5letá dělá strašné scény

@pet p píše:
@Lojzísek Jo a ještě jedna věc. Jestli se zablácený při hysteráku válel v předsíni a všechno zašpinil, tak až se zklidní, společně předsíň uklidíme. Dala bych mu hadr a pomáhal by mi to vytřít.

Super, děkuju, myslím, že takhle by měla vypadat odpověď zoufalé matce… Kdyby v každé diskuzi o výchově lidé reagovali takto (reálně, konkrétní pomocí), bylo by to mnohem platnější. Bohužel se to většinou strhne v nic neříkající poučování a dělání z matky zakladatelky zločince proto, že si dovolila dát svému dítěti jednu přes zadek.

@Lojzísek píše:
Chápu… Příspěvky „dokonalých matek“ (AHA matek, Nevýchovných matek apod.) jsou pro mne jenom kecy, kecy, kecy… Neodsuzuji ty teorie jako takové, ale proč pisatelky (vč. této diskuze) neuvedou řešení? Rozumím, že nebude fungovat jedno univerzální, děti jsou jiné, matky jsou jiné atd. atd. Ale co třeba ta poměrně jednoduchá situace se skákáním na posteli? Když se prostě dítě chová nepřijatelně a nelze takové chování respektovat? Jak zasáhnout? Byla bych ráda, kdyby někdo KONEČNĚ odpověděl konkrétně. A ne odkazy na kurzy a knihy. Jistě, je to určitě komplexní věc a přístup, ale pokud nelze ukázat vyústění do praxe a konkrétní výchovné situace, jsou pro mně výlevy chytrých uživatelek jenom bohapusté žvásty.

Taky to tak vidím, ale chápu, že ten konkrétní návod fakt asi nejde jen tak dát. V podstatě odpověděla nade mnou @pet_p To je na té respektující výchově asi nejtěžší - být přesvědčen o tom, že to bude fungovat a vytrvat, nesklouzávat zpátky k direktivnímu přístupu, křiku, zákazům, příkazům, trestům, emočnímu vydírání, nálepkování, vyhrožování a dalším podobným komunikačním „lahůdkám“. Že prostě máš na to dítě být „laskavě přísná“. Že někdo nechá dělat dítě co chce, je akorát blb a ne alternativní výchova. A že dítě se prostě vzteká a nespolupracuje je asi taky v mnoha případech normální, ale nemáš se uchylovat k nadávání, ale jen stát za svým. Což na okolí může působit, že děláš málo a máš rozmazleného fracka, už by mu dávno nasekali, ale na to dítě by to mělo časem zapůsobit a naučit ho to hranice a zdravý respekt bez nějakých traumat… Teď to ještě vydržet v praxi. Protože přiznejme si, velice často člověka víc než to dítě, vykolejí pohledy a komentáře kolemjdoucích, výhrůžky a odsuzování příbuzných, spěch, stres apod. 

@Anonymní píše:
Taky to tak vidím, ale chápu, že ten konkrétní návod fakt asi nejde jen tak dát. V podstatě odpověděla nade mnou @pet_p To je na té respektující výchově asi nejtěžší - být přesvědčen o tom, že to bude fungovat a vytrvat, nesklouzávat zpátky k direktivnímu přístupu, křiku, zákazům, příkazům, trestům, emočnímu vydírání, nálepkování, vyhrožování a dalším podobným komunikačním „lahůdkám“. Že prostě máš na to dítě být „laskavě přísná“. Že někdo nechá dělat dítě co chce, je akorát blb a ne alternativní výchova. A že dítě se prostě vzteká a nespolupracuje je asi taky v mnoha případech normální, ale nemáš se uchylovat k nadávání, ale jen stát za svým. Což na okolí může působit, že děláš málo a máš rozmazleného fracka, už by mu dávno nasekali, ale na to dítě by to mělo časem zapůsobit a naučit ho to hranice a zdravý respekt bez nějakých traumat… Teď to ještě vydržet v praxi. Protože přiznejme si, velice často člověka víc než to dítě, vykolejí pohledy a komentáře kolemjdoucích, výhrůžky a odsuzování příbuzných, spěch, stres apod.

