Bolest na duši
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
@Anonymní píše:
Nenapadlo by mě, že by se to takhle vygradovalo. Tyto stavy jsem měla i u dcery, ale myslela jsem si, že to je prostě pro mě velká změna. V 19 otěhotnět a stát se maminkou, celé těhotenství s ní jsem prospala a po porodu to byl šok. Když jí byl cca rok, šlo už dat malou na hlídání a já mohla jít občas ven, věnovat se něčemu, co mě odreagovala, tak se to vše zlepšilo. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna u mě by mohlo jít o stav deprese. Možná podvědomě jsem cítila, že něco není v pořádku, ale nechtěla jsem si to připustit. Vím,že když se sestra o mě situaci po porodu zmínila švagrové, tak ta se v podstatě vysmála, co budu dělat v období vzdoru. . Druhé dítě jsem chtěla, už i z důvodu, aby měla dcera sourozence.. Ikdyz jsem nechtěla , časem jsem touhu po druhém měla. Děti moc miluji, jsou to nejcennější, co mám. Jen mě tohle všechno doslova vycucává. Nemám žádné koníčky. Mám kamaradku, která po pár neúspěšných pokusech zajít večer na víno a posedět, snahu vzdala. Jediný s kým si občas popovídáme jsou sestry, které ale spíš chodí pro radu ke mě, protože řeší své partnerské problémy.
K tomu nemám slov. Podle toho co píšeš je dcera ještě maličká, druhé mohlo klidně 10 let počkat, nechápu kam se ženeš. Partner byl určitě stejný už po prvním dítěti, stačilo si všechno vynásobit dvěma a muselo ti být jasné jak to dopadne. A i finančně by vám prospělo, kdybys nějakou dobu pracovala. Tady opravdu platí kdo chce kam… Teď ti nezbývá než zapřáhnout tatínka a vybojovat si pár chvilek sama pro sebe než se složiš úplně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tohle všechno, co tu zaznělo, já dobře vím. Ano, bylo to mnohem, mnohem horší,co se týče přítele u prvniho dítěte. V tu dobu jsem měla ohromnou pomoc, byla jsem v naší rodině první, kdo dal mým rodičům vnouče. Děti mají vše, co potřebují. U tchýně máme pomoc velkou, za kterou si samozřejmě vážím. Vím, že ostatní ženy to mají mnohem horší, které mají rodinu kilometry od sebe a pomoc žádnou. Proto se za to, že já tohle nezvládám, stydím. Beru to jako selhání. Já jako dítě si nepamataji náklonnost od mých rodičů. Slova „mám tě ráda“ jsou pro mě nepřirozená. V dětství jsem mezi přáteli byla spíže za lůzra,co nic neměl a vyčnívala z davu, protože jsem neměla nejmodernější věci a značkové oblečení. Nepamatuji si společné dovolené. Proto se snažím tohle vše mým dětem dát. Stále dceři opakují, jak moc ji miluji, je to ohromný optimista.. Jsem si vědoma, že s mým stavem musím něco udělat, a snažím se o to. Proto píšu sem. Nepřišla jsem pro kritiku, která k tomu sice patří a také jsem s ní počítala. Hledám někoho, kdo si podobnou situací prošel a zvadl to, dodal pocit, že v tom nejsem sama a i ostatní se dokázali zvednout.
- Citovat
- Upravit
Navíc pro mě to tak lehké není, nechat malého příteli a jít. Ostatní by to tak udělali, já si ale stále v hlavě promítám, že tohle po něm nemůžu chtít, je unavený a vím, že by byl bezradný. Neuměl by ho uspat. On ho za celou dobu ani nekoupal, neuspává a ani neví, jak udělat malému mléko. Což je opět má vina. Měla jsem si na tom zakládat od začátku a více ho ohledně děti zapojit.
