Moje vzpomínání
- O životě
- verusnerus
- 19.03.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nerada mluvím o svém dětství, přesto jsem se dnes rozhodla napsat deníček jako vzpomínku na svoji maminku. Dneska by totiž měla 48. narozeniny, jenže je to už bohužel přesně 13 let, kdy nás opustila. Od malička jsem s bratrem bydlela u babičky a bydlela tam s námi i mamka. Bratr má jiného otce než já, otce, který i přesto, že není můj, si mě nechal zapsat jako svoji vlastní dceru, ale to je asi tak vše, co pro mě kdy udělal. Nikdy o nás nejevil zájem, bydlel v Praze.
Když jsme byli malí, jezdili jsme k němu občas na prázdniny, ale nebylo to moc často. Naposledy jsem ho viděla v 10 letech, rok potom, co nám zemřela maminka. Vlastního otce bohužel vůbec neznám a asi ani nikdy nepoznám, jelikož mi mamka neřekla ani jeho jméno. On sice ví, že existuji, ale zájem bohužel taky nejevil. Nevím, proč jsme měli takovou smůlu, ale nejspíš proto, že mamka měla smůlu na chlapy. Vybírala si samé problémové partnery, ačkoliv byla hodná a nadevšechno nás milovala. Udělala v životě hodně velkých chyb, na které jsme všichni včetně jí samé doplatili.
Když mi bylo 6 let, přišla k nám jednoho sociální pracovnice s tím, že se o nás mamka dostatečně nestará. Je pravda, že mamka často nebyla doma a babička na nás byla sama. A tak jsme nakonec skončili na rok v dětském domově, ačkoliv nám nic nechybělo a doma jsme měli všechno. Babička se o nás rok soudila, jezdila za námi pravidelně každý týden s taškami plnými sladkostí, a nakonec jednou přijela a odvezla si nás s sebou zase zpátky domů. Ten den si pamatuji jako dnes, když jsem se ptala, jestli už je to opravdu napořád a jestli už se nebudeme muset vracet zpátky. Naštěstí to napořád bylo.
Mamka se od nás mezitím musela odstěhovat, ale mohla se s námi dál normálně vídat. Další dva roky jsme žili tak nějak v poklidu, do té doby než přišel den, kdy měla mamka právě narozeniny a chtěla je jít slavit. Její tehdejší další problémový partner ji nechtěl pustit samotnou, a tak se u nás na předsíni v bytě odehrála jen před mýma očima hádka, která skončila velkou a asi i nejspíše osudnou pěstí do mamčiny hlavy. Mamka i přesto nakonec odešla slavit, přítel odjel domů a já s bratrem a babičkou zůstala samozřejmě doma.
Pár vteřin předtím, než se za mamkou zavřely dveře od výtahu a viděla jsem ji naposledy ve svém životě zdravou, jsem ji prosila, ať nikam nejezdí a zůstane s námi doma. Ona mi na to jen odpověděla, že se nemám bát a že nám brzy ráno přijde připravit svačinu do školy, jako to dělala každý den. Jenže už nepřišla… místo mamky přišel dopis s tím, že mamka leží na ARU, že prý v restauraci upadla na schodu, na jediném malém schodu, který tam byl, a že si velmi vážně poranila hlavu. Další den jsme proto všichni jeli za mamkou do nemocnice, pamatuju si, že měla strašně oteklé oko a půlku tváře měla úplně modrou. Doktoři později říkali, že by na to oko nejspíše oslepla.
Stále jsme věřili, že se mamka uzdraví, i když na návštěvě na nás vůbec nereagovala, měla na sobě plenky a byl to opravdu hrozný pohled, bylo mi sice teprve 9 le , ale dodnes si to živě vybavuji. Mamka v nemocnici ležela 3 dny, a když jsme za ní měli opět jít na návštěvu, běžela jsem ze školy a těšila se na ni. Jenže když jsem otevřela dveře od bytu a zeptala se babičky, jestli tedy jdeme za mamkou, její odpověď mi v tu chvíli úplně změnila život. Jen mi řekla: „maminka umřela“ a začala brečet zároveň se mnou. Můj bratr to nesl asi ještě hůř než já, když mu tu samou větu babička řekla, začal mít hysterický záchvat, nedokázal přestat brečet a v pokojíčku kopal do skříní atd.
V dopise z nemocnice stálo, že mamka dostala krvácení do mozku a že i přes elektrošoky, které jí dávali, to nepřežila, a kdyby to přežila, už by nadosmrti nejspíš byla postižená. Já si samozřejmě nemyslím, že ten pád na schod by jí tohle způsobil, protože jsem viděla tu ránu, kterou mamka dostala od toho hnusného chlapa. Jenže policie případ uzavřela, sice mě vyslýchali a já jsem řekla všechno, co jsem viděla, ale můj věk byl asi pro důkazy nedostatečný. O pár let později se ten chlap prý oběsil, alespoň tak jsem to slyšela.
Moji babičku to samozřejmě zasáhlo asi nejvíce, bylo to její milované dítě, i přesto, že jí mamka nadrobila spoustu problémů. Od mamčiny smrti nechodila babi vůbec ven, byla stále jen doma. Ve 13 letech mi potom babička zemřela na rakovinu a šli jsme do pěstounské péče k mamčině sestře, se kterou jsem dodnes v kontaktu, a dělá mojí malé dceři Viktorce náhradní babičku. O babičce napíši třeba v dalším deníčku, protože ve skutečnosti vím, že jsem ji měla radši než mamku za to všechno, co pro nás dělala a za to, jak byla úžasná.
Každopádně i svoji mamku jsem milovala, moc mi tu teď chybí a každý den si říkám, jaká by to asi byla babička a jestli by byla pyšná na to, že jsem porodila dceru a starám se o ni snad opravdu vzorně, i přesto, že si příbuzní nejdřív mysleli, že budu stejně jako ona utíkat. Ale to bych v životě nemohla udělat, asi i díky těmhle zkušenostem, které mě v dětství potkaly. A hlavně si myslím, že mě babička vychovala, jak nejlépe mohla a snad je to dnes i poznat.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1832
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1079
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1941
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 791
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 469
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21888
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2676
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2962
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2673
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1800
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....