Život napsaný mnou

Podělím se s vámi o jeden příběh normální holky. Když jsem se narodila, musela jsem hned na operaci nohy. V 5 letech jsem málem přišla o život, když mě srazilo auto. Vlastně celý můj život je jedna katasrtofa za druhou.

Když jsem nastupovala do 1. Třídy, myslela jsem si, že začne super zábava. Jak se do školy budu vracet apod. Do 4. třídy to bylo super. Do 5. třídy jsem začala chodit v jiném městě, protože se moji rodiče rozváděli. A na mně se to hodně podepsalo. Na druhém stupni jsem zažila šikanu, která se táhla až do 9. třídy. Takže sebevědomí jsem měla někde u kotníku. Na střední školu jsem šla na zdrávku. Jenže jsem se tam dostala do party, která nenesla zrovna dobré jméno, takže jsem z učení letěla ještě na konci prváku. Další rok jsem šla na kadeřnici a měla jsem deprese z toho, jak jsem nechutně tlustá. Potom jsem měla anorexii. Skončila jsem na kapačkách. Hrozné období, nikdy už se z toho nedostanu, pořád ji v sobě budu mít, ale snažím se, aby u mě zase nezaklepala.

Na školu jsem sílu neměla. Tak jsem zůstala rok doma a nastoupila jako ošetřovatelka. Ale i přesto jsem měla jednoho kamaráda, který semnou trávil čas. Každý den jsem s ním chodila ven. Jezdili jsme pod stan a o víkendech na kolech. On o mně věděl všechno a já o něm. Nikdy bych s ním nic neměla, milovala jsem ho jen jako bratra, alespoň tehdy jsem si to myslela. Choval se ke mně nádherně, nejde to ani popsat. Jenže já jsem si našla přítele a 4letý vztah, který byl mezi mnou a Petrem, úplně zanikl. On odjel za prací do Čech, já jsem mezitím otěhotněla a mám zdravou 2letou holčičku. Je moje zlato, můj život. Nedávno jsem se s přítelem přestěhovala do vesnice, kde jsem prožila super období.

Myslela jsem, že mého muže miluji, ale po dnešku… šla jsem na procházku s naší fretkou, přítel uspával malou a usnul taky. Tak jsem šla a na chodbě jsem potkala sestřenici a ta říkala, že přijel Péťa a za chvilku bude tady. Holky, můžu vám říci, že takové motýlky, jaké jste měli v břiše při prvním polibku, jsou muška jenom zlatá. 20 minut jsme na něho čekaly, jenže když přišel, tak mi řekl: tebe jsem neviděl snad 100 let. Ale nedokázal se mi podívat do očí. Potom jsem se ho na něco zeptala a on se na mě podíval jen jednou. Pak se otočil a celou dobu mluvil na Terku, ale když promluvil na mě, tak se mi do očí nepodíval. Já vím, že mi řeknete, že jsem jak puberťačka, ale já nevím, co to se mnou je. On se mi nechce podívat do očí a byl i takový zamlklý, když semnou mluvil, a přišel mi úplně nervózní.

Tím končím můj deníček, který je trochu o ničem, ale potřebovala jsem se vypsat. Za týden vám napíši pokračování.

Přečtěte si také

Čekám na důkaz, ne na sliby

Čekám na důkaz, ne na sliby
  • Anonymní
  • 12.11.26
  • 379

Ahoj, možná to znáte z vlastní zkušenosti: ráno se probudíte vedle někoho, koho milujete, a přesto máte pocit, že spíte sama. Já ten pocit znám důvěrně. Jenže teď je to jinak.

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Misheila
5850
18.12.12 10:42

No já nevím. Si šťastná se svým dosavadním přítelem a otcem své dcery?? Nebo by si kvůli Petrovi riskovala tento vztah. Třeba to k Petrovi není láska jako taková, prostě jste se dlouho neviděli, tak se není čemu divit, že jsi byla nervozní a on taky. Každopádně jsem zvědavá na pokračování a tvůj postoj k této věci :)

  • načítám...
  • Zmínit
adelajdaocko
34
18.12.12 12:02

S přítelem štastná moc nejsem ale kvuli naší dcerky to nák pohromadě drží. Asi před pul rokem jsem mu psala jak se má atd a odepsal ale když jsem mu nasala zda by přijel na mojí svtku v červeny, tak už neodepsal…včera jsem byla zase s fretkou venku, a tak sme se dali do řeči vzpomínali na naše zážitky prostě super. Když sem se ho zeptala zda si to všecho pamatuje tak řekl že si pamatuje včšecho a vitáhl mobil a ukazoval mi fotky které sjsme si spolu fotili a to už je pár let. Potom jsme tam jen tak mlčky stáli a koukali do prázdna…Dnes ráno jsem ho potkala jen jsem se rozloučila a odjel… jenže když jsem šla vytřít botník tak jsem měla v botě lístek z jeho číslem a vzkaz že se mám ozvat…a že mě hodně rád viděl… a já nemám odvahu mu naspat nna jaře zase přijede…a já jsem uplně zmatená opravdu nevím co mám dělat

Příspěvek upraven 18.12.12 v 12:03

  • načítám...
  • Zmínit
brumdinka
25123
18.12.12 14:01

Víš co napíšu ti jen jedno. je to tvůj život a ty bys měla poslechnout své srdce…svůj vnitřní signál…ten se totiž nikdy nemýlí :pankac:

držím palce at´se rozhodneš správně a těším se na pokračování ;-)

  • načítám...
  • Zmínit
Misheila
5850
18.12.12 16:15

To je potom těžký. Máš asi hodně zamotanou hlavu. Je třeba si uvědomit, že člověk nemůže mít obojí. Ale ať už se rozhodněš jakkoliv, tak určitě to bude správné rozhodnutí, protože bude tvé, my ti tady určitě nepomůžeme. Chápu ale, že fungujeme jako zpovědní vrby :)

  • načítám...
  • Zmínit
Miš-El
3069
18.12.12 20:32

4 roky jsou dost na to aby se chlap změnil, pořádně si to rozmysli. Může se z něj vyklubat cokoliv a přišla bys o přítele a otce svého dítěte…
Radím ti jako osoba, která si tím málem prošla. Dvakrát měř, jednou řež.

  • načítám...
  • Zmínit
Petra2829
7907
19.12.12 13:46

Každý strůjcem svého štěstí :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář