Jak přežít s dvouleťákem?

@Anonymní píše:
Jo jako jak jsem psala, nevýchovou se neřídím, ale defakto žijeme tak, jak píšeš, snažím se být pro dítě vzorem, vidím, že nás dospělé napodobuje - opravdu nejsem pro dítě diktátor pravidel musíš/nesmíš, ven chodíme i 4× denně, jinak bychom se oba zbláznili, pokud prší, přizpůsobuji program (dítěti většinou ten déšť spíš vadí), do nákupních center nechodím vůbec, ale něco jíst a v něčem chodit oblékaní musíme, takže holt, někdy se jde i do obchodu. Stejně si dovolím někdy říct, že toho všeho mám plné zuby a nejradši bych si někam v klidu zalezla a neřešila, že nemůžu jít ani nakoupit, aniž by to nebyla bojová výprava…

Taky píšeš „ke každému kroku ho požádat, aby teda šel, najít ke všemu stopadesát tisíc pozitivních motivací, být milá a nelehnout si vzteky na zem vedle něho.“
Nechápu, proč hledáš stopadesát tisíc pozitivních motivací. Prostě ho nechej být, dej mu důvěru, ať si dělá, co zrovna on chce dělat. Chce koukat na chodníku, tak ať tam klidně hodinu kouká. Pak bude čas jít domů, tak se půjde domů. No a? Akorát ty budeš mít blbý pocit z toho, že jste nebyli na hřišti, nevydováděl se, nepohrál si, neunavil se a budeš mít obavy, že ti pak zboří dům.

Nevím, ale z toho, co píšeš, si myslím, že ho tlačíš, nutíš, nedáváš mu prostor. A jaká je přirozená reakce na nucení a tlak? Vztek a protitlak.

Možná si ale tu celou vaši situaci jen vykládám špatně. A jak jsi psala, vlastně sis chtěla jen postěžovat, a ne dostat nějaké anonymní rady.
Snažila jsem se teda poradit. Ale už víc času této diskuzi věnovat nechci. To není nic ve zlém, zkrátka jen ten čas chci věnovat raději něčemu jinému.
Ať se vám daří.

Ale kdyby ses rozhodla zkusit pár dní nenucení, prostoru a bez nucení sebe k pozitivnímu motivování a chtěla se podělit, jak to ne/zafungovalo, ráda si to přečtu.

@Limi123 píše:
Mas to napsane moc hezky… Naprosto nechapu ten anonym @admin . Take si myslim, ze obecne principy Nevychovy jsou v poradku, ale… Kurz jsem si neplatila, koukam na webinare a ctu clanky a s necim, jako je vlidne ne, jsem se tam nesetkala ani jednou.Bohuzel mezi win-zero a win-lose je nekdy tenka hranice a bohuzel Nevychova obcas ve svych clancich tuto hranici prekracuje (viz. napr. clanek od maminky Johanky o tom, jak ji sice vadi, ze deti po navratu ze skoly hazou tasku na zem doprostred obyvaku, ale nakonec se rozhodla to neresit a uklizi ji sama - to mi prijde dost za hranou). Navic u nas „dohody“ do urciteho veku nefungovaly vubec a muselo se na to i jinak, autoritativneji. Cim je syn starsi, tim dohody funguji lepe.

Díky.
O vlídném laskavém ne to bylo např. teď nedávno ve webináři (abych zmínila něco z neplaceného kurzu), který byl o tom, jak řešit vztekací scény. Dívám se do emailu, že to běželo 26.6.

Ten zmíněný článek jsem nečela, ale uklízet pohozenou tašku by nejspíš i pro mě bylo za hranou a řešila bych tu situaci jinak. Ale pro autorku článku to za hranou teda asi nebylo, je to její věc, tašku ukízí. Tu hranici zero-lose může mít každý jinde. Je to tak v pořádku a každý si situace musí řešit podle té své hranice.

