Z vesnice do města
- O životě
- Nikola63
- 12.02.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Výběr školy, nenávist k rodičům, cizí lidi, jiné město a touha aspoň po tom, aby mě měl někdo rád...
Každý z nás zažil moment, kdy se musí rozhodnout, na jakou školu půjde. Nejsem si jistá, jestli je člověk mezi 15/16 lety schopen vybrat tu pravou školu. Pravda je, že většina z nás už ví v 5 třídě, čím chce být (já chtěla jít do cirkusu nebo na vojnu 
), ale pro někoho je to zásadní problém nebo otázka.
Nastal den výběru školy a jediné co jsem věděla bylo, že chci co nejdál od rodičů. Byla jsem na ně dost naštvaná, vlastně jsem je i nenáviděla. Někdo si teď řeknete, že to je v pubertě normální, ale měla jsem k tomu důvodů několik.
A hned Vám jich pár řeknu i když jsi někteří z Vás budou myslet, že to je vymyšlený, tak opravdu NENÍ.
Pocházím ze statku z několika dětí, jako malá (kromě vyjížděk na kole) jsem nikde nebyla. Nemohla jsem se chlubit jako spolužáci, kteří všude jezdili na dovolený a tak, ale to mi nevadilo. Zase jsem měla to, co ostatní ne. Přišlo mi, že už od mala mě rodiče oproti ostatním sourozencům trochu odstrkují, hlavně máma která mě i ve 2. třídě ostříhala na kluka. Ale to je vedlejší.
Byla jsem šťastné dítě, k 7. narozkám jsem dostala koně a užívala jsem si s ním až do cca mých 13 let (byl pro mě, ale tatínek ho používal i na práci). Pak jsem ve 3. třídě dostala bílého jezevčíka. Každý člen rodiny měl svého mazlíka a já měla už dva???
Nastala 4. třída a vše se změnilo. Odstěhovali jsme se ze statku do jiného statku a chování rodičů se zhoršilo. Nedělala jsem nic jináč - ze školy hned domů, uklidit, starat se o dobytek, v létě plevelit apod. Ale stejně vždy bylo něco špatně, dostala jsem vynadáno, někdy se sourozenci i smáli (jsem druhá nejmladší).
Taťka v jednu chvíli přišel na to, že když ublíží něčemu, na čem mi záleží, tak že se snažím ještě víc. A tak to chodilo, pes místo mě dostával a já z toho byla hotová, byla jsem malá (4. třída) a nevěděla jsem, jak se bránit. Jednou ráno jsem se vzbudila a mamka mi přišla říct, že jezevčíka rozcupoval jiný pes (dodnes tomu nevěřím a asi věřit nebudu). Říkala to chladně, trochu jako když se nic nedělo. Psa nahradil jiný pes a po chvíli ho táta vzal a odvezl, mezitím dostal i brácha psa a já pak dostala zase jiného.
Zatím co bráchy pes nikdy za nic nemohl, moji mazlíčci to odnášela na plné čáře. Uvázaný pes (kříženec jezevčíka s něčím) nemůže roztrhat králíky v králíkárně, ale podle mamky za to mohl můj uvázaný pes a ne bráchy ovčák, který se volně proháněl po dvorku. Když mi táta odvezl na mé narozeniny už 4 psa, řekla jsem mu, že je nenávidím, že jsou zlý, a oheň byl na střeše. Byla jsem zlá dcera, mimochodem asi si zase rodiče uvědomili co provedli a tak pořídili jiného psa. Toho jsem ale odmítla, stejně ho odvezou, vyhodí… Je zajímavé, že když ti psi nebyli moji, tak je rodiče ještě pořád mají i když už zabili pár slepic, několikrát utekli apod… Jo a koně mi prodali aniž by mě informovali.
Když jsem jim zpětně ukazovala fotky, mých mazlíků, které vetšinou držím v náruči, hladím nebo jsou na zahradě, bylo mi řečeno, že tyhle zvířata neznají a že jsme je ani neměli, že si je nepamatují… Hlavně, že na některých fotkách jsou s nimi.
