Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Domácí násilí - vlastní děti
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
19.1.24 19:30
@Vztahový expert píše:
Matky, které byly v dětství týrány, mohou být dobrými matkami, a mnohé z nich jsou. A jsou proto, že se o to snaží, což je otázka vůle. To je zřejmé a logické, netřeba býti expertem.
A mnohé z nich naopak svoje toxické vzorce předávají dál. A ne nutně ve stejné podobě jako jejich vlastní rodiče.
Samotná sebereflexe často nestačí, je třeba aktivně na sobě pracovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.1.24 19:40
@me57h píše:
A mnohé z nich naopak svoje toxické vzorce předávají dál. A ne nutně ve stejné podobě jako jejich vlastní rodiče.
Samotná sebereflexe často nestačí, je třeba aktivně na sobě pracovat.
To platí i pro ty, co žádné toxické vzorce nepochytily. Práce na sobě neuškodí, ale není podmínkou. U matek nerozhoduje to, ze kterého prostředí pocházejí, je to jen jeden z faktorů, které ovlivňuje, jaké budou jako matky. Nedávno jsem o tom četl článek, který to, co píšu potvrzuju. Zkusím ho najít.
Luděk
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.1.24 19:54
@me57h píše:
A mnohé z nich naopak svoje toxické vzorce předávají dál. A ne nutně ve stejné podobě jako jejich vlastní rodiče.
Samotná sebereflexe často nestačí, je třeba aktivně na sobě pracovat.
Bohužel ten článek nemohu najít, našel jsem jen toto, kde to je zmíněno. Je to z webu prozeny.cz. Když se píše o dvou skupinách, tak to neznamená, že jsou ty skupiny stejně velké. Více je těch matek, které vychovávají děti správně a dobře. A vyplývá z toho, že i matky, které pocházejí ze špatného prostředí a nemají žádné správné vzorce, mohou být dobrými matkami sami od sebe. Což je to, co od začátku tvrdím. Vy a další se snažíte rozporovat něco, co jsem nikdy nenapsal a rozporovat pak to mé původní tvrzení. Které jsem neprezentoval jako svůj názor, jen jsem tlumočil to, co se píše o tomto tématu.
*Ne každá z nás prožije krásné dětství plné lásky a radosti. A bohužel ani čas nedokáže odvát traumatizující vzpomínky. Pak, při výchově vlastních dětí, může nastat problém. Dokáže vůbec kdysi týraná žena kvalitně vychovat dítě?
Na otázku, jak se s výchovou vlastních potomků jednou popere žena, která byla v dětství týrána, neexistuje zcela jednoznačná odpověď. Protože dětství, které si sama pamatuje, není normální, stojí sama před otázkami, na které nezná správné odpovědi. Z vlastní zkušenosti zná pouze to, co je špatné.
Fyzické tresty
Pokud byla například žena často svými rodiči bita či jinak fyzicky trestána, je možné, že si nebude jistá, jak se k fyzickým trestům stavět v pozici matky
„Většinou se tyto ženy dělí na dvě skupiny. Jedna skupina pokračuje v tradici, kterou jí zanechali její rodiče. A tudíž fyzickými tresty na svých dětech nešetří. Zde je proto nezbytné, aby zasáhl partner a postaral se o minimální používání násilí. Fyzicky týraná žena totiž může mít sklony k týrání i vlastních dětí. A pak je zde druhá skupina žen, které si nadměrnými fyzickými tresty z dětství prošly a které mají v dospělosti postoj zcela opačný. Své děti by neuhodily, ani kdyby provedly sebevětší hloupost. Jakékoli násilí radikálně odmítají," vysvětluje psycholog Vojtěch Benda. Zároveň ale dodává, že z jednoho plesknutí po zadku se dítěti psychický blok rozhodně nevyvine. „Nebezpečné jsou především opakující se fyzické tresty a trestání ve vyšší míře," říká Vojtěch Benda.
