Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Snažíme se o dítě, občas mám ale obavy z těhotenství
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
27.3.15 13:13
Já osobně jsem zastáncem tradičních hodnot. Takže když jsem dva roky chodila s klukem se kterým jsme si navzájem vyhovovali a dokázala jsem si ho představit jako otce svých dětí a někoho s kým chci být celý život, rozhodli jsme se po dvou letech vztahu, že se vezmeme. Automaticky po svatbě jsme toužili po miminku. Věděla jsem co chci a šla za tím. Ty to evidentně nevíš, pokud máš tyto pocity. Tak si to v sobě ujasni a pak se rozhoduj. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.15 13:16
Rekla bych, ze to je normalni. ja se rozhodla pro dite spis rozumove, zadne tikajici hodiny jsem nepocitovala, ale partner je o dost starsi, ja uz taky zacinala starnout 
a nejak proste na to dosel cas. prvni tri mesice „zkouseni“ me ta moznost otehotneni spis desila, pak jsem naopak zacala mit obavy, ze to nepujde, pak jsme otehotnela v nejmene cekanou dobu (nemoc, cestovani) a sice me to castecne vydesilo, ale zaroven prisel nejaky takovy poklidny pocit, ze tak to ma byt 
myslim, ze tenhle chaos v pocitech a myslenkach k tomu patri a po narozeni ditete se spis umocni. clovek to vrestidlo miluje a zrovan by ho nejradeji vrazil k babicce aspon na 3 dny 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.15 13:20
Připravená nikdy nebudeš, ikdyž miminko strašně chceš. My jsme mimi taky hodně chtěli, ale jak jsem zjistila na těhotenským testu 2 čárky, tak jsem byla strašně překvapená a měla strach že to nezvládnu a říkala jsem si co teď? co budu dělat? nedá se to nějak vrátit? jěště bych počkala? Otázky brzy odezněli a po 20 týdnu jsem si těhu užívala, když jsem cítila pohyby dcerky. Bylo mi přes 20 let když jsem otěhotněla. Ted jsou dceři přes 2 roky a kolikrát jsi vyčítam že jsem měla blbé myšlenky, kdydž jsem ji čekala..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.3.15 13:22
@Ali-Ali já mám také o dost staršího přítele, a občas sem si i řekla, že já budu čekat až si budu jistá a ono to pak nepůjde…tak nevím no, problém je, že já mám ze všeho strach, i jak jsem šla poprvé do práce, když sem nastupovala do školy…no prostě cokoliv, tak si říkám, že u mě je to asi normální ten strach, který přejde, ale zase nechci abych něco uspěchala, přece jen dítě není věc abych ho pak odložila…
@Markytka01 partnerem jsem si 100000% jistá!! vím, že bude skvělý otec, a že se na něj mohu spolehnout 
stejně jako vím(jasně nevím, ale věřím tomu jak nikdy),že spolu dokážeme být ne jen na pár let
- Citovat
- Upravit
27.3.15 13:26
Nepíšeš kolik je vám oběma let;
pokud ti je lehce přes 20, tak je ta nerozhodnost ještě OK, pokud ti je přes 30, tak už je to na pováženou 
ale tak i tak, je to lehce pochopitelné, když my jsme chtěli díte, tak jsem si říkala, jo nic nám nebrání mít dítě, ale když jsem otěhotněla, tak jsem si říkala co teď, teď už je to definitivní 
nebyl v tom strach, bylo v tom spíš to uvědomění, že se mnoho věcí změní a nic už nebude jako dříve; naštěstí hormony tohle brzo vytlačily
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.15 13:31
@subsomi Na mě takové to, že je to definitivní přišlo až po porodu v rámci poporodního blues. Že se to dítě nědá nikam odložit a vyonout a mým údělem je minimálně několik měsíců být matkou ve stand-bye režimu 24/7.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.15 13:34
@Anonymní píše:
@Ali-Ali já mám také o dost staršího přítele, a občas sem si i řekla, že já budu čekat až si budu jistá a ono to pak nepůjde…tak nevím no, problém je, že já mám ze všeho strach, i jak jsem šla poprvé do práce, když sem nastupovala do školy…no prostě cokoliv, tak si říkám, že u mě je to asi normální ten strach, který přejde, ale zase nechci abych něco uspěchala, přece jen dítě není věc abych ho pak odložila…
@Markytka01 partnerem jsem si 100000% jistá!! vím, že bude skvělý otec, a že se na něj mohu spolehnout
je cekala nekolik let, „az si budu jista“ a porad nic 
samozrejme to chce neuspechat, clovek by mel mit aspon nejake povedomi, do ceho jde, zda vztah drzi, zda dite uzivi (i nikdy neni nic jisteho), ale cekat na naprosty pocit presvedcenosti taky nema cenu.
ja si z dnesniho pohledu rikam, ze jsem mela deti mit o fous driv. ne teda moc brzo, jsem rada, ze jsem zazila, co jsem zazila, jsem vdecna za vsechno cestovani, poznavani atd. ale o neco driv jsem do toho jit asi mohla. kazdopadne jsem super vdecna za to, ze u nas se zadarilo v obou pripadech rychle.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.15 13:36
Ja myslim, ze to je normalni, tyto obavy. Ja kdyz jsem uvidela na testu dve carky, tak se mi radost stridala s obavami a to jsme si dite prali. Proste to vedomi, ze ted se vsechno zmeni, ze pribude novy clen rodiny, cloveka vykoleji a mmch bylo mi v te dobe pres 30.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.15 13:48
POdle mě je to normální, je to přirozený strach z neznámého..
