Vyvolávaný porod a akutní císařský řez
- Porod
- omites
- 24.03.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Našemu miláčkovi v bříšku se na svět vůbec nechtělo. Ke konci těhotenství jsem neměla poslíčky, už jsem byla po termínu a pořád se nic nedělo. Nakonec se doktoři rozhodli vyvolávat a nebýt toho, asi mám Jiříčka v bříšku dodnes, protože malý rošťák se rozhodl, že nebude sestupovat ani do otevřených porodních cest a následoval akutní císař.
Termín porodu jsem měla 27. 12. 2010. Veřila jsem Jiříčkovi, že to zvládne do konce roku. Njn, samo že jsem chtěla hlavně zdravé díte, ale kdo by k tomu nechtěl ještě porodné, že. Jenže ke konci těhotenství mi nic nebylo, žádní poslíčci a z každé kontroly od svého gynekologa jsem odcházela s tím, že se nic neděje. Ke svému gynekologovi jsem chodila až do 40+0tt. Pak už měl vánoční dovolenou a ve čvrtek 30. 12. jsem šla na ozvy do porodnice. Jsem si říkala, že si mě tam nenechají, že je to teprve 3 dny po termínu. Ale pan doktor zkoukl monitor, vyšetřil mě a zeptal se mě, jestli bych chtěla rodit. A já chtěla.
Takže mě ubytovali samotnou na pokoji na gynekologii a první den se nedělo nic. Nechala jsem si od manžela dovést notebook a nějaké jídlo, to nemocniční mi opravdu nestačilo. V pátek ráno zavedli tabletu a nic. Večer jsem ležela na pokoji, dívala se na silvestrovský program a hladila si svoje klidné bříško. O půlnoci jsem se dívala, jak létají petardy, přijala několik telefonátů od rodiny a šla jsem spát.
Všichni se mě teda ptali, jestli mi nevadí, že ležím na Silvestra v porodnici. Ale já už přece nejsem malá holka a těh Silvestrů ještě bude. Byla jsem ráda, že mi dělají monitory a já vím, že se miminku daří dobře. V sobotu ráno zavedli další tabletu. Opět se nic nestalo. V neděli mě prý nechají odpočinout (dodnes nechápu od čeho) a pokračovat ve vyvolávání se bude až v pondělí. No beztak čekali na posvátkovou pondělní směnu, až tam bude víc doktorů.
V pondělí ráno zavedli tabletu, která tradičně nic neudělala. Na vizitě se mě pan primář ptal, jestli tomu teda pomůžeme i nějak víc? Souhlasila jsem, tak mě poslal na zátěžový test. Pro jistotu jsem si sbalila věci do kabele, která jsem nechala na pokojina. Vyfasovala jsem moji dokumentaci, instrukce, že kdybych se zase vrácela, tak mám dokumentaci vrátit na sesternu a jenom s gumičkou a mobilem v kapse županu jsem zvonila na porodní sály. Říkala jsem si, zas nějaký test, to mě pošlou stejně zpátky. Na porodních sálech mě PA přijala, zavedla kanylu, měla nějaké blbé kecy o tom, že do porodnice se chodí s žílami a pustila do mě oxytocin. Už to chování při kanyle mě mělo varovat…
Se zátěžovým testem se začalo v deset. Pak ho doktor vyhodnotil, řekl, že výsledek je v pořádku a že budeme pokračovat v porodu. Ty bláho, tak já teda rodím?! Kontrakce nastoupily opravdu šílené. Ptala jsem se PA, jestli to má takhle bolet od začátku? Strašně se divila, že mě něco jako bolí a přesunula mě na balon. Myslela jsem si, že kontrakce budou třeba po čtyřech minutách, prodýchám je a pak budu mít na chvilku pokoj a pak se ten interval začne zkracovat. No houby s octem.
Jedna kontrakce za druhou, to už jsem dýchala jak pejsek a jenom přes otevřené dveře z druhé místnosti slyšela PA, že jestli budu takhle dýchat, tak to do konce neudýchá. No tak doprčic, jak mám teda dýchat?! To už mi jaksi nevysvětlila. Na porodním kurzu říkali, že zhluboka prodýchávat kontrakce, ale to šlo orpavdu velice těžko.
Po vyšetření zjistili, že jsem otevřena na 3 cm a na chvíli mě odpojili od oxytocinu a udělali přípravu. Ještě se mě hloupě ptali, kde mám ručník a mydlo. No kde asi, v tašce na pokoji, vždyť mě poslali jenom na nějaký test a nikdo mi neřekl, že už z toho může být porod. Nechali mě u záchodu a sprchy. Po klystýru jsem teda vlezla do sprchy a zjistla, že kontrakce se zmírňují a jdou prodýchat.
Napadlo mě, že normální porod nemusí být zas až tak špatný. Ale to už jsem se šinula ze sprchy a PA jsem řekla, že se to zmírnilo. Prý tak šup šup na oxytocin, aby se nám to nezastavilo. Natočila ozvy, prohlédla (4 cm), přemístila na balon a odešla. A já zjitila, že už nevydržím ani na baloně, ani chodit nepomáhalo. Stála jsem u okna opřená o parapet a jelikož mi teda nikdo neřekl, co mám u tak silných kontrakcí dělat, tak jsem křičela a křičela a křičela.
Asi za 15 minut přiběhla PA i s mladou doktorkou a začali zjišťovat, proč tak řvu. Konzultovali něco po telefonu s primářem a pak mi dali do kapačky tramal. Ne že by se kontrakce nějak výrazně zmírnily, ale otevřela jsem se na 8 cm. Jenže bolesti pořád strašné, já už napojená na monitor kontinuálně, tudíž jsem mohla jenom ležet a kroutit se jak žížala a vůbec se mi nedařilo správně dýchat.
Mladá doktorka se mě ptala, jestli mě manžel nepřijede podpořit. Jo kdyby mi tak někdo řekl, že se bude rodit, tak by možná i někdo přijel, ale to se PA mi neobtěžovala říct na začátku a po nástupu rychlých bolestí jsem se rozhodla, že nebudu nikoho volat. Manžel stejně u porodu být nechtěl. Ještě jsem měla v záloze svoji sestru, ale dnes si říkám, že je dobře, že jsem ji nevolala, možná by ani děti nechtěla po těch mých hysterických výstupech.
Malý začal tepově padat a monitor se rozhoukal. Doběhly zase ty dvě (PA a doktorka) a prej, že musím pořádně dýchat, že miminku se to moje dýchání nelíbí a že jestli si ho chci jako zabít? Doháje, tak, jak mám teda dýchat?! Snažila jsem se zhluboka prodýchávat, když bych to prej tím rychlým dýcháním nezvládla do konce, ale to mi opravdu vůbec nešlo a zase jsem spíš křičela než dýchala.
Vůbec netuším, jak to moje hlasivky mohly zvládnout. Nakonec se objevil starší doktor a ten mi vysvětlil, že musím, prostě musím dýchat, buď zhluboka a nebo jako pejsek. Začala jsem tedy dýchat jako pejsek, když už mi to dovolili a docela se to dalo zvládat. Malý se chytil. Asi jsem potřebovala chlapskou autoritu, abych se srovnala. Trvalo to ještě asi hodinu než jsem se otevřela celá.
To už tam byl se mnou ten doktor a neuvěřitelně mi pomáhal. Hladil mě po nohou a říkal, že to zvládnu, že jenom co zajde branka, tak na to půjdem. Branka zašla a já mohla začít tlačit. Položila jsem se teda do toho, pořádně jsem se nadechla, zatla zuby a oči a zatlačila. Ale necítila jsem, že by se něco uvnitř dělo. Doktor do mě po kontrakci strčil ruku a říká, že malý neklesá.
Že je sice hlavou dolů, ale že je stejně v nějaké divné pozici, že bude asi i hodně velký (odhad na ultrazvuku byl 3,6 kg), že by to pro mě bylo jenom trápění s kdovíjakým koncem a že by to nejradši sekl. Tak říkám, klidně sekejte, ale hlavně něco dělejte. A najednou kolem mě začal šrumec. Ovázat nohy, sundat řetízky a naušnice, do toho jsem volala manželovi, že rodím (on to ještě nevěděl) a že mě vezou na operační sál na císař, do toho jsem měla pořád kontrakce, i když oxytocin mi už stopli.
Odvezli mě o patro níž na operační sál, tam už byl můj pan doktor v zeleném a ještě další zelení lidi. Vidím anesteziologa a říkám mu, ať už mě uspí, že už to chci mít za sebou. A on mi v klidu odpovídá, že ještě ne, že je potřeba, aby si to on všechno nachystal a že tam musí být všichni a teprve potom mě uspí, aby miminko bylo pod narkózou co nejkratší dobu. Takže jsem si odbyla ještě asi 4 kontrakce a pak už jsem konečně ucítila hořkost na patře a usnula jsem.
Když jsem se omámená probrala, tak už mi sestřička hlásila, že Jiříček se narodil v 15:40, má 52 cm a 4350 g.
Malého mi přinesli ukázat až další den na JIP, kdy se poprvé přisál. Večer jsme se na něj byli podívat s manželem, ale nekojila jsem ho. To až další den. Takže jsem vlastně začali pořádně kojit 2 dny po porodu. Malý se naštěstí o jídlo hlásil pořádně, tak mě hezky rozkojil.
Dneska už má 11 týdnů, je to náš miláček, manžel se z něho může pominout a to doslova. Netušila jsem, jak velkou hloubku může mít to slovo: mateřství. A teď bych brečela štěstím skoro pokaždé, když se na mě usměje a začně vykládat. V noci ho pozoruji, jak krásně spinká a vypadá, jak andílek. Přes den pravda trochu zlobí, ale tohle já vydržím, hlavně když bude zdravý.
Takže porod byl sice krátky, ale o to intzenzivnější. První týden jsem říkala, že už další děti nechci. Pak jsem teda říkala, že příště rodím jedině císařem už od začátku. No a dneska už si začínám pohrávat s myšlenkou na přirozený porod. Opravdu časem se všechny ty blesti otupí a člověk by šel do toho znova, když výsledkem je tak krásně stvoření jako náš Jiříček.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 942
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1644
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20643
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2610
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2596
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....