Vyměnil mě za lolitu. Když ho vyždímala jako citron, přiběhl zpátky s prosíkem

Je mi 55 let, děti už jsou dávno pryč, jsem dokonce babičkou ročního Matouška. S mužem Karlem jsme spolu žili přes 30 let. Neříkám, že byl vždycky věrný. Před necelým rokem se úplně zbláznil. V práci se zamiloval do kolegyně, která je jen o něco málo starší než naše dcery. Sbalil si věci a odešel. Jenže před pár týdny zazvonil a začal se omlouvat.

Vyměnil mě za lolitu. Když ho vyždímala jako citron, přiběhl zpátky s prosíkem Vyměnil mě za lolitu. Když ho vyždímala jako citron, přiběhl zpátky s prosíkem Zdroj: Canva

Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Přišel domů, rtěnku na tváři, kterou ani neskrýval, a s takovým tím pohledem zastydlého puberťáka se mi omlouval. Prý potkal někoho jiného a už se mnou nemůže dál žít.

Když jsem mu s ledovým klidem řekla: „Ok, tak si jdi,“ koukal na mě doslova nevěřícně. Ano, nedala jsem na sobě nic znát. Rozbrečela jsem se až poté, co za ním zaklaply dveře. Byl tak poblázněný, že si sbalil jen pár věcí a nechal mi dům a všechno. A pak se několik měsíců neozval.

Nejdřív jsem brečela, pak mě přepadl vztek. A rozhodla jsem se, že začnu žít. Došla jsem si k holiči, začala cvičit, změnila jídelníček a věnovala se sama sobě. A světe div se, po nějaké době se za mnou občas otočil i nějaký chlap. A pak jsem je jednou potkala. Vypadali jako otec a dcera. Ona o hlavu větší, zmalovaná jako šašek, a on takový utrápený „děda“, který za ní sotva vlál.

„No jo, peníze ještě nějaké má, až ho vymačká jako citrón, určitě ho vykopne,“ pomyslela jsem si. A nebyla jsem daleko od pravdy. Když zazvonil u nás doma, bylo mi to hned jasné. Měl u sebe kufr, vypadal dost zničeně, jako by ani nespal. „Miládko, prosím tě, mohl bych tady přespat?“ prosil mě. „Ale copak, slečinka se už nabažila?“ dodala jsem jedovatě. Ale samozřejmě jsem ho pustila dovnitř. Barák je naštěstí velký a navíc není jen můj.

Žijeme sice spolu, ale každý zvlášť. Tohle mu nemůžu odpustit, i když se hodně snaží. Ale na druhou stranu nemůžu říct, že by mi to nedělalo dobře. Možná bych si jednou mohla přivést domů také „zajíčka“.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
deMerteuil
376
28.11.25 22:20

Jako odpustit mu můžete, ale asi bych neměla důvod, proč s ním dál žít… Stejně bych ale asi nějak cíleně se nemstila. Je vidět, že to. ještě vůbec nemáte vyřešené…

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
29.11.25 19:45

Zajímalo by mě, proč je to vlastně tak běžná věc, že ti chlapi mají potřebu si stále něco dokazovat..
Vám posílám sílu, je to jen a jen na Vás, jak to bude, ale určitě mu to nedejte zadarmo :).

  • Upravit
Vložit nový komentář