Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Dítě s hysterickými záchvaty
- Fotoalbum (1)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
2.9.14 13:59
- Citovat
- Upravit
2.9.14 14:01
@Honzimila píše:
Jo to zabírá, hodit stejnou držku a pazvuk a malý se tomu začne smát
Jinak zakladatelko, lidi bych neřešila, kdo má nebo měl malé dítě pochopí, a kdo ne ať si trhne. Neboj, tak dlouho na vás nikdo vzpomínat nebude, určitě se objeví u vás na vesnici jiný vztekloun.
A nebo nějaká poběhlice, co se zapomene s ženatým chlapem, a proti tomuhle soustu pro babky drbny je nějakej uřvanej prcek prd! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.9.14 14:01
@Anonymní píše:
Hezky napsané, moc díky
Taky si právě myslím, že je to tím temperamentem, že to bohužel asi moc nezměním, malinko možná ovlivním, ale bohužel nezměním. Taky jak jsem psala si myslím, že je to i tím, že jsem měla v těhu stres, pak porod naprd a to vše se taky na něm podepsalo. Říkala mi to i známá, když čekala první dítě, tak taky měla nervy, taky porod naprd a dneska je ve škole a pořád je ubulenej a citlivej, pak měla druhé - to měla těhu v pohodě, porod v pohodě a to druhé dítě je ukázkové, mnohem samostatnější, odolnější…Jinak se mi líbí ta poslední věta, kdo tvrdí, že jeho dítě nedělalo tak už zapomnělTo je právě ono, že ty lidi venku na tebe hledí jako no tohle by moje dítě v životě neudělalo nebo v životě to nedělalo…Takže ve finále jsem já špatná matka.
Děti mojí kamarádky to fakt nikdy nedělaly Trávily jsme spolu několik hodin denně, když jsme měli děti malé, dovolené a fakt jsem žádný hysterák u těch jejích holek nezažila 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.9.14 14:04
@Anonymní píše:
Já bych to řvaní vydržela, kdyby to bylo doma, tak ať se tam válí a řve klidně celý den, jenže zase se vracíme k tomu možná nejpodstatnějšímu - ta ostuda, co si budou lidi myslet, když se mi tam takhle válí dítě a já ho nechám…Možná to je to co mě trápí nejvíc, ty záchvaty kdyby měl doma, tak to asi tolik ani neřeším, řeknu si, že je má prostě blbé období, jenže venkuNejde mi jen o to co si myslí lidi o mě, ale o něm a jaká budoucnost ho v této společnosti potom bude čekat
O nem si nebude myslet nikdo nic, vyroste z toho. Ta sestra bydli taky v podstate na vesnici a hlavu si z toho nedela, je ji to samozrejme neprijemne, ale prece ho nebude tahat, tim se to jeste zhorsi, rval by u toho tak nebo tak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.9.14 14:08
Tak:
- „Jdu sama a ty se tady vztekej“. To začalo zabírat až časem, zezačátku to bylo malýmu pánovi jedno, byl by schopnej odejít i s cizím člověkem
- Napodobování až přehánění bekotu a natahování- pomohlo. Tom se tomu začal smát, já jsem vycítila „slabost“, chytla jsem ho za ruku a mizeli jsme. Sice pak ještě začal, ale v menší intenzitě a to už se dalo zvládnout promluvou a hlavně objetím.
- Úplatek- „dostaneš bonbon, ale posbíráš hračky a jdeme“. Možná to není výchovný, ale funguje to a používám to celkem často
- Malej je hodně upnutej na tatínka, takže- „jdeme domů, přijede tatínek, musíme mu uvařit čaj a počkat tam na něj“. To taky celkem zabírá.
- Namotivuju na něco jinýho- pustíme doma pohádku, budeme řídit auto ap.
