Vzala jsem si cizince. Teď mi vadí, že se ani po deseti letech nedomluví česky

Max mluví perfektně anglicky a německy a já tak trochu doufala, že si poradí i s češtinou. Jenže on měl od začátku k mému jazyku dost negativní vztah. Když jsem na něj mluvila česky, chtěl, abych přešla do angličtiny. Jenže bariéra mezi ním a mou rodinou a některými přáteli kvůli tomu zůstala dost velká.

Moji rodiče anglicky neumí vůbec a hodně přátel mu nerozumí. On se totiž nesnaží ani mluvit pomaleji. Nakonec to vyřešil tak, že se s nikým skoro nebaví. Pohybuje se v okruhu svých zahraničních přátel a kolegů a to mu stačí. Jenže pro mě to vůbec není jednoduché. Když jedeme k našim na oběd, musím pořád překládat. Navíc si myslím, že Max dost rozumí a že by zvládl i nějakou lehčí konverzaci v češtině. Ale ne, prý jim nerozumí.

Na setkání s mými přáteli většinou nejde a pak je uražený, když já nechci jít s těmi jeho. Jsou to samí cizinci, což je fajn, já anglicky umím dobře, ale ani mně to není vždy příjemné. V poslední době se mi zdá, že se čím dál víc rozcházíme. Navíc je mi pětatřicet a chtěla bych děti. Jenže si nejsem jistá, jestli je chci s Maxem.

Vždycky jsem si říkala, že život s cizincem nemůže být o nic náročnější než s Čechem. Prostě jde jen o řeč. Teď ale mám pocit, že už to není jen o jazyce, ale také o mentalitě. Možná bych to tak měla i s českým mužem, těžko říct. Každopádně vůbec nevím, jak dál.