@Anonymní píše:
Díky.
O vlídném laskavém ne to bylo např. teď nedávno ve webináři (abych zmínila něco z neplaceného kurzu), který byl o tom, jak řešit vztekací scény. Dívám se do emailu, že to běželo 26.6.Ten zmíněný článek jsem nečela, ale uklízet pohozenou tašku by nejspíš i pro mě bylo za hranou a řešila bych tu situaci jinak. Ale pro autorku článku to za hranou teda asi nebylo, je to její věc, tašku ukízí. Tu hranici zero-lose může mít každý jinde. Je to tak v pořádku a každý si situace musí řešit podle té své hranice.

No prave ze i pro ni to bylo lose. Ja uz ted na Nevychovu nekoukam, koukala jsem asi erok a pul, ne uplne na vse, ale casto a bylo to pak uz porad totez dokola. Za me je to super princip, jak pristupovat k diteti, ktery ale (co jsem videla ja) neradi, jak si poradit, kdyz dohoda nefunguje. Ale na to je zase skvela ta knizka Jak zit a nezblaznit se, tam jsou navody, co funguje… Takze tak 

Myslim, ze kdo Nevychovu odsuzuje, nepochopil ten princip (ze to neni o ustupovani, ale o VZAJEMNEM respektu).

@Anonymní píše:
@Limi123 Jenže se mi zdá, že když někdo nechápe a odsuzuje nevýchovu, tak má tendenci se navážet do těch, kdo ji hájí a komu funguje. Jakože mají pohodovější děti a že s jinými by to nefungovalo, že z jejich dětí vyrostou diskutéři, že jim děti polezou po hlavě a budou rozmazlené a bla bla bla.
Díky za zmínku o té knížce, vypadá to hodně zajímavě a i když aktuálně neřeším žádné výchovné problémy, tak si to někam poznačím Rozšiřovat obzory by si měl člověk pořád.

No, ona ta knizka neni jen o vychovnych problemech, ale i o tom, jak vychovat citlive dite atp. Stoji za precteni, i kdyz nic akutniho neresis. A neni v rozporu s Nevychovou, naopak mi prijde, ze ji dobre doplnuje.

A opravdu, na nektere deti, zejmena v nejakem veku, Nevychova nefunguje, protoze v Nevychove chybi popis tech mechanismu, co delat, kdyz dohoda neni mozna, respektive ji dite porusi. Katka vetsinou popisuje, jak by to melo byt, ale uz chybi ta informace, co kdyz to nejde. Proto se spousta lidi stavi do opozice. Nebo proto, ze nevi, co Nevychova je - a ten nazev je takovy provokativni.

Ad Nevychova - Treba situace se schodistem - dite stoji pod schody a nechce jit nahoru. Katka se ditete zepta, co by mu pomohlo, aby nahoru slo. Dite ji sdeli, co by mu pomohlo (napriklad jeste chce vymachat klacek v louzi a pak ze pujde) - ok, maminka ho necha vymachat klacek v louzi a vysledek je ten, ze dite jde nahoru. Tim ale Katky pribeh konci. Vubec nepocita s moznosti, ze dite i presto, ze se ho zeptam, co by mu pomohlo, bude stale jen opakovat, ze chce, abych ho nahoru vynesla (coz je pro me lose, treba jsem po cisari). A at delam, co delam, dite si trva na svem a idealne k tomu prida krasny hysterak. K tehle variante se Katka vetsinou proste nedostane, u ni to vzdy konci dohodou. A kdyz mas dite, ktere tak reaguje v 95 procentech pripadu, tak se pak nediv, ze ti takovy rodic rekne, ze je Nevychova k nicemu a na jeho dite nefunguje. Kdyz ty mas pohodove dite a funguje ti to v tech 95 procentech pripadu… Rozumis? V nevychove, minimalne v tech verejnych videich, proste strasne chybi to, ze nekdy, pokud se dite dohodnout nechce, tak je potreba s tim neco udelat - ale co konkretne? A to, zda dohody funguji v 95 procentech nebo v 5 procentech, to proste zalezi na tom konkretnim batoleti (u skolaku tezko soudit, s tim zatim nemam zkusenost).

@Limi123 I když nevýchova nedává konkrétní rady a věty, co máš říct, tak ukazuje celkový princip. A podle toho principu pak můžeš už ty vaše konkrétní situace zkoušet řešit. Např. tu se schody bych řešila tak, že bych vyjádřila pochopení proto, že se mu nechce a zkusila navrhovat různá řešení (když dítě nenavrhuje a pořád si mele svou), která by pro mě byla přijatelná (jít za ruku, zpívat písničku, na každém třetím schodě pusu, pomoct mi s taškou za jedno ucho, kousek nést a kousek jít, prostě co by mě napadlo a co by bylo pro mě přijatelné). Pokud by nic z toho nefungovalo, byla bych připravená, že na těch schodech budeme sedět třeba 2 hodiny (a neuvařím, dítě nepůjde včas spát, nestihneme návštěvu apod.). Bohužel by to byl model lose-lose, ale pokud by to jinak nešlo a já ho nechtěla vynést, tak mě už nic jiného nenapadá.
Možná že takovéto řešení nikde v nevýchově nezaznělo a nikdo by ti ho tam neřekl. Ale mně dává smysl a podle mě není v rozporu s nevýchovou. Snažím se učit dítě, že každý má své potřeby (nejen ono, ale i já), že mu nemůžu vyhovět vždy (i když bych třeba ráda, tak to z určitého důvodu nejde), řeknu mu laskavé a pevné NE, a dál jsme v té situaci prostě SPOLU a nějak dál se ta situace odvíjí. Třeba půjde kolem soused a pomůže mu. Nebo přijde z práce manžel a pomůže mu. Nebo si odpočine a schody nakonec zvládne samo. Věřím tomu, že bychom tam 2 hodiny nakonec neseděly.
Trochu náročnější to je, když je dítě unavené - to už reaguje často úplně jinak, než by reagovalo normálně, a je potřeba co nejvíc předcházet tomu, aby se v tomto stavu a zároveň v nějaké náročné situaci ocitlo. Pokud by se to stalo a já bych to cítila jako svou vinu (špatný time management a dítě přetažené), šla bych pak v situaci do modelu pro mě lose. A pro příště ho dát dřív spát 

@Anonymní píše:
@Limi123 I když nevýchova nedává konkrétní rady a věty, co máš říct, tak ukazuje celkový princip. A podle toho principu pak můžeš už ty vaše konkrétní situace zkoušet řešit. Např. tu se schody bych řešila tak, že bych vyjádřila pochopení proto, že se mu nechce a zkusila navrhovat různá řešení (když dítě nenavrhuje a pořád si mele svou), která by pro mě byla přijatelná (jít za ruku, zpívat písničku, na každém třetím schodě pusu, pomoct mi s taškou za jedno ucho, kousek nést a kousek jít, prostě co by mě napadlo a co by bylo pro mě přijatelné). Pokud by nic z toho nefungovalo, byla bych připravená, že na těch schodech budeme sedět třeba 2 hodiny (a neuvařím, dítě nepůjde včas spát, nestihneme návštěvu apod.). Bohužel by to byl model lose-lose, ale pokud by to jinak nešlo a já ho nechtěla vynést, tak mě už nic jiného nenapadá.
Možná že takovéto řešení nikde v nevýchově nezaznělo a nikdo by ti ho tam neřekl. Ale mně dává smysl a podle mě není v rozporu s nevýchovou. Snažím se učit dítě, že každý má své potřeby (nejen ono, ale i já), že mu nemůžu vyhovět vždy (i když bych třeba ráda, tak to z určitého důvodu nejde), řeknu mu laskavé a pevné NE, a dál jsme v té situaci prostě SPOLU a nějak dál se ta situace odvíjí. Třeba půjde kolem soused a pomůže mu. Nebo přijde z práce manžel a pomůže mu. Nebo si odpočine a schody nakonec zvládne samo. Věřím tomu, že bychom tam 2 hodiny nakonec neseděly.
Trochu náročnější to je, když je dítě unavené - to už reaguje často úplně jinak, než by reagovalo normálně, a je potřeba co nejvíc předcházet tomu, aby se v tomto stavu a zároveň v nějaké náročné situaci ocitlo. Pokud by se to stalo a já bych to cítila jako svou vinu (špatný time management a dítě přetažené), šla bych pak v situaci do modelu pro mě lose. A pro příště ho dát dřív spát

