Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Dnes je to 9. den, od úmrtí v rodině
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
22.10.23 14:13
Upřímnou soustrast, tvoje pocity a smutek jsou zcela normální, musíš si tu ztrátu prostě „odžít“, pohřeb je v tomto docela přínosný, po něm mi bylo vždy o kousek lépe. Ty řeči okolí o vysokém věku a že měla krásnou smrt a bla bla, jsem taky nesnášela, ač to všichni myslí dobře a já si to uvědomovala, ale skutečně to spíše zhoršují. Měla jsem sto chutí na ně začít řvát, ať jsou zticha, že k čemu mi to je, když ona už tady není.
Dej si čas, jít do práce není špatný nápad, přijdeš na jiné myšlenky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.10.23 14:14
@Anonymní píše:
A já to pořád nemohu nějak skousnut. Pohřeb mě čeká pozítří.
Nepomáhá mi fakt, že babičce bylo 88 let, ani to, že ze zdravé ženy během tří měsíců byl koncentracek, který potřeboval chodítko.
Před 5 lety zvládla a preprala rakovinu prsu. Měla chuť žít.
Pořád si nemohu vybavit ( nesmím ) její obličej nebo vzpomínky s ní, hlavně ty z nemocnice, pokud ano, tak brečím. V noci nemohu usnout a jakmile se setmí, tak brečím.
Ve středu mám jít poprvé do práce a fakt nevím jak to zvládnu, netěším se a necítím se na to.
Pořád mi okolí říká, že to chce čas, že už má klid, že měla dlouhý ( ač na nic ) život, ale to mi nepomáhá…
Uprimnou soustrast. Resila bych s psychologem, neschopnost jit do prace po umrti prarodice ve vysokem veku je podle me uz se vsim pochopenim na hrane “normalnosti” ( schvalne pisu uvozovky) kor pokud mate svoji rodinu, deti… jestli nemate je trochu pochopitelnejsi, ze to vice prozivate, ale i tak bych rekla, ze psychologem nic nezkazite, aby vam bekdo pomohl truchleni prozit jak je treba …Preju hodne sil…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.10.23 14:17
Smrt člověka v 88 letech není tragédie. To je věk k uctyhodnemu umření s celým životem za sebou.
Po pohřbu a rozloučení se to podle mě zlepší.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.10.23 14:23
Upřímnou soustrast. Mě umřela maminka v 46 letech na rakovinu a mě bylo 25 a myslela jsem si, že žalem a úzkostí umřu taky. Doma bych se zbláznila, takže práce a zas práce… Jedině čas pomůže se s tím vyrovnat…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.10.23 14:23
Ahoj, tvé pocity jsou naprosto normální. Musíš si projít všemi fázemi smutku. Asi ti to nepomůže ale vše chce čas. Hlavně nic nedus v sobě. Jestli se ti chce brečet, breč. Řvát, tak řvi.. 
Taková moje menší rada, když mi umřel brácha-. Nebuď sama. Buď častěji mezi lidmi. Ano, člověk chápe že chceš být třeba sama, a truchlit, jenže pak tě to může semlít. Měj někoho kdo ti bude oporou, komu se vypovídáš. Mě v práci chtěli dát týden volno ( máš nárok ) ale já jsem odmítla. Doma bych se zbláznila. Ale každý je individuál… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
22.10.23 14:40
Pracuji v kanceláři a zrovna to mi nějak nepomáhá ( měla jsem volno a i přesto pracovala z domova, pak se stalo v rodině to co se stalo a od té doby… mě práce nebaví, nemůžu se soustředit ), spíš mi vyhovuje dělat něco manuálně, ač samozřejmě to není 100% lék. Kolikrát se rozbrecim při procházce nebo běhání. Ale nejhorší je to večer, u televize, nebo když si čtu, pracuju u pc.
Rodinu nemám. Mám partnera, ale ten je díky práci dost pryč.
Kamarádky jsou pryč - prakticky už nikoho nemám, kolegové v práci jsou kolegové a bohužel, někteří nejsou a nikdy nebudou vzhledem k chování mými přáteli.
Do práce jako takové se netěším, nějak vygradovaly neshody a stres spojený s tím " před pěti minutami bylo pozdě to udělat". Přitom nebýt plašana v řad vedení, šlo by to v klidu. Ale s tím nic nenadělám.
Mám ještě dva týdny dovolené, kdyby bylo nejhůř, ač jsem si je šetřila na svátky, kdy musíme mít povinné volno… Od ledna naštěstí přecházím už na jiné oddělení, kde se funguje jinak a jsou tam odlišní jidenci.
Mě štve, strašně mrzí, že babička měla plány, že chtěla konečně udělat velký krok v životě, že se těšila, až se ke mě podívá na nový byt… 
Ničí mě jak se její stav najednou zhoršil v nemocnici, jak si uvědomila, že ji syn jen celý život využíval a nezáleží mu na ni.
Asi melu nesmysly, ale vše se mi honí hlavou, jak se o mě starala ( vychovala mě ), chodila se mnou na doučování, vařila mi, chodily jsme spolu na zmrzlinové poháry, docházky a pak najednou věci z nemocnice atd atd.
Hlava mi nebere co se stalo a je mi 
z toho jak jediný její potomek se zachoval a jediné co ho zajímalo byl majetek. Žádné truchlení, nic takového. A já po tomto přišla o rodiče, protože to co udělal nikdy neskousnu.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
22.10.23 14:43
@Lu66 Nárok na týden nemám. Záleží na tom kolik mám ještě dovolené.
