Z vesnice do města
- O životě
- Nikola63
- 12.02.18 načítám...
Výběr školy, nenávist k rodičům, cizí lidi, jiné město a touha aspoň po tom, aby mě měl někdo rád...
Každý z nás zažil moment, kdy se musí rozhodnout, na jakou školu půjde. Nejsem si jistá, jestli je člověk mezi 15/16 lety schopen vybrat tu pravou školu. Pravda je, že většina z nás už ví v 5 třídě, čím chce být (já chtěla jít do cirkusu nebo na vojnu 
), ale pro někoho je to zásadní problém nebo otázka.
Nastal den výběru školy a jediné co jsem věděla bylo, že chci co nejdál od rodičů. Byla jsem na ně dost naštvaná, vlastně jsem je i nenáviděla. Někdo si teď řeknete, že to je v pubertě normální, ale měla jsem k tomu důvodů několik.
A hned Vám jich pár řeknu i když jsi někteří z Vás budou myslet, že to je vymyšlený, tak opravdu NENÍ.
Pocházím ze statku z několika dětí, jako malá (kromě vyjížděk na kole) jsem nikde nebyla. Nemohla jsem se chlubit jako spolužáci, kteří všude jezdili na dovolený a tak, ale to mi nevadilo. Zase jsem měla to, co ostatní ne. Přišlo mi, že už od mala mě rodiče oproti ostatním sourozencům trochu odstrkují, hlavně máma která mě i ve 2. třídě ostříhala na kluka. Ale to je vedlejší.
Byla jsem šťastné dítě, k 7. narozkám jsem dostala koně a užívala jsem si s ním až do cca mých 13 let (byl pro mě, ale tatínek ho používal i na práci). Pak jsem ve 3. třídě dostala bílého jezevčíka. Každý člen rodiny měl svého mazlíka a já měla už dva???
Nastala 4. třída a vše se změnilo. Odstěhovali jsme se ze statku do jiného statku a chování rodičů se zhoršilo. Nedělala jsem nic jináč - ze školy hned domů, uklidit, starat se o dobytek, v létě plevelit apod. Ale stejně vždy bylo něco špatně, dostala jsem vynadáno, někdy se sourozenci i smáli (jsem druhá nejmladší).
Taťka v jednu chvíli přišel na to, že když ublíží něčemu, na čem mi záleží, tak že se snažím ještě víc. A tak to chodilo, pes místo mě dostával a já z toho byla hotová, byla jsem malá (4. třída) a nevěděla jsem, jak se bránit. Jednou ráno jsem se vzbudila a mamka mi přišla říct, že jezevčíka rozcupoval jiný pes (dodnes tomu nevěřím a asi věřit nebudu). Říkala to chladně, trochu jako když se nic nedělo. Psa nahradil jiný pes a po chvíli ho táta vzal a odvezl, mezitím dostal i brácha psa a já pak dostala zase jiného.
Zatím co bráchy pes nikdy za nic nemohl, moji mazlíčci to odnášela na plné čáře. Uvázaný pes (kříženec jezevčíka s něčím) nemůže roztrhat králíky v králíkárně, ale podle mamky za to mohl můj uvázaný pes a ne bráchy ovčák, který se volně proháněl po dvorku. Když mi táta odvezl na mé narozeniny už 4 psa, řekla jsem mu, že je nenávidím, že jsou zlý, a oheň byl na střeše. Byla jsem zlá dcera, mimochodem asi si zase rodiče uvědomili co provedli a tak pořídili jiného psa. Toho jsem ale odmítla, stejně ho odvezou, vyhodí… Je zajímavé, že když ti psi nebyli moji, tak je rodiče ještě pořád mají i když už zabili pár slepic, několikrát utekli apod… Jo a koně mi prodali aniž by mě informovali.
Když jsem jim zpětně ukazovala fotky, mých mazlíků, které vetšinou držím v náruči, hladím nebo jsou na zahradě, bylo mi řečeno, že tyhle zvířata neznají a že jsme je ani neměli, že si je nepamatují… Hlavně, že na některých fotkách jsou s nimi.
