Moje vzpomínání
- O životě
- verusnerus
- 19.03.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nerada mluvím o svém dětství, přesto jsem se dnes rozhodla napsat deníček jako vzpomínku na svoji maminku. Dneska by totiž měla 48. narozeniny, jenže je to už bohužel přesně 13 let, kdy nás opustila. Od malička jsem s bratrem bydlela u babičky a bydlela tam s námi i mamka. Bratr má jiného otce než já, otce, který i přesto, že není můj, si mě nechal zapsat jako svoji vlastní dceru, ale to je asi tak vše, co pro mě kdy udělal. Nikdy o nás nejevil zájem, bydlel v Praze.
Když jsme byli malí, jezdili jsme k němu občas na prázdniny, ale nebylo to moc často. Naposledy jsem ho viděla v 10 letech, rok potom, co nám zemřela maminka. Vlastního otce bohužel vůbec neznám a asi ani nikdy nepoznám, jelikož mi mamka neřekla ani jeho jméno. On sice ví, že existuji, ale zájem bohužel taky nejevil. Nevím, proč jsme měli takovou smůlu, ale nejspíš proto, že mamka měla smůlu na chlapy. Vybírala si samé problémové partnery, ačkoliv byla hodná a nadevšechno nás milovala. Udělala v životě hodně velkých chyb, na které jsme všichni včetně jí samé doplatili.
Když mi bylo 6 let, přišla k nám jednoho sociální pracovnice s tím, že se o nás mamka dostatečně nestará. Je pravda, že mamka často nebyla doma a babička na nás byla sama. A tak jsme nakonec skončili na rok v dětském domově, ačkoliv nám nic nechybělo a doma jsme měli všechno. Babička se o nás rok soudila, jezdila za námi pravidelně každý týden s taškami plnými sladkostí, a nakonec jednou přijela a odvezla si nás s sebou zase zpátky domů. Ten den si pamatuji jako dnes, když jsem se ptala, jestli už je to opravdu napořád a jestli už se nebudeme muset vracet zpátky. Naštěstí to napořád bylo.
Mamka se od nás mezitím musela odstěhovat, ale mohla se s námi dál normálně vídat. Další dva roky jsme žili tak nějak v poklidu, do té doby než přišel den, kdy měla mamka právě narozeniny a chtěla je jít slavit. Její tehdejší další problémový partner ji nechtěl pustit samotnou, a tak se u nás na předsíni v bytě odehrála jen před mýma očima hádka, která skončila velkou a asi i nejspíše osudnou pěstí do mamčiny hlavy. Mamka i přesto nakonec odešla slavit, přítel odjel domů a já s bratrem a babičkou zůstala samozřejmě doma.
Pár vteřin předtím, než se za mamkou zavřely dveře od výtahu a viděla jsem ji naposledy ve svém životě zdravou, jsem ji prosila, ať nikam nejezdí a zůstane s námi doma. Ona mi na to jen odpověděla, že se nemám bát a že nám brzy ráno přijde připravit svačinu do školy, jako to dělala každý den. Jenže už nepřišla… místo mamky přišel dopis s tím, že mamka leží na ARU, že prý v restauraci upadla na schodu, na jediném malém schodu, který tam byl, a že si velmi vážně poranila hlavu. Další den jsme proto všichni jeli za mamkou do nemocnice, pamatuju si, že měla strašně oteklé oko a půlku tváře měla úplně modrou. Doktoři později říkali, že by na to oko nejspíše oslepla.
Stále jsme věřili, že se mamka uzdraví, i když na návštěvě na nás vůbec nereagovala, měla na sobě plenky a byl to opravdu hrozný pohled, bylo mi sice teprve 9 le , ale dodnes si to živě vybavuji. Mamka v nemocnici ležela 3 dny, a když jsme za ní měli opět jít na návštěvu, běžela jsem ze školy a těšila se na ni. Jenže když jsem otevřela dveře od bytu a zeptala se babičky, jestli tedy jdeme za mamkou, její odpověď mi v tu chvíli úplně změnila život. Jen mi řekla: „maminka umřela“ a začala brečet zároveň se mnou. Můj bratr to nesl asi ještě hůř než já, když mu tu samou větu babička řekla, začal mít hysterický záchvat, nedokázal přestat brečet a v pokojíčku kopal do skříní atd.
V dopise z nemocnice stálo, že mamka dostala krvácení do mozku a že i přes elektrošoky, které jí dávali, to nepřežila, a kdyby to přežila, už by nadosmrti nejspíš byla postižená. Já si samozřejmě nemyslím, že ten pád na schod by jí tohle způsobil, protože jsem viděla tu ránu, kterou mamka dostala od toho hnusného chlapa. Jenže policie případ uzavřela, sice mě vyslýchali a já jsem řekla všechno, co jsem viděla, ale můj věk byl asi pro důkazy nedostatečný. O pár let později se ten chlap prý oběsil, alespoň tak jsem to slyšela.