Radost by ze mě asi výchovní poradci neměli, ale díky tomu nejsem na blázinci/ na protialkoholním a jsme celkem spokojená rodina
Příspěvek upraven 02.09.14 v 14:10
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.9.14 14:08
@zuzkasim píše:
Jedno mě udivilo hned na začátku, má 2,5 roku a 20kg? Tolik neměl můj syn, když šel do první třídy! Jestli tolik opravdu váží, musí mít docela nadváhu, ne? Protože ano, děti jsou malé právě proto, aby bylo tak snadné vzít je a odnést, pokud je to potřeba. 2,5 leté dítě potřebuje laskavé vytyčení hranic a mělo by si zvyknout, že pokud rodiče něco řeknou, tak to platí bez ohledu na to, jak hlasitě a dlouho bude řvát. Rodiče by na druhou stranu měli omezení dítěte dělat uvážlivě právě proto, že mohou očekávat i takto nepříjemnou reakci jako je vztek, a měli by ji prostě ustát. Běžně se odchody z venku domů řeší přípravou - ještě malou chvilku si pohraješ a půjdeme domů, jakmile se dohoupeš na houpačce vyrazíme domů… Aby dítě vědělo, co ho čeká, aby si zvyklo, že brzy bude změna a mělo možnost se na tu změnu trošku připravit. Ne vždy to pomáhá, ale aspoň má tu možnost. No a taky to chce se domů na něco těšit. Třeba až přijdeme domů, vytáhnem si spolu lego, náklaďák či co má rád a pohrajem si spolu. Aby se mohl těšit na nadcházejícíc situaci. Nebo doma může dostat lentilku za to, že tak hezky zvládl odchod domů. Když se jde ven, chce to jasnou domluvu, kam se jde - na hřiště, do obchodu atd., oni si už cestu pamatují. Pokud se prcek rozhodne, že chce jít jinou než předem domluvenou trasu, buď se mu přizpůsobím (ano, můžeme jít dnes touto ulicí, bude to delší, ale projdeme se), nebo připomenu naši domluvu, že teď jdeme tam a tam a přes to nejede vlak. Když se začne vztekat, nechám, nevšímám si, protože když nebude obecenstvo, nebude ani divadlo. Kamarádka to řešila tak, že s sebou ven brávala golfky, když nastal podobný problém, kluka naložila, přikurtovala a pohnula se k cílovému bodu takto. Každopádně nejdůležitější je důslednost. Když se pro něco rozhodneš, nemůžeš to pak na základě jeho řevu měnit, i kdyby se kolem vás slezla celá dědina. Naučit ho, že změna je možná po domluvě, ale vztekem a řevem ne. Bude trvat ještě nějakou dobu, než prcek zjistí, že to tak opravdu funguje, ale pak bude celkově klidnější, protože si bude připadat víc v bezepčí, když bude ty hranice znát. Dobře si vzpomínám na období, kdy velký problém odchodu z domu, venku naprosto spokojené dítě, velký problém odchodu z venku, doma pak opět spokojené dítě. Nesnášel ty změny, oblékání a obouvání, přesuny, nebo nevím. Bývala jsem z toho taky vyčerpaná, ale to přece neznamená, že budem zavření doma. V období školky přišel každodenní ranní vztek, nechtěl si obléct trenky, nelíbily se mu ponožky, když si měl vybrat sám, tak stejně seděl a trucoval. Tričko chtěl mít schválně obráceně. Když jsem se zeptala, co chce na snídani, vybral si mysli s mlékem, když přišel ke stolu, začal ječet, že chtěl jinou misku. Když si příště vzal misku dle své momentální nálady, zas mu nebyla vhod lžička, nemohl tu správnou najít a tak opět trucoval… a to vše samozřejmě v době, kdy jsem jednoho musela zavést do školky, druhého do školy a sebe do práce na čas:-) Ne, ve školce neplakal, ale doma nám to dával pěkně sežrat. Prostě každý se ventiluje jinak. Samozřejmě byly rána i s výpraskem, protože tohle nebylo jak vyřešit. Pak se vždycky na nějakou dobu zklidnil, věděl, že mu vyjdu vstříc ale odsud posud a nesmí přestřelit. Ono i nějaká rána na zadek je občas potřeba.
