Život není peříčko
- Těhotenství
- Vesmilka
- 07.05.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
V životě není nic jednoduchého, alespoň já to nikdy snadné neměla, a tak to ani teď, kdy jsem se měla rozhodnout, jestli si to dítě nechám, nebylo jednoduché.
Tak tady je mi pár hodin
Konečně s mamkou doma
Takhle jsem mamce dělal modela
Tady jsem na návštěvě u Matýska.
Už je mi měsíc, to to utíká
Nejsem příznivcem potratů, ale ani nemám nic proti ženám, které ho podstoupí. A to ať ze zdravotních důvodů, nebo dobrovolně z vlastní vůle. Vždyť i já, a není to tak vzdálená minulost, jsem hlásala, že již další dítě nechci a že bych určitě šla na potrat, ale když matka příroda zasáhla, má předsevzetí byla ta tam.
Ale abych to vzala od začátku. V červnu v roce 2011 jsem byla na návštěvě u kamarádky, a ta mi s nadšením vypravovala, že je jí líto, že děti už tak vyrostli a že to hrozně uteklo, a tak se s manželem rozhodli, že si pořídí benjamínka. Trochu mi tím vyrazila dech, vždyť když se před 12 lety narodila její dcera (v pořadí 2. dítě), tak rezolutně další porody, a to i do budoucna, zavrhla. Něco tak hrozného ona už přeci nepodstoupí. Ale nu což, rozhodli se, jejich věc.
Ze svého hlediska jsem ji ale okamžitě ubezpečila, že jsou blázni, že já jsem naopak ráda, že jsou mé dcery tak velké (v té době 15 a 9 let) a soběstačné a můj život je pohodlnější a klidnější. Vždyť si můžu jít, kam chci a dělat, co se mi zlíbí a nic mě neomezuje. Dcery se už o sebe postarají a rozhodně neustále nepotřebují maminku. Nakonec jsem kamarádce sdělila, že kdybych já otěhotněla, tak jdu na potrat, ale k tomu nedojde, neb jsem dospělá a zodpovědná žena a můj muž o mimino také nestojí.
O několik dní později skončil školní rok, začaly prázdniny a já a můj drahý a zodpovědný manžel jsme doma osiřeli, protože naše dvě krásné dcery jsou už velké a nemají ani trochu v plánu zůstávat s rodiči o prázdninách doma. Do toho se připletly ještě 2 dny státního svátku, a tak nastala situace, že po krásně stráveném dni, kdy jsme s manželem na sebe měli po dlouhé době čas (protože má pracovní doba se skládá ze spousty nočních), jsme měli i krásný večer a krásnou noc. Byla to noc s velkým N, i když já v té době vůbec nic netušila.
Pak uběhlo několik dalších dní a týdnů, než jsem si všimla, že něco není v pořádku. Ono se nebylo čemu divit, v práci byl prázdninový zmatek, chyběli lidi, a to buď kvůli nemoci, nebo kvůli dovoleným, a tak jsme to plácali, jak se dalo. Ale i tak přišel den, kdy jsem si konečně uvědomila, že menstruace, která už pravděpodobně měla proběhnout, neproběhla.
Právě jsem byla v práci, když mě to napadlo, začala jsme počítat, ale nějak jsem se nemohla k ničemu dobrat, začínala jsem pomalu panikařit. Ne, to nemůže být pravda, vždyť já jsem ta zodpovědná, ta co si všechno naplánuje, než to podnikne, ta co má svůj klid a chce si ho udržet. A co tomu řekne manžel, až mu sdělím, že bude v 60 letech tatínkem. To, že má dceru v 50, vzal s naprostým klidem, vždyť není žádný starý dědula, ale vezme to takhle i teď? Kde najednou byla má předsevzetí o potratu. Náhle jsem měla strach, že to budu muset udělat. Nakonec jsem si zakázala na to myslet, chci přeci přežít den v práci a hlavně, dokud nebudu mít 100% jistotu, nic nevyřeším.
Doma jsem měla ještě jeden zapomenutý těhu test, tak jsem ho vytáhla, na nic nečekala, a ač bylo slunné odpoledne, milý test použila. S netrpělivostí a hrůzou jsem čekala, jak to dopadne. Nic se neobjevovalo, uf, no ještě počkám tak 2–3 minuty, abych měla jistotu a hurá. Test je negativní a končí v koši. To mi spadl kámen ze srdce, tak jen nějaká porucha. No nic, zavolám na gyndu a s doktorem to vyřešíme. Ale klidná jsem nebyla, co když byl ten test starý a špatný, asi si zkusím koupit nový a uvidím. Po několika hodinách, kdy jsem byla jako lev v kleci, jsem znovu vlezla do koše a vytáhla onen test. A jaké bylo mé překvapení, že byl pozitivní. Tak tohle jsem nečekala. Musím koupit nový test a zjistit, co je na tom pravdy.
