Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@ospalámyš já vím, že dneska je děsně „in“ si myslet, jak jsou děti naši partneři a podobně, ale vážně pochybuju, že rok a půl staré dítě si spojí šlápnutí do kaluže a pak za 10 minut mokro v botech. Tříleté možná…
Já mám teda z mokrých bot, když už se zadaří, vždycky zánět močáku. Klidně podobné radosti dopřejte svým dětem, když se vám nechce tahat náhradní boty a je to tak děsně poučné.
@majdula1 píše:
@loula covece ale kdyz dostava pokazde na zadek a presto do te cesty neustale skace, tak to asi moc nefunguje
No už neskáče
jako jo, snažila jsem se jí domluvit, jakože by ji srazilo auto, a ona by musela jít do nemocnice a všichni bysme moc plakali, že by mohla i umřít (smrt u nás není tabu, umírá kolem nás pořád někdo a děti chápou proces smrti). Ale prostě ona z toho měla bžundu, takže jsem jí jednou nasekala a byl klid. Jako ono se to nedělá, ale radši jí tu dupu zmydlím, než aby mi skočila pod auto ![]()
Vsemu se da predejit. Rodic je od toho, aby predvidal a predchazel prusvihum. Kor u malickyho decka, ktery fakt vysvetlovani jeste nepobira. Rok a pul stareho bud vybavim holinkama uz kdyz jdeme ven anebo ho rovnou frknu do kocarku nebo na zada. Proste eliminuju konflikt, kterej by stopro nastal.
A ve dvou letech uz kluci perfektne z Pepiny vedeli, ze „Kdyz chces skakat v kaluzich, musis si vzit holinky!“
a sami poucovali okoli… ![]()
Jsem zastánce přirozených důsledků jednání, dcerku (18měs) neplácáme ani nebijeme a taky to jde a půjde tak dál
byla jsem vychovávána klasicky s občasným plácnutím a pocit, který si pamatuju určitě není „že jsem si to zasloužila“ ikdyž to rodiče mysleli „dobře“. Když mě naštvě kolegyně v práci, kamarádka…občas bych ji nejradši jednu flákla a udělám to?..ne a proč?..protože „se to nedělá/by se taky mohla bránit a dostala bych facana já/mohla by na mě zavolat policii/jen bych se ztrapnila/člověk má emoce držet na uzdě..atd“..a svoje milované dítě, které se neumí bránit, plácnout mám a ještě s pocitem zadostiučinění, že to přece dělám z lásky pro něj, aby věděla co je „správné“ a co se nedělá?…no tak to pardon, to bych si připadala fakt padlá na hlavu
s manželem jsme si ve výchově vybrali tu těžší cestu nastavování hranic jinak než plácáním, planými výhružkami a ta cesta je o to těžší, že jsme ji sami na sobě nezažili
a tak „vychováváme dcerku a rosteme s ní“ a ono to jde, ono je to znát ![]()
Příspěvek upraven 20.09.14 v 23:31
@kacz píše:
@ospalámyš já vím, že dneska je děsně „in“ si myslet, jak jsou děti naši partneři a podobně, ale vážně pochybuju, že rok a půl staré dítě si spojí šlápnutí do kaluže a pak za 10 minut mokro v botech. Tříleté možná…Já mám teda z mokrých bot, když už se zadaří, vždycky zánět močáku. Klidně podobné radosti dopřejte svým dětem, když se vám nechce tahat náhradní boty a je to tak děsně poučné.
Tak dopřej svým dětem co uznáš za vhodné, to ostatně dělá každá matka. děti neberu jako partnery, ale na zadek nedostávají za kdejakou ptákovinu, to není buď a nebo.
Nějak to dramatizuješ, moje děti přežily dětství bez zánětů močáku i jiných radostí. Spíš jsem u kaluží používala jiné metody, podle věku, schopnosti chápání a situace. Když bylo mokro, dostali jako malí gumáky rovnou a bylo po problému s kalužema, mokrejma nohama a močákama ![]()
@loula Hele kluci jsou rekla bych docela akcni, zadne putky, ale od malicka jsem je upozornovala, ze budeme prechazet, rozhledneme se… fakt dusledne… a oni to casem zacali sami dodrzovat a byli s tim hrozne duleziti.