Já teď čekám druhé miminko, které jsem si s manželem moc přála a přitom, když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem se úplně zhrozila, jak to zvládnu a chvíli jsem se z toho musela vzpamatovávat:)
Dej tomu volný průbeh..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.15 13:57
@Lejaa přesně jak u nás. O druhé miminko jsme se snažili rok a když po tom roce snažení přišly // honily se mi myšlenky-jak to zvládnu? co budu dělat? Prostě asi tak denní panika 
ted ve 28tt se už těším jak bude malá u nás
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.15 14:38
Hele, ja myslim, ze jsou to dost bezne pocity. asi hodne zalezi na povaze, ja jsem desne nerozhodny clovek a taky jsem se v tom dost placala…chci, nechci, zvladnu, nezvladnu…a to mi uz bylo okolo triceti a s chlapem jsme spolu byli spoustu let. snazeni trvalo dva roky a stejne jsem pak na test vykulila oci a nevedela jestli juchat radosti nebo obavama 
takze cekat na nejaky stoprocentni moment kdy to vazne chci a jsem pripravena, nebylo by to asi nikdy…
ted cekame druhé a pro zmenu me napada jestli ho dokazu milovat tak bezmezne jako toho prvního a i když bych prcka laskou sezrala, stejne se mi občas zasteskne po tom, jake to bylo fajn když jsme byli jen dva a mohli si delat co jsme chteli 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.15 14:43
Mela jsem to uplne stejne malej se povedl po roce a pul snazeni, vzdycky kdyz mela dorazit MS a nedorazila tak jsem vlastne poradne nevedela co chci jestli at dorazi nebo ne.. pak jsem si sla udelat test po nekolika dnech a kdyz byl negativni tak jsem z toho byla zklamana 
ale na miminko jsem se hrozne tesila.. a kdyz byl test nakonec pozitivni, a ja to rekla priteli a on mel radost tak vsechen strach opadnul a uz jsme se jenom tesili na toho naseho drobecka 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.15 16:13
Je to normální, měla jsem to u prvního těh. taky…strach z neznámého A nestydím se za to, prostě to byly moje pocity, ale když odezněl prvotní šok, začala jsem se těšit… Pak mě to znovu popadlo po porodu, když jsme jeli z porodnice… Taky to odeznělo… U druhého jsem už byla „zkušená“ mamka a tyto pocity jsem již neměla, už jsem věděla, že když jsme vše zvládli s prvním, že to dáme i podruhé Dáte to taky. Je to známka toho, že k miminku přistupuješ s pocitem odpovědnosti a to mi přijde v pořádku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.15 19:46
@miriskaw
přéésně.. A to já jsem oproti tobě v začátku:) Teprve 12.tt…
O kolik od sebe děti budou? Synovi bude 2 a čtvrt roku, když se prcek narodí. Navíc je syn dost divokej, tak to bude asi síla
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahojte!
chtěla bych znát váš názor, vaše zkušenosti a vlastně cokoliv, co byste chtěly dodat k mému tématu
S přítelem jsme se rozohdli, že bychom rádi miminko, neřekli jsme si kdy přesně začneme zkoušet, jen, že to necháme jít a když přijde tak přijde. Já už po něm „toužím“ dlouho, pořád si představuji jaké to bude atd. měla jsem i chvilky, kdy jsem na to myslela pořád,24h denně…ale
nedávno jsem čekala MS, ale ona nikde, měla jsem několik dní zpoždění, ve mně okamžitě hrklo, začala jsem být z toho zoufalá, říkala jsem si co budu dělat jestli jsem „v tom“,že to nezvládnu…pak jsem si zase říkala, že jestli tam je, tak se na něj mooc těším, ale jak jsem se vyspala, tak ráno jsem byla zase z toho nešťastná a bála jsem se těhotenství…MS najednou přišla a já byla zklamaná a byla jsem z toho i smutná, že nic nebude, je pravda, že občas si říkám, jestli není moc brzy, co když chceme být ještě spolu jen dva, jak si budem chtít spolu užívat jen my dva…ale přitom vím, že to nám život teprve začne a budem šťastní…tak nevím holky, je to jen strach, že nevím co bude? je to normální nebo ještě nejsem připravená?