Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Pokud neexistuje žádný způsob, jak ty problémy řešit, tak je neřeš. To je podle mě první způsob, jak se z toho nezblaznit. Obrnit se. Většina našich obav se nakonec nenaplni a vždy existuje neskutečné množství způsobu, jak se věci můžou vyvinout i když je nevidíme. Věř v to lepší, nikde není napsáno, že jsi na to sama. Samozřejmě tyhle nepříjemné pocity i tak občas přijdou, ale ja jim říkám bubaci. Přijdou tě strašit a buď je necháš nebo je bez milosti odezenes… To je přístup, který mi docela funguje.
Záleží co to je za problémy. Když maji řešení, tak je reism co nejdřív ať se tím nemusím zaobírat, když nemají, tak nad tím holt mavnu rukou, pokud je něco co neovlivním, tak se nad tím nebudu zbytečně dlouho trápit, ono to nějak dopadne (i když chapu, třeba taková nemoc v rodině je na psychiku zaprah). Ji ak je fajn se zaměřit na nějaká pozitiva, věnovat se tomu, co se daří, nějak se odreagovat. Případně pokud už je to fakt neúnosné, tak se obrátit na odbornou pomoc.
Psycholog a/nebo psychiatr. Od toho tady jsou. Spousta lidi s tim vaha, pritom pri fyzickych problemech sahaji po lecich hned nebo jdou k doktorovi s kazdou rymickou. Neni to zadna ostuda, hlavne, kdyz uz te to omezuje v beznem fungovani. Mam to za sebou, vim, o cem mluvim.
Souhlas s vyse resenym. Resitelne problémy krok za krokem resit, neresitelne neresit, neprikladat jim význam. Konkretni techniky dle meho zavisi i na typu problemu. Navic, ac se to kolikrat nezda, ma kaxda situace nekolik variant reseni a zpravidla neni jedna varianta horsi nez jina, takze zalezi stejne na nasem postoji.
No a krome toho, kazdy se obcas vzbudi s depkou, to je uplne normalni. Takze se snazit eliminovat vznik skod- napr. kdyz me vsechno s.ere, tak se nesnazit resit problemy a mezilidske vztahy ![]()
Pro me je momentálně netesitelne to, ze ja chci resit a ten druhy nechce a kdyz se zeptatm, co chce a co si preje, tak rekne, ze nevi
to je pak tezke hledat kompromis a kdyz ja reknu, bude to takto, protoze me to tak vyhovuje a tobe je to jedno, tak se ukaze, ze je to vlastne špatně
takze momentalne cvicim relaxacni techniky a nechavam veci se udát. To je totiz taky jedno z moznych řešení
![]()
Moc děkuji to je prave muj problem. Snazit se vyjít vstříc vsem, ale nakonec z toho vyjdu jako ten nejhorší, protoze kazda strana si myslí ze me rozhodnutí je zmanipulované nekym jinym. Priklad, mamka si myslí ze jsem zmanipulovana partnerem, když s ni v něčem nesouhlasím a partner zase mysli, ze se rozhoduju dle mamky. Takze ted at co udělám je stejne spatne. ![]()
@Anonymní píše:
Moc děkuji to je prave muj problem. Snazit se vyjít vstříc vsem, ale nakonec z toho vyjdu jako ten nejhorší, protoze kazda strana si myslí ze me rozhodnutí je zmanipulované nekym jinym. Priklad, mamka si myslí ze jsem zmanipulovana partnerem, když s ni v něčem nesouhlasím a partner zase mysli, ze se rozhoduju dle mamky. Takze ted at co udělám je stejne spatne.
Klasika. To se nezavdecis nikomu. Zdvorile vyslechnout, odkyvat a udelat to po svém. Aspon budes vedet, proc to děláš. Budes to mit napsáno na obličeji ![]()
Co je objektivne lepsi vikendovy program: vymalovat u mamy nebo s muzem pripravovat dřevo na zimu?
Nejhorsi je to udelat poprvé.
Res to co nejdříve, jinak te to semele!
Jo a nikomu nevysvetluj proc. Maximalne: me to tak vyhovuje. A dal nevysvetlovat. Jakmile zacnes vysvetlovat, cti obhajovat se, tak to je pro manipulatory nejlepší, vyhrat nemůžeš. Drzim palce
Mate pravdu nejhorsi je, ze mam rada jak partnera, tak naše. Nechci se kvuli chlapovi odcizit mamce. Nechci kvůli nim byt proti chlapovi. Fakt je ten, ze mamka se mi snaží řídit trochu život a chlapíci to hodne vadi. A kdyz ji slušně řeknu"Diky, ale my si to uděláme jinak…" hned je oheň na střeše, citi se ze nam nemůže nic říct, nebo pomoct atd. A vim, že to mysli dobre. A chlap zase umi byt nepříjemný…když s ni mluvi. A ja, se v tom plácam.
@Anonymní píše:
Mate pravdu nejhorsi je, ze mam rada jak partnera, tak naše. Nechci se kvuli chlapovi odcizit mamce. Nechci kvůli nim byt proti chlapovi. Fakt je ten, ze mamka se mi snaží řídit trochu život a chlapíci to hodne vadi. A kdyz ji slušně řeknu"Diky, ale my si to uděláme jinak…" hned je oheň na střeše, citi se ze nam nemůže nic říct, nebo pomoct atd. A vim, že to mysli dobre. A chlap zase umi byt nepříjemný…když s ni mluvi. A ja, se v tom plácam.
Tohle je hrozně těžký. Musíš všem dát jasně najevo, že se nikdo do nikoho nebude navážet. Rodiče nemají co kritizovat partnera, partner ať nekéruje do matky. U nás máme heslo „Svoje příbuzný si pomlouvám sám“.
@Ba-stet píše:
Tohle je hrozně těžký. Musíš všem dát jasně najevo, že se nikdo do nikoho nebude navážet. Rodiče nemají co kritizovat partnera, partner ať nekéruje do matky. U nás máme heslo „Svoje příbuzný si pomlouvám sám“.
Genialni heslo ![]()
@Anonymní píše:
Ja si pak přijdu ze za vsechno mohu ja.
Je to naopak, za vše můžou ostatní
To trochu nadsazuju, ale opravdu, oni Ti by Ti to neměli dělat, Ty jsi mezi dvěma mlýnskými kameny. Ideální by bylo s oběma zvlášť promluvit, v nějaké klidné chvíli. Vysvětlit jim, že je máš ráda, ale že Tě nemůžou nutit stát proti druhému a že se prostě musí snažit spolu vycházet, protože nejsi rozhodčí ani vyšetřující soudce. A že se opravdu snažíš být spravedlivá, ale nikdy nevyhovíš všem a že Ti to hrozně ubližuje. Jinak není od věci tohle s někým probrat, ideálně kdybys znala nějakého terapeuta, kouče, faráře.
Já mám docela dobrou „paní na hlavu“, poradila mi docela dobrý mentální cvik. Když je toho na Tebe moc, představ si toho, kdo Tě prudí, jak je zavřený do heliového balonku. Vem ho za provázek, projdi bytem na balkon (nebo k oknu) a pusť ho ven. A pozoruj, jak letí, zmenšuje se, mizí v oblacích. Zní to trochu pitomě, ale fakt to pomáhá.
@Anonymní píše:
Mate pravdu nejhorsi je, ze mam rada jak partnera, tak naše. Nechci se kvuli chlapovi odcizit mamce. Nechci kvůli nim byt proti chlapovi. Fakt je ten, ze mamka se mi snaží řídit trochu život a chlapíci to hodne vadi. A kdyz ji slušně řeknu"Diky, ale my si to uděláme jinak…" hned je oheň na střeše, citi se ze nam nemůže nic říct, nebo pomoct atd. A vim, že to mysli dobre. A chlap zase umi byt nepříjemný…když s ni mluvi. A ja, se v tom plácam.
Daleko důležitější je chlap, to je hodnota a vzácnost…máma už měla dost času tě vychovávat…
Mivate taky nekdy pocit absolutní beznaděje? Ze vse, co děláte je špatně, ze se vzbudite unavení a bez chuti do zivota? Ze se treba setkalo vice problémů dokupy, nebo neco vygradavalo a vy jste už nemohli dal? Jak jste se z takove depky dostali? Už začínám pociťovat i zdravotní problemy, bolest beder a hlavy. Nechci popisovat konkrétní problém, spíš radu jak z toho ven. Dekuji za zachování anonymity.