Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@matkabagristy píše:
to delame ve skole, nedozvime se vubec nic
Přesně. ![]()
@Fiveone píše:
Chápu a nepomohlo by s nimi mluvit více otevřeně? Já třeba, když se děti rozdělají, tak jim řeknu, že jsem smutná, protože dělají nepořádek, oni ke mně přijdou, obejmou mě a řeknou, že jdou uklízet. Někdy se jim i tak nechce at tak přichází na řadu tvrdší metoda, kdy jim ukazuji videa Chánova apod. a ptám se jich, jestli tak chtějí žít, což nechtějí, taky jim říkám, že je mám ráda a jsou děti, které s maminkou žít nemohou, protože doma mají nepořádek, jsou špinavé apod…(ano je to drsné mluvit s nimi o zanedbaných dětech, ale nejvíce si věcí váží ten kdo je ztratí nebo ten kdo alespoň ví, že je může ztratit a nebere to jako samozřejmost)
To vytučněné (a vlastně celý příspěvek) není žádné „mluvit s nimi otevřeně“, ale ukázková manipulace. A ta tedy nepatří do žádné komunikace, děti nevyjímaje.
@Anonymní píše:
brácha mě kopl, druhý brácha mě kousl a prý když se zeptám, proč tak on na mě vyplázl jazyk, on mi zahodil pastelku prostě samý blbosti, malichernosti
Když je tajně pozoruju tak je to fakt pravda opravdu se perou kvůli malichernostem
Ty se nemáš ptát proč, ty chceš zjistit, co se stalo, je pro tebe důležitý názor a verze dítěte. Oba si prostě jen vyslechnes, jak popisou situaci. Jasně, že to nefunguje hned, ale jestli chceš zkusit něco jiného, doporučuji ti to.
@SlečnaDahlia píše:
To vytučněné (a vlastně celý příspěvek) není žádné „mluvit s nimi otevřeně“, ale ukázková manipulace. A ta tedy nepatří do žádné komunikace, děti nevyjímaje.
Ne, není to manipulace, dokonce to bylo pro děti doporučeno. Prostě já jim říkám jak se cítím a oni mě. A říkám jim i to hezké, ne jen to, že jsem smutná. Dokud jsem jim to neříkala já, tak ani jeden z nich nebyl schopný mluvit o svých emocích. A myslím, že je to lepší způsob jim to říct v klidu jak se cítím, když něco dělají co nemají, než když někdo na děti řve apod..
Zakladatelko, já nevěřím na tresty. Věřím na nějaké přirozené důsledky blbého chování, které tomu dítěti ve výsledku nastaví zrcadlo mnohem lépe než nějaký trest (obvykle obsahově nesouvisející s proviněním).
Kromě samozřejmého trvání na tom, že dají věci do pořádku (vytáhnou klíče z tůje, toaleťák z mísy, koupí z kapesného novou pastu), by bylo nutné i zavést taková opatření, aby se tomu dalo předejít. Pokud dělají takový bugr v koupelně a nedají si říct, bude muset být koupelna zamčená. Dovolovat se, aby mohli kluci na záchod, je fakt pruda, ale zcela oprávněně tě nebaví řešit ucpaný záchod a bordel všude. A tak dále.
Jinak možná mě bude mít dost lidí za blázna, ale zkusila bych to třeba i obráceně. Chválila bych je za každou maličkost, za kterou se pochválit dá. A je časem začne bavit dělat to, za co budou pochválené, ne to za co dostanou vynadáno. Prostě pozitiva musí převážit negativa.
@Fiveone píše:
Ne, není to manipulace, dokonce to bylo pro děti doporučeno. Prostě já jim říkám jak se cítím a oni mě. A říkám jim i to hezké, ne jen to, že jsem smutná. Dokud jsem jim to neříkala já, tak ani jeden z nich nebyl schopný mluvit o svých emocích. A myslím, že je to lepší způsob jim to říct v klidu jak se cítím, když něco dělají co nemají, než když někdo na děti řve apod..
Doporučeno kým? Pochybuju, že by tohle řekl třeba dětský psycholog. Přesně tuhle formulku v komunikaci „maminka je moc smutná“ jsme měli kdysi v psychologii coby příklad patologické komunikace.