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Už nevím jak dál. Mám dvě děti ( dceru a syna). Dceru jsem porodila ve věku 20 let. Porod byl šílený, 12 hodin v bolestech, který zakončily císařem.. V porodnici jsem malou odmítala, necítila jsem k ní žádné pouto a první den, kdy jsem ji mohla mít konečně u sebe celou noc, jsem jí odnesla sestrám a sesypala se ve sprše. Šestinedělí byl horor, na který ani nechci vzpomínat. Vlastne s odstupem času si uvědomuji, že nešlo jen o šestinedělí, ale stavy deprese mě doprovázejí doteď..nyní mám 4 měsíčního syna, ikdyz jsem věděla, že druhé dítě nechci, přítel se bez mého svědomí začal snažit dál. Neúspěšně.. Časem mě touha po druhém dítěti popadla a máme tohohle chlapáka, na kterého jsme se těšili. Porod byl nesrovnatelný s prvním, avšak stavy, které jsem měla u dcery, mě dohnaly opět. Začalo to neúspěšným kojením, které jsem po týdnu vzdala. Dcera mě začala odmitat, vše se totiž točilo kolem syna, ze kterého se vyklubal uplakánek. Po měsíci, kdy jsem se dokopala k lekarce, jsem vyfasovala AD. Které však působí hlavně na spaní a tudíž jsem kolem malého nedokázala fungovat. Ad jsem zkusila vysadit.. První dva dny se zdálo vše v pořádku, ale třetí den mě vše opět dohnalo. Začaly mi po nich padat šíleně vlasy, nemám ale možnost zajít k lékařce, aby je změnila, proto jsem je vysadila…Tim, že je malý uřvané miminko, ho nechce nikdo hlídat a brát ho do čekárny mezi nemocné nechci. Ad mi totiž predepsal obvodní lékař. V podstatě jsem celé těhotenství seděla doma, byla jen s dcerou a teď opět se synem. Nevím už jak dál, jak tenhke začarovaný kruh skončit. V noci nespím, malý je každou chvíli vzhůru a přítel nepomůže. Chodí do práce ( pochopitelně) tudíž tato starost je pouze na mě.. Ráno vstávám automaticky naštvaná, unavená. Malou vypravuji do školky a ikdyz malý pláče, přítel raději pije kávu a čeká.. Vlastně jen poslouchám, co vše dělám špatně a jak blbě jsem si děti naučila ( dcera neusne jinak, než že u ní musí někdo ležet dokud neusne a syna na míči, jelikož na řvoucího nic jiného nezabíralo).. Nemám už na nic energii, nic mě nebaví a chodím jak tělo bez duše.. S přáteli jsem nebyla ani nepamatuji posedět. Celé dny jsem doma jen se řvoucíma dětma a začíná mi vše padat na hlavu. Každý den začíná stejně a taky stejně končí.. Tak ráda bych si zašla aspoň sama nakoupit, ale nejde to. Ikdyz bydlíme u mých rodičů a opravujeme dům, nikdo nepohlida. Přítel se k tomu nemá. Matka má dvě práce. Otec už své roky a z práce chodí unavený a sedřený, tchýně ta si vezme radši dceru. A sestry mají co dělat se svými potomky.. Zuby mám v katastrofálním stavu, ale k zubari se nemám šanci dostat. A vlastně ani nemohu skrz finance..Začala jsem mít šílené mindráky a nesnáším sama sebe a svůj život. Občas lituji, že jsem nešla do práce a chtěla druhé dítě ☹️. Přítel po večerech chodí na pivo a počítá s tím, že děti ke spánku uložím a obstaram já, popřípadě pomůže má matka. Nemám nikoho, kdo by mě pochopil, vyslechl.. věčně jsem já ta, která plní něčí očekávání a už si připadám na vše sama a všechno tohle jsem začala zapíjet. Hned když děti usnout tak utíkám ke flašce a takhle to je už měsíc kuse. Potřebuji radu. Možná se jen z toho všeho vypsat.
