Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Rodič je pro dítě nejdříve naprostý bůh. Ví, zná a umí úplně vše. S narůstající inteligencí dítě pomalu zjišťuje, že ani rodič není neomylný. I přesto se ovšem pro dítě stává na dlouhou dobu vzorem (alespoň do prvních příznaků puberty).
Být pro někoho vzorem je docela velká zodpovědnost, obzvláště pro toho, na kom vám velmi záleží. Jak se k tomu stavíte vy? Snažíte se aktivně jít dítěti příkladem, vzděláváte se, všeobecně se rozvíjíte, zajímáte se o nové věci, žijete kulturním životem apod., zkrátka dáváte svému dