Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Je to uplne normalni. Ma to kdekdo. Patri to k obsesivne kompulzivni poruse, vtirave znepokojujici myslenky. Ma to hodne lidi.
Res s psychologem ![]()
Já to mám teda úplně stejně, ale nikdy mě nenapadlo, že bych (jak píší nade mnou v komentářích) to musela řešit s nějakým odborníkem.
Ale mě takové „stavy“ začaly, až jsem začala jezdit autem, což je cca 2 roky ![]()
Jsi zaplavená úzkostí a už je jí tolik, že se protlačila do obsesivních myšlenek.
Není to duševní nemoc ve smyslu schizofrenie, ale už to bude tanocvat na pokraji úzkostných poruch.
To nejlepší co můžeš udělat je najít si psychologa-psychoterapueta a vsoupit do psychoterapie a porozumět zdrojům a mechanismům té úzkosti a naučit se je zvládat.
Čím déle to budeš řešit jen těmi mechanismy, co máš teď, tak tím víc ony úzkosti budou sílit. V tuhle chvíli to nejspíš půjde zvládnout v terapii bez léků, od nějaké fáze už se to pak bez medikace neobejde.
Pro základní porozumění je skvělá tahle kniha https://www.knihydobrovsky.cz/…anit-3629246
Začni s ní.
Ahoj, tak mě se tohle začalo dít, když jsem nabourala a když potom měl vážnou nehodu i můj bratr. Je to sice jiný případ, ale vím co prožíváš
ale že by mě napadlo to nějak řešit, to ani ne
anonym omluv. Jsou tu známý, kteří o bouracce neví ![]()
Mně přijde, že už tohle mám dětství (cca od 12 let?) a žádného odborníka jsem zatím nenavštívila. Jen mě to docela znepokojuje, protože se mi to děje prakticky pořád. Zakl.
Jinak co může pomoci je praktikování všímavosti a nebo třeba tělesně zakotveného prožívání - tzv. focusingu.
http://focusing.cz/…ng-seminare/
http://praveted.info/mindfulness
Obcas mivam, kdyz jedu autem. Dost mi pomahaji afirmace, kdyz sednu do auta, si je rict a v tom duchu pak vnimam cestu. Kdyz uz se mi nejaka tahle myslenka vetre, zazenu ji s vnitrnim pousmanim, ze at si trhne, ze na me nema a mam klid ![]()
Pokud se ti to nepromítá jakoby místo obzoru, tak bych to tolik nehrotila, má to kde kdo. Mně se to jednou ale stalo tak, že jsem to viděla před sebou jako naživo - naštěstí na místě spolujezdce, kdybych řídila, tak „tomu“ uhnu a nehoda je na světě. Měla jsem to při extrémním vyčerpání a díkybohu zažila rozum a zařídila si odvoz. Od té doby odmítám řídit nevyspaná, zvlášť teď s mimčem. Úplně si vždycky vzpomenu na tu slátaninu Nezvratný osud ![]()
Edit. hrubka ![]()
Po nehodě, kterou jsem před necelýma dvěma roky prožil to mívám taky. A proto se i bojím usednout za volant. Nejhorší je, že ten příběh mám pořád před sebou. ![]()
Ahoj, potřebuju poradit. Nejprve se omlouvám za anonymitu, pro mě osobní(jinak kdyžtak smazat).
Takže. Nevím, jak mám tuhle “věc” vůbec chápat. Jestli je ve mně nějaká “porucha” nebo co. Děje se mi tohle…
Kdykoliv, když jedu autem, na kole nebo i když jdu pěšky, se mi před očima promítají “nehody”. Co kdyby do mě narazilo z boku auto, co kdyby mě teď srazil kamion, co když tu bude zatáčka a já to neubrzdím? Občas je to velmi praštěné, ale nijak tomu nedokážu poručit, aby to přestalo. Předtím se to stávalo jak kdy, poslední dobou je to opravdu pořád. Něco mě nutí na to pořád myslet, i když třeba jedu na kole a prohlížíte si krajinu a jedu si tak zvolna, prostě stejně musím myslet..co kdyby… Začínám si uvědomovat, jestli je tohle vůbec normální.. Prosím, blbé komentáře si nechte(ani nejsem žádný troll).