Promiň, ale je to manipulace. Výrok „jsem moc smutná z toho nepořádku, co jste udělali“ použitá tak, abys dítě dotlačila udělat to, co si přeješ (takže ono nechápe oprávněnost požadavku, ale dělá to, abys nebyla smutná), je manipulace. Představ si, že ti tohle říká partner. Taky ta videa z Chánova - to jsi zase zneužila extrémní příklad sociální vyloučenosti s mnoha příčinami, abys dítě náležitě postrašila a zase ho dotlačila, aby se chovalo, jak si přeješ. Žádné dítě neskončí „jako v Chánově“ proto, že má v mladším školním věku nepořádek v pokojíčku, to jim prostě lžeš.
A k těm emocím: ono je třeba nejen o těch emocích umět mluvit, ale mluvit o nich pravdivě a autenticky. Třeba s tím Chánovem jim prostě lžeš, vystrašíš je a tímhle strachem s nimi hýbeš. A schválně se zkus zamyslet nad tím, jestli jsi fakt tak strašně smutná, když udělají děti bordel. Protože jako jo, může být, ale obvyklejší reakce, když už jsi stokrát za ten den vytírala a oni tam znovu našlapou, je být prostě naštvaná (vlastně neznám žádného rodiče, který by byl smutný z toho, že dítě rozbordelilo obývák). K čemu je dětem umět mluvit o emocích, když je neumí správně pojmenovat a tedy s nimi ani pracovat.
@SlečnaDahlia píše:
Doporučeno kým? Pochybuju, že by tohle řekl třeba dětský psycholog. Přesně tuhle formulku v komunikaci „maminka je moc smutná“ jsme měli kdysi v psychologii coby příklad patologické komunikace.Promiň, ale je to manipulace. Výrok „jsem moc smutná z toho nepořádku, co jste udělali“ použitá tak, abys dítě dotlačila udělat to, co si přeješ (takže ono nechápe oprávněnost požadavku, ale dělá to, abys nebyla smutná), je manipulace. Představ si, že ti tohle říká partner. Taky ta videa z Chánova - to jsi zase zneužila extrémní příklad sociální vyloučenosti s mnoha příčinami, abys dítě náležitě postrašila a zase ho dotlačila, aby se chovalo, jak si přeješ. Žádné dítě neskončí „jako v Chánově“ proto, že má v mladším školním věku nepořádek v pokojíčku, to jim prostě lžeš.
A k těm emocím: ono je třeba nejen o těch emocích umět mluvit, ale mluvit o nich pravdivě a autenticky. Třeba s tím Chánovem jim prostě lžeš, vystrašíš je a tímhle strachem s nimi hýbeš. A schválně se zkus zamyslet nad tím, jestli jsi fakt tak strašně smutná, když udělají děti bordel. Protože jako jo, může být, ale obvyklejší reakce, když už jsi stokrát za ten den vytírala a oni tam znovu našlapou, je být prostě naštvaná (vlastně neznám žádného rodiče, který by byl smutný z toho, že dítě rozbordelilo obývák). K čemu je dětem umět mluvit o emocích, když je neumí správně pojmenovat a tedy s nimi ani pracovat.
Ano doporučil to psycholog, po tom co jsme odešli od bejvalýho na azyl a kupodivu to zabralo. Přestali si ubližovat, přestali mít noční můry a ano jednu dobu jsem z toho šílela i já, když synovi chyběl táta ač věděl jak se chová a dával mi to sežrat tak, že si otevřel okno a co mu padlo do ruky, to vyhodil z okna.Bylo to o to těžší, že jsme byli na azylu, byli jsme pod kontrolou ospodu, protože jejich otec ubližoval i jim a vysvětlovat sociálce chování syna, když uklidím a on v zápětí kde a vše rozhází, protože se sám neumí vypořádat s tím co proběhlo. Tak pomohlo jen mluvit, mluvit o pocitech, mluvit o tom co se stalo a proč, poslouchat jak to vnímají oni.Dnes jsou v pohodě, ale potřebují vědět mé pocity a sami se mě ptají jestli mám radost, když mi přinesou obrázek apod..A já jsem ráda, že stačilo mluvit, chválit, objímat, protože to bylo sakra těžké dát je dokupy. Prvně jsme chodili k psychologovi v poradně pro rodinu, ale tam řekli, že nemají takovou zkušenost s tak malýma dětma a tak jsme začali chodit k psychologovi.