Život jedné holky
- O životě
- Denpry
- 30.06.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahoj, jmenuji se Denisa. Chtěla bych vám popsat můj život. Není to nic lehkého, ale taky nic težkého, protože můj život byl velmi komplikovaný a doufám, že teď už takový nebude.
Narodila jsem se 18. října roku 1983. Moje máma byla Američanka, bylo jí 18 let a jmenovala se Susan. Můj táta byl Čech, bylo mu 25 let a jmenoval se Jan. Ani nevím, kde se seznámili. Abych řekla pravdu, ani bych nevěděla, že moje nevlastní máma není moje vlastní. Táta si ji našel, když se mnou zůstal sám. To on mě pojmenoval jménem Denisa. Moje „macecha“ se jmenovala Jana. Později se s tátou vzali a narodila se jim má sestra Adéla. Byly jsme od sebe o 5 let. Doteď se moc nemusíme. Táta měl mě a Adélku měla její maminka, jak ráda podotýkala. Své dětství jsem prožila v klidné vesničce, se svou rodinou. Nevlastní máma mě brala jako vlastní a měla mě ráda.
Blížila se léta, kdy jsem se měla rozhodnout, na jakou střední školu jít. Rozhodovala jsem se mezi zdravotní a průmyslovou. Na obě jsem přijímačky udělala a rozhodla jsem se, že půjdu na zdrávku. Moje sestra mě začala tuplem nenávidět, protože se teď všechno točilo kolem mě. Jestli mám nachystané pomůcky, jestli jsem naučená, atd. Samozřejmě jsem patřila mezi jedničkáře a tak trochu i mezi šprty. Chtěla jsem něco dokázat!
Ve druhém ročníku střední školy se našim narodil brácha Honza. Nevlastní máma při porodu zemřela, táta zase zůstal na sám, tentokrát už na tři děti. Rozhodl, že se nastěhujeme k babičce. Jenže já jsem nemohla. Měla jsem tam školu, musela bych dojíždět desítky kilometrů, a tak jsem se rozhodla, že půjdu na internát nebo-li kolej. Táta souhlasil, barák, kde jsme všichni bydleli, prodal a nastěhoval se k jeho mámě, naší babičce.
Na kolejích to všechno začalo. Zamilovala jsem se tam do Jarka. Byl to můj kamarád ze základky. Studoval na zemědělce a měl koleje hned naproti nám. Viděli jsme si do oken. Takže teď si můžete představit, jak to všechno pokračovalo dál. Škola byla to poslední, co mě zajímalo. Šlo to se mnou z kopce. Málem mě nepustili k maturitě, ale táta ukecal profesora, ať mi dá šanci. Maturu jsem složila vcelku v klídku a dál si užívala života. To už jsem žila s Jarďou. Moc jsme se milovali.
Až jednou nastal den, kdy mi oznámil zprávu, na kterou jsem zareagovala příliš přísně. Oznámil mi, že jede na půl roku na misi na Kypr. Řekla jsem mu, že se s ním rozcházím, že mi na něm nezáleží. Pořád mě přemlouval, že to je jen na půl roku, že to uteče jako voda, ale já byla tvrdohlavá a nemínila jsem se o tom s ním bavit. Jarek asi za týden odletěl na Kypr. Já jsem zůstala sama. Docela sama. Nikoho jsem neměla, jen tátu, který v té době ležel v nemocnici s leukemií, které po měsíci podlehl.
