Matka míní, dítko mění
- Rodičovství
- Vesmilka
- 30.05.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Celé těhotenství jsem si slibovala, jak svému třetímu děťátku dám to, co jsem holkám nedala, a to mateřské mléko. Ale kupodivu ta nejpřirozenější věc, která by měla být naprosto snadná, se stala tou nejtěžší na světě.
Tak to jsem já Míša
A takhle se na mamku usmívám
Po velmi dramatickém začátku těhotenství, které jsem už v jednom ze svých deníčků popsala, jsem si okamžitě slíbila, že pokud Pán Bůh dá a já budu mít to štěstí, že toto dítko porodím, tak nebudu jako u holek krmit Sunarem, ale pěkně kojit. Vždyť je to to nejmenší, co tomu svému drobečkovi můžu dát a čím mu můžu vynahradit, že jsem jen pomyslela na to, že by se neměl narodit. Už takhle mě celé těhotenství provázel pocit viny, že jsem nad potratem byť jen uvažovala.
Své dcery jsem nekojila. U té první zafungovalo mládí a kamarádky, které tvrdily, že kojit je zbytečné. Kup si Sunar a moc to neřeš. Bylo mi 21 a o dětech jsem věděla jen to, že se narodí a pak vyrostou. Co bude od porodu, jsem neměla ani páru, a internet v té době nebyl. Takže jsem dala na zkušenosti starších a koupila Sunar. U své druhé dcery jsem se rozhodla, že budu chytřejší, budu kojit, na tom nemůže být nic těžkého.
Nebylo, až do chvíle, než my řekli, že se špatně čistím a musím na revizi. Souboj hormonů způsobil, že jsem si představila, že se z té nadcházející narkózy neprobudím a okamžitě jsem se sesypala. Probrečela jsem celý den a nakonec si vybrečela teploty kolem 40°a mléko bylo pryč. Takže jsme byli na Sunaru už v porodnici. Takže teď jsem si slíbila, že se nebudu stresovat a budu si to užívat a budu kojit.
Jak jsem již psala, na konci března se mi narodil krásný chlapeček. Byla jsem ta nejšťastnější maminka na světě. Dětská sestra ho jen otřela, dala ke mně na břicho a hned mi řekla, že by se měl dopíďalkovat k prsu sám. Po malé chvilce se povedlo a náš chlapeček veden pudem hledal a hledal, až našel zdroj jídla. Byla jsem znovu velmi šťastná, hurá budu kojit, přesně, jak jsem si předsevzala.
Své kojící umění jsem vyzkoušela hned, co nás s Míšou přestěhovali na pokoj. Šlo to pěkně, i když Míša u toho usínal, ale říkala jsem si, že je unavený po porodu, vždyť to pro něho byl taky nelehký úkol dostat se ven. A dětské sestry i doktorka mě v tom utvrdily. Nebojte, říkaly, ono se to spraví, to je ten stres po porodu. To bude dobré. A bylo, třetí den jsme byli s pěknou váhou propuštěni domů.
Doma jsem všechno přizpůsobila Míšovi. Kojila jsem, jak si řekl. Po 2–3 hodinách. Vždy tak kolem hodiny. Takže jsem měla pocit, že kojím pořád, ale nevadilo mi to hlavně, že miláčkovi chutná. Po kojení vždy usnul a co víc, v noci se budil jen jednou. Byla jsem šťastná, vyšlo to, kojím a bez příkrmu.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem po několika dnech navštívila dětskou doktorku a ta Míšu zvážila a zjistila, že je o 200 g lehčí, než když nás propustili. Okamžitě jsem se vyděsila. Doktorka zpozorovala mé rozpoložení, které bylo blízko slzám, a hned se mě jala utěšovat, že to může být jinou váhou, vždyť každá váží jinak. Prý ať přijdu za týden a uvidíme.
Moc mě to neuspokojilo, a tak jsem se ještě poradila se dvěma kamarádkami. Jedna z nich je fundovaná a ty mě okamžitě ujistily, že to nic není, třeba se vykakal, a tím váží míň. Ať prý neplaším a kojím jako doteď. Vždyť když nepláče a spinká, tak je vše v pořádku. Úplně klidná jsem nebyla, ale trochu to pomohlo. Uvidíme příští týden.