Je zřejmé, že druhá varianta je ta správnější. Pokud je navíc žena rozumná a inteligentní, dokáže děti skutečně slušně vychovat i bez jakýchkoli fyzických trestů. Je ale třeba domluvit se s partnerem na přesných pravidlech. „Některé takovéto matky totiž velmi špatně nesou i to, když fyzický trest pro dítě použije otec. Jsou známy i případy, kdy se matka psychicky zhroutila proto, že otec dal synovi facku," říká psycholog Benda.*
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.1.24 20:34
@Vztahový expert píše:
Bohužel ten článek nemohu najít, našel jsem jen toto, kde to je zmíněno. Je to z webu prozeny.cz. Když se píše o dvou skupinách, tak to neznamená, že jsou ty skupiny stejně velké. Více je těch matek, které vychovávají děti správně a dobře. A vyplývá z toho, že i matky, které pocházejí ze špatného prostředí a nemají žádné správné vzorce, mohou být dobrými matkami sami od sebe. Což je to, co od začátku tvrdím. Vy a další se snažíte rozporovat něco, co jsem nikdy nenapsal a rozporovat pak to mé původní tvrzení. Které jsem neprezentoval jako svůj názor, jen jsem tlumočil to, co se píše o tomto tématu.*Ne každá z nás prožije krásné dětství plné lásky a radosti. A bohužel ani čas nedokáže odvát traumatizující vzpomínky. Pak, při výchově vlastních dětí, může nastat problém. Dokáže vůbec kdysi týraná žena kvalitně vychovat dítě?
Na otázku, jak se s výchovou vlastních potomků jednou popere žena, která byla v dětství týrána, neexistuje zcela jednoznačná odpověď. Protože dětství, které si sama pamatuje, není normální, stojí sama před otázkami, na které nezná správné odpovědi. Z vlastní zkušenosti zná pouze to, co je špatné.
Fyzické trestyPokud byla například žena často svými rodiči bita či jinak fyzicky trestána, je možné, že si nebude jistá, jak se k fyzickým trestům stavět v pozici matky
„Většinou se tyto ženy dělí na dvě skupiny. Jedna skupina pokračuje v tradici, kterou jí zanechali její rodiče. A tudíž fyzickými tresty na svých dětech nešetří. Zde je proto nezbytné, aby zasáhl partner a postaral se o minimální používání násilí. Fyzicky týraná žena totiž může mít sklony k týrání i vlastních dětí. A pak je zde druhá skupina žen, které si nadměrnými fyzickými tresty z dětství prošly a které mají v dospělosti postoj zcela opačný. Své děti by neuhodily, ani kdyby provedly sebevětší hloupost. Jakékoli násilí radikálně odmítají," vysvětluje psycholog Vojtěch Benda. Zároveň ale dodává, že z jednoho plesknutí po zadku se dítěti psychický blok rozhodně nevyvine. „Nebezpečné jsou především opakující se fyzické tresty a trestání ve vyšší míře," říká Vojtěch Benda.
Je zřejmé, že druhá varianta je ta správnější. Pokud je navíc žena rozumná a inteligentní, dokáže děti skutečně slušně vychovat i bez jakýchkoli fyzických trestů. Je ale třeba domluvit se s partnerem na přesných pravidlech. „Některé takovéto matky totiž velmi špatně nesou i to, když fyzický trest pro dítě použije otec. Jsou známy i případy, kdy se matka psychicky zhroutila proto, že otec dal synovi facku," říká psycholog Benda.*
Tldr, článek z prozeny.cz se mi opravdu číst nechce, sorry jako.
A ano, dysfunkční prostředí je JEDEN Z FAKTORŮ, ale dá se říct, že velmi zásadní. Samozřejmě že na člověka působí i vlivy mimo primární pečující osoby, ale těch prvních pár let s rodiči hraje opravdu signifikantní roli. Lidově řečeno, špatný vztah s rodiči ti může velmi snadno po*rat život, a stejně tak může silně narušit tvé vnímání reality, což se může silně promítnout i do tvého přístupu k vlastnímu dítěti.
