Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Jak potrestat 33měsíční dceru
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
19.12.14 14:05
@Emilie píše:
Věř tomu, že táta vzteklý, že nepomáhá ani to, ani to, mě pak skutečně řezal hlava nehlava. A věř, že čím víc mě řezal, tím větší mé pohrdání k jeho osobě bylo a čím víc jsem si vychutnávala… být neposlušná. Neuronila jsem ani slzičku, byť jsem měla zadek rudej jak vařenej rak. Ani slzičku. Bavilo mě to vidět, jak ztrácí kontrolu, jak se marně domáhá moci, respektu…A věř, že kdyby zvolil opačný přístup, tak jsem tátova výstavní nejhodnější na světě princezna.
Netvrdím, že děti, které zlobí, se musí chválit. Netvrdím, že jsem proti fyzickým trestům. Já jen říkám, že přesně to, co radíš, v mém případě mělo přesně opačný efekt. čím víc mě tloukli a řezali, čím víc mi zakazovali, trestali, tím „rozmazlenější“ jsem byla. Jsem palice dubová, tvrdší než je můj otec. Já byla silnější, já diktovala pravidla. Mlaťte si mně jak chcete - já vás proste neposlechnu.
Co já rozbila hraček jen z plezýru, z principu, já mlátila bráchu jak koně, prootže on byl jejich miláček a já ten, kdo za všechno mohla byl za všechno odpovědný a vždycky trestán… ne, neměla bych se tím chlubit, ale brácha kvůli mě málem přišel o prst (úmyslně)… tolikrát měl rozsekanou hlavu…
Ještě si myslíš, že seřezat, až bych brečela, vedlo k tomu, že jsem si z nich přestala dělat dobrý den?
Možná že mě asi mlátili málo. Jak jsem psala - já nikdy nebrečela.
**Když už, tak večer pod peřinou.
že mě nikdo nemá rád.**
Jediné, co přineslo tohle řezání. A tomu někdo říká láska. Otřes 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 14:21
@Lynette píše:
@Emilie No to máš pravdu. Každé dítě je jiné. Jedno vím ale jistě - dělat něco, co nefunguje nemá smysl. Ještě k tomu chlapečkovi, o kterém jsem se tady zmínila - když se mu řekne aby nedělal, co dělat nemá, tak neposlechne. Neposlechne ani když se varuje že bude potrestán pokud nepřestane. Z trestů nefyzických si dělá srandu, z trestů jakože je celý den v nejistotě a strachu z toho co bude, je vystresovanej a když se plácne, taks e počůrá strachy. Jsem ráda, že takové ení moje dítě. Vůbec bych si s ním nevěděla rady. Pokud tady má někdo tip jak na něj tak sem s tím - můžu to pak jeho mamince navrhnout.
@Lynette, ale ty jsi mu taky vyhrožovala a pak jsi ho plácla. Z mého pohledu jsi jako dospělá a ke všemu cizí člověk (myšleno, nejsi rodič), nejednala správně. Jeho výchova probíhá pod palbou výhružek a zastrašování. Mnohem víc by přineslo vlídné slovo, pochvala a objetí. Ten chlapeček má nemá pocit lásky, ani bezpečí. Rada? Okamžitě přestat vyhrožovat a začít s pochvalou. Ona se bude zdánlivě zpočátku těžko hledat, pže rodiče musí změnit svůj postoj k chlapci. Je to o rodičích, ti musí udělat změnu první. Sklízí, co zaseli a nedivím se, že se jim to nelíbí. Těžko budou něco měnit, až bude syn ve škole, natož v pubertě. Chválit, chválit a zase chválit. Každý je rád pochválený a chová se tak, aby byl. I to malé dítě 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 15:01
Mimochodem, já vás tady budu asi zatěžovat soukromými problémy, ale te´d jsem nějakou dobu jela autem a myslela jsem na to, co jsem tu teď psala. O bráchovi, kterého nenávidím. O něm coby mazánkovi mých rodičů (v mých očích), který se jen podívá doleva a už má průser. O právnících a jeho dluzích, na které náš otec vydělává. Já byla paličatej parchant a někdy od 15 let jsem si doslova dělala, co jsem chtěla já. Včetně toho, že v osmičce jsem chodila kouřit o přestávce ven. Doma jsem jen hllásila, jestli vůbec přijdu domů - mimochodem, neumím vařit, nikdo mě to nenaučil, matka by mě nedonutila, abych jí pomáhala v kuchyni. Otec se děsil, že přijdu v 16 a že jsem těhotná a nevím s kým. Realita byla taková, že já byla skoro do 20 panna, můj manžel je můj jedinnej muž a otěhotněla jsem plánovaně ve 30. Zatímco mého bratříčka už v 16 vozili domů policajti, jo, už si taky poseděl a dneska má několik nemanželských dětí, kterým dopřál vlastní matky. Jo a on byl právě ten, kterému stačilo tím fyzickým trestem jen pohrozit, a udělal by i salto ve vzduchu.
Pak mi taky došlo, že v době, kdy u nás doma byla krize, myslím tím s mým manželem, tak já se v situacích diskuzí a hádek dostávala do stavu, kdy jsem nebyla schopna nijak reagovat, ani vnitřně ne. Zamrzla a jediné, co mi šlo, byl pláč. Nemyslela jsem, nebyla jsem schopná říct nějaký názor - ten prostě v tuhle chvíli nebyl. Měla jsem chvílema paradoxně dojem, že kdyby mě manžel uhodil, zmlátil, seřezal - byla bych pak teprve schopna NĚCO dělat. Vím to, protože jednou už manžel tak nevěděl, co má dělat, jak mě donutit něco říct, reagovat, jak byl hotovej z toho mýho zamrznutí, že v afektu, jak už na mě řval, mě chytil nějak… nějak. neuhodil, ale tvrdě sevřel či chytil nebo tak něco. Což mě právě nějak.., probudilo. Ne že bych s ebránila. To vůůůůbec ne. Právěže bych si nestěžovala, neutíkala, neřešila fakt, že jsem bita - ptala bych se sama sebe, kde jsem udělala chybu, že mě nemá rád. Tak moc to mám v sobě - vymlácené.
Takže prosím berte mé tvrzení nyní s rezervou, ale - chcete-li ze svých dcer vychovat potenciální oběti domácího násilí - tak jim říkejte, co všechno dělají blbě, že je nemáte rády, protože jsou zlobivé holčičky, e řežte hlava nehlava.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 15:12
@Emilie píše:
Mimochodem, já vás tady budu asi zatěžovat soukromými problémy, ale te´d jsem nějakou dobu jela autem a myslela jsem na to, co jsem tu teď psala. O bráchovi, kterého nenávidím. O něm coby mazánkovi mých rodičů (v mých očích), který se jen podívá doleva a už má průser. O právnících a jeho dluzích, na které náš otec vydělává. Já byla paličatej parchant a někdy od 15 let jsem si doslova dělala, co jsem chtěla já. Včetně toho, že v osmičce jsem chodila kouřit o přestávce ven. Doma jsem jen hllásila, jestli vůbec přijdu domů - mimochodem, neumím vařit, nikdo mě to nenaučil, matka by mě nedonutila, abych jí pomáhala v kuchyni. Otec se děsil, že přijdu v 16 a že jsem těhotná a nevím s kým. Realita byla taková, že já byla skoro do 20 panna, můj manžel je můj jedinnej muž a otěhotněla jsem plánovaně ve 30. Zatímco mého bratříčka už v 16 vozili domů policajti, jo, už si taky poseděl a dneska má několik nemanželských dětí, kterým dopřál vlastní matky. Jo a on byl právě ten, kterému stačilo tím fyzickým trestem jen pohrozit, a udělal by i salto ve vzduchu.Pak mi taky došlo, že v době, kdy u nás doma byla krize, myslím tím s mým manželem, tak já se v situacích diskuzí a hádek dostávala do stavu, kdy jsem nebyla schopna nijak reagovat, ani vnitřně ne. Zamrzla a jediné, co mi šlo, byl pláč. Nemyslela jsem, nebyla jsem schopná říct nějaký názor - ten prostě v tuhle chvíli nebyl. Měla jsem chvílema paradoxně dojem, že kdyby mě manžel uhodil, zmlátil, seřezal - byla bych pak teprve schopna NĚCO dělat. Vím to, protože jednou už manžel tak nevěděl, co má dělat, jak mě donutit něco říct, reagovat, jak byl hotovej z toho mýho zamrznutí, že v afektu, jak už na mě řval, mě chytil nějak… nějak. neuhodil, ale tvrdě sevřel či chytil nebo tak něco. Což mě právě nějak.., probudilo. Ne že bych s ebránila. To vůůůůbec ne. Právěže bych si nestěžovala, neutíkala, neřešila fakt, že jsem bita - ptala bych se sama sebe, kde jsem udělala chybu, že mě nemá rád. Tak moc to mám v sobě - vymlácené.