Další týden jsme opravdu viděli. Tentokrát se mnou jel manžel. Mudra položila Míšu na váhu a já málem omdlela, on zase zhubl, tentokrát 100 g. To už jsem se neudržela a rozbrečela se. Jak je to možné, že jsem tak neschopná. Mudra mě utěšovala, ať si to tak neberu, že to určitě zvládneme. Prý ať zkusím nakojit u ní. Zkusila jsem, po téměř hodině kojení a mé nervozity vypil Míša jen 30 ml.
Mudra okamžitě rozhodla, že to takhle nejde a poradila příkrm. Brečela jsem celou cestu domů. Nechápala jsem, jak je možné, že když mléko mám, tak to nejde.
Doma jsem vyhledala své kamarádky a radila se, co s tím. Obě radily, ať hlavně nebrečím, že tím ničemu nepomůžu, ale jim se to říká, když s kojením problémy nemají.
Druhá rada byla, ať vyhledám laktační poradkyni. Dala jsem na radu a poradkyni vyhledala. Druhý den jsem ji navštívila a nakojila před ní. Říkala, že je vše v pořádku, jen je Míša lenoch. To nevadí, použijeme suplementor a ono to půjde. Byla jsem šťastná, nic není ztraceno a Míša až trochu vyroste a zesílí, tak bude jíst i bez něj. Hurá, odcházela jsem od ní nabita novou energií.
Fungovalo to a při příští návštěvě mudry byl Míša už lepší. Konečně přibral. Moje mateřské sebevědomí stouplo. I mléka se začalo tvořit víc. Jedla jsem homeo a pila kojo čaje. Myslela jsem, že mám vyhráno, holky mě chválili. Odstříkávala jsem a krmila ho svým mlékem přes suplementor. Bože jak jsem se mýlila.
Jedno ráno jsem zjistila, že už neodstříkám to, co před tím a aby toho nebylo málo, Míša začal odmítat prso i hadičku. Byl to děs. Nevěděla jsem, co s ním, a tak jsem vytáhla lahev. První, co jsem udělala, bylo, že jsem kontaktovala mou fundovanou kamarádku. Nejsme z jednoho města, a tak mi radila přes net. Je to prima ženská a moc se snažila, abych neupadala do ještě větší deprese. I má druhá kamarádka se moc snažila, ale bylo to k ničemu.
Brečela jsem a vyčítala si kde co. Nedokázala jsem pochopit, proč nejsem já schopná kojit. Vždyť kojení je přirozený proces. Co jsem to za matku, když nedám dítěti to základní. Snažila jsem se udělat všechno, co šlo, ze zoufalství jsem si nakonec koupila i kojící kloboučky, že to třeba půjde. Nešlo, kojení ta základní a nejprimitivnější věc mi byla odepřena.
Dnes je to tak, že je Michálek na UM, já odstříkávám a dávám mu to málo, co ještě mám, ale s každým dnem je to horší a horší. A i když můj mozek chápe, že jsem udělala, co jsem mohla, abych kojila, srdce si to nemyslí. Stále se obviňuji, že to bylo málo. Že jsem už v porodnici měla poznat, že něco není v pořádku. Že to není tím, že je Míša lenoch, ale já jsem neschopná matka.
Mé kamarádky se mě stále snaží podržet, ale i tak mě pořád každá zmínka o kojení dohání k slzám. A i když všem kojícím maminkám kojení přeji, tak jim i závidím. Já jsem kojit chtěla, opravdu moc, ale bohužel mi to nebylo dopřáno a teď už je jedno, čí to byla vina. I když já s tím nejsem smířená doteď.
Přečtěte si také
Táta nechtěl, abychom se sestrou byly v kontaktu. Teď se o něj nestará
- Anonymní
- 01.11.26
- 1355
Když mi sestra oznámila, že se o tátu starat nebude, první, co mě napadlo, bylo, že jí to nemůžu mít za zlé. Pak jsem si uvědomila, že jestli se o něj nepostará ona, zůstane to nejspíš na mně. A po...
