"Zemřela ti tchyně" oznámila mi kamarádka. Ani manželovi nikdo nedal vědět

Kamarádka pokračovala, že prý jí moje švagrová Eva napsala smsku, že pohřeb bude ve středu. „Co? Pohřeb už je zařízený, a nám nikdo neřekl ani, že je tchyně mrtvá? Mně, ani Pepovi?“ Zeptala jsem se. To mi prostě nedávalo smysl. „Můžeš mi tu smsku přeposlat? Musím zkusit Evě zavolat.“ Típla jsem Jitce telefon a rovnou jsem vytáčela Evino číslo. Věděla jsem, že pokud je to pravda, měla bych to zjistit co nejdřív. Jenže telefon švagrové Evy mi nikdo nebral. „Co se děje? Proč to nikdo nebere?“ Pomalu jsem se začínala cítit, jako bych byla v nějakém zlém snu. Pepa byl na zahradě, tak jsem běžela za ním. „Hele, zkus zavolat svojí mámě, něco se děje,“ řekla jsem mu, a on zvedl telefon. Nechtěla jsem mu to říkat rovnou.

Minuty ubíhaly, a já neustále kontrolovala telefon. Žádná odpověď. To bylo vážně zvláštní, vždyť tchyně bydlela jen kousek od nás, ve vedlejší vsi. „To není možné,“ říkala jsem si. „Jak to, že o tom nevíme?“ Do očí mi začaly vstupovat slzy. Přece jen, i když jsem tchyni nikdy moc nemusela, byla to stále Pepova máma. A co teprve on, ten měl právo vědět. Vzpomněla jsem si na to, jak nám minulý týden říkala, že je trochu nachlazená, ale jinak vypadala v pořádku. Tchyně měla už 83 let, přece jen věk si asi vybral svou daň.

Když mi konečně přišla SMSka od kamarádky, moje obavy se potvrdily. Byla to zpráva od Evy, kterou mi Jitka přeposlala: „Zemřela mi mamka, hrozně to bolí, nezvládám ani telefonovat. Pohřeb je ve středu ve 14 hodin v Kostele v Zábřeznici." Rozklepaly se mi ruce. „Cože?“ Vyšlo mi to sotva z úst. Na nic už jsem nečekala, rychle jsem dovařila oběd a rozhodla, že musíme jet k tchyni. Musím zjistit, co se děje, jediné místo, kde se to dozvím, je její dům. Pepovi jsem už musela říct, proč tak šílím, i když se mi to opravdu neříkalo lehce.

Dojeli jsme tam, branka byla odemčená. S trochou nedůvěry jsme prošli až ke dveřím. Nezvonili jsme, rovnou jsme vešli. A tam? Tchyně seděla ještě v pyžamu a spokojeně popíjela kafe. „Jé děti, co vás to sem přivádí? To je milé překvapení!“ Nechápala jsem, co se děje. Eva seděla u stolu vedle ní a tvářila se úplně normálně. „Proč neberete telefon ani jedna?“ Zeptala jsem se. Tchyně se poplácala po bocích a povídá „Já nemám kapsy. Asi zůstal u postele.“

Ukázala jsem Evě SMSku, kterou mi přeposlala kamarádka. „Co to má znamenat?“ zeptala jsem se jí. „To jsem nikdy nepsala,“ řekla Eva a její obličej se změnil, když si vzpomněla. „Počkej, vždyť… ve vesnici tu zemřela jedna paní, jmenuje se Eva Kabeláčová. Možná to Jitce psala ona.“ Eva Kabeláčová se s Jitkou dlouhá léta přátelila, byly spolužečky, tak jí asi dala vědět, že její máma, také Eva Kabeláčová, zemřela. Jitka asi neměla uložené číslo.

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Všechno to byl jen nepříjemný omyl. Rychle jsem zavolala zpátky kamarádce, abych jí vysvětlila, co se stalo. Po vyjasnění jsme se v klidu usadili a popíjeli s tchyní kafe. V ten moment jsem si uvědomila, že ať byla tchyně jakákoliv, v tuhle chvíli jsem byla neskutečně šťastná, že ji vidím. Za chvíli jsme se rozloučili a odjeli i s Pepou domů. Moje velké děti přijedou určitě každou chvíli i se svými drobečky. Už se na ně těším.

ps: Jména i místa v příběhu byla změněna z důvodu zachování anonymity i vzhledem k citlivosti situace, nerada bych, aby si paní, které skutečně maminka zemřela příběh spojila.