Takže prosím berte mé tvrzení nyní s rezervou, ale - chcete-li ze svých dcer vychovat potenciální oběti domácího násilí - tak jim říkejte, co všechno dělají blbě, že je nemáte rády, protože jsou zlobivé holčičky, e řežte hlava nehlava.
Vymlácené sebevědomí a namlácený pocit vinny, že si za všechno můžeš sama a necháš se klidně zničit. Dobře, že už sis to uvědomila a pracuješ na tom 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 17:19
@Michelangelo Mnohem víc by přineslo vlídné slovo, pochvala a objetí. - No pokud mu řeknu aby to edělal a on to dělá dál, tak ho nemůžu ani pochválit ani objímat. 
A s tou pochvalou s tebou úplně souhlasím. Bohužel u něj je problém ten, že on se odmítá chovat tak, aby ho bylo možné pochválit. Zeptámse jestli by mi nepomohl a on řekne, že nechce. Kdyby pomohl chválila bych ho ráda.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 17:32
@Lynette je právě na tom to těžké, že musíš ze začátku uchopit tu nejmenší šanci a účelově vyhledávat důvod. A takovou, která vůbec nesouvisí s tím, proč někoho naštval. Třeba pochvala, jak si srovnal boty, že si umyl ruce, když přišel domů (sám bez říkání, nebo si je dobře umyl), prostě začít u věcí, které jsme předtím takhle nevnímali. Vždycky se důvod najde, ale musí se chtít. Těžké je to v tom, když je rodič naštvaný pernamentně a už to dítě takhle vnímá téměř neustále. Věř mi, že vím o čem mluvím, druhorozený nám dával záhul od narození a změnit přístup jsme museli my. Člověk se rodičem nerodí, učí se to za pochodu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 17:53
@Michelangelo No já jsem ho poprosila jestli mi nepomůže a on mi řekl, že nechce. Jeho mámě jsem řekla, že takhle ho ale nemůžu ani pochválit a ona mu řekla ať mi kouká jít pomoct, že si s ním furt hraju a že mu ruce neupadnou. Tak šel, dala jsem mu jednoduchý úkol - sesbírat nějaké nějaké věci a odnést je na místo A. On to odkýval a šel na věc. Pak zavolal, že to má hotové. Ptala sem se ho, jestli to dal na místo A a on že všechno tam je. Tak jsem ho chválila jakej je šikovnej a jak mi tím strašně pomohl a chválila jsem ho i před mámou a ta mu za to dala čokoládu. No a pak jsem zjistila že mi do očí lhal a odnesl to všechno úplně jinam - no cítila jsem se jako k*áva, když jsem to pak vše musela nosit do místa A sama. Prostě se vchová jak malej hajzlík a fakt není za co chválit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 18:00
@Michelangelo Ruce si neumyje dokud mu to někdo neřekne, pak ani nepoužije mýdlo ani si je neosuší, boty si nesrovná - prostě nic za co by mohl být pochválenej je línej a když už je donucenej okolím, aby něco udělal, tak to udělá lajdácky tak, že není zase možnost chválit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 18:34
@Lynette, to je mrška 
Prosím tě, to, co ti napíšu, si vůbec neber jako kritiku. Napíšu ti pouze svůj pohled na tu situaci. On to dal jinam, pže v jeho očích si ho málo všímáte a VĚDĚL, že ho nikdo nezkontroluje. Pro něho je to vážně forma, jak vyvolat zájem o svoji osobu. Vy jste ho s kamarádkou pochválily a odměnily, ale v jiné mísnosti. Z jeho pohledu vám nestojí za námahu, tak proč by se snažil. Vždyť je to jedno, kam to naskládá, stejně to nikoho nezajímá. Rozumíš mi? 