Jinak jestli jsi četla moje další příspěvky resp. odpovědi na jiné příspěvky, tak víš, ale stejně to napíšu znova, není to tak že bych ho vzala ze hry nebo jak to říct, přesně se opatrně ptám, tak co už se půjdeme napapat nebo nejsi unavenej atd. a on řekne ne, tak já řeknu, dobře tak za chvilku, a za chvili zase atd. a už ho na to připravuju. Dneska taky – půjdeš se zklouznout a potom půjdeme jsem mu řekla, pak chtěl ještě houpat, tak dobře, tak se jdeme pohoupat a půjdeme. A je fakt, že když začne vymýšlet ještě tohle a támhleto, tak už cítím, že to lehký odchod domů nebude. Pak jsme šli normálně, vzal si helmu, sedl na odrážedlo, vyšli jsme z hřiště zašli za roh a šup už byl na zemi a řev. Domů se ho samozřejmě taky snažím nalákat, na oběd, že je to jeho oblíbené, na hračky, na kočičku atd. Někdy se to povede, někdy bohužel ne. My zase nemáme absolutně problémy s oblékáním, jídlem atd. Jak popisuješ ty…Třeba to taky přijde. Ale když to bude dělat doma, je mi to na jednu stranu fuk, samozřejmě taky odsud podsud. Ale prostě co si myslí pak lidi venku, jak už jsem psala ve více příspěvcích…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
2.9.14 14:11
@beodenka píše:
Tak:
- „Jdu sama a ty se tady vztekej“. To začalo zabírat až časem, zezačátku to bylo malýmu pánovi jedno, byl by schopnej odejít i s cizím člověkem
- Napodobování až přehánění bekotu a natahování- pomohlo. Tom se tomu začal smát, já jsem vycítila „slabost“, chytla jsem ho za ruku a mizeli jsme. Sice pak ještě začal, ale v menší intenzitě a to už se dalo zvládnout promluvou a hlavně objetím.
- Úplatek- „dostaneš bonbon, ale posbíráš hračky a jdeme“. Možná to není výchovný, ale funguje to a používám to celkem často
- Malej je hodně upnutej na tatínka, takže- „jdeme domů, přijede tatínek, musíme mu uvařit čaj a počkat tam na něj“. To taky celkem zabírá.
- Namotivuju na něco jinýho- pustíme doma pohádku, budeme řídit auto ap.
Radost by ze mě asi výchovní poradci neměli, ale díky tomu nejsem na blázinci/ na protialkoholním a jsme celkem spokojená rodina
Příspěvek upraven 02.09.14 v 14:10
Děkuju za příspěvek 
Já se snažím ho taky motivovat, ale někdy to prostě nevyjde Pak řve, já mu řeknu motivaci a on mi odpoví „nechci např. lízátko, nechci za tátou, atd.“
- Citovat
- Upravit
Anonymní
2.9.14 14:13
Holky zlatej kocour, teď mi leží na klíně a vrní, sežere co mu dám, nevzteká se, spí celou noc atd. Měla jsem si radši pořídit plněj byt koček
Samozřejmě sranda 
Moc díky, už jsem se trochu uklidnila a je mi lépe na duši 
- Citovat
- Upravit
2.9.14 14:14
@Anonymní píše:
Děkuju za příspěvek
Jj, „nechci“ je taky první odpověď na všechno, někdy ani nestačím dopovědět větu a už slyším NE nebo NECHCI Já to opakuju do zblbnutí, pak řeknu: ale taťka by byl smutnej, kdybychom na něj nepočkali a neuvařili čaj. Napox-té to zabere.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.9.14 14:16
@krtek7489 píše:
Děti mojí kamarádky to fakt nikdy nedělaly
Jojo fakt to bohužel nedělají všechny děti, tak si říkám proč zrovna to moje Tchýně s tím taky nemá zkušenost, tak kouká jak blázen a bohužel se taky musí stydět, jelikož bydlí na vesnici, ale tam to nenechávám teda zajít tak daleko. Jednou teda jo a to z toho byla na prášky chudák
- Citovat
- Upravit
2.9.14 14:20
@Anonymní píše:
Holky zlatej kocour, teď mi leží na klíně a vrní, sežere co mu dám, nevzteká se, spí celou noc atd. Měla jsem si radši pořídit plněj byt koček
Samozřejmě sranda
To mi připomnělo jeden boží vtip
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.9.14 14:20
Ptala jsem se ještě mámy, jestli s tím nemá zkušenost, bohužel nežili jsme spolu a žije 500km od nás, říkala, že jsem to samé dělala taky, nevím do jaké míry přesně.
