Zase v tom 3

Přečtěte si také první část deníčku Zase v tom.
Přečtěte si také druhou část deníčku Zase v tom.

Můj deníček předtím končil ve 29.tt a mou modlitbou vydržet do Vánoc. Moje tělo, které je absolutně nevhodným nosičem dětí, se aspoň v tomto rozhodlo spolupracovat, anebo se druhý chlapec rozhodl, že mě ještě vidět nepotřebuje. Nicméně jsem 2v1 vydržela nejen Vánoce, ale dokonce i silvestr. A tak mohu hrdě říci, že dítko se narodí v roce 2019 a ne o „rok“ dříve. 3.1. to bylo přesně 100 dní ode dne, kdy jsem musela ulehnout a kdy domácnost převzal manžel.

Při pohledu zpět musím uznat, že to občas bylo a pořád ještě je peklo, ale celkem to i uteklo. Namátkou doporučím seriály pro ty, které by náhodou potkalo také ležení (nikomu to nepřeji, ale stát se může vše). Mých 100 dní v posteli jsem strávila s doktorem Martinem, Hrou o trůny, Cizinkou, Vyprávěj, Partičkou a Labyrintem. Dale x knih a háčkování. Ze společenských her mi jde už hlava kolem, ale!!! pořád držím . A také byly situace, kdy jsem se skutečně pobavila.

Jelikož jsem tentokrát už drobet starší těhule než před 8 lety, musela jsem tedy absolvovat test na cukrovku. Objednali mě normálně na rizikové jako jindy, takže v rámci mé prohlídky po 14 dnech. Zatímco jindy chodím odpoledne, tentokrát jsem musela ráno a nalačno. Absolutně jsem si neuměla představit, jak to provedu. 11 týdnů ležím, mohu jen na wc a do sprchy a teď mám 3 hodiny trčet v čekárně. Už každá prohlídka, kdy v čekárně trávím sotva 20 minut, je pro mě zátěž, jak půlmaraton:-). A to jsem prosím pěkně v květnu běžela noční 4,5km závody s překážkami a ráno denní 12km – to jen tak abych se taky pochlubila.

No nic, tak jsme dorazili s mužem na cukr. Jelikož zrovna bylo plno, rozhodli se, že první půjdu na utz a zkontrolovat čípek. A tam jsem jsem se skutečně pobavila. Zatímco v odpoledních hodinách pokaždé narazím na USG na sympatickou doktorku, tentokrát na mě čekal postarší vtipálek. Už z kabiny hlásím, že se jenom odhalím a hned jsem tam, milý doktor se pídí po zprávách a neváhá za mnou do kabiny dojít. Jaké mám štěstí, že po dobu mých těhotenských zkušeností jsem zvyklá se odhalovat i před opravářem kafematu, jen když bude ve správné místnosti či vleze do pokoje. Zprávy jsem mu podala s tím, že je nikdy nechtějí. Ujistil mě, že je líný to hledat v té hloupé mašině 

Tak jsem tedy zdárně dohopsala k lůžku, pokrčila kolena a vystrčila julču, zvědavá, kolik má ten čípek dnes a zda se ještě podívám domů. Doktor vzal do ruky vnitřní utz, přiblížil se a… Absolutně netuším, co to bylo za melodii, ale výraz v jeho tváři nezapomenu. Typický chlap, bylo vidět, jak se rozhoduje a pak oznamuje, že to bude rychlé. Milostivě kývnu a pán zvedá hovor, držíc mi před obličejem utz s nasazeným kondomem. Smích jsem sotva zadržovala.

„No ano, počítám s tím. Neboj nezapomeneme, no co připrav to chardonnay, stačí 6 lahví jedna krabice. No červené taky, to nevím jaký, hlavně sladké. No taky krabici, hlavně nezapomeň to uzené.“ To už jsem myslela, že smíchy umřu. podotýkám, že bylo po 8 hodině ranní.

Hovor ukončen a já prohlásila „Kdybyste, pane doktore, věděl, jak já bych si dala víno.“ Mrknul na mě a začal se smát. Konečně změřil hrdlo a pak se jal kouknout na drobka. „Ježíš, to je hanbář.“ Hele jak na mě vystrkuje to nářadí, no tomu neupadnou.“* Najednou na mě hodil vyděšený výraz, úplně jsem slyšela, jak mu v mozku jede myšlenka, jaká je pravděpodobnost, že nevím pohlaví. Uklidnila jsem ho, že samozřejmě víme, že nás čeká druhý chlapec. Sem tam ještě zavtipkoval. Tyhle prohlídky mám ráda, z člověka spadne ta obava… Potřeseni rukou a papa.

Přemístila jsem se o kousek dál na cukr. Vypila odporné pitivo a odkráčela si sednout, ani ne do hodiny jsem začala cítit průšvih. Začalo mi být zle a přestala jsem slyšet. Při pocitu na omdlení dát hlavu na kolena mě učil doktor při mém nízkém tlaku. Ale jak to sakryš provést s melounem na břichu, na který nesmíte sahat, natož ho stlačit. A tak jsem neslyšela a jen zoufale lapala po vzduchu a chytala se manžela jako tonoucí stébla. Ten nevěděl, která bije, a něco povídal. Opakovala jsem si „To dáš!“ A za chvíli se mi skutečně udělalo lépe, tak jsem došla na druhý odběr. Té milé sestřičce jsem to řekla, nebudu si po 11. týdnech ležení hrát na hrdinu. Neváhala a dovedla mě do místnosti vedle, kde byla lehátka. Dokonce mi došla pro manžela a do ambulance nahlásila, že až mě budou chtít na poradnu, tak musí pro mě tam, že ležím. Chvála jí. Shodli jsme se na tom, že roztok, ležení a náhlé dlouhodobé sezení udělalo své.

A tak si pro mě sestra z ambulance přišla čtvrt hodiny před třetím odběrem. Místo mého doktora mě čekala sympatická doktorka. Trochu studovala papíry a pak prohlásila, že asi budu mít tu cukrovku, mimčo je o 8 dní větší a to může způsobovat cukrovka. Absolutně mě odrovnala. Kde bych to vzala. No nicméně stát se může cokoliv. Když viděla můj výraz, jala se vysvětlovat, že to není žádná tragédie, že budu dojíždět na diabetologii a uvidí se. Chtěla jsem se hystericky smát. Musím ležet, jsem zašitá a ještě cukrovka. No nic. Však do jedné odpoledne vydržím, než mi řeknou po telefonu výsledky.

Přežila jsem i třetí odběr a jela domů. S pocitem, že už mě snad nic nepřekvapí. Tak uvidíme 

PS: Cukrovku nemám