Život je nepředvídatelný
Od minulého roku procházíme dlouhou a namáhavou cestou, tak teď už snad konečně všechno dobře dopadne! V lednu mi bylo 24 let a skoro před rokem jsme se rozhodli, že chceme miminko, ale necháme tomu volný průběh.
Věřili jsme, že pokud si ho budeme moc přát, miminko samo přijde v ten nejlepší možný čas, který si samo vybere a ne v ten, který mu vypočítáme. Miminko se ohlásilo po čtyřech měsících. Termín porodu jsme měli stanovený na 8. 5. a moc jsme se těšili, že se miminko narodí na ty nejkrásnější a nejteplejší měsíce v roce a jak si tohle léto užijeme. Mrňousek rostl přímo ukázkově.
Ve 2. týdnu ho pan doktor chválil na UTZ, jak je krásně čilé a jak se mrská. Zaplatili jsme si pro jistotu vyšetření NT plus, abychom vyloučili veškeré vývojové vady. To byl první okamžik, kdy jsem byla trošku nervózní, ale nebála jsem se. Výsledky dopadly skvěle. Žádná vada se nepotvrdila ani z UTZ ani z krve. Navíc jsme dostali možnost zúčastnit se akce pro lékaře jako pokusný objekt. Tzn. Akce, na které si lékaři cvičili své zkušenosti, aby mohli provádět onen UTZ v rámci NTplus. Pan doktor říkal, jak je to skvělá příležitost, že to tak vyšlo, že pokud se tam přihlásíme, zkontrolují nám miminko lépe než na tom UTZ NTplus, který jsem si platila. Z téhle možnosti jsme byli opět nadšení, těšili jsme se, že bude miminko pod takovou ochranou, a tak důkladně zkontrolováno, a že ho zase uvidíme.
Bylo to skvělé 30 minut pod kontrolou a 30 minut záznamu z UTZ na DVD. Miminko jsme viděli i ve 3D. Opět jak je krásné a zdravé, jen že by nám doporučili objednat se na kardio, protože může mít nedomykavost chlopně, ale to se prý ještě vyvíjí a může se to spravit a nemusíme se vůbec ničeho bát. Tak se blížil den druhého UTZ a 20. Tt, na který jsme se zase těšili. Mysleli jsme si, že to nejtěžší už máme za sebou a že se jen budeme těšit a radovat. Miminko mělo být zas o kus větší a miminkovatější.
Ten den týden před Vánocemi se ale všechny naše sny v jediné vteřině rozplynuly. Pan doktor se během UTZ kontroly přestal usmívat a sdělil nám nešťastnou novinu, že miminko má pravděpodobně rozštěp páteře a hned nás na druhý den poslal ke genetikovi a na jiný UTZ, kde to bud potvrdí nebo vyvrátí. Zhroutil se mi celý svět, ale pořád ve mně ještě zůstávala malinká naděje, že se třeba spletl. Nikdo není neomylný a ani UTZ není 100%. Druhý den nás čekalo celodenní čekání v nemocnici mezi šťastně vypadajícími maminkami, které byly pár týdnů před porodem a chodily poslouchat zvuky srdíček svých miminek. Už jen to samo o sobě bylo celé zdrcující, ale pořád jsem doufala a říkala si, nezáviď, třeba odsud za chvilku půjdeme s obrovskou úlevou. To se ale nestalo.
Rozštěp páteře byl potvrzen, k tomu byl zjištěn i hydrocefalus, špatné nožičky a jiné přidružené vady, které se nabalily jedna na druhou. Bylo nám doporučeno umělé přerušení těhotenství z genetické indikace, ale rozhodnutí bylo samozřejmě na nás. Jednalo se ale o vadu neslučitelnou se životem a i kdyby se miminko narodilo, dlouho by nepřežilo. Od kontroly jsem jen brečela a nemohla jsem spát, byla jsem unavená a zmatená. Vůbec jsem to nedokázala pochopit. Jak se to mohlo stát, když jsme prošli tolika UTZ a tolika lékaři.
