Samota a vztek - deprese?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Ahoj, taky jsem měla veliké návaly vzteku. K tomu obrovské propady nálady.
Od listopadu jsem na AD a je to lepší, řekla bych.
I když ty se asi hlavně potřebuješ vypovídat, nemůže za tebou přijet třeba mamka, sestra - nebo ty za nima?
Já když mi bývalo nejhůř tak jsem prostě sbalila kluka a jela na týden k našim.
Muž si neuvědomuje jaké to je každý den být jen a jen s děckem, pomalu ani nevíš jestli je úterý nebo víkend, dny jeden jako druhý.
El.
- Citovat
- Upravit
musíš někam mezi lidi, to ti pomůže nejvíc. Odkud jsi? Nezkoušela jsi třeba najít skupinu maminek tady na emiminu se stejným bydlištěm? Věř že skoro každá máma co je doma s dítětem se cítí být sama a najdou se tady takové co s tebou rádi zajdou na kafíčko popovídat si
- Citovat
- Upravit
ahoj, já jsem uvažovala, že bych si něco už koupila ale předpokládám, že vše je na předpis a já nemám odvahu se takhle někde k tomu přiznat. Sestra byla u nás nedávno, ale moc mi to nepomohlo. Ona je bezdětná a vůbec nějak k dětem nemá vztah. Jen si stěžovala jak je to hrozné a že děti žádné nechce 
takže mi moc na náladě nepřidala. V rodičích nemám žádnou oporu jsou to alkoholici a moc se s němi nestýkám zbývá mi akorát babička a ta je už stará na to abych tam co chvílku byla. Kamarády co mám jsou od nás daleko 
ikdyž ted už jsou to spíše jen známí se kterými si občas napíšu. Bydlíme na vesnici a moc příležitostí tu neni.
- Citovat
- Upravit
Nezkoušela, ale bydlíme na vesnici okr. Olomouc spoje do města strašný. A navíc je to asik 1,5 hod. do civilizace autobusem a vlakem. Řídičák sice mám, ale neřídím bojím se. A stejně auto má pořád přítel, protože se s ním dopravuje do práce. Ale to víš že bych byla štastná kdybych si měla s kým pokecat, někam zajít se podívat a tak.
- Citovat
- Upravit
A co se zkusit čas od času odreagovat? Chce to mezi lidi…
S malou:
Mateřské centrum, společné cvičení, plavání nebo hudebka - seznámíš se, poklábosíš, proberete problémy, časem i na to společné kafčo a návštěvy přijde…
Bez malé (pohlídat může partner, příbuzní nebo prostě placená hlídačka (stačí se poptat v okolí)) -
cokoli - ideálně sport nebo jiná aktivita..... Záleží, co tě baví. Seznámíš se a budeš řešit i jiné problémy než dcerku a manželství…
O víkendu na výlet, když není auto, tak vlakem, malá z toho bude určitě nadšená…
… a hlavně, sežeňte si hlídání (když není v místě vašeho bydliště, jeďte za rodinou, nechte jim malou) a vyražte si někam spolu sami, večer, za romantikou… Když nebude chtít partner, jeď za rodiči nebo tam, kde ti ji pohlídají, a vyraž si někam večer se starou kámoškou…
Každý máme čas od času nějaké ty smutky a v té době se zdá únavný každý pohyb, natož něco organizovat. Naber síly a zkus to… Uričtě tě to bude bavit víc, než se utápět v depresích.....
Vím, že to nejsou rady, ale vypadá to, že když to nezorganizuješ ty, nestane se nic a deprese bude jenom horší! Důvodů, proč to nejde, se najde vždycky spousta, hledej spíš způsob, jak to udělat! Víc neporadím, každopádně držím palce! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj,
tohle není deprese spíš beznaděj.
Když jsi to psala, jako bych to psala já, ale mám dvojčata. Takhle to u nás ´byla taky a občas to do těchto kolejí sklouzává i teď. Já si vždycky říkám, že ten první rok a až dva s dítětem je prostě šíleně těžký, pro všechny, a že bude líp.
A jak jsem to začala řešit? Nadváhu jsem řešila sportem, začala jsem v létě běhat a teď chodím jednou týdně plavat. Děti hlídá manžel.
O víkendu dám děti manželovi a vyrazím na nákupy nebo jednou za čas na pivo. Snažím se víc se rozmazlovat a dělat si radost. Kamarádky tu taky nemám, teda asi dvě, ale ty mají svých starostí dost, tak se moc nevídáme. Všechny bezdětné ode mě dali ruce pryč 
A sehnala jsem si hlídání, jedna známá mi chodí vozit děti, takže to doporučuji taky.
S partnerem si někdy večer v klidu promluv, třeba při lahvince vína a zkus mu vysvětlit jak ti je, co tě štve a co bys chtěla. Třeba se trochu víc zapojí a podpoří tě.