Moji babičku to samozřejmě zasáhlo asi nejvíce, bylo to její milované dítě, i přesto, že jí mamka nadrobila spoustu problémů. Od mamčiny smrti nechodila babi vůbec ven, byla stále jen doma. Ve 13 letech mi potom babička zemřela na rakovinu a šli jsme do pěstounské péče k mamčině sestře, se kterou jsem dodnes v kontaktu, a dělá mojí malé dceři Viktorce náhradní babičku. O babičce napíši třeba v dalším deníčku, protože ve skutečnosti vím, že jsem ji měla radši než mamku za to všechno, co pro nás dělala a za to, jak byla úžasná.
Každopádně i svoji mamku jsem milovala, moc mi tu teď chybí a každý den si říkám, jaká by to asi byla babička a jestli by byla pyšná na to, že jsem porodila dceru a starám se o ni snad opravdu vzorně, i přesto, že si příbuzní nejdřív mysleli, že budu stejně jako ona utíkat. Ale to bych v životě nemohla udělat, asi i díky těmhle zkušenostem, které mě v dětství potkaly. A hlavně si myslím, že mě babička vychovala, jak nejlépe mohla a snad je to dnes i poznat.
Přečtěte si také
Na ultrazvuku nenašli srdeční akci mého miminka. Pak šlo o minuty
- Anonymní
- 20.11.26
- 6
Vždycky jsem si přála velkou rodinu, jsem totiž jedináček. Jenže jsem studovala a pak odešla do Prahy za prací a než se nadála bylo mi 28.
Kvůli přijímačkám sedíme každý víkend doma. Manžel zakázal i obyčejné výlety
- AnetaMar
- 20.11.26
- 58
Od chvíle, kdy se syn začal připravovat na přijímačky, se u nás všechno točí kolem školy. Manžel tvrdí, že teď není čas na zábavu a že každý promarněný víkend může rozhodnout o jeho budoucnosti. Já...
Dívám se, jak se syn se snachou uštvou. Pomoc ode mě ale odmítají
- babiMáňa
- 19.11.26
- 1135
Když jsem synovi nabídla, že jim občas pohlídám děti, aby si se snachou mohli někam vyrazit, odpověděl mi, že dneska už se rodiny organizují jinak a že moje rady nepotřebují. Zůstala jsem stát s...
Kamarád mi závidí manželku. Kdyby věděl, jaké peklo máme doma
- Lavi.P
- 19.11.26
- 1310
Minulý týden mi kamarád u piva zase záviděl, jakou mám doma manželku. Prý má štěstí, že se Martina tak stará o děti, vaří, uklízí, nakupuje a ještě mi každé ráno připravuje svačinu do práce. Jenže...
Moje první kolonoskopie aneb Proč bych příště šel jinam
- M_Vladim
- 19.11.26
- 943
Jak jsem absolvoval jsem a malá recenze pracoviště.
Po smrti maminky jsem nesnesitelná. Vadí mi děti, manžel i celý svět
- AnetaMar
- 19.11.26
- 471
Od smrti maminky jsem pořád podrážděná. Vadí mi hluk, otázky, nepořádek, manželovy poznámky i to, že po mně někdo něco chce. Nejraději bych se zavřela v pokoji a nikoho neviděla. Jenže mám dvě děti...
Porodila jsem v sedmnácti. Dodnes se stydím svléknout před manželem
- AnetaMar
- 19.11.26
- 817
Někdy se na sebe podívám do zrcadla a nejradši bych se zase rychle oblékla. Vadí mi břicho, povolená kůže i prsa, která už dávno nevypadají jako dřív. Je mi jednačtyřicet, mám dvě děti a pořád se...
Milenec mi slibuje rozvod, ale Vánoce chce zase trávit s manželkou
- Anonymní
- 18.11.26
- 1204
Už osm měsíců se scházím s ženatým mužem. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že spolu žijí jen kvůli dětem a že jsem žena, se kterou chce zestárnout. Jenže pokaždé, když má udělat skutečný...
Je mi 40, ale rodičům se pořád bojím odporovat. Jejich strach mi ničí život
- Anonymní
- 18.11.26
- 903
„Ve čtyřiceti už bys měla být samostatná,“ říkám sama sobě den co den. Jenže já taková být nedokážu. Pořád žiju tak, jak chtějí moji stárnoucí rodiče, a připadám si jako malá holka. Už tolikrát...
Dcera odmítá jezdit k tchyni. Manžel mě obviňuje, že jsem ji proti ní poštvala
- Anonymní
- 18.11.26
- 844
Když se manžel dozvěděl, že naše dcera Eliška zase odmítá jet na víkend k babičce, obrátil se samozřejmě na mě. Podle něj jsem ji proti jeho mámě zmanipulovala a schválně ničím jejich vztah. Přitom...