Je fakt, ze me hodne nakopla skolka (normalni statni, nic alternativniho, ale proste prima pristup), ve ktere si deti samy nastavuji pravidla a pak si taky samy hlidaji jejich dodrzovani… neskutecne to funguje, klukum to strasne prospiva a co jsem na tenhle system najela i doma, tak jedou maximalne samostatne, driv jsem mivala pocit, ze i kdyz bez trestani, tak nad nima obcas stojim jako policajt ![]()
@loula píše:
No už neskáčejako jo, snažila jsem se jí domluvit, jakože by ji srazilo auto, a ona by musela jít do nemocnice a všichni bysme moc plakali, že by mohla i umřít (smrt u nás není tabu, umírá kolem nás pořád někdo a děti chápou proces smrti). Ale prostě ona z toho měla bžundu, takže jsem jí jednou nasekala a byl klid. Jako ono se to nedělá, ale radši jí tu dupu zmydlím, než aby mi skočila pod auto
mnoo…víš s tím vyhrožováním s tou nemocnicí
kamarádčina neteř (5let) doma takhle tajila zlomenou ruku, protože jí říkali, že když nebude opatrná a spadne/bude zlobit"nebude poslouchat a udělá si úraz… že pjde do nemocnice, kde si ji nechají, kde bude sama bez rodičů…a ona pak skutečně na bruslích spadla, zlomila si ruku a ani necekla.. musela trpět jak pes a až na rozkaz „natáhni ruce“ se ukázala pravda
pozor na tohle předjímání budoucnosti a zastrašování ![]()
takže dávat rovnítko mezi „když půjde do nemocnice“ = „mohla bych i umřít“ je tak akorát zadělávání si na pěknej blok a strach do budoucna, kdyby nedejbože do nemocnice musela skutečně jít (třeba na nějakej plánovanej zákrok)
děti jsou dušičky citlivé a nevinné, rodičům věří bezmezně a neměli bychom toho zneužívat ale naopak obezřetně volit taková prohlášení…ono to často udělá víc škody než užitku ve chvíli, kdy to člověk nejmín čeká ![]()
Příspěvek upraven 20.09.14 v 23:40
Když byl klukovi rok a půl tak do těch kaluží neskakal. Capkal vedle mě za ručku a byl rád, že jde.Ale ted ve třech letech měl mokro i v těch holinách. Už to prostě musel nést sám. To bych s sebou mohla tahat bot
Pochopil to hodně rychle.
Jinak jsem klukovi ukázala přejetou žábu a vysvětlila mu co se může na silnici stát.
@kacz píše:
@Milkiway Tohle je typické nevyrovnání se s dětstvím - moji rodiče něco dělali, tak já to na just dělat nebudu. Připadá mi to nedospělé a vede to k tomu, že se věci ženou do opačného extrému.Moje máma mi třeba dodneška „zakazuje“ dávat si na ovocné knedlíky opečenou strouhanku, protože to kdysi dělala jedna její teta, kterou jako dítě neměla ráda. Je jí přes 50, myslím, že je na čase se s tímto „traumatem“ vyrovnat a nepřenášet to dál
Nechat jít dítě půl dne v mokrých botách je opravdu vynikající nápad, gratuluju.
není trochu rozdíl nevyrovnat se se zákazem osmažené strouhanky a nepřijetím toho, že mě rodiče bili a tudíž já to svým dětem dělat nebudu?