Ty jo, to mi je fakt líto 
Objednej se k psychiatrovi a zajdi mezitím k obvodnímu. Normálně řekni: ve středu jdu k doktorovi, potřebuju, abys pohlídal děti. Hotovo. To stejné se zubařem. Neodkládej to, budeš se cítit líp. Tvůj přítel se chová hnusně. Trvala bych na tom, ať se zapojí a ty bys pro své dobro si skutečně měla vydupat volno pro sebe, je to jak balzám na duši. Budeš se muset ozvat, ty sama víš, jak se cítíš, mysli i na sebe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Navíc pro mě to tak lehké není, nechat malého příteli a jít. Ostatní by to tak udělali, já si ale stále v hlavě promítám, že tohle po něm nemůžu chtít, je unavený a vím, že by byl bezradný. Neuměl by ho uspat. On ho za celou dobu ani nekoupal, neuspává a ani neví, jak udělat malému mléko. Což je opět má vina. Měla jsem si na tom zakládat od začátku a více ho ohledně děti zapojit.
Fuj, takové myšlenky. On si poradí, nebo poběží za mámou. Hned ho víc zapoj, on není žádný chudák, to ty to už nedáváš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Navíc pro mě to tak lehké není, nechat malého příteli a jít. Ostatní by to tak udělali, já si ale stále v hlavě promítám, že tohle po něm nemůžu chtít, je unavený a vím, že by byl bezradný. Neuměl by ho uspat. On ho za celou dobu ani nekoupal, neuspává a ani neví, jak udělat malému mléko. Což je opět má vina. Měla jsem si na tom zakládat od začátku a více ho ohledně děti zapojit.
Tak jo, tak si najdi tisíc výmluv proč ti partner nemůže pomoct a ty si nemůžeš odpočinout. Až se sesypes a skončíš v hospitalizaci tak se to bude muset stejně naučit. Děláš si to sama.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@terien píše:
Tak jo, tak si najdi tisíc výmluv proč ti partner nemůže pomoct a ty si nemůžeš odpočinout. Až se sesypes a skončíš v hospitalizaci tak se to bude muset stejně naučit. Děláš si to sama.
Dá se to říct i laskavěji, že?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@baimoli píše:
Dá se to říct i laskavěji, že?
Laskavě jí tu lidi radí X stránek a ona napíše tohle? Když nechce tak nechce, ať se pak nediví.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@terien píše:
Laskavě jí tu lidi radí X stránek a ona napíše tohle? Když nechce tak nechce, ať se pak nediví.
Nejsem prostě tip člověka, co se dokáže jen tak sebrat, odejít od 4m mimina a nechat tatínka v tom vymáchat.. V tomhle bych byla nesvá i hlavně skrz malého. Ohledně hlídání více důvěřuji matce, ta má ale stálou práci a k tomu i večerní brigádu také skrz finance, ale i skrz její klid. Nejsou už nejmladší a není pro ni příjemné celé dny poslouchat řev dětí.. Jsem silné empatický člověk a dělá mi problém udělat něco pro svou potřebu a hodit moje povinnosti na druhé, když vidím, že jsou také unavení. 
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Navíc pro mě to tak lehké není, nechat malého příteli a jít. Ostatní by to tak udělali, já si ale stále v hlavě promítám, že tohle po něm nemůžu chtít, je unavený a vím, že by byl bezradný. Neuměl by ho uspat. On ho za celou dobu ani nekoupal, neuspává a ani neví, jak udělat malému mléko. Což je opět má vina. Měla jsem si na tom zakládat od začátku a více ho ohledně děti zapojit.
Tak ho to nauč a jdi. Risknu to, že se zase někdo po mě poveze a napíšu ti, že jsem zůstal sám s dvouletou dcerou. A zvládnout to musím taky. Co bude dělat, až se jednou z toho všeho zhroutíš? Ne, ty nejsi robot. Jsi jen člověk a on je otec, který by se měl TAKY STARAT. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Nejsem prostě tip člověka, co se dokáže jen tak sebrat, odejít od 4m mimina a nechat tatínka v tom vymáchat.. V tomhle bych byla nesvá i hlavně skrz malého. Ohledně hlídání více důvěřuji matce, ta má ale stálou práci a k tomu i večerní brigádu také skrz finance, ale i skrz její klid. Nejsou už nejmladší a není pro ni příjemné celé dny poslouchat řev dětí.. Jsem silné empatický člověk a dělá mi problém udělat něco pro svou potřebu a hodit moje povinnosti na druhé, když vidím, že jsou také unavení.