Ano, to je vyborne reseni (bez ironie), kdyz mas dite, ktere nereaguje na alternativy, tak tam ty dve hodiny sedet, pokud ta moznost je. To je neco, co nikdo v Nevychove nerekne, ale podle me je to nejlepsi a spravne reseni.

Nicmene, ted si predstav, ze mas deti dve (nebo pet, jako eva. valoi) a to druhe (pripadne dalsi ctyri deti) tam dve hodiny sedet nechce. A batole ti toto dela v prumeru 8× denne. Co budes delat? Rozumis tomu?

Mne se filosofie Nevychovy zda skvela a v praxi se k ni snazim maximalne priblizit. Ale je spousta kombinaci deti a rodin, kde toto proste delat nejde. Jakmile mas tech deti vic a z toho jedno „problemove“, tak to proste neni v lidskych moznostech.

Ono se to lehce hodnoti nekomu, komu to funguje ve vetsim procentu pripadu, nez kdyz bys byla v te opacne situaci - a ver, ze toto hodne zavisi na povaze ditete.

Ale jinak ano, Nevychova je skvela, je dobre ji naposlouchat a prenaset do realizace v maximu moznych situaci.

@Anonymní píše:
@Limi123 I když nevýchova nedává konkrétní rady a věty, co máš říct, tak ukazuje celkový princip. A podle toho principu pak můžeš už ty vaše konkrétní situace zkoušet řešit. Např. tu se schody bych řešila tak, že bych vyjádřila pochopení proto, že se mu nechce a zkusila navrhovat různá řešení (když dítě nenavrhuje a pořád si mele svou), která by pro mě byla přijatelná (jít za ruku, zpívat písničku, na každém třetím schodě pusu, pomoct mi s taškou za jedno ucho, kousek nést a kousek jít, prostě co by mě napadlo a co by bylo pro mě přijatelné). Pokud by nic z toho nefungovalo, byla bych připravená, že na těch schodech budeme sedět třeba 2 hodiny (a neuvařím, dítě nepůjde včas spát, nestihneme návštěvu apod.). Bohužel by to byl model lose-lose, ale pokud by to jinak nešlo a já ho nechtěla vynést, tak mě už nic jiného nenapadá.
Možná že takovéto řešení nikde v nevýchově nezaznělo a nikdo by ti ho tam neřekl. Ale mně dává smysl a podle mě není v rozporu s nevýchovou. Snažím se učit dítě, že každý má své potřeby (nejen ono, ale i já), že mu nemůžu vyhovět vždy (i když bych třeba ráda, tak to z určitého důvodu nejde), řeknu mu laskavé a pevné NE, a dál jsme v té situaci prostě SPOLU a nějak dál se ta situace odvíjí. Třeba půjde kolem soused a pomůže mu. Nebo přijde z práce manžel a pomůže mu. Nebo si odpočine a schody nakonec zvládne samo. Věřím tomu, že bychom tam 2 hodiny nakonec neseděly.
Trochu náročnější to je, když je dítě unavené - to už reaguje často úplně jinak, než by reagovalo normálně, a je potřeba co nejvíc předcházet tomu, aby se v tomto stavu a zároveň v nějaké náročné situaci ocitlo. Pokud by se to stalo a já bych to cítila jako svou vinu (špatný time management a dítě přetažené), šla bych pak v situaci do modelu pro mě lose. A pro příště ho dát dřív spát

Pro Pána Jána! Copak můžu sedět dvě hodiny na schodech? Představa je to sice pěkná, o tom žádná…