Jednu noc jsem to nevydržela a vyrazila na místní dýzu. Tam jsem ho potkala. Jmenoval se Jonáš M. Byl o dva roky starší než já. Než jsem se pořádně rozkoukala, bydlela jsem s ním v bytě, který jsem ještě před několika týdny sdílela s Jarkem. Asi po měsíci našeho „vztahu“ jsem neplánovaně otěhotněla. Jonáš mi říkal, ať jdu na potrat, ale já jsem byla zase tvrdohlavá. Zdravotní sestra a půjde na interrupci. Hahaha. Nešla jsem. To byl důvod k tomu, aby mě Jonáš požádal o ruku, a v červenci 2009 jsme se vzali. Řekla jsem ano, i když nevím proč. Vůbec jsem ho nemilovala. Všechno jsem házela na Jarka. Kdyby se mnou zůstal a nejel na misi, nemuselo se to stát! V podstatě jsem se vdávala z trucu. Všechno kolem svatby jsem ale zařizovala sama. Mudr. mi říkala, že se nemůžu takhle namáhat, když jsem těhotná, ale já jsem ji neposlouchala.
V říjnu téhož roku se nám narodila dcera Magdaléna. A jak probíhal porod? Všechno začalo 6. října večer. Nebylo mi moc dobře, tak jsem si šla lehnout. Probudila jsem se ve 22:30. Prostěradlo nepříjemně studilo. Jonáš byl v obýváku na počítači. Zavíraly se mi oči. Posunula jsem se na Jonášovu půlku postele a zamhouřila oči. Vzbudila mě nepříjemná bolest. Na digitálních hodinách blikalo 22:43. Vždyť jsem dlouho nespala, řekla jsem si. Otočila jsem se na bok, že zase zkusím usnout. Ve 22:52 mě vzbudila ta stejná bolest, jako před 9 minutami. Pochopila jsem, že to jsou asi kontrakce, ale termín porodu jsem měla až za čtyři dny, čili 10.10. Vstala jsem, že si dám horkou vanu. Z lehu jsem si sedla na postel. V tom něco prasklo a najednou teplo. Hbitě jsem vstala. Byla to plodová voda. Tekla mi po nohou, až na zem, byla na prostěradle od Jonáše. Rychle jsem z nočního stolu vytáhla plínu, hodila ji na mokrou kaluž, že se ohnu a utřu tu vodu.
Když jsem si čupla a natáhla ruku pro plínu, šíleně mě píchlo v zádech. Nemohla jsem se ani pohnout. Začala jsem volat na Jonáše: „Jony! Jonáši, pojď sem!“, ale Jonáš nic. Měl asi zrovna sluchátka v uších a díval se na film. Tak, a co teď? Přišla další kontrakce. Ta mi pomohla vstát 
Zapřela jsem se o postel a nějak vstala. Krůček po krůčku jsem opatrně kráčela ke dveřím od ložnice. Pomalu jsem je otevřela a zavolala opět na Jonáše: „Jonáši, kurňa!“ z obýváku se ozvalo: „No, co je? Hoří snad?“ „Nehoří, asi rodím, jdu si dát vanu a uvidím, co to se mnou udělá!“ „Hmm.“ odvětil. Zalezla jsem do koupelny, která byla naštěstí hned naproti ložnici. Napustila jsem si horkou vanu. Podle odhadu měla minimálně 37°C. Opatrně jsem si tam vlezla a sledovala páru, která vedle mně „tancovala“.
V tom se rozletěly dveře. „To vážně jako rodíš, jo?“ zeptal se vyplašeně Jonáš. Asi mu to konečně docvaklo. „Tak né asi.“ odvětila jsem naštvaným hlasem, protože jsem neměla náladu odpovídat na nějaké otázky. „Tak jedeme nebo ne?“ zeptal se znovu Jonáš, když jsem mlčela. „Můžeš alespoň počkat, než vylezu?“ odvětila jsem. Zmlkl. Podal mi osušku a donesl oblečení. Ve dveřích jsme se ještě vraceli pro tašku do porodnice a v 0:08 jsme vyrazili. Za 5 minut jsme dorazili. Doktor mě vyšetřil a řekl, že jsem na 5 prstů otevřená a že to každou chvíli půjde ven. Jonášovi vrazili do rukou moji kabelku a hnali mě na sál.