A skutečně není řeč jen o hardcore týrání, které je na sociálku (upřímně je i tak velká šance, že se na tebe sociálka vykašle, pokud rodina navenek působí normálně a spořádaně lol), ale i o „nevinném“ bagatelizování emocí na denní bázi, tlak na dítě, aby předčasně dospělo, přestože na to ještě není zralé, rýpavé poznámky na vzhled, normalizace tvrdých drog (alkohol), atd atd, prostě taková ta česká chlastenecká klasika.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.1.24 21:29
Vychovávat dítě je nejednoduchá činnost, a tak není sporu, že být dobrým rodičem je jedna z nejsložitějších rolí, se kterou se v dospělém životě setkáváme. Univerzita rodičovství nikde na světě neexistuje, přitom jde o zaměstnání na plný úvazek, v němž se učíme takřka za pochodu – zároveň s tím, jak naše děti rostou. Je tedy nasnadě, že děláme chyby, že někdy na děti křičíme, rozčilujeme se, projevujeme své emoce méně žádoucím a nezřídka bohužel i naprosto nežádoucím způsobem.
Od rodičů dítě postupně přejímá návyky i životní postoje, učí se mnoha věcem, napodobuje jejich chování v interakcích s jinými dospělými i svými vrstevníky. Rodiče mu zrcadlí svět a jeho zákonitosti a ono nejdříve jen přejímá odraz, který mu předávají. Jako rodiče do výchovy svých dětí přitom často přenášíme postupy, které si neseme ze svého dětství. Jsou nám vlastní, ač s některými z nich nemusíme souhlasit. A někdy si ani nemusíme uvědomovat, že kopírujeme nežádoucí, mnohdy dokonce devastující zažité stereotypy, které jsme v rodinném společenství získali, což se nezřídka děje ve stresových situacích. V opačném případě – a ten se objevuje poměrně často – si rodič vytkne ve výchově jediný zásadní cíl: „Hlavně nechci vychovávat své dítě tak, jak vychovávali moji rodiče mě.“
Nabízí se otázka, zda je vůbec možné oprostit se zcela od vzorců, které se nám v dětství a dospívání zaryly pod kůži. A je to dobrý přístup? Nejde jen o násilné potlačování něčeho, co je nám zkrátka vlastní? Na to odpovídá psycholožka PhDr. Eva Labusová: „Dost lidí si tohle předsevzetí dává. A rozhodně je na místě přemýšlet, jak vlastně chci své dítě vychovávat, přičemž dochází i na zkoumání, kolik toho chci nebo nechci pro výchovu svého dítěte převzít od vlastních rodičů. Násilná snaha vyhnout se jejich metodám však obvykle nevede k cíli – instinktivně do schémat vlastních rodičů stejně naskakujeme a snahou vše popřít nanejvýš jen vytvoříme opačný extrém. Takže třeba ti, kdo byli sami vychováváni příliš přísně, bývají až příliš liberální a vychovají si malého tyrana…“
Z webu sancedetem.cz. Z čehož plyne, že ty vzorce se automaticky ve výchově dětí neobjeví. Tento příspěvek posílá má asistentka z neziskovky, které tímto děkuji. Luděk
- Citovat
- Upravit
20.1.24 00:49
@me57h píše:
Tldr, článek z prozeny.cz se mi opravdu číst nechce, sorry jako.
A ano, dysfunkční prostředí je JEDEN Z FAKTORŮ, ale dá se říct, že velmi zásadní. Samozřejmě že na člověka působí i vlivy mimo primární pečující osoby, ale těch prvních pár let s rodiči hraje opravdu signifikantní roli. Lidově řečeno, špatný vztah s rodiči ti může velmi snadno po*rat život, a stejně tak může silně narušit tvé vnímání reality, což se může silně promítnout i do tvého přístupu k vlastnímu dítěti.
