Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Deti jsou hodne citlive. Ma v sobe dost mozna blok z rozvodu
hadali jste se doma pred ni? Nebo neublizuje ji ve skolce nekdo? ja bych mozna zvazila psychologa ![]()
Asi bych hledala spouštěč někde na vaší straně - buď u tebe nebo u bývalého. Něco se tam muselo stát, samo od sebe to nepřišlo. Mohla vás třeba slyšet hádat se a vydedukovala si z toho, že je to její vina… nevím, něco takového. Doporučovala bych dětského psychologa.
To je smutné
a není v její blízkosti nějaký dospělý element, který to v ní vzbuzuje?
Může to být i učitelka ve školce, na mě si dvě léčily mindráky, doteď na ně špatně vzpomínám. Pak jsem měla 2 jiné učitelky a ty byly prima.
Omlouvám se za anonym, ale snad pochopíte. Na základce jsem měla spolužačku, přesně stejnné chování, od mala měla podobné řeči, v pubertě to akorát gradovalo. určtě je dětský psycholog na místě. Neotálela bych. S takhle malým dítětem se pracuje podstatně lépe, než s puberťákem…
K psycholožce chodíme a nějaký úspěch v tom nevidím. Radí nám chválit chválit i za dýchání, což dělám, ale pak ji jednou napomenu a už pláče a že není dost dobrá, vyloženě se slovně bičuje. Ano viděla spoustu nehezkých hádek
. Ale teď žijeme s partnerem, který je má ráda a ona jeho taky, proto se i zklidnila. Ale vidím, že se trápí a pochybuje sama o sobě. Už nevím jak ji pomoct. ![]()
Presne tohle jsem zazivala ve stejnem veku jako Vase dcera. Nechci vynaset nejake soudy jen dle par vet, ale zkuste si precist o hranicni poruse osobnosti. U mne se to projevovalo stejne a casem se k sebenenavisti pridaly i pokusy o sebeposkozovani. A nikdo to neresil a zhorsovalo se to do obludnych rozmeru.
Moc doufam, ze holcicka tim netrpi
je to velice narocna nemoc
@Anonymní píše:
K psycholožce chodíme a nějaký úspěch v tom nevidím. Radí nám chválit chválit i za dýchání, což dělám, ale pak ji jednou napomenu a už pláče a že není dost dobrá, vyloženě se slovně bičuje. Ano viděla spoustu nehezkých hádek. Ale teď žijeme s partnerem, který je má ráda a ona jeho taky, proto se i zklidnila. Ale vidím, že se trápí a pochybuje sama o sobě. Už nevím jak ji pomoct.
Chodím taky za psychologem, s trochu jiným problémem. Za mě to chce čas a výsledek se dostaví. Nečekejme, že se po pár sezeních všechno změní. Chce to trpělivou práci.
Určitě chválit a zároveň ji vést k samostatnosti. Když spoustu věcí zvládne sama, může to podpořit její sebehodnocení. Mám podobný exemplář doma, synovi bude 9 let a také „jsem k ničemu, nic mi nejde, ještě že mi brýle zakrývají hnusný obličej…“a mohla bych pokračovat do nekonečna. Částečně pomáhá, když zažívá pocity, že je potřeba „moc Ti děkuji, že jsi mi pároval ponožky, s tebou mě to věšení prádla vždycky baví/ráda s tebou jezdím na nákupy, protože mi pomůžeš s hledáním věcí v obchodě/nestíhám namazat chleby, můžu tě poprosit, aby jsi to udělal?…“ ale jinak je to běh na dlouhou trať. Já také neoplývám velkým sebevědomím, takže přesně vím, jak o sobě pořád pochybuje a jak je to skličující. K psychologovi chodíte, takže asi není moc co poradit, hlavně vydržet.
Moje dcera ma 4,5 a ma taky sklony k takove „sebelitosti“ - nevim, jak to napsat. Hodne ted nad tim premyslim, co je spoustec, co delat. U nas jsou tedy dva postoje.Bud zlost a jsem nejhorsi ja - mama nebo litost a vety typu Ja delam vsechno spatne, jen ja, ja za vsechno muzu…Nikdy se to nenaucim apod… Nechci to zase nechat zajit do extremu, ze ji nebudu moci nic rict, pripadne, aby nezacala vedome manipulovat. U nas to tedy trva v takovem duchu pouze posledni mesic.
Tipuje ze je to smesice zarlivosti na vlastni mladsi sestru a pred tim mesicem odjela jeji starsi nevlastni sestra, ktera u nas byla mesic predtim, byly spolu i o samote a zpetne jsem se dozvedela, ze se k ni nechovala moc hezky.Pred nami v pohode ![]()
@sediza tvrdí, že ji chválí, ale znám ho a vím, jak dokáže srazit sebevědomí, já od něj odešla jako troska bez špetky sebevědomí. Nedávno jsem slyšela jak ji říká, že je nevychovaná, protože když pro ni přijel, tak ho nepozdravila. že je to naposledy, že jiné děti jsou vychované. No škaredě ji vyčetl jeden pozdrav. Nechce za ním jezdit, ale s tím už já nic nenadělám. On se nezmění. Vím, že ji tím ubližuje.
Zdravím maminky,
nevím jak začít, má dcera se nemá ráda. Vždycky byla spokojené dítě, které dostávalo hodně lásky. Po rozvodu ve třech letech měla psychické problémy, měla pocit, že za vše může sama, začala mi koktat. Jsou to dva roky a některé věci se srovnaly, je klidnější a vyrovnanější. Já ji chválím snad za vše co udělá, je moc chytrá a vnímavá, hodně emotivní. Nemá moc kamarádky, ve školce se drží stranou…je tak trochu tvrdohlavá a když si ve školce nehrají tak, jak ona chce, nehraje si, chce aby bylo vše po ni a i když ji vysvětluji, že si děti ve školce nemusí hrát tak jak ona chce a říkám ji ať si zkusí hrát ty jejích hry, nechce. A pak říká jak je vše její vina a cokoli se ji nepodaří nebo nezvládne, říká o sobě jak je hloupá. A včera přišla s tím, že se nemá ráda, že za vše může ona a že je hloupá atd. Nevím jak ji pomoci…nemá s tím některá zkušenost?