Ale chtěla jsem tím taky říct, že bohužel každý vychováva svoje dítě tak nějak jak byl vychovávanej on. Se mnou se otec moc nepáral, nějaké domlouvání a vysvětlování nebylo, byl pořádný výprask a hotovo. Na jednu stranu jsem mu vděčná, že dneska ze mě není nějaká lehká děva či feťák. Ale samozřejmě, že to má vliv i na moji výchovu i když si říkám, že ho řezat nebudu, tak se stejně to všechno projeví. Snad chápete co tím chci říct. Taky jak tady byl jeden příspěvek, něco ve smyslu, že mám začít od sebe, že si na něm léčím své komplexy, taky to samozřejmě souvisí všechno se vším. Nevím jestli jste pochopily co jsem tím chtěla říct.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
2.9.14 14:22
Zkus na něj mluvit pozitivně. Děti nechápou větu, NEBÝT unavený… Co je to nebýt unavený? Ptej se… JSI unavený?
A taky bych řekla, že právě ty hranice nestanovuješ moc pevně. Otázky typu… Tak co, půjdeme se napapat? No já bych ti odpověděla, že ne… protože si radši budu hrát.
Ty ho sice připravuješ, ale povolíš ještě tohle, pak támhleto… no a pak se hodí na zem, protože třebas povolíš ještě něco, no. Prostě zkouší, neví kde má hranice. On to na tebe prostě jenom hraje a zkouší. A zkoušet bude. Prostě mu to musíš oznámit, ne se ptát. Teď si ještě pohrajem s tímhle a pak půjdem domů… hotovo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.9.14 14:23
@Anonymní píše: ..Nebo myslíte, že v tomhle věku, je ještě malý na to, abych to řešila tím, že dostane přes zadek a mám ustoupit, vzít ho a jít…
A prosím dámy, co budou mít potřebu mě odsoudit, že dávám na zadek svému dítěti, tak se ani neobtěžujte si dřít písmena na klávesnici, na takové rady totiž nejsem zvědavá…
Prosím tě, tak jsi na rady zvědavá nebo nejsi? 
Na takovéhle děti nic moc nefunguje, jak už jsi sama zjistila. Já to řešila jednoduše - přikurtovala jsem ho do kočáru (to bylo docela umění, propínal se a rval, ale nevážil tolik, co tvůj kluk, 20kg má teď v pěti letech) a prostě jela. Samozřejmě tomu předcházelo to, že jsem řela, že se ještě jednou může sklouznout a pak půjdem domů. Oni se to časem naučí, ale chce to fakt důslednost. Jinak nos s sebou provázek, pomocí něj kolo přivážeš k madlu kočárku. Krámy budeš mít v košíku. Není co řešit. A neboj, nejsi v tom sama. Na dokonalé matky, co u vás máte, kašli. Tohle je tvoje dítě!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Tak konečně jsem se dostala k tvému příspěvku - k té váze - myslím si, že poslední co by se v této diskuzi mělo řešit je váha mého dítěte, za druhé váží 15kg, ale nepovažovala jsem za podstatné se vyjadřovat přesně a za třetí je na svůj věk vyšší, což tě asi nenapadlo…A teď jdu dočíst ten zbytek