A co rodiče nebo jiní příbuzní, že by vám občas vypomohli?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jsi asi totálně frustrovaná..Tlustná, samotná, bez přátel, bez vyžití, bez pozice v práci na kterou si byla zvyklá..Všechno se to kumuluje.V tvém případě by bylo nejlepší nastoupit do práce už ve dvou letch dítěte a tím získat další rozměr v tvém životě..
Někomu to prostě doma leze na mozek ( není můj případ) 
, ale chápu tě..hlavně to odříznutí od světa..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Lizbeth píše:
Jsi asi totálně frustrovaná..Tlustná, samotná, bez přátel, bez vyžití, bez pozice v práci na kterou si byla zvyklá..Všechno se to kumuluje.V tvém případě by bylo nejlepší nastoupit do práce už ve dvou letch dítěte a tím získat další rozměr v tvém životě..
Někomu to prostě doma leze na mozek ( není můj případ)
Je to tak, vystihla jsi to úplně perfektně. Akorát tam chybí ještě škaredá 
Akorát s tou práci to není tak. Jak jsem psala o práci jsem přišla ještě před těhotenstvím, takže se bohužel po mateřské nemám kam vrátit. Ale snad něco najdu. Každý den si říkám, že s tím vším něco udělám. Snažila jsem se tady kde bydlím spřátelit, ale nějak mi to prostě nejde. Nejsem žádná kariéristka. Spíš jen potřebuji spřízněnou duši.
- Citovat
- Upravit
Laaja píše:
Ahoj,
tohle není deprese spíš beznaděj.
Když jsi to psala, jako bych to psala já, ale mám dvojčata. Takhle to u nás ´byla taky a občas to do těchto kolejí sklouzává i teď. Já si vždycky říkám, že ten první rok a až dva s dítětem je prostě šíleně těžký, pro všechny, a že bude líp.
A jak jsem to začala řešit? Nadváhu jsem řešila sportem, začala jsem v létě běhat a teď chodím jednou týdně plavat. Děti hlídá manžel.
O víkendu dám děti manželovi a vyrazím na nákupy nebo jednou za čas na pivo. Snažím se víc se rozmazlovat a dělat si radost. Kamarádky tu taky nemám, teda asi dvě, ale ty mají svých starostí dost, tak se moc nevídáme. Všechny bezdětné ode mě dali ruce pryč
A sehnala jsem si hlídání, jedna známá mi chodí vozit děti, takže to doporučuji taky.
S partnerem si někdy večer v klidu promluv, třeba při lahvince vína a zkus mu vysvětlit jak ti je, co tě štve a co bys chtěla. Třeba se trochu víc zapojí a podpoří tě.
A co rodiče nebo jiní příbuzní, že by vám občas vypomohli?
Dneska jsem se hecla a tchyni jsem zavolala jestli nepovozí malou. Sice šlo vidět, že se jí nechce a že má něco svoje, ale nakonec jí ven vzala. Poprvé byla s ní na procházce. Sice jí přivezla a malá šíleně řvala, ale byl to oddych. Alespoň jsem udělala oběd. Představit si, že mám dvojčata ani nedokážu. Se svým psychickým rozpoložením bych si asi hodila mašli. Malou nadevšechno miluji, jsem šťastná že jí mám. Ale na druhou stranu chci zažívat i něco jiného než přebalovaní atd… Ale vím, že bude lépe. Jen teď je to nějaké nahrocené.
- Citovat
- Upravit
Chawa píše:
A co se zkusit čas od času odreagovat? Chce to mezi lidi…S malou:
Mateřské centrum, společné cvičení, plavání nebo hudebka - seznámíš se, poklábosíš, proberete problémy, časem i na to společné kafčo a návštěvy přijde…Bez malé (pohlídat může partner, příbuzní nebo prostě placená hlídačka (stačí se poptat v okolí)) -
cokoli - ideálně sport nebo jiná aktivita..... Záleží, co tě baví. Seznámíš se a budeš řešit i jiné problémy než dcerku a manželství…O víkendu na výlet, když není auto, tak vlakem, malá z toho bude určitě nadšená…
… a hlavně, sežeňte si hlídání (když není v místě vašeho bydliště, jeďte za rodinou, nechte jim malou) a vyražte si někam spolu sami, večer, za romantikou… Když nebude chtít partner, jeď za rodiči nebo tam, kde ti ji pohlídají, a vyraž si někam večer se starou kámoškou…
Každý máme čas od času nějaké ty smutky a v té době se zdá únavný každý pohyb, natož něco organizovat. Naber síly a zkus to… Uričtě tě to bude bavit víc, než se utápět v depresích.....