Druhý den jedu do města a kupuji si nový test. Tentokrát 2 v 1, jako bych potřebovala mít jistotu, že alespoň jeden bude negativní. Čekám do druhého dne, abych ráno načurala do lahvičky a namočila tam ten test. Teď je hladina HCG nejvyšší, tak uvidíme. I když jsem podvědomě tušila, co mě čeká, moje překvapení bylo obrovské. Ihned potom následovala panika. Jak to manželovi vysvětlím, a hlavně přesvědčím ho, že to mimčo chceme? Nebo půjdu na potrat.
Měla jsem nervy na pochodu a celou situaci neulehčoval ani fakt, že jsme předělávali střechu, a tak byla v baráku spousta lidí. Zatáhla jsem manžela do ložnice, a tam jsem mu doporučila, ať si sedne. Poté jsem na něho bez okolků vybalila své těhotenství. V té chvíli nevěděl, jestli si dělám srandu, nebo to myslím vážně. Po chvilce nedůvěřivého zírání na mě, pochopil, že to legrace není a že čekám, co mi řekne. Nevěděl co říct, potřeboval se s tím sám vyrovnat, a tak mi řekl, že si promluvíme později.
Udělalo se ošklivo, a tak chlapi na střechu odjeli. Já si mezitím zavolala na gyndu, a tam mi pan doktor potvrdil, že jsem opravdu těhotná a moje miminko má už pět týdnů. Ani se neptal, jestli si ho chci nechat a já nedokázala vyslovit větu, že chci jít na potrat. Bylo mi hrozně zle. Co teď? Musím to nějak vyřešit, musím se rozhodnout, ale naštěstí na to mám ještě 7 týdnů.
Manžel, ač to nepřiznal, z toho byl taky na větvi. V práci na internetu neustále pročítal články o mateřské dovolené a o rodičovském příspěvku a doma mi pak vysvětloval důvody, proč si miminko nenechat. Bylo to k zbláznění a do toho ještě noční směny, které jsem až doteď normálně zvládala, byly náhle delší a delší. A já unavenější a unavenější. A taky nervově vyčerpaná. Neustále jsem myslela na to, že mám to štěstí být ještě jednou mámou a místo toho, abych se na to miminko těšila, tak se ho chystám zabít. Brečela jsem celé dny i noci. V práci nikdo netušil, co mi je, a tak na mě koukali trochu jako na blázna. Ale neptali se, asi čekali, co řeknu sama. A co bych jim měla říct, že se chystám zabít dítě, které čekám?
Snažila jsem se být objektivní, manžel mi vysvětloval, že to bude finanční zátěž a že to budeme těžko zvládat, já jeho přesvědčovala, že se to určitě nějak vyřeší. Slovo „nějak“ je báječné. Zase to budeme muset řešit s manželem, samo se to nevyřeší, ale pro mě to nebylo momentálně důležité. Těžko říci, co bude zítra, natož za půl roku nebo za rok. Důležité je, co je teď. Potom na mě vytáhl svůj věk, to byl jeho trumf. Přece po něm v tomhle věku nechci, aby měl ještě mimino, ne že by se nepostaral, ale uvědomuji si vůbec, kolik mu bude, až bude mimču 15.
Jistěže jsem si to uvědomovala. Uvědomuji si to celá léta, co s ním jsem. Není žádný mladík, ale přesto se může dožít krásného věku. A staře nevypadá. Ale manžel byl neoblomný. Už jsem ztratila všechnu naději, že ho přemluvím a s těžkým srdcem jsem se rozhodla, že až budu mít dovolenou, o které jsem byla objednaná do poradny, řeknu doktorovi, že půjdu na potrat. Když to dobře půjde, bude po všem dřív, než mi dovča skončí, a nikdo nic nepozná, a jelikož holky ještě nejsou doma, tak se to ani oni nedozví. Teď už jsem byla jen uzlíček nervů, já, která bych mouše neublížila, zabiji vlastní dítě.