V 0:25 mi dali klystýr. Mezi kontrakcemi jsme si s doktůrkem povídali, co je nového, a vtipkovali jsme V 0:50 jsem začala poprvé tlačit. Tekly mi slzy bolestí, ale sestřičky, které zrovna měly, službu byly mé kamarádky, a tak mě utěšovaly: „Deni, už jenom chviličku. Jak jsme se to učili ve škole, pamatuješ? 
“** No a v 1:17 hod už jsem v náručí držela svou krásnou dceru Magdalénku. Narodila se 7. 10. 2009 ve 39+5 týdnu těhotenství v 1:17 hod s mírami: 50 cm a 3200 g
**
Jonáš byl moc pyšný. Magďu s kamarády pořádně zapil. Když si nám obě přivezl domů, Magdalénku neustále choval v náruči a mě objímal a líbal, jak je šťastný, že nás má. To už ale nevěděl, co bude Majda v noci dělat. Kvůli tomu jsme se taky neustále hádali. Jonáš spával v obýváku a já jsem byla sama s Majdou v ložnici a sledovala televizi. Byla to úleva. Když jsem si představila, že jsme tady zplodili Majdu, že tady jsem dostala kontrakce, a že tady teď spí náš uzlíček, rozbrečela jsem se. Vzpomněla jsem si na Jarďu. Jak bych se asi měla, kdybych byla s ním? Kdybych půl roku počkala? Nebyla bych určitě vdaná, neměla bych svou milovanou dcerku. Šíleně jsem se s ní pyšnila, nikomu jsem nechtěla půjčovat kočár
Blížily se naše první Vánoce. Majdalénka dostala své první štěrkátko a já jsem dostala chůvičky. Prý, abych nemusela pořád na Majdě lpět. To mě teda odradilo, protože každá máma na svém dítěti lpí, ale tak měl to být vtip 
Psal se leden 2010. S Jonášem jsme se rozhodli, že chceme ještě jedno miminko, abychom měli děti po sobě, a tak jsem v únoru našla dvě červené čárky na těhotenském testu. Celé těhotenství jsem proležela v nemocnici. Byla jsem na rizikovém, od 27. tt mi hrozil předčasný porod. Roční výročí svatby jsme „oslavili“ v nemocnici. Koncem září mě pustili domů, stihla jsem si akorát nachystat tašku do porodnice. Začátkem října si mě zase nechali v porodnici a 19. října 2010 mě v 7:00 hodin vzali „pod skalpel“ a ve 37. týdnu se nám narodila Kristýnka. Měřila 47 cm a vážila 2580 g
To už to s Jonášem nebylo k vydržení už vůbec. Přes noc nebýval doma, na všechno jsem byla sama. Vánoce jsem prožila sama s Magďou a Kristýnkou, „táta“ jim nic nedal. V březnu dostala Kristýnka zápal plic. Skončily jsme v nemocnici, pustili nás v září. Ihned jsem podala žádost o rozvod. Za tu dobu, co jsem byla s Kiki v nemocnici, se Jonáš ani nezastavil, neinformoval se, co se děje, jestli má malá Magdička kde být. Prostě normální ignorant. Celý půl rok ji hlídala sousedka Vlaďka, které touto cestou děkuji! Moc mi všechno ulehčila. V říjnu oslavily holky narozeniny. Magďa druhé, Kristýnka viděla hořet svíčku na dortu poprvé. Oslavu jsme si užily ve třech.
V prosinci nás konečně rozvedli. Jsem za to ráda, byt je napsaný na mě a všechno v něm taky. Teď jsem ale švorc. Nemám nic. Před časem jsem potkala Jarďu. Je pořád sám. Pozval mě na kafe a holky na pohár Moc jsme si i po letech rozuměli. Domluvili jsme se, že na Vánoce bude s námi. Jonáš se odstěhoval se svou milenkou do Čech, alimenty posílá pouze 300 Kč na každou. Jak to s ním bylo ze začátku krásné a teď?