Vím, že to nejsou rady, ale vypadá to, že když to nezorganizuješ ty, nestane se nic a deprese bude jenom horší! Důvodů, proč to nejde, se najde vždycky spousta, hledej spíš způsob, jak to udělat! Víc neporadím, každopádně držím palce!
Vím jak to udělat. V tom mám jasno už dávno. Potřebuji abychom se přestěhovali. Bydlíme na vesnici a příležitost k něčemu tu je nulová. Nejbližší město 30km. Což je fakt dost daleko. Ale přítel tu má práci. V dnešní době něco sehnat je také moc těžké. Ale snad si něco jiného najde a my se odstěhujeme. Jinak tu opravdu zešílím. Jinak rady supr 
tu placenou hlídačku bych brala ale můj je rázně proti tomu.
- Citovat
- Upravit
Anonymní,
když manžel nechce placené hlídání, tak ať se víc zapojí on nebo jeho rodina. To se nedá nic dělat. To, že máte dítě, nedělá z ženy automaticky služku a chůvu na plný úvazek bez možnosti si odpočnout a odreagovat.
A tchýně, pokud bude souhlasit, tak ať ti malou vozí častěji. I ty víkendy bych jim ji dala, třeba na jedno odpoledne.
Jo a nějaká studentka vám malou bude vozit ráda a za málo, stačí se poptat v okolí. Kdysi mi někdo doporučoval zeptat se pediatra a sestřičky, ti ví všechno.
Spokojená maminka = spokojené dítě!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj a anonymní!
úplně tě chápu! taky jsem to zažila, když jsem byla tehdá v roli hlídačky já. Odjela jsem do Rakouska hlídat děti. Rodina bydlela v horách. Měli v plánu, že se přestěhují do jiného města…taťka dětí byl přes den v robotě a mamka vždycky odjela zařizovat věci ohl. stěhování…výběr domu, pak zařízení .....(teď už chápu, proč se chtěli stěhovat, na samotě u lesa je krásně , ale mamina se třemi dětmi potřebuje civilizaci)no a já vlastně dělala její práci- vaření, hlídání a úklid…byl to záhul, byla jsem tam hodně nešťastná…teď máme své dítě a řeknu, že někdy pozoruju, že taky padám do takového stavu…na štěstí bydlíme v centru města, takže vždy zhavím kočár a vyrážíme do parku, obchodu…ale co, do obchodu nemůžu chodit každej den. Jelikož jsem se přestěhovala z města jinýho, kde mi zůstaly všechny kámošky, taky velice po této stráce strádám. Mamka nená věčně čas na hlídání, sestra bydlí v jiném městě a zbytek rodiny bydlí též daleko. Začala jsem chodit s miminkem do plavání, miminku se to moc líbí. Manžel chodí do práce na tři směny, tak to je taky náročné, s dítětem mi pomáhá, ale že by ho hlídal každý den a sám, to u nás zatím nefunguje. Snažím si každý den vytyčit nějaký cíl, co je třeba udělat, kam zajít a popř. pozveme návštěvu k nám, kolikrát si toho tolik naložím, že pak jsem z toho hodně unavená, protože vlastně všechny aktivity absolvuje se mnou dítě…někdy se fakt pak těším, že budu s mimi sama doma 
co určitě doporučuji je když to půjde se přestěhovat, manžel mi teda dítě pohlídá, ale musím si to tak trochu vydobít, o hlídačce jsem taky přemýšlela, no ikdyby to mělo být byď na hodinu, tak by to určitě pomohlo. Být neustále v jednom kolotoči starání, hlídání, vaření, uklízení, které je nekonečné a ubíjející, protože to je furt dokola…je ubíjející, žena by měla alespoň jednou za týden možnost vypadnout aspoň na dvě hoďky, myslím, a měla by mít čas sama pro sebe, myslím, že to není sobecké, a každý chlap to musí pochopit a ženě v tomto pomoct a taky cítím, že je důležité , aby s dítětem byl otec, který je pro vývoj dítěte jako role otce stejně důležitý jako role matky. Určitě v tom nejsi sama, musíme ale naučit naše chlapi s láskou aby nás pochopili a pomohli nám nejen ve spolzení dětí , ale také v jejich výchově a péči 
- Citovat
- Upravit
Ahoj, MOC s Tebou soucítím!!!!
Já byla jeden čas taky izolovaná od lidí, jen sama s dítětem… A byly to NEJHORŠÍ léta mýho života. Nebyl den, abych nebrečela. S manželem jsme se tehdy pěkně odcizili, dost si ublížili. Díky Bohu jsme se pak ale rozhodli spolu všechno změnit, dům prodali a přestěhovali se do města, mezi přátele.