A skutečně není řeč jen o hardcore týrání, které je na sociálku (upřímně je i tak velká šance, že se na tebe sociálka vykašle, pokud rodina navenek působí normálně a spořádaně lol), ale i o „nevinném“ bagatelizování emocí na denní bázi, tlak na dítě, aby předčasně dospělo, přestože na to ještě není zralé, rýpavé poznámky na vzhled, normalizace tvrdých drog (alkohol), atd atd, prostě taková ta česká chlastenecká klasika.
Tak když nechcete číst článek k věci, článek, ve kterém se vyjadřuje psycholog, tak to je pak těžké. Pointou toho článku je to, že týrané matky jsou dobrými matkami i špatnými, netýrané jsou dobrými matkami i špatnými také. Korelace neimplikuje kauzalitu a maximálně tak, i když to v článku není, je vyšší pravděpodobnost u týraných matek, že budou horšími matkami než netýrané. Váš komentář jsem od druhé věty nečetl, je moc dlouhý a je konec konců jen od nějaké uživatelky z emimina, tak co se namáhat, že.
Luděk
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.1.24 00:50
@Anonymní píše:
Vychovávat dítě je nejednoduchá činnost, a tak není sporu, že být dobrým rodičem je jedna z nejsložitějších rolí, se kterou se v dospělém životě setkáváme. Univerzita rodičovství nikde na světě neexistuje, přitom jde o zaměstnání na plný úvazek, v němž se učíme takřka za pochodu – zároveň s tím, jak naše děti rostou. Je tedy nasnadě, že děláme chyby, že někdy na děti křičíme, rozčilujeme se, projevujeme své emoce méně žádoucím a nezřídka bohužel i naprosto nežádoucím způsobem.Od rodičů dítě postupně přejímá návyky i životní postoje, učí se mnoha věcem, napodobuje jejich chování v interakcích s jinými dospělými i svými vrstevníky. Rodiče mu zrcadlí svět a jeho zákonitosti a ono nejdříve jen přejímá odraz, který mu předávají. Jako rodiče do výchovy svých dětí přitom často přenášíme postupy, které si neseme ze svého dětství. Jsou nám vlastní, ač s některými z nich nemusíme souhlasit. A někdy si ani nemusíme uvědomovat, že kopírujeme nežádoucí, mnohdy dokonce devastující zažité stereotypy, které jsme v rodinném společenství získali, což se nezřídka děje ve stresových situacích. V opačném případě – a ten se objevuje poměrně často – si rodič vytkne ve výchově jediný zásadní cíl: „Hlavně nechci vychovávat své dítě tak, jak vychovávali moji rodiče mě.“
Nabízí se otázka, zda je vůbec možné oprostit se zcela od vzorců, které se nám v dětství a dospívání zaryly pod kůži. A je to dobrý přístup? Nejde jen o násilné potlačování něčeho, co je nám zkrátka vlastní? Na to odpovídá psycholožka PhDr. Eva Labusová: „Dost lidí si tohle předsevzetí dává. A rozhodně je na místě přemýšlet, jak vlastně chci své dítě vychovávat, přičemž dochází i na zkoumání, kolik toho chci nebo nechci pro výchovu svého dítěte převzít od vlastních rodičů. Násilná snaha vyhnout se jejich metodám však obvykle nevede k cíli – instinktivně do schémat vlastních rodičů stejně naskakujeme a snahou vše popřít nanejvýš jen vytvoříme opačný extrém. Takže třeba ti, kdo byli sami vychováváni příliš přísně, bývají až příliš liberální a vychovají si malého tyrana…“
Z webu sancedetem.cz. Z čehož plyne, že ty vzorce se automaticky ve výchově dětí neobjeví. Tento příspěvek posílá má asistentka z neziskovky, které tímto děkuji. Luděk
Děkuji, asistentko. V pondělí prosím kafíčko tak, jak ho mám rád. 
Luděk
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