24. 12. 11 – Jarďa na Vánoce opravdu přišel. Dokonce holkám a mně donesl malinký dáreček. Přespal u nás. Holky mu říkají tati. Kristýnka vlastně tatínka ani nepoznala. Viděla ho pouze dvakrát. Na druhý den jsme měli jít jako každý rok na procházku a současně odprovodit Jarďu. Kristýnka ale dostala 40 horečky, tak šel Jarek sám. Prý, že kdyby se cokoli dělo, mám mu zavolat. Večer mu volám, jestli nás odveze do nemocnice, že horečka neklesá. Ihned přijel. Zůstala jsem tam s Kristýnkou přes noc. Postaral se o Magdalénku.
Ráno přišla ta hrozivá zpráva. Chtěla jsem se jít podívat za Kristýnkou, jak to s ní vypadá. „Počkejte paní M.,“ zavolala na mě doktorka na chodbě, když jsem mířila k pokoji, kde Kristýnka v noci ležela. „Vaše dcera tam není.“ „A kde je? V noci jste ji tady hospitalizovali.“ „Já vím, pojďte se mnou“, pobídla mě prstem. Zavedla mě k ní do kanceláře. „Vaše dcera Kristýna M.“ „Ano, co je s ní?“ přerušila jsem ji. „Je mi to líto.“ „Líto? Ne, že vy mě jenom strašíte?“ „Ne, bohužel. Dnes ráno zemřela.“ Zhroutila jsem se. Vzbudila jsem se na nějakém pokoji. Nade mnou seděl Jarďa: „Je mi to líto Denisko, nechtěl jsem, aby to takhle skočilo.“ Ještě ten den mě pustili domů. Odešli jsme spolu. Jarďa u nás s Majdou zůstal celý zbytek týdne. Dohlížel na mě. Nový rok jsem neměla ani chuť slavit.
V lednu se k nám Jarďa nastěhoval i s jeho psem Bessie. Žijeme spolu. Kristýnce je v nebíčku líp.
Květen 2012
Jonáš se vůbec nezajímá, alimenty neposílá, čeká dítě s nějakou „babou“. Jarďa si mě chce vzít, aby si mohl Majdu osvojit, ale já se bojím. Nedokážu to všechno hodit za hlavu. Máme se stěhovat do rodinného baráčku, tak uvidíme, jak to vyjde. Každopádně vím, že jsem udělala velkou chybu ve svém životě: potkala jsem Jonáše!
Tímto chci dodat kuráž všem, kterým se něco podobného stalo. Nebylo to lehké to sepsat, pobrečela jsem si, ale je to venku, ulevilo se mi.
Přečtěte si také
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 115
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 113
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 115
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 108
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 143
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 3477
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 4037
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 773
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 866
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 674
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
.S Tvou dceruškou mi to je líto 
.Čas rány léčí-vím o čem mluvím-před půl rokem jsem ztratila Svou maminku 
(bolí to stejně, ale už néé tolik 
)…
Vždyť přeci nebyla nemocná…
Proč by jí mělo být teď líp než u své mámy? Nechápu a příjde mi to celé dost divné i to, že nejsi mladá holčina, tak tak píšeš 
Denisko,
Dál píše, že byla hospitalizována s holčičkou v nemocnici a byla s ní přes noc, ale hned na to píše že se šla ptát ráno na dceru a kde leží..tudíž musela vědět pokud byla s ní hospitalizována že se něco děje…;-) Možná se mýlím, možná sem článěk špatně pochopila a chyba je na mé straně- to se autorce omlouvám..Pokud je to smyšlené tak klobouk dolu, autorka se asi jmenuje Esmeralda…
to jako pardon. Pokud je pravdivý, tak jste autorce musely celkem ublížit, nebo si ublížila sama, že sem vůbec psala!!
