Zahnul mi, když jsem byla těhotná. Krátce po porodu začal prosit o odpuštění

Jenže pak jsem otěhotněla.

Adam vlastně o dítě od začátku moc nestál. Když jsem mu to oznámila, tvářil se dost vlažně, ale pak se snažil předstírat nadšení. Já si myslela, že se na miminko opravdu těší. Problém ale přišel v našem intimním životě. V prvním trimestru jsem pořád zvracela, pak se přidaly další potíže. Výtoky, občasné špinění. Sex byl to poslední, na co jsem dokázala myslet.

Pro Adama to ale byla zásadní věc. Nestačily mu žádné alternativy, které jsem se snažila nabídnout. Chtěl to, na co byl zvyklý. A když to neměl doma, našel si to jinde.

Tušila jsem to delší dobu, ale pak jsem je viděla na vlastní oči. V kavárně, líbali se, on ji osahával. Bylo mi jasné, že to nebyl jen flirt. Adam to ani nepopíral. Byla jsem tehdy v pátém měsíci. Vyhodila jsem ho.

Naštěstí mi pomohli rodiče a já to nějak zvládla sama. Porodila jsem zdravého chlapečka Lukáška. Adama jsem tehdy nenechala zapsat do rodného listu. Neměla jsem na to sílu a nedokázala jsem si představit, že by měl v tu chvíli v našem životě nějaké místo.

Jenže po porodu se začal ozývat.

Volal, psal, chtěl syna vidět. Nejdřív jsem ho odmítala, ale postupně mi začalo docházet, že Lukášek má právo znát svého tátu. I když to mezi námi skončilo špatně, on o syna zájem měl.

Po dlouhém váhání jsem nakonec souhlasila a nechala ho dodatečně zapsat do rodného listu. Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Pořád v sobě mám hodně bolesti a zklamání. Na druhou stranu jsem měla pocit, že to dělám hlavně kvůli synovi.

Teď se snaží být součástí jeho života. Chodí za ním, nosí věci, chce se zapojit. Zároveň ale občas mluví i o tom, že by se chtěl vrátit a dát to znovu dohromady.

A já vůbec nevím, co je správně.