Prosím tě co to plácáš? Nikdo ti tu neradil, abys v tom nechávala někoho vykoupat. Uložit, nakrmit, uspat a vyrazit ven, to opravdu je tvůj partner tak neschopný, že nedokáže pohlídat spící dítě? Jak dlouho trvá dospělému chlapovi než se naučí dělat Sunar? 5 minut? Opravdu jsou všichni tak strašně unavení, že ty si nemůžeš dojít k lékaři? Nezlob se ale děláš si to sama. Jestli jsi taková masochistka nebo ti jenom vyhovuje role „oběti“, to už musíš vědět ty.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já si taky myslím, že už to řešit musíš. Když úlevu řešíš alkoholem, ale nedivím se ti vůbec. Já bych taky měla problém nechat tátovi to mladší dítě,kdyz je uřvané a bylo by to pro něj náročné. Ale ty už jsi za tou hranou. Děti te potřebují zdravou. Ne alkoholičku ani trosku. Myslím, že si muž zvykne, že bude hlídat, ale musíš to zrealizovat a opravdu jít. Na začátku hodinku. Zubaře, objednat se k psychologovi. Zopakuji, už jsi za hranou, je to potřeba, ale nedivím se ti. Napiš svůj příběh klidně do psychologicke poradny sem na emimino, ať si přečteš názor odborníka. Hodně štěstí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Asi už mi dočista hráblo, doma jsem už 4 rokem a dalších 2,5 před sebou. Od matky poslouchám, že zvládla vychovat 4 děti a o příteli nemluvím. Hned zítra zkusím obvolat lékaře a najít nejbližší termín.. Jsem ráda za vaše rady i kritiku a ulevilo se mi tím, že jsem to ze sebe aspoň vypsala.. Musím se dokopat a udělat razantní změnu. Moc dobře vím, že si za tuhle spoustu věcí mohu sama. Aspoň trošku mě to nakoplo a já moc děkuji.
- Citovat
- Upravit
@terien píše:
Laskavě jí tu lidi radí X stránek a ona napíše tohle? Když nechce tak nechce, ať se pak nediví.
Jako ty dvě stránky ne celé? A taky bych řekla, že se to dá říci méně tvrdě. Podle mě si to až tak sama nezpusobila. Píše, že o první dítě a hlídání zájem byl, tak asi nepředpokládala, že se to po druhém tolik změní. Já ji chápu, taky bych měla problém nechat miminko člověku, který neví, jak ho uspat či s ním být. Malý byl taky uřvaný a prorval by to. Přes den spával po půlhodinách a to by se zubař stihnout nedal, takže já pro ni pochopení mám. Ale už to řešit musí, je to za hranou, to je jasné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jde i o to, že ze zubaře mám šílený strach. Na poslední kontrole jsem byla na začátku těhotenství se synem, kde jsme se s paní doktorkou domluvily na opravě zubů.. Už po dceři jsem je měla v hrozném stavu a teď se to zdvojnásobilo. Na kontrole padlo slovo „trhání“.. Nevím, co se změnilo, proč takový zvrat..Paní doktorka není moc příjemná, nemá pochopení pro lidi, kteří se zubařů bojí. Přední zuby mám hrozné už od dětství, prostě mi tak narostly, za což možná může i genetická dispozice po matce a babičce. Bojím se i usmát, s cizími lidmi se moc nebavím..Postava z 47 kg se vyhoupla na 60, přičemž mám celé břicho, prsa, zadek i stehna jako želatinu.. Vlasy mi padají, že už mám kouty jako starý chlap, a o zažívání nemluvě.. Jeden Jindrák za druhým.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
