpověď by jí mohla zlomit srdce? Minulý týden...
Dcera s ADHD potřebuje asistenta. Muž zuří: „Nedělej z ní blbečka s nálepkou!“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1128
Každý rodič si přeje, aby jeho dítě mělo hladkou a bezstarostnou cestu životem. Když se ale objeví první překážky, ukáže se, jak pevný je nejen vztah rodiče k dítěti, ale i partnerů mezi sebou. My...
Manžel mě nutí jezdit každý víkend k tchyni. Ta mě jen kritizuje, jsem zoufalá
- Anonymní
- 22.06.26
- 2300
Víkend by měl být pro pracující rodiče časem odpočinku, kdy konečně vypnou, užijí si klid s rodinou a naberou síly na další pracovní týden. Pro mě je ale páteční odpoledne začátkem pravidelné noční...
Dřu ve dvou pracích do půlnoci. Podle muže ale jen „courám po kroužcích“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1110
Sedím u kuchyňského stolu, na monitoru notebooku svítí čas 0:24 a mně únavou pálí oči. Tohle je moje každodenní realita. Kolotoč, ze kterého nemůžu vystoupit, protože se ode mě očekává, že budu...
Máma mi vyčítá práci a děti ve školce. Sama mě tam jako malou zapomínala!
- Anonymní
- 22.06.26
- 734
Být dnes mámou je nesmírně vyčerpávající. Společnost na nás klade protichůdné nároky – máme budovat kariéru, vypadat skvěle, mít naklizenou domácnost, a přitom se dětem věnovat čtyřiadvacet hodin...
Soused chová koně na miniaturním pozemku. Utíkají mu a ničí mi zahrádku
- Anonymní
- 21.06.26
- 1370
Mít vlastní dům se zahradou byl vždycky můj sen. Představa, jak si ráno vypiju kávu na terase a odpoledne si nasbírám vlastní rajčata a jahody ze záhonu, mě držela nad vodou během dlouhých let...
Kryla jsem kamarádčinu nevěru. Když to prasklo, otočilo se to proti mně
- Anonymní
- 21.06.26
- 2730
Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu do situace, kdy budu litovat, že jsem chtěla někomu pomoct. S kamarádkou jsme se znaly skoro patnáct let. Prošly jsme spolu školou, prvními láskami, svatbami i...
Na dětské oslavě u kamarádky se málem utopilo dítě. A nikdo si toho ani nevšiml
- Anonymní
- 21.06.26
- 1969
Ještě teď je mi z toho špatně. Měla to být oslava narozenin kamarádky mé dcery ze školky. Johanka slavila své krásné páté narozeniny a její rodiče to pojali opravdu ve velkém. Mají krásnou zahradu...
Rodinná oslava u tchýně se změnila v drama. Museli jsme volat záchranku
- Anonymní
- 21.06.26
- 1837
Tchyně se rozhodla uspořádat rodinnou oslavu bez ohledu na to, že venku panovala opravdu úmorná vedra. Na jejich zahradě není jediný strom a ani pod slunečníkem se člověk moc neochladí. Říkala jsem...
Romantický víkend ve dvou? Přítel na něj pozval své kamarády a já jim měla vařit
- Anonymní
- 21.06.26
- 1680
Jsem na Mirka neskutečně naštvaná a upřímně přemýšlím, jestli má tenhle vztah vůbec smysl. Tohle jsem fakt nečekala. Nejsme spolu dlouho, ale moc dobře ví, že jsem romantický typ. Zatímco já...
. Dneska jsem ráno vedla do školky, cesta byla velice podobná jako ta domů, a naprosto překvapil Číslo 1, který se poprvé nezapojoval do sourozeneckých půtek, ale naopak pomáhal a fungoval jako parťák. Vzdal se držení za ruku, když mladší kňourali, že je nikdo nevede, hlídal Číslo 3, aby nespadl pod tramvaj, pomohl Číslu 2 vystupovat, a ještě mi pohladil ruku, když už jsem si nahlas zoufala. To mi dává naději, že jednou do tohohle dorostou i ti malí a půjdeme ve spořádaném zástupu, aniž bychom vyvolávali nežádoucí pozornost a cesta nám zabrala hodinu a půl 
.
, „Pojďte, děti, mám bonbóny, dám vám je a budete hodni, jo?“ 
. Ono to fakt nikdy jinak nejde a pozitivní odměna zkrátka motivuje nejvíc 
. U nás svého času zřizovatel u některých školek pracovně zkusil provoz do 17:00 s tím, že se uvidí, kolik rodičů to reálně bude využívat. Na pátou jsem tedy zatím nepřišla nikdy, ale moje děti často zůstávají mezi posledními a těžce to nesou. Je to pro nás ale lepší varianta než podniková školka, která má sice do 17:30, ale je na druhém konci města a naprosto mimo naše bydliště a spádovou školu.
Milé i vtipné zároveň! 
), ale zas díky tomu, že manžel je vodí ráno, můžu končit už v 15.