Ani bych neřekla „laskavě přísná“, ale spíš bych to označila jako laskavost a znalost svých hranic. Nebo laskavost a pevnost.
Přísná - to je složité s tou přísností. Ty totiž musíš dávat dítěti znovu a znovu další a další šance ukázat, že už něco zvládne, třeba když nedodrží dohodu a znovu a znovu, věřit v něj. A nevím, jestli přísný člověk by spíš nedošel k závěru, že je potřeba trest místo druhé šance.

Máš pravdu, praxe je strašně těžká. Pro ty, kdo tu respektující výchovu sami nezažili, je to fakt těžké. Nejdřív si v sobě vůbec přenastavit tu chuť potrestat a srovnat dítě do latě, pořešit si strachy, jestli nebude s takovou výchovou rozmazlený fracek (protože to vidíme někdy u nevýchovných matek… které to ale špatně pojaly), najít v sobě to vnitřní přesvědčení, že tohle je ta dobrá cesta. Když je si člověk sám v sobě tímto jistý, snáz ustojí ty pohledy či komentáře od okolí. Horší je to třeba s prarodiči, pokud tomu nejsou naklonění, poslouchat ty nekonečné výlevy o tom, že máme dát dítěti konečně na zadek a netolerovat mu jeho scény.
Pak je tu otázka vlastních hranic - ty spousta lidí vlastně nezná. Vadí nebo nevadí mi, když se dítě vymáchá v blátě? Vadí/nevadí mi, když si chce prohlédnout můj mobil? Vadí/nevadí mi, když chce jít v zimě v sandálech? Je pro mě ok, když mu vezmu zimní boty do batohu a za prvním rohem budeme sušit nohy a přezouvat? (Víte, jaká je tohle pro dítě zkušenost a jaký mu dáváte prostor a pocit vlastní hodnoty, že to necháte na něm a vy zůstanete jen v roli rádců a pomocníků a nikoli nařizujících šéfů nebo moralizujících rodičů a hlavně pak neřeknete „vidíš, já jsem ti to říkala!“) Vadí/nevadí mi, když zůstaneme o čtvrt hodiny dýl venku, když dítě ještě nechce z hřiště a chce tam ještě zůstat? atd. atd. Takovýchto otázek je asi tak milion (denně)
Pak je tu otázka vlastní pohody - když je máma nevyspaná, jsou s partnerem neshody, hádky, nikdo nepomáhá, nepohlídá… to je pak strašně těžké najít v sobě energii na tu laskavost a nedat průchod jedovatým slovům a křiku.
A pak je tu otázka zvládnutí vlastních emocí - dospělý člověk by se měl ve svých emocích vyznat, umět je komunikovat, zvládnout, umět si zachovat nadhled a dobrou náladu.
Zkrátka, není to snadné
Ale když to člověk zkouší a začne pak vidět první vlaštovky úspěchu, tak to opravdu namotivuje v tom pokračovat.
Mně taky pomohlo průběžně občas přečíst nějakou knížku o respektující výchově. Znovu mě ty knížky utvrzovaly v tom, že je to pro nás správná cesta a „nakoply“ mě zase tím respektujícím směrem. Jo a taky v těch knížkách člověk najde hodně argumentů pro případné debaty s prarodiči nebo někým jiným, kdo o tom chce debatovat 

@Lenka_Hal píše:
No a je teda v tom dennim kolotoci nejaka chvile, kdy s ni nebojujes, kdy jste spolu radi a vnimate se, kdy vidi, ze ji milujes? Musis to nejak poupravit, cely ten den. Ona musi mit pozitivni pocity a pak ty negativni (kdy ji spadne zmrzlina, kdyz musi delat neco, co nechce). Protoze ona ty pozitivni potrebuje na zvladani tech negativnich. Jestli ne, musis je tam nejak vecpat. Najit neco, cokoliv, co dela rada a delejte to spolu. V tu chvili si s ni moc povidej, objimej, proste at z tebe vstreba to pozitivni. Pak kdyz se nastves, bude pro ni prirozenejsi poslechnout, bude lip chapat, ze ted to dela blbe.