A tak už možná chápete, proč jsem chtěla co nejdál od rodičů. Nabídla se mi škola v Praze s tím, že mi ji nahodila sestra, která tam již bydlela a já bych mohla být u ní. Rodiče zuřili, pár facek padlo a já je nenáviděla. Prý můžu na učňák nebo jít ke stroji či studovat skladníka jako bratr. Ne, já chtěla na veřejnosprávní školu, se slovy: „Na to nemáš“ - „stejně ničeho nedosáhneš“ - jsem šla bydlet k ségře. A tak jsem odešla od rodičů, nevím jak to, ale cítila jsem se vůči rodičům provinile a přes to vše jsem k nim jezdila každý měsíc, někdy i dvakrát do měsíce.
Že by byla výhra bydlet u ségry se říct nedalo. Hádky, zákazy, podezřívání, byla jsem v nervech. Zhubla jsem, zobala prášky na uklidnění a toužila po někom kdo mě bude mít rád a obejme. A našel se. Byla jsem v prváku a on byl učitelem jednoho kroužku. Necelý rok jsme spolu chodili a já se k němu (mezi 16 a 17 lety) nastěhovala. Byl druhák a já už stála na vlastních nohou po boku přítele. Říkejme mu pan M. Věděl vše - to, jaké to je u sestry, jak to mám s rodiči a nabídka, že u něho můžu bydlet, byla úžasná. Byl jen o 5 let starší než já. Trochu se vše uklidnilo a já se dala do kupy. Začala jsem občas chodit na brigády a s panem M jsem žila i s jeho rodinou, která mě přijala.
Byli jsme spolu už cca rok a půl, když přišla od pana M první facka… Neuklidila jsem. Začala jsem trochu víc chodit na brigády a jeho hněv byl větší. Pokaždé pak přišel a donesl mi růže, že se omlouvá, že má starosti v práci, že ho to mrzí a já mu odpustila, naivně s tím, že se to nebude již opakovat. Blbost, přišel z hospody a po neúspěšném vynucovaném sexu jsem skončila s jizvami na zádech… Jeho rodiče nic nevěděli a ani svým rodičům jsem nic neřekla (prozradila jsem jim to asi před 4 měsíci). Další den přišel s omluvou, ale to už jsem se ho bála a trochu mi zůstal strach z mužů dodnes.
Trvalo to cca 3 měsíce a já jsem od něho odešla, sehnala si podnájem. Tak jsem se naplno postavila na vlastní nohy, po škole brigáda, z brigády buď do podnájmu nebo do školy. Začala jsem hlídat děti a pracovat v hotelu. Vydělala jsem si tolik, že mi sotva vyšlo na jídlo. K rodičům jsem jezdila, jednou za pár měsíců mi poslali tisícovku, ale spíš jsem od nich slyšela, že je stojím akorát peníze, že jsem k ničemu a dělám jen problémy. Po čase jsem potkala muže H, trochu staršího, ale byl milý. Nechápu, jak můžou být chlapi tak vyčůraní. Náš vztah netrval dlouho - 3 měsíce po tom, co se se mnou vyspal mě odkopl. Zpětně jsem zjistila, že si užíval i s jinými.
Nastal 4ťák a chystala jsem se na maturitu. Začala jsem pracovat v pekárně, kde mě to bavilo a odmítala jsem se vrátit domů. Jenže byl tu i chtíč někoho mít, někoho kdo mě má rád a obejme mě. Tak jako to měly spolužačky… Taky se našel, ale jen na krátko, nemělo to budoucnost, každý jsme měli jiný směr. Já chtěla rodinu a on (ve 30) si chtěl užívat… A tak jsem se věnovala škole, práci v pekárně, kde jsem poznávala nové lidi. V té době jsem si řekla, že chlapa k životu nepotřebuji. Že dítko jsi můžu klidně adoptovat a že si dokážu vystačit sama.
Pořídila jsem si křížence rotvíka, chodila jsem s ním ven a opravdu se mi zdálo, že chlapa nepotřebuji a že nikdy v životě žádného nechci. Jenže jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Musela jsem se přestěhovat a tak jsem poprosila rodiče, jestli bych u nich mohla pejska nechat, než se úplně přestěhuji, aby nemusel být v tom shonu. Asi za měsíc a půl mi volá mamka, že ho odvezli, že to je pes k ničemu… Můj vztek trvá dodnes, neřekli kam nic… Navíc si pořídili jiného, mají doma už 4 psy. Dodnes mi to obhajují tím, že na něho nebyl čas, když jim řeknu, že jsem si ho chtěla koncem měsíce vzít, tak řeknou, že by stejně byl u mě neš'tastný… Doma jsem nebyla již dva měsíce a jak už jsem psala nikdy neříkej nikdy…
7. 6. 2017
Ten den, kdy jsem stála na Václaváku pod koněm a čekala na spolužáka, rozcuchaná, neupravéna a přišel on… ale to zase příště. 