Těsně před plánovanou dovolenou se mi ozvala kamarádka, psala mi mail, že už jsem se dlouho neozvala a co se mnou je, a jestli mám novou emailovou adresu. Nechtělo se mi ani odepisovat, nechtělo se mi ani žít. A co jí mám napsat, že jsem těhu a že budu i vražedkyně? Nakonec jsem jí ale napsala. Byl to krátký a stručný mail o tom, že se omlouvám, že nepíši, ale že nemám čas ani náladu, že jsem otěhotněla a teď jsem nešťastná, protože mě manžel přemlouvá na potrat. Kamarádka asi seděla u PC a téměř okamžitě mi volala.
Když jsem jí telefon vzala, okamžitě na mě vychrlila, že mi chtěla napsat, ale nevěděla jak, a tak mi raději volá. Rozpovídala se o tom, že mi to sice nechtěla říkat takhle po telefonu, že to mělo být překvapení, až se zase uvidíme (vídávali jsme se 1 do roka na dovče na Slovensku), ale po tom, co jsem jí prý napsala, mi to musí říct. „Jsem těhotná“, vychrlila vzápětí a dodala: „budeme mít kluka a čekáme ho na konci října“. V té chvíli jsem už brečela a nemohla to zastavit. Pak se rozpovídala o tom, že se mám na všechno vykašlat, a pokud jen trochu můžu, ať si to miminko nechám. Vždyť přece finanční situace se dá vyřešit a manžel zase tak starý není a dnes je moderní, aby měl chlap v jeho věku dítě. Ten náš rozhovor nebyl dlouhý, ale byl účinný. I manžel říkal, že na mně bylo vidět, že jsem se rozhodla.
Potrat se nakonec nekonal. Dnes máme měsíc starého krásného syna a manžel je moc rád, že mě nakonec k tomu potratu nepřemluvil.
A já budu do smrti vděčná své kamarádce, že mi zavolala, jak se říká „za pět minut 12“, a přemluvila mě. Myslím, že bych tehdy poslechla manžela a na ten potrat šla a dnes bych se trápila a nikdy bych ani sobě ani jemu neodpustila, že jsem to udělala. Teď už taky vím, že kdybych znovu otěhotněla, na potrat bych nešla. Neodsuzuji to, ale já bych se s tím nesmířila.
Moje kamarádka, kterou tento příběh začal, je těhotná a v červnu bude šťastnou maminkou holčičky.
A kamarádka, které vděčím za to, že mám to štěstí být maminkou takového úžasného chlapečka jako je Míša, má chlapečka Matýska. Narodil se 1. listopadu a s Míšou jsou od sebe bez jednoho dne přesně 5 měsíců. Ten zpropadený přestupný rok.
Přečtěte si také
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 1342
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 1361
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 1516
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 795
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 3025
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
Tchyně se doma nudí, ale vnoučka nepohlídá. Jí děti taky nikdo nehlídal, říká
- Anonymní
- 06.05.26
- 3060
Moje tchyně by mohla být naprosto ideální hlídací babička. S tchánem mají firmu, kterou už předali mladším, peněz mají dost a času taky. Chápu, že rádi cestují a užívají stáří plnými doušky. Ale...
Místo oběda psychologický výslech: Moje máma rozebrala mou holku na prvočinitele
- Anonymní
- 06.05.26
- 2114
Říká se, že matky mají na své syny jakýsi šestý smysl. Ten mámin je ale nastavený na režim „vyhledat a zničit“ jakoukoli ženu, která se ke mně přiblíží na méně než metr. Když jsem se rozhodl, že jí...
Pracuji jako uklízečka a můj dospívající syn se za mě stydí. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 06.05.26
- 1105
Dlouhá léta jsem byla doma s dětmi na rodičovské. Máme tři děti a kvůli nejmladší dceři stále nemůžu nastoupit na plný úvazek někam do kanceláře. Je často nemocná, pořád běháme po doktorech a ze...
Máma září štěstím. Jenže její mladší partner skrývá tajemství, které znám jen já
- Anonymní
- 06.05.26
- 2228
Máma si v pětapadesáti letech našla milence, který je o dvacet let mladší než ona. Na tom by dnes nebylo nic divného, kdyby se ho nerozhodla seznámit se mnou. Jeden polibek a od té doby mám o čem...
Odnáším si drobnosti z obchodů a neumím přestat. Mám vyhledat pomoc?
- Anonymní
- 06.05.26
- 872
Kradu drobnosti, které si můžu bez problémů koupit. Nedělám to kvůli penězům, ale kvůli pocitu – adrenalinu, napětí a zvláštní radosti, která mi vydrží i několik dní. Pak ale přichází stud a...
Moc pěkně napsané.
Tvůj deníček mě dojal, myslím, že je moc dobře, že jsi ho napsala. 
.
Ať Vám malý dělá jen a jen samou radost 