souhlas za nejakou scenu, kdy se na dite treba zarve nebo se placne pres zadek je pry potreba alespon 5 hladicich ritualu ( rozumnej milych cinnosti, precteni knizky, pomazleni, ujisteni, ze dite mame radi, spolecna hra, apod)

moooc doporucuji podcasty 13 hrichu rodicovstvi, obcas se mi taji dech
 https://www.marianne.cz/…-rodicovstvi

@Anonymní píše:
@pet p Fakt obdivuju a děkuju, že nám to tady tak trpělivě vysvetluješ, bez uštěpačných poznámek, to se tu děje málokdy.
Ještě bych měla jednu konkrétní situaci, a jak na ni reagovat? Často potřebuji fungovat a dítě se prostě zasekne. Ráno se v rozumném čase vypravit, jindy stihnout mhd nebo lékaře, s něčím pomoct nebo třeba jen večer pouklízet a jít spát. Začít dřív nepomůže, o to dýl se to protahuje. Odložit to jako nedůležité někdy ani nejde nebo to pak musím udělat za dítě já. A dělat z toho vždycky soutěže a estrády prostě nemám chuť. Jak dítě „donutit“, když jen odmlouvá a válí se?

Díky. No snad to pomohlo, co jsem tu sepsala
Začít dřív a nemít stres, to je dobrá strategie. Stejně tak dělat ty estrády.
Odložit to jako nedůležité je taky super nápad. Ono totiž opravdu důležitých věcí je málo. A když to pak musíš udělat ty, můžeš pak říct, že jsi tím musela strávit čas, tudíž už teď nestihneš si pohrát / nestihne se pohádka / druhá pohádka / udělat palačinky, ale jen namazat rohlík atd. Akorát musí to být fakt pravda a ne schválně vymyšlený trest.

S tím donucením obecně je to problém, protože tlak vyvolává protitlak. Takže čím víc nutíš, tlačíš, stresuješ, spěcháš, tím víc je dítě zaseknuté, ve stresu, emocích a nepřemýšlí racionálně. Zkusila bych tolik netlačit.
Můžeš se na tom zkusit s dítětem domluvit, pokud už na to má věk (třeba v pěti letech v pohodě).
Např. použít metodu uzavření dohody:

• vyjádříš pochopení pro pocity (já vím, že se ti teď vůbec nechce oblékat a raději by sis hrál)
• říct očekávání, reálně popsat situace (jenomže za půl hodiny nám jede autobus a ten potřebuji stihnout)
• navrhnout dohodu nebo ať navrhne dítě (když nic nenavrhne, tak třeba ukázat, že až bude ručička na hodinách tady, tak se začne s oblékáním - a je potřeba předem upozornit, že už se ten čas blíží). Dítě s tím musí souhlasit, třeba si na to plácněte. Pokud se mu nelíbí tvůj návrh, ať dá svůj 

Pokud dohodu nedodrží, tak můžeš použít třeba metodu popisné zpětné vazby (ale tu můžeš používat i kdykoli jindy, když potřebuješ něco s dítětem vyřešit):

• popíšu, co se stalo (nevyčítám, ale suše řeknu: potřebuju stihnout ten autobus a dohodli jsme se, že už se začneš oblékat, ale ty se oblékat nechceš)
• popíšu svoje pocity (začínám být ve stresu, že to nestihneme)
• popíšu reálný dopad (to nemá být vyhrožování, ale reálný dopad, např.: jestli ten autobus nestihneme, tak…)
• dám návrh buď formou otázky (jak to teda vidíš? co s tím uděláme?) nebo řeknu, co chci (byla bych ráda, aby ses teď oblékl, abychom mohli jít). Je nutné u toho zůstat v klidu a nejlépe ještě použít fráze jako „ráda bych“ a podobné, protože to zmírňuje celkově napětí v té situaci.