Mít nadané dítě je snad za trest? Základní škola ho kvůli inkluzi nic nenaučí
- Anonymní
- 01.11.26
- 711
Strašně mě štve inkluze a všechno kolem ní. Pořád se to řeší, pořád na to každý nadává a pan ministr Plaga vždycky vymyslí něco, co je ve finále naprosto k ničemu. Vlastně jen takové kosmetické...
Myslela jsem, že mě tchyně špehuje. Pak jsem zjistila, kam mizí naše peníze
- Anonymní
- 01.11.26
- 3175
„Ty jsi zase koupila dětem tyhle drahé jogurty? Vždyť jsem ti včera přivezla jiné!“ spustila tchyně, sotva otevřela naši lednici. Stála u ní v kabátě, v ruce tašku s nákupem a tvářila se, jako by...
Máme všechno, co jsme kdy chtěli. Tak proč se cítím doma nešťastná?
- Anonymní
- 01.11.26
- 525
Mám hezký dům, skvělého manžela, děti a peníze, abychom si nemuseli nic odpírat. Přesto se někdy přistihnu, že se těším, až budu sama. A pak se za to nenávidím. V poslední době je to čím dál...
Když ani kalkulačka nepomůže: Můj zážitek ze stavebnin, ze kterého mrazí
- Anonymní
- 01.11.26
- 795
Cesta do stavebnin by měla být rychlá záležitost. Přijedete, ukážete prstem, zaplatíte a jedete domů. Jenže dnešní nákup parozábrany se proměnil v lekci z matematické bezmoci, nad kterou zůstává...
Maminka mi nechtěla žádný svůj obraz dát. Jeden z nich jí však zachránil život
- Anonymní
- 31.10.26
- 2397
Seděla jsem odpoledne v obýváku na koberci s dětmi a hráli jsme pexeso. Pokojem se nesl dětský smích, když v tom z ničeho nic praskla skoba ve zdi a s hroznou ránou se zřítil obraz, který mi kdysi...
Manžel s rýmou leží, já musím fungovat. Jeho máma to prý zvládala taky
- Anonymní
- 31.10.26
- 1977
„Prosím tě, můžeš být dneska s dětmi ty? Je mi fakt mizerně,“ oznámil mi manžel v sobotu ráno a odkráčel zpátky do ložnice. Já měla rýmu, bolela mě hlava a v krku mě škrábalo tak, že jsem sotva...
Chtěla jsem mu ukázat, o co přišel. Nakonec jsem litovala hlavně já
- Anonymní
- 31.10.26
- 3958
Když mě Petr po osmi letech opustil, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ještě horší než samotný rozchod ale bylo, jak rychle se s ním dokázal vyrovnat. Zatímco já probrečela celé týdny,...
Manžel mi vyčetl boty za 2500 korun. Sám si koupil telefon za třicet tisíc
- Anonymní
- 31.10.26
- 2052
„Dva a půl tisíce za boty? Tobě už úplně přeskočilo!“ zařval na mě manžel, když uviděl účtenku z obchodu. O tři týdny dřív si přitom bez mrknutí oka koupil nový telefon za třicet tisíc. Občas mu...
Potřebovala jsem na odběry. Manžel měl volno, přesto nechal všechno na mně
- Anonymní
- 31.10.26
- 2020
Podzimní prázdniny u nás doma rozhodně nevypadají jako idylický týden plný pohody. Zatímco manžel si užívá učitelské volno, já od rána kličkuji mezi nemocničními chodbami a uplakanými dětmi. A...
.
). Nyní jsem spokojená, veselá a vyspalá matka, co krmí dítě UM. Nevidím na tom nic zlého. Holt někomu není přáno, dítě hlady neumře a já se s tím dokážu vyrovnat, není to zase nic tak hrozného, abych se hroutila, i když v tom „boji o mléko“ mi to tak přišlo 
).
Tímto opravdu nechci vyzdvihovat UM,je mi strašně líto, že jsme s kojením museli přestat dřív, chtěla jsem kojit alespoň do roka. Ale než kojit za každou cenu, být totálně grogy, mít vystresované dítě, tak radši UM. Takže buď v klidu. Starší děti jsi měla taky na Sunaru a chybí jim něco? 
