Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Podívej, nejsi už malé dítě. To, co se stalo, se může přihodit komukoliv. Ale teď je třeba stát se zodpovědnou. Zodpovědnou za toho, koho jste již počali. Tady se s námi neradíš, jestli jít do dítěte nebo. Prostě dítě už je na cestě. Možná velmi jednoduché řešení je všeho se zbavit a „začít od začátku“. Ale věř mi, že nikdy už to nemusí být stejné. Může to být pro tvoji psychiku velice náročné vypořádat se s takovým činem, zvláště když by sis dítě osobně chtěla nechat. Mnoho a mnoho žen potratu lituje, nemůže ho vzít zpět a trápí se, trpí depresemi, úzkostmi. Někdo to mít nemusí, někdo může skončit v rukou psychiatra s těžkým postabortivním syndromem a na pokraji sebevraždy. A to i ženy, které si myslely, že o nic nejde. Pracuji s takovými ženami dnes a denně a nikomu bych tuto bolest nepřála. Myslím, že se určitě dá zvládnout péče o dítě ve tvé situaci, zvláště když vypomůže tvoje rodina, o které píšeš, že je finančně zajištěna. Znám více žen, které byly v podobné situaci. Ty, které se rozhodly pro likvidaci života tím trpěly řadu let, ty, které se rozhodly donosit své dítě toho nikdy nelitovaly, ba naopak si nedovedly představit, že by tady jejich dítě nebylo. To je jen pár příkladů z praxe a běžného života. Mnohým maminkám, kterým pomáhám se dostat z těžkých psychických problémů, jsem slíbila, že budu stále psát o tom, jak interrupce změní život a jak se může stát celoživotním traumatem. Partner zřejmě nebude ten pravý, ale časem se určitě ten pravý muž a tatínek pro tvé dítě objeví. Přeji pohodové těhotenství a za pár měsíců krásné miminko. Budeš-li chtít více popovídat, nebo hodila-li by se ti nějaká pomoc, ozvi se mi v soukromé zprávě. Uvádím ještě odkaz na bezplatnou linku pro ženy, které „čekají nečekaně dítě“, kde pomohou rozebrat situaci a pomoci s řešením: 800 108 000.
@vertunka naprostej souhlas, podpora rodiny je sice hezka vec, ale ty v 19 budes nahrazovat obe funkce-jak mamu tak tatu…nemyslim si ze v 19, jsi tak nezavisla-svoje bydleni, penize…ja osobne bych nechtela byt porad zavisla na tom co na to rodice, driv nebo pozdeji to bude skripat a jediny kdo to odnese je to malicky, a to za nic nemuze…ae konecny rozhodnuti je samozrejme na tobe, moc casu na rozmyslenou uz nemas, drzim palce at se rozhodnes spravne
Mrzi me ze resis takovou situaci
Ja bych si ho nenechala…jseš hodně mladá, mas všechno před sebou, studuj, cestuj…
ja ted čekám svoje první dítě, je mi přes 30 a věř, ze není nad to, když ten přítel stojí po celou dobu při tobě a těší se na mimčo, stejně jako ty
Moje sestra měla dítě sama v 18! A věř, že to vůbec není žádná sranda ![]()
Kdyby to byl normální chlap, měla jsi podporu rodiny a finance tak napíšu ať si ho necháš…
Ale po tom co píšeš, bych ti doporučila jít na potrat, tohoto chlapa úplně vymazat že svého života a příště přemýšlet…
Ja bych si miminko nechala. Pokud si ho nechat chces, tak bys potratu litovala. Holt ale budes na nej sama. To, ze pak budou treba s chlapem dohady, prece neni duvod k potratu. Ani v 19, ani ve 30. Jo, mozna si usnadnis zivot v tom, ze nebudou hadky s chlapem. Ale mozna si to pak taky budes cely zivot vycitat. Radsi dohady nez vycitky, ze mohlo byt miminko a neni.