Přečtěte si také
Máma mi nikdy miminka pohlídat nechtěla, bráchovi teď hlídá celé dopoledne
- Anonymní
- 22.04.26
- 12
Dneska jsem se vrátila od mámy a upřímně? Mám v sobě takovej mix vzteku a totálního zmaru, že jsem musela děti nechat u pohádky a jít se vypsat, jinak bych snad začala brečet před nima. Ten pocit...
Proč někteří lidé parkují tak bezohledně? Dnes jsem málem neodjela od školky
- Anonymní
- 22.04.26
- 30
Musím se z toho aspoň vypsat. Bohužel jsem se nedočkala majitele auta, jinak bych se asi neudržela. Parkování u naší školky je složité už delší dobu, hned vedle se staví byty a stavaři to tam dost...
„Vždyť to ještě nebylo dítě,“ a další nevyžádané rady od okolí, když potratíte
- Anonymní
- 21.04.26
- 2663
Potrat jsem zažila už třikrát. Dvakrát se mi to podařilo utajit, ale potřetí už ne. O miminko jsem přišla ve 14. týdnu a to už se schovat nedá. Ženy, které si tím prošly, asi vědí, jaké to je. Ten...
Dcera (16) si přivedla přítele domů a manžel to nemůže rozdýchat. Moc to hrotí
- Anonymní
- 21.04.26
- 2417
Moje šestnáctiletá dcera Kamča si našla kluka. Není to její první zkušenost, ale dalo by se říct, že první vážnější vztah prožívá až teď. Chodí s Denisem skoro půl roku a mně ten kluk připadá...
Nemám ráda děti, ale miluji muže, který má jedno dost náročné. Jak tohle přežít?
- Anonymní
- 21.04.26
- 2708
Život je tak trochu paradox. Od malička nemám ráda děti. Nikdy jsem po nich netoužila a čím jsem byla starší, tím víc jsem věděla, že nejsem na mateřství stavěná. Dlouho jsem žila s mužem, který to...
Sestra-dvojče zemřela, ale já jí vídám každý den. Moje okolí mě má za blázna
- Anonymní
- 21.04.26
- 1244
„A vy máte sourozence?“ ptají se mě často. A moje odpověď většinou zní: „Ano, mám sestru – dvojče.“ Jenže pravda je taková, že moje sestra Adéla před dvěma lety zemřela při autonehodě. A já ji od...
Léta jsem nebyla na gynekologii, ale teď mám problémy. Bojím se nejhoršího
- Anonymní
- 21.04.26
- 1118
Nejsem velká zastánkyně lékařů. Vlastně se jim vyhýbám jako čert kříži. Chodím jen tehdy, když mám nějaký zásadnější problém. Na gynekologii jsem nebyla řadu let. Vlastně ani nevím, jestli moje...
Chtěla bych, aby moje dcera šla do školy dřív. Děsí mě inkluze a zrušené odklady
- Anonymní
- 20.04.26
- 2990
Moje čtyřapůlletá dcera Mia je narozená v polovině září. To znamená, že do školy by měla jít až za dva a půl roku. Přijde mi to ale dost dlouho. Chodí do školky od dvou let, je plně socializovaná,...
Toužím po dítěti, přítel chce ale cestovat a užívat si. Pořád mu jen ustupuji
- Anonymní
- 20.04.26
- 1959
Někdy mám pocit, že je náš vztah úplně zbytečný. Pak ale zase cítím tu lásku a nechci se s ním rozejít. Jenže je mi 35 let, nejsem zrovna nejmladší, přítel je o tři roky mladší. A zatímco já bych...
Zuby i nos čistíme násilím. Podle tchyně jsem zlá matka, která své dítě týrá
- Anonymní
- 20.04.26
- 1415
Davídek je poměrně hodné dítě až do té doby, dokud po něm něco nechci. Ve 2,5 letech si stále nezvykl na to, že zuby se musí čistit a při rýmě je nutná odsávačka, kterou bytostně nesnáší. Už jsem...
taky nějak nevím, co bych napsala
.