A děkuji. Před 5 lety mi zemřel děda, z druhé strany rodiny, samozřejmě smutek byl, trvalo mi, než jsem zvládala přijít k druhé babi. Ale i dnes sem tam cítím sentiment v hlavě, když se o dědici zmíním. Ale rozhodně to truchlení první dny nebylo takové jako teď…
- Citovat
- Upravit
22.10.23 14:47
To je mi lito…hele asi takhle, ta bolest nezmizi, jen si na ni zvyknes, cimz postupem casu zeslabne..a truchleni probiha ruzne, dost v zavislosti na vztahu k dany osobe a okolnostech.
Příspěvek upraven 22.10.23 v 14:48
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.10.23 14:47
@Anonymní píše:
Pracuji v kanceláři a zrovna to mi nějak nepomáhá ( měla jsem volno a i přesto pracovala z domova, pak se stalo v rodině to co se stalo a od té doby… mě práce nebaví, nemůžu se soustředit ), spíš mi vyhovuje dělat něco manuálně, ač samozřejmě to není 100% lék. Kolikrát se rozbrecim při procházce nebo běhání. Ale nejhorší je to večer, u televize, nebo když si čtu, pracuju u pc.
Kdyz mi umirala a nakonec i umrela maminka, tak mi prave pomohlo to, ze jsem byla v praci a odvedla myslenky jinam. Doma jsem se pak vybrecela vecer ve vane.
Uprimnou soustrast
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.10.23 15:16
Přeji upřímnou soustrast. Měla jsem podobné pocity. Před necelými 4 roky, mi zemřel kamarád. Bylo mu čerstvých 20 let. Brala jsem ho jako rodinu, byli jsme ve všem za jedno a v nelehké situaci, jsme vždy drželi při sobě jak sourozenci. Zemřel náhle. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že se tohle může stát někomu z mého blízkého okolí. Byli jsme zrovna s přítelem na návštěvě jeho rodičů, byl to 2 den po štědrým dnu, když jsme měli odcházet, chtěli jsme se za ním stavit na pokec, jeli jsme okolo, nicméně přítelova máma, že ještě chvíli máme zůstat a tak jsme se zapovídali a další hodina utekla. Když jsme odjížděli chtěla jsem mu v autě zavolat, zda se můžeme stavit.. no.. přítelovi dříve než jsem stihla stisknout tlačítko volat, zvonil telefón jeho kamaráda, který mého kamaráda také dobře znal. Oznamil mu, že se něco děje, ze mu někdo volal, že prý ve vesnici u přejezdu, kde můj kamarád bydlí jsou policajti, sanitka a pohřební vůz, že prej snad mého kamaráda srazil vlak na kole… nemohla jsem tomu uvěřit, myslela jsem si, že si dělá srandu, že je to lež… jeli jsme hned tam a bohužel, opak byl pravdou. Jel na kole a měl sluchátka na uších, bylo mu to osudným. Smetl ho vlak na přejezdu. Ještě teď po 4 letech, když na to vzpomínám, pláču. Stále mi schází a nikdy nepřestane. Člověk si ale musí těmi emocemi projít. Já se snažila hodně chodit ven na vzduch, mezi lidi, zaměstnat hlavu. Ze začátku to jde velmi těžko, já několik dní v kuse jen brečela… ale neboj, bude to lepší. Člověk nikdy nezapomene, ale naučí se s tím žít… bude líp, musíš tomu věřit…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ledová káva
phdr.jelen
22.10.23 23:44
Podle mě vám nic pomoci nemůže, když vám odešla osoba, kterou jste měla tak ráda. Nebojujte s těmi emocemi a plačte, když to na vás přijde.
- Citovat
- Upravit
22.10.23 23:54
Jediná rada - prostě musíš fungovat. Milovala si jí a život ted vypadá těžký… Ale zvádneš to, protože život za to stojí… Držím palce
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.10.23 12:33
Ahoj, mě to asi zanedlouho čeká taky, pořád brečím a je mi tak nějak divne
Upřímnou soustrast, čas pomůže. Taky mi reci typu byl to požehnaný věk, už by se jen trápila, bylo to vykoupení, nepomohlo. Spíš naopak. Bolest menší nebyla, i když vím, že každý musí umřít. Už to tady zaznělo, když se mi náhle 2 dny před Vánoci zabil brácha na autě, pomohloi, že jsem byla s někým, že jsem nebyla doma v tom slzavém a vzpomínkovém království, ale jinde, tak jsem obcházela kamarádky, které se na mě soucitně koukaly, ale pořád lepší, jak být tam doma a jen poslouchat kolem dokola co by bylo, kdyby tehdy to a tamto. Taky někomu pomáhá mluvit o zesnulém..nemůže sice mluvit s ním, ale může mluvit o něm, pro někoho forma terapie. Já vím, ke to šok, ale smrt k životu patří a nevybírá si. Drž se, bude líp. Světýlko na konci tunelu pořád svítí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
A já to pořád nemohu nějak skousnut. Pohřeb mě čeká pozítří.
Nepomáhá mi fakt, že babičce bylo 88 let, ani to, že ze zdravé ženy během tří měsíců byl koncentracek, který potřeboval chodítko.
Před 5 lety zvládla a preprala rakovinu prsu. Měla chuť žít.
Pořád si nemohu vybavit ( nesmím ) její obličej nebo vzpomínky s ní, hlavně ty z nemocnice, pokud ano, tak brečím. V noci nemohu usnout a jakmile se setmí, tak brečím.
Ve středu mám jít poprvé do práce a fakt nevím jak to zvládnu, netěším se a necítím se na to.
Pořád mi okolí říká, že to chce čas, že už má klid, že měla dlouhý ( ač na nic ) život, ale to mi nepomáhá…