A k tomu, ze by to odnaselo dite - rodice se mozna budou hadat, mozna ani v kontaktu nebudou. Laska matky a jeji rodiny, pripadne budouci novy partner, to vynahradi. Ja tedy neznam nikoho, kdo by rekl - moji rodice spolu nevychazeji, radsi kdyby moje matka sla na potrat, nez jsem se narodil.
Pokud se k tomu staví, tak jak píšeš, bála bych se toho, že tě nikdy nenechá v klidu žít. Jakmile se kolem tebe objeví muž, který by měl dítěti dělat tátu, užiješ si peklo. Pokud si chceš dítě nechat, řekla bych mu, že jsi potratila a dítě, které se pak narodí, je někoho jiného. Do rodného listu bych ho zapisovat nenechávala. Bála bych se, aby mi dítě neunesl do zahraničí.
A jake jsou Tve plany na zivot? Chces studovat? Cestovat? Zit v cizine? Nebo chces dodelat stredni, pak porodit, mit dite a pak se treba snazit dodelat skolu s ditetem?
Jasne, vse se da zvladnout pokud mas podporu v rodine, ale je ti ani ne 19 a pokud mas nejake sny a plany, jdi na interupci. Na miminko jeste bude cas..a ten chlap se nezmeni, jen se tim budes trapit, uzirat a doufat. Pockej na nekoho, kdo bude stastnej, ze s tebou chce rodinu zalozit.
Někdy je lepší varianta jít na potrat ale já bych si miminko nechala…Všechno se dá zvládnout.
@KarolinaB99 píše:
Je přísný, vypadalo to že se ho zbavím, rozloučíme se a každý pujdeme svou cestou jenže se vše stížilo… sama vím že miminko chci a nevím zda on protože jednou mě pošle na interupci podruhé že nechce abych šla. Nechápu proč je vše komplikované
Musis si ted uvedomit, ze to neni o nem, je to jen a jen o tobe. S takovym chlapem bych dire nechtela, ale nejsem v tve situaci… fakt mas cas! Nespechej do mimca ani vztahu s nejakym macho rusakem, ktery te pak nenecha na pokoji.
@89Luca píše:
@vertunka naprostej souhlas, podpora rodiny je sice hezka vec, ale ty v 19 budes nahrazovat obe funkce-jak mamu tak tatu…nemyslim si ze v 19, jsi tak nezavisla-svoje bydleni, penize…ja osobne bych nechtela byt porad zavisla na tom co na to rodice, driv nebo pozdeji to bude skripat a jediny kdo to odnese je to malicky, a to za nic nemuze…ae konecny rozhodnuti je samozrejme na tobe, moc casu na rozmyslenou uz nemas, drzim palce at se rozhodnes spravneMrzi me ze resis takovou situaci
No prave, malicky za to nemuze… Tak ho dat pryc a nedat mu ani sanci?
@Janli též se bojím, už tím vyhrožuje.. bohužel nevím jak reagovat, kdyby to byl normální chlap, myslím že je to o dost snažší.
Ty jo, situaci ti vůbec nezávidím. Ale vypadá to, že partner dítě ani tebe moc nechce. Napíšu něco, co tu pár z vás asi pobouří, ale sama to mám takhle v hlavně nastavené, protože jsem si podobnou situací prošla. Jen o trochu později. Bylo mi 24 let a při náhodném styku jsem otěhotněla. Byla jsem čerstvě zaměstnaná, v rodině podpora žádná, toho týpka jsem skoro neznala. Dítě bych sama nezabezpečila tak jak bych chtěla a jak by si zasloužilo. Šla jsem na přerušení a vůbec nikomu to dodnes neřekla. 4 tt je zatím shluk buněk. Srdíčko začíná bít až o trochu později. Pro mě tohle vysvětlení bylo nejpřijatelnější a podařilo se mi to psychicky zvládnout i když na to vůbec pyšná nejsem.
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.