Pokud na to dítě neslyší, říká „nevím“, mlčí… tak nemá ještě důvěru ve váš nový systém komunikace. Chce to nevytočit se, postupovat dál co nejvíc v klidu a zkusit to příště znova. Hlavně to nebrat jako "tak já tady jak blbec na něj hezky, v klidu, vysvětluju, co potřebuju, snažím se s ním dohodnout a ono nic, je mu to jedno a ještě se ksichtí, no tak tohle teda ne, to se na to můžu vykašlat… a začnu řvát, a tím pádem sklouznu zpátky a jsem na zase na začátku).

Co je ještě strááášně důležité, třeba večer v posteli s k tomu ještě vrátit, že jsi ráda, že se včas oblékl a všechno jste v pohodě stihli (nepovažovat to za automatické a jasné, že od teď už to tak bude vždycky, ale ocenit, že dítěti se strašně nechtělo jít, ale nakonec to zvládlo). A pokud to neproběhlo ideálně, tak říct, jak by se to mohlo být příště zlepšit, třeba metodou, kdy řekneš pozitivní věc, negativní věc (to je ta výzva ke zlepšení) a uzavřeš to zase pozitivně, např. Jsem strašně ráda, že jsme stihli ten autobus. Moc by se mi líbilo, kdybychom to příště stihli bez toho spěchu a křiku kvůli oblékání. Každopádně hlavní je, že jsme to stihli. A dát dítěti třeba pusu, pohladit.

Já vím, že to všechno zní strašně zdlouhavě a složitě a strojeně. Ale dítě fakt slyší víc na pozitivní věci, cení si samo sebe, že něco stihlo, dokázalo. Nenátlakovou formou mu přitom dáš najevo, že by to šlo udělat ještě o kousek líp. Když si ohlídáš pozitivní naladění a pohodu vůči dítěti, tak to působí věrohodně, neboj Samozřejmě když to budeš říkat naštvaně a sypat to z rukávu jako z nějaké příručky, tak to fungovat nebude.
Jo a např. tyto komunikační metody, co jsem tu popisovala, jsou z toho kurzu Jak vychovat chlapečka, jak vychovat holčičku.
Nojo, nás to rodiče nenaučili, tak se respektující komunikaci musíme učit z kurzů a knížek 

Takže abych to shrnula: mít velkou časovou rezervu, co nejmíň na dítě tlačit, dát mu prostor, ať se podílí na tom, jak, kdy, kde to udělá (tj. uzavírat dohody), vyzdvihovat úspěchy, ale zmínit i co by šlo zlepšit a udržovat si kontinuálně co nejlepší rozpoložení a náladu 

No a když to dopadne tak, že dítě chytneš, narveš na něj oblečení a doneseš ho k autobusu, tak to hlavně potom v klidu spolu proberte, co se stalo a proč. Že ses snažila, aby to bylo v pohodě, ale ono pořád nechtělo spolupracovat a museli jste na autobus a tys měla hrozný strach, že to nestihnete, tak jsi ho oblékla a donesla ho tam a že se ti to takto vůbec nelíbilo a mrzí tě, že to tak dopadlo a jak to uděláme příště, aby to bylo lepší, máš nápad? atd. prostě to s ním probrat. Když se ti do toho podaří zamotat nějaký příběh, tím líp - třeba jak když jsi byla malá a maminka spěchala, tak jste si zpívali písničku a ty ses musela obléct, než písnička skončila. Děti mají rády příběhy a taky rády poslouchají, co a jak rodiče dělali, když byli malí 

@BohunkaP 5 a 1,5. Proč?
Ještě k tomu, cos tu psala o tom, že ta respektující výchova musí být přirozená, jakože jsou ti rodiče sami takoví… s tím sice souhlasím, ale co rodiče, kteří takoví přirozeně nejsou a musí se to naučit? Těm se nějaká obecná poučka nebo nakonec i třeba ten konkrétní příklad můžou hodit.