Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj,
prosím o radu. Neumím říkat ne - co se týče dospělých - když po mě někdo něco chce, když se s přítelem na něčem dohadujeme. Vždy ustoupím a nakonec souhlasím. Už se několikrát stalo, že jsem se nechala ukecat v takových situacích, kterých dnes lituju, protože zásadně změnily můj život a já jsem na tom bitá, zato druhá strana je spokojená. Nevím ani proč to dělám, snad proto, že si nechci dělat zle, nechci, aby druhá strana byla nespojená, ne-li nešťastná (to se pak cítím, jak zločinec). Postupem času zjišťuju, že sebou někdy nechávám přímo manipulovat, ale říct ne se mi povede málokdy. A když to řeknu, často nakonec stejně zas souhlasím.
Jak se mám naučit říkat ne? Musím dodat, že nemám co se týče komunikace moc velké sebevědomí, jsem spíš uzavřený typ, za „mlada“ (16, 17 let) mi dělalo problém se bavit i s lidmi ve třídě, páč jsem prostě nevěděla, jak začít hovor, co říct…
Gratuluju ti k tomu, ze alespon poznas manipulaci a vis, ze je neco spatne a ze je to spatne z druhe strany..
spousta lidi v tom zije, aniz by si to uvedonovala.. Doporucila bych ti knihu Nenechte sebou manipulovat od Nazare-Aga.. a navstevu psychologa, aby ti pomohl zjistit odkud tvoje male sebehodnoceni prameni a zapracovat na nem..
mela jsem to stejne..
Já jsem taky byla taková, ale jakmile jsem si poprvé prosadila ne, nějak se mi to zalíbilo, dodalo mi to sebevědomí a ten pocit se mi tak líbil, že už si dokážu prosadit svůj názor ![]()
Muzu se zeptat kolik ti je let? Nekdy je tezke ukocirovat svuj postoj a trvat si na svem. To NE neumis rici rodine nebo spis cizim (myslim treba ruzne prodejce pojistek-zrovna jedna mi ted hraje na city a dost na nervy).
Nezbyva ti nic jineho nez se oprostit od myslenek co si o me ten druhy pomysli kdyz odmitnu a razne a durazne to sve NE rici a ukoncit debatu (aby nemohl neustale premlouvat). NE a NE a vic o tom s tebou (s vami nehodlam debatovat, nezlob se. Nezbyva nez zacit trenovat ![]()
Psycholog mě taky napadl, ale na něj momentálně nemám finančně.
Týká se to jen rodiny, prodejců naštěstí ne
. Je mi 28 let (ano nejvyšší čas).
@statecna.oslice nech si napsat doporuco od obvodaka, ze treba blbe spis..
a plati to pak pojistovna.. ![]()
@statecna.oslice píše:
Psycholog mě taky napadl, ale na něj momentálně nemám finančně.Týká se to jen rodiny, prodejců naštěstí ne. Je mi 28 let (ano nejvyšší čas).
My psychologa neplatíme. A ano, je přes obvoďáka.
@statecna.oslice ahojky,jsem nymlich to same co ty, a taky me to zere. Strasne mi vadi, kdyz nekomu reknu NE, a ten druhy se ve mne snazi vyvolat pocity viny, i kdyz sama v tu chvili vim, ze nedelam nic spatnyho. A jsem snadno manipulovatelna. Staci aby mel nekdo plnou hubu argumentu a ja pak vetsinou podlehnu, pac uz treba nevim co rict a v tu chvili si prijdu hrozne bezmocna a je na me i videt ta nejistota. Ja mam bohuzel i takovej hodnej blbeckovskej ksicht, takze jsem skvelej objekt pro vychcanky. Taky se to snazim zmenit. Ale dam priklad, stojim ve fronte u pokladny, pokladni prede mnou kazdyho pozdravi, a me uz ne. Takze ja pak treba ji pozdravim i nejolikrat DOBRY DEN, nez mi otravene odpovi. No nechapu. a takovy situace se mi stavaj casto ![]()
@marcellia
No, tak ono to bude to samý i stím vzhledem. Mě je 28, vypadám tak max na dvacet. Všichni - ta holka je hodná - bodejď by ne, když se všemi souhlasím.
Ano, když má někdo argumenty, tak pak nevím co říct… nejsi náhodou moje dvojče
?
Díky, tak asi zkusím toho psychologa, třeba by mi dokázal pomoct i s mojí debilní situací doma
. Nebo možná nejdřív tu knihu, ale pochybuju, že mi pomůže…
Chtěla bych obnovit diskuzi. Mám problém s tím říkat ne nebo nějakým způsobem zdůvodňovat, že něco nechci nebo nemůžu udělat. A i když to udělám (s velkým přemáháním, protože to jinak nejde), tak na to pak měsíc myslím a ubírá mi to zbytečně životní energii. Je mi strašně nepříjemné někoho odmítnou a pak poslouchat ty řeči „no, tak to se nedá nic dělat, to je škoda“ - tak nějak ironicky vyslovené. Mám z toho stres a nevím, jak z toho ven. Můj problém se týká čistě cizích lidí - třeba v pracovním prostředí. S rodinou ani blízkými přáteli tento problém nemám - spíš naopak, tam si někdy nevidím do pusy.
Měl jste někdo podobný problém? Děkuji za všechny rady ![]()
@Anonymní píše:
Chtěla bych obnovit diskuzi. Mám problém s tím říkat ne nebo nějakým způsobem zdůvodňovat, že něco nechci nebo nemůžu udělat. A i když to udělám (s velkým přemáháním, protože to jinak nejde), tak na to pak měsíc myslím a ubírá mi to zbytečně životní energii. Je mi strašně nepříjemné někoho odmítnou a pak poslouchat ty řeči „no, tak to se nedá nic dělat, to je škoda“ - tak nějak ironicky vyslovené. Mám z toho stres a nevím, jak z toho ven. Můj problém se týká čistě cizích lidí - třeba v pracovním prostředí. S rodinou ani blízkými přáteli tento problém nemám - spíš naopak, tam si někdy nevidím do pusy.Měl jste někdo podobný problém? Děkuji za všechny rady
Pokud je to ironicky vyslovené nebo s posměškem, protistrana předem počítala s tvým souhlasem a když ses zachovala mimo očekávání, nestálas jim ani za slušně respektování tvého názoru. Čímž bych jakoukoli lítost smazala. Tohle vědomí pomáhá mě.
To bys mela spis prehodnotit ne? Cizi odmitnu v klidu, jsou mi jedno at si placaj ironicky co chtej. Rodine a blizkym se snazim vyjit vstric.
Já se obecně snažím vycházet vstříc všem, ale v rodině prostě případně nemám problém vyslovit svůj názor nebo nesouhlas. Ale pokud je to mezi cizími lidmi, mám pocit, že bych je zklamala (rodinu prostě nezklamu, protože je to moje rodina, ať se děje, co se děje). Navíc, pokud něco nemůžu udělat, mám tendenci se za všechno stokrát omlouvat. Snažím se si na to dávat pozor, ale někdy to dělám úplně automaticky
![]()
Zakl.