A tak už možná chápete, proč jsem chtěla co nejdál od rodičů. Nabídla se mi škola v Praze s tím, že mi ji nahodila sestra, která tam již bydlela a já bych mohla být u ní. Rodiče zuřili, pár facek padlo a já je nenáviděla. Prý můžu na učňák nebo jít ke stroji či studovat skladníka jako bratr. Ne, já chtěla na veřejnosprávní školu, se slovy: „Na to nemáš“ - „stejně ničeho nedosáhneš“ - jsem šla bydlet k ségře. A tak jsem odešla od rodičů, nevím jak to, ale cítila jsem se vůči rodičům provinile a přes to vše jsem k nim jezdila každý měsíc, někdy i dvakrát do měsíce.
Že by byla výhra bydlet u ségry se říct nedalo. Hádky, zákazy, podezřívání, byla jsem v nervech. Zhubla jsem, zobala prášky na uklidnění a toužila po někom kdo mě bude mít rád a obejme. A našel se. Byla jsem v prváku a on byl učitelem jednoho kroužku. Necelý rok jsme spolu chodili a já se k němu (mezi 16 a 17 lety) nastěhovala. Byl druhák a já už stála na vlastních nohou po boku přítele. Říkejme mu pan M. Věděl vše - to, jaké to je u sestry, jak to mám s rodiči a nabídka, že u něho můžu bydlet, byla úžasná. Byl jen o 5 let starší než já. Trochu se vše uklidnilo a já se dala do kupy. Začala jsem občas chodit na brigády a s panem M jsem žila i s jeho rodinou, která mě přijala.
Byli jsme spolu už cca rok a půl, když přišla od pana M první facka… Neuklidila jsem. Začala jsem trochu víc chodit na brigády a jeho hněv byl větší. Pokaždé pak přišel a donesl mi růže, že se omlouvá, že má starosti v práci, že ho to mrzí a já mu odpustila, naivně s tím, že se to nebude již opakovat. Blbost, přišel z hospody a po neúspěšném vynucovaném sexu jsem skončila s jizvami na zádech… Jeho rodiče nic nevěděli a ani svým rodičům jsem nic neřekla (prozradila jsem jim to asi před 4 měsíci). Další den přišel s omluvou, ale to už jsem se ho bála a trochu mi zůstal strach z mužů dodnes.
Trvalo to cca 3 měsíce a já jsem od něho odešla, sehnala si podnájem. Tak jsem se naplno postavila na vlastní nohy, po škole brigáda, z brigády buď do podnájmu nebo do školy. Začala jsem hlídat děti a pracovat v hotelu. Vydělala jsem si tolik, že mi sotva vyšlo na jídlo. K rodičům jsem jezdila, jednou za pár měsíců mi poslali tisícovku, ale spíš jsem od nich slyšela, že je stojím akorát peníze, že jsem k ničemu a dělám jen problémy. Po čase jsem potkala muže H, trochu staršího, ale byl milý. Nechápu, jak můžou být chlapi tak vyčůraní. Náš vztah netrval dlouho - 3 měsíce po tom, co se se mnou vyspal mě odkopl. Zpětně jsem zjistila, že si užíval i s jinými.
Nastal 4ťák a chystala jsem se na maturitu. Začala jsem pracovat v pekárně, kde mě to bavilo a odmítala jsem se vrátit domů. Jenže byl tu i chtíč někoho mít, někoho kdo mě má rád a obejme mě. Tak jako to měly spolužačky… Taky se našel, ale jen na krátko, nemělo to budoucnost, každý jsme měli jiný směr. Já chtěla rodinu a on (ve 30) si chtěl užívat… A tak jsem se věnovala škole, práci v pekárně, kde jsem poznávala nové lidi. V té době jsem si řekla, že chlapa k životu nepotřebuji. Že dítko jsi můžu klidně adoptovat a že si dokážu vystačit sama.
Pořídila jsem si křížence rotvíka, chodila jsem s ním ven a opravdu se mi zdálo, že chlapa nepotřebuji a že nikdy v životě žádného nechci. Jenže jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Musela jsem se přestěhovat a tak jsem poprosila rodiče, jestli bych u nich mohla pejska nechat, než se úplně přestěhuji, aby nemusel být v tom shonu. Asi za měsíc a půl mi volá mamka, že ho odvezli, že to je pes k ničemu… Můj vztek trvá dodnes, neřekli kam nic… Navíc si pořídili jiného, mají doma už 4 psy. Dodnes mi to obhajují tím, že na něho nebyl čas, když jim řeknu, že jsem si ho chtěla koncem měsíce vzít, tak řeknou, že by stejně byl u mě neš'tastný… Doma jsem nebyla již dva měsíce a jak už jsem psala nikdy neříkej nikdy…
7. 6. 2017
Ten den, kdy jsem stála na Václaváku pod koněm a čekala na spolužáka, rozcuchaná, neupravéna a přišel on… ale to zase příště. 