Jen mluvit mluvit mluvit. A aby partner pochopil, že jsi VÁŽNĚ nešťastná. (Ten můj si dobu myslel, že si zvyknu a přejde mě to).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
ahojky, mám úplně to samý, s tím rozdílem, že přítel je věčně u kamarádů nebo v hospodě..Kamarádky tu taky nemám a jednou za čas si na mě nějaká udělá čas z města, tady na vesnici taky nikoho nemám, stojí to za prd už dva roky, snad se to změní po mateřský, až nastoupím do práce-taky musím najít jinou, na původní se už vrátit nemůžu, tak se drž a nezapomeň, nejsi v tom SAMA:-)
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Ahojte,
Mám desetiměsíční dcerku. Takže jsem skoro pořád sama. Přitel hodně v práci. Tady kde bydlíme nikoho nemám, ikdyž tu bydlím už pět let. Ale dřív mě to ani nevadilo. Ale to bylo tím, že jsem brzo ráno jela do práce a vracela se kolem 5 hod a to jsem byla ráda, že mám klid. O víkendu s přítelem nebo s přáteli. Pak jsem o práci přišla následně jsem otěhotněla a celé těhotenství strávila doma na zadku. Přibrala jsem 21kg za těhotenství a ještě 5 kg před z toho mám ještě 15kg navrch 
. No jde o to, že už sama sebe nezvládám. Mám strašné návaly vzteku. Ale úplně hrozné. S přítelem jsme se úplně odcizili nedokážeme si spolu vůbec povídat. Z jeho strany žádná snaha. Přes den se věnujeme malé ( je strašná čertice pořád v pohybu) a večer bud hraje na pc nebo čučíme na film. A když se snažím o nějakou konverzaci tak to stejně skončí u malé a nebo hádkou. 
Přes den to samé já mám prostě pocit, že cokoliv udělám nebo řeknu je špatně. On sice následně tvrdí, že já se hádám a já se sama rozčiluji ale já mám prostě pocit, že mě provokuje. Včera to vyvrcholilo tak, že jsem mu už skoro dala facku. Kdyby na mě nezakřičel co dělám a neodtáhl se tak by jí měl. A to mě přivedlo na myšlenku, že jsem asi už cvok. Nikdy jsem nebyla kliďas ale co se děje teď je prostě strašné. Chvilku jsem v pohodě a následně zničehonic mám v sobě vztek a ten si vybíjím na příteli a také občas vylítnu už na malou, když se nechová tak, jak já bych chtěla. Vím, že je to špatně a ona za to nemůže je to dítě, ale v tu chvíli se prostě nedokážu ovládnou a nadávám. Je mi z toho vždycky na nic ale to chování jde nějak mimo mně. Dřív to bylo jen občas ale teď je to skoro denně 
Doufám že tím někoho nepohorším, ale potřebuji si jen popovídat
. No jde o to, že už sama sebe nezvládám. Mám strašné návali vzteku. Ale uplně hrozné. S přítelem jsme se uplně odcizili nedokážeme si spolu vůbec povídat. Z jeho strany žádná snaha. Přes den se věnujeme malé ( je strašná čertice pořád v pohybu) a večer bud hraje na pc nebo čučíme na film. A když se snažím o nějakou konverzaci tak to stejně skončí u malé a nebo hádkou. 
Přes den to samé já mám prostě pocit, že cokoliv udělám nebo řeknu je špatně. On sice následně tvrdí, že já se hádám a já se sama rozčiluju ale já mám prostě pocit, že mě provokuje. Včera to vyvrcholilo tak, že jsem mu už skoro dala facku. Kdyby na mě nezakřičel co dělám a neodtáhl se tak by jí měl. A to mě přivedlo na myšlenku, že jsem asi už cvok. Nikdy jsem nebyla klidas ale co se děje teď je prostě strašné. Chvilku jsem v pohodě a nasledně zničeho nic mám v sobě vztek a ten si vybíjím na příteli a také občas vylítnu už na malou když se nechová tak jak já bych chtěla. Vím, že je to špatně ale v tu chvíli se prostě nedokážu ovládnou a nadávám. Je mi z toho vždycky na nic ale prostě se vždycky chovám jako magor. Dřív to bylo jen občas ale ted je to skoro deně 
Doufám že tím někoho nepohorším ale potřebuji si jen popovídat a rozebrat to. Omlouvám se za anonym jinak to ani nejde.
nevím, kam to zařadit, tak to napíši sem. Už si nevím rady
y kde bydlíme nikoho nemám, ikdyž tu bydlím už pět let. Ale dřív mě to ani nevadilo. Ale to bylo tím, že jsem brzo ráno jela do práce a vracela se kolem 5 hod a to jsem byla ráda, že mám klid. O víkendu s přítelem nebo s přáteli. Pak jsem o práci přišla následně jsem otěhotněla a celé těhotenství strávila doma na zadku. Přibrala jsem 21kg za těhotenství a ještě 5 kg před z toho mám ještě 15kg navrh