Rodiče nás formují - jsou nám vzorem v tm co ano ale i v tom co ne…tomu se říká kořeny… všichni je máme a popřít to je velmi nedospělé zase z mého pohledu
@zolycka píše:
mnoo…víš s tím vyhrožováním s tou nemocnicíkamarádčina neteř (5let) doma takhle tajila zlomenou ruku, protože jí říkali, že když nebude opatrná a spadne/bude zlobit"nebude poslouchat a udělá si úraz… že pjde do nemocnice, kde si ji nechají, kde bude sama bez rodičů…a ona pak skutečně na bruslích spadla, zlomila si ruku a ani necekla.. musela trpět jak pes a až na rozkaz „natáhni ruce“ se ukázala pravda
pozor na tohle předjímání budoucnosti a zastrašování
takže dávat rovnítko mezi „když půjde do nemocnice“ = „mohla bych i umřít“ je tak akorát zadělávání si na pěknej blok a strach do budoucna, kdyby nedejbože do nemocnice musela skutečně jít (třeba na nějakej plánovanej zákrok)děti jsou dušičky citlivé a nevinné, rodičům věří bezmezně a neměli bychom toho zneužívat ale naopak obezřetně volit taková prohlášení…ono to často udělá víc škody než užitku ve chvíli, kdy to člověk nejmín čeká
No a co jí mám říct? Já jí tím nevyhrožuju, říkám jí pravdu
no to se zase nebojím, že by něco zatajovala, ona požaduje každou chvíli s něčím někam chodit, nedávno na mě hrála bolest v krku, tak jsme byli u pediatry, v lékárně jsem jí koupila kalobu (200,–) a po první lžičce už „maminko, ty jsi tak hodná, já jsem už úplně zdravá“
ona si je vědoma, že na té cestě je nebezpečí, nevím proč se takhle pitomě předváděla…
je hodně empatická, a navíc každou moji lež prokoukne. Když se jí něco nezdá, tak se furt ptá a ptá, až se dostane až na kost
nechci jí lhát…
myslím, že už má kapacitu na rozlišení zlomeného prstu a srážky s autem.
Příspěvek upraven 21.09.14 v 00:03
@slavuska1 píše:
u toho tahání vloček se aspoň dá spekulovat o tom, že jen nevěděl, jak jinak je vytáhnout, a pak se chtěl podělit s kočkou, tam bych se asi udržela, kor u 20m, ale mě se mladej vyloženě smál do ksichtu, byl naštvanej, že jsem mu ho otevřela až jako durhýmu, po bráchovi
tak neměl nic.. vylil sis to - nemáš.. příčina X následek…
ale tvé nazuření chápu.. oni vždy trefí koberec, nikdy dlažbu nebo lino.. prostě zákon.. ![]()
@Milkiway píše:
Jinak jsem klukovi ukázala přejetou žábu a vysvětlila mu co se může na silnici stát.
To je perfektní! Taková žába by se mi taky hodila… ![]()
Fyzické tresty dle mého názoru mají ve výchově své opodstatnění - užívané v situaci kdy to má smysl a hlavně - fyzický trest má být výchovný, třeba i bolestivý (pochopitelně) ale ne ponižující.
Co se mne týče, nebyl jsem jako dítě bit, nikdy.
Opatrnosti na silnici jsem děti naučil jednoduše, v odstavném pruhu na dálnici - vystoupili jsme si z auta a chvíli stáli u plné čáry… ![]()
@slavuska1 píše:
Já jako dítě se tam na zadek dostala. kluky biju nerada, ale bohužel, občas se neovládnu no. dneska dostal mladší pár na zadek(jeho štěstí že má ještě plíny), když chtěl jogurt, a ten následně vzal, a komplet celý vylil na koberec, s úsměvem na tváři(v lednu bude mít 3 roky). ale rozhodně nedostávají pravidelně, je to spíš výjimka, snažím se používat jiné „tresty“, spíš důsledky. ale tady dát mu jako důsledek koberec utřít, není to jen na půlmetru čtverečným, ale tak na 2 metrech, 150g jogurtu, tak jsem holt zvolila pár na zadek.
Promiň, ale já jsem se od srdce zasmála, když jsem si ho představila, jak s úsměvem vylévá jogurt
samozřejmě doma už bych se tak nesmála…
![]()