Přečtěte si také
Byla to chyba? Zjistila jsem, že nejlepší škola nemusí být ta nejprestižnější
- Anonymní
- 01.10.26
- 180
S manželem máme oba celkem vysoké příjmy, takže když došlo na to, kam půjde naše dcera do školy, chtěli jsme pro ni to nejlepší. Soukromých škol je dnes už opravdu hodně a my měli štěstí, že za nás...
Tchyně mi tajně učí dítě říkat „mami“ jí. Nechci rozpoutat válku
- Anonymní
- 01.10.26
- 293
Nejdřív to vypadalo jako nevinné babičkovské rozmazlování. Jenže pak jsem zaslechla, jak tchyně říká mojí dvouleté dceři, aby jí říkala „mami“. Manžel tvrdí, že to myslí ze srandy, ale já mám čím...
„To nezvládneš,“ řekla učitelka mému synovi. Kvůli jedné větě jsem se neudržela
- Anonymní
- 01.10.26
- 199
Syn přišel ze školy a hned mezi dveřmi oznámil, že už nikdy nechce chodit na tělocvik. Nejdřív jsem si myslela, že se mu prostě nechce cvičit. Pak mi ale řekl proč.
Říkala jsem, že moje dítě nebude mít telefon. Stejně jsem ho koupila
- Anonymní
- 01.10.26
- 138
Dlouho jsem nechápala rodiče, kteří dávají dětem mobily pomalu ještě v porodnici. U nás doma byla jasná pravidla. Žádný telefon, dokud to nebude opravdu potřeba. Neviděla jsem jediný důvod, proč by...
Rozvod s násilníkem a boj o děti mi vzal veškeré iluze. Střídavá péče mě ničí
- Anonymní
- 01.10.26
- 178
Když jsem se do Petra zamilovala, nikdy by mě nenapadlo, že o pár let později od něj budu utíkat a bát se o život svůj i našich dětí. Petr se začal vybarvovat až po narození našich dvou dcer. Když...
Po obědě u tchána jsme skončili v nemocnici. O houbách nechce mluvit
- Anonymní
- 30.09.26
- 1522
Tchán nám k obědu připravil houbovou omáčku. Tvrdil, že houby dobře zná, a nikdo z nás neměl důvod mu nevěřit. O pár hodin později nám ale bylo zle a jeli jsme do nemocnice. Lékaři potřebovali...
Syn celé prázdniny ponocoval. Teď není schopný vstávat do školy a usíná v lavici
- Anonymní
- 30.09.26
- 820
Celé léto jsem bojovala s tím, že můj patnáctiletý puberťák ponocuje a spí minimálně do oběda. Jsem s ním sama a musela jsem chodit do práce, takže myslím, že mnohdy vstával i později. Jenže v noci...
Učitelka chce, abych dceru vyzvedávala dřív. Prý už odpolední družinu nezvládá
- Anonymní
- 30.09.26
- 9876
Dcera začala chodit do první třídy a dlouhé dny jsou pro ni náročné. Učitelka mi doporučila, abych ji vyzvedávala hned po obědě. Jenže já pracuji do pěti a nemám babičku ani chůvu. Kvůli její...
Dlouho jsem omlouvala manželovy lži. Pak mi došlo, že lžu hlavně sama sobě
- Anonymní
- 30.09.26
- 2208
Když mi kamarádka řekla, že si myslí, že mě manžel podvádí, skoro jsem se urazila. Ne proto, že by to nebyla pravda. Spíš proto, že jsem její slova vůbec nechtěla slyšet.
Chtěla jsem mít klidný večer, místo toho jsem do půlnoci šila kostým do školy
- Anonymní
- 30.09.26
- 868
Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem se domů vracela s jedinou myšlenkou. Dostat děti do postele a konečně si na chvíli sednout. Chtěla jsem jen ticho, čaj a dvacet minut, během kterých po mně nikdo...
taky nějak nevím, co bych napsala
.