Druhý den jsme museli tohle vše konzultovat s genetikem. Další den s miminkem v bříšku, o kterém jsem věděla, že ho budu muset dát pryč. Další probrečený den a noc. Genetik nám dal svolení a doporučení k UPT a další den jsme museli nastoupit do nemocnice. Bylo 21. 12., když jsme se ubytovali na pokoji. Sestry byly nepříjemné a nechápaly, jak je těžké vzdát se svého dítěte. Celý den jen probíhaly kontroly. Zase to šílené čekání na nic. Večer mi zavedli „bezbolestné“ tyčinky na rozšíření. Po zavedení mě bolelo břicho celou noc jako při silné MS. Ráno mě čekal bolestivý vpich do břicha k vyvolání potratu a první kapačka oxytocinu. Po čtvrt hodině se dostavily šílené bolesti, uměle řízené odkapáváním oxytocinu. Čím rychleji kapal, tím to bylo horší. Půl minuty bolesti s půl minutou uvolnění.
Žádné jídlo, žádné nápoje, jen smutek a nepřirozená bolest do 16 hodin. Po třech vykapaných kapačkách oxytocinu, kdy se nic nestalo, se tento proces zastavil. Další bezesná noc se strachem, že další den bude vše následovat znovu dokola. Poslouchání zvuku šťastných návštěv u maminek a plakání hladových miminek. Bylo mi na nic a smutno a měla jsem strach. Další den zase všechno nanovo. Oxytocin jel mnohem rychleji, bolesti byly ještě intenzivnější a horší než den předem.
23. 12. 2012 po třetí hodině odpoledne praskla voda, bolesti přestaly a na chvíli se mi ulevilo. Přišla sestra a miminko jsem ještě musela vytlačit ven. Pak už si nic nepamatuji, narkóza a probuzení na pokoji bez miminka. Ráno 24. jsme byli propuštěni. Nastaly dny, kdy mi bylo šíleně smutno a kdy jsem při sebemenší vzpomínce na naše miminko brečela. Nejhorší bylo to, že jsem opravdu nedokázala pochopit proč? A jak to? Co jsme udělali špatně? Měla jsem pocit, že jsme udělali všechno, co bylo v našich silách. Snažila jsem se od toho odpoutat, dělat jiné činnosti a co nejméně na to všechno myslet. Snažila jsem se veškerou svou energii věnovat přípravě na „návrat“ miminka.
Nakoupila jsem si vitamíny, kyselinu listovou a dále jsem udržovala ten nejlepší možný životní styl, abych miminku připravila to nejlepší možné hnízdečko, ve které by se mohlo správně vyvíjet a hezky si hovět. Šlo to těžko, protože nám tato nepříjemná zkušenost byla neustále připomínána na různých kontrolách, kterým jsme se museli podrobit. Konzultace s genetikem, za další tři týdny genetické vyšetření, za další měsíc rentgen páteře nás obou, za další týden krevní testy. Čekání na zprávu z pitvy, čekání na zprávu z rentgenu posouzeného genetikem a dlouhé čekání na krevní výsledky DNA, také posouzené genetikem.
I nadále to byl nápor na psychiku. Ale přes to všechno jsme věřili tomu, že jsme v pořádku, že to byla jen špatná náhoda. Po povolení paní doktorky jsme se mohli po třetí proběhlé MS začít znovu snažit. Díky tomu, že jsem se věnovala pozitivním věcem a i čas, kdy miminko ještě nebylo v bříšku, jsem chápala jako strašně důležitý, jsme dnes 8+5 tt. Povedlo se nám hned na první pokus 
Termín máme stanovený na 23. 12. 2012 a tak teď už jen doufáme, že všechno tentokrát bude v pořádku a miminko bude krásně růst a bude se na nás těšit tak jako my na něj! Sice se teď víc bojím, i proto že se u nás vyskytl hematom a musím ležet. Všem, kterým se stalo něco podobného, přeji moc štěstí a jen samá zdravá miminka
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1307
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 768
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1339
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 563
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 340
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19379
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2541
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2782
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2505
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1681
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
,v nebicku mate sveho andelicka ktery ted dava pozor na vase miminko a ver ze bude vse v poradku,drzim vam moc palecky 
ale zvládly jsme to…a vy to taky zvládnete, odpočívej a uvidíš že to bude v pořádku. Přeji vám hodně štěstí a krásné a hlavně zdravé miminko 
teď už bude všechno v pořádku a budete mít ten nejkrásnější Vánoční dáreček ! 
!