Když bude vědět, že se půjdete podívat, tak se bude chlubit, jak to krásně uklidil. Je to chytrý kluk a pobavil mne Příště to udělá znovu, dá se to předpokládat, tak se tomu zasmějte, obraťte to v legraci, že si s vámi hraje na schovávanou. Tady bych ho pochválila a řekla bych mu, že hračky mají svoje místo (postýlku), stejně, jako je (jí) má on a aby je dal spinkat na svoje místo. Přestane ho to bavit a nebude mít důvod dělat naschvály. Ale zároveň bych vzala v potaz, jestli už není unavený a klidně bych to posunula na další den (to předělání). Ale já zas tak moc věci nehrotím. Pro mne není podstatné, jestli je uklidil do police, nebo do šuplíku (např.). Jsou to jeho hračky, tak ať si je uklidí, kam mu to vyhovuje. Je to jeho království
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 18:41
@Lynette píše:
@Michelangelo Mnohem víc by přineslo vlídné slovo, pochvala a objetí. - No pokud mu řeknu aby to edělal a on to dělá dál, tak ho nemůžu ani pochválit ani objímat.
víc se snaž.. důvod k pochvale je vždycky.. jen ho vidět..
a omezit zápory - ne nedělej to ale..jiná formulace kolikrát zabere líp..
př. neříkat : neběhej na červenou X na červenou stůj!
Příspěvek upraven 19.12.14 v 18:47
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 18:44
@Lynette píše:
@Michelangelo Ruce si neumyje dokud mu to někdo neřekne, pak ani nepoužije mýdlo ani si je neosuší, boty si nesrovná - prostě nic za co by mohl být pochválenej je línej a když už je donucenej okolím, aby něco udělal, tak to udělá lajdácky tak, že není zase možnost chválit.
Tě nepotěším S tím mají problém i dospělí Byl to jenom příklad.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 18:45
@Lynette píše:
@Michelangelo No já jsem ho poprosila jestli mi nepomůže a on mi řekl, že nechce. Jeho mámě jsem řekla, že takhle ho ale nemůžu ani pochválit a ona mu řekla ať mi kouká jít pomoct, že si s ním furt hraju a že mu ruce neupadnou. Tak šel, dala jsem mu jednoduchý úkol - sesbírat nějaké nějaké věci a odnést je na místo A. On to odkýval a šel na věc. Pak zavolal, že to má hotové. Ptala sem se ho, jestli to dal na místo A a on že všechno tam je. Tak jsem ho chválila jakej je šikovnej a jak mi tím strašně pomohl a chválila jsem ho i před mámou a ta mu za to dala čokoládu. No a pak jsem zjistila že mi do očí lhal a odnesl to všechno úplně jinam - no cítila jsem se jako k*áva, když jsem to pak vše musela nosit do místa A sama.Prostě se vchová jak malej hajzlík a fakt není za co chválit.
takže je to o tvém egu? o tom jak se cítš Ty?Přece ty jsi ta velká, nebo ne? - správně mělo být - aha tys to uklidil jinam - víš, že to patří tam a tam? Ano? tak hop a závody kdo víc já nebo ty? Prostě být hravá, nebrat věci tak vážně…
on se fakt nemá proč chovat jako „nehajzlík“…nemá tu pozornost co potřebuje…
Příspěvek upraven 19.12.14 v 18:48
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 18:46
@Lynette píše:
@Michelangelo Ruce si neumyje dokud mu to někdo neřekne, pak ani nepoužije mýdlo ani si je neosuší, boty si nesrovná - prostě nic za co by mohl být pochválenej je línej a když už je donucenej okolím, aby něco udělal, tak to udělá lajdácky tak, že není zase možnost chválit.
ruce sis myl? ano? ukaž já si čichnu.. páni málo voní… zkus to lépe.. at jsou nejvoňavější.. já si zase čichnu.. ted už voní.. supr..paráda.. máš voňavý ruce - prima…
vážně se to nedá jinak než si nad klukem zoufat?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 19:17
@jdukolem No s tímhle máš pravdu - tohle vlastně funguje. Bohužel je klukovi už šest, chodí do školy a není jedináček, takže na tohle nikdo nemá čas ani nervy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.14 19:34
@Lynette píše:
@jdukolem No s tímhle máš pravdu - tohle vlastně funguje.
Od toho jsi matka - musíš mít nervy i čas. Máš nejvyšší čas to kluka naučit - jinak ti teda snacha nepoděkuje 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
