Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Ahoj holky, potřebuju poradit. Dcerka, v lednu bude mít tři roky mě začala ze dne na den odmítat. Nic jsem jí neudělala. Změna je, že nastoupila do školky. Do školky chodí ráda.
Najednou začala preferovat ve všem tátu. S tátou chce jíst, od táty oblékat, táta jí vodí do školky, přitom se o ni od narození moc nestaral…Když jsem byla u našich, tak zase zbožňuje dědu, babi nechce.
Jsem ráda, že mám klid, to nepopírám, ale mrzí mě to. Máte to někdo taky tak?
To je úplne normální obdobi. Poprvé si uvědomuje svoje „pohlavi“. Kluci se zase chtějí ženit s maminkou a vyhnat tátu.
Všichni to máme, resp. měli jsme to také tak - jen u někoho se to projevuje výrazněji, u někoho méně.
Normální a přirozené období.
U nás zase oba kluci odmítají tátu
Starší měl jeden čas období, že tatínek byl bůh, kdykoli přišel z práce, tak ho malej nadšeně vítal a já přestávala existovat. Pak se to najednou obrátilo. Mladší je na mě vysazenej od mala, období „osmiměsíční úzkosti“ trvalo snad půl roku, ale stejně pořád ke všem činnostem vyžaduje mě. Jediná výjimka je, když manžel hlídá a já u toho nejsem. To kluci vidí, že mají smůlu a spokojí se i s ním.
Někde jsem četla i názor, že právě kolem třetího roku začne dítě vnímat, že rodič chodí do práce, místo aby s ním byl doma, a pak ho může začít odmítat. Jednak proto, že je to pro ně zklamání a jednak prý je to způsob jak se s tím citově vyrovnat. Ale nakolik je to vědecky podložené to fakt netuším.
To jsem ráda. Přestávám plašit a jsem ráda, že se stará i tatínek. ![]()
@dada453 Já bych si na tvém místě užívala, že máš taky chvilku klid
Určitě si to neber nějak osobně a netrap se tím.
Dcera odmítá tátu, nemám na nic čas, když tu je, tak si s ním hrát nechce, odstrkuje a volá „mami, pojď sem!“
To přejde, bud ráda, že máš volné ruce..
@donaga píše:
A sakra, tak to dcerka bude na ženský
Asi to není úplne u kazdeho. Asi jako obdobi separační úzkosti. A nebo… ![]()
Potrebovala bych od vas poradit. Narodila se mi mladsi dcerka, bohuzel s nemocnym srdickem, a skoncily jsme na JIP na dva tydny. Pak jsme byly dva tydny doma, to starsi byla jeste dobra, ale potom nas opet hospitalizovali, opet na dva tydny. Po navratu z nemocnice me dcera tak nejak prehlizi, pokud ji chci pochovat tak me odhani a bije a vsechno muze delat pouze tata. Chce pochovat jen od taty, prevlect od taty, uspavat od taty. Ja se nesmim ani priblizit. Je mi to lito, do porodu jsme byly nejlepsi kamaradky, vse jsme delaly spolu a ted k ni vubec nemuzu. Vim, ze ji to hodne zranilo, bylo to dlouhe odlouceni. Ale chtela bych si k ni najit cestu zpet. Jen nevim jak.. Tim, ze je mladsi nemocna, jeste ke vsemu ma reflux, tak na starsi nebudu mit nikdy tolik casu, kolik by potrebovala. Byl nekdo z vas v podobne situaci? Dost me to mrzi, ale nechci ji nejak tlacit a ublizit ji jeste vic. Dekuju
@FifthElement A jak reagujete, když tě bije nebo trvá na tom, že to udělá táta?
Nech to vyšumět. Jsem ve stejné situaci. Mám skoro tříletou dcerku a další miminko bylo na cestě. Nějakou dobu jsem musela ležet, pak se dcerka narodila ve 33tt a já s ní strávila tři týdny v nemocnici. Starší dcerka reaguje podobně. Prostě mě jako mámu nahradil táta. Nehrotím to. Ono se to časem poddá. Občas nechám mimino hlídat tatínka, abych se mohla věnovat jen starší dcerce. Je to o to těžší, že ona chce být venku a já zatím s miminem ven nemůžu. Neřeš to, časem se to vrátí k normálu. Ty mrňata si to musí srovnat v hlavičce. Je pro ně těžký, že máma byla pryč a navíc je najednou doma malý vetřelec, kterýmu se máma musí věnovat. Prostě nech tatínka ať funguje, snaž se upřednostňovat starší dcerku, pokud to jen trochu půjde, a ono se to všechno srovná. Hlavně na ni netlačte a nelámejte to přes koleno. Držím palce
.
@Sany80s píše:
@FifthElement A jak reagujete, když tě bije nebo trvá na tom, že to udělá táta?
Necham ji a jdu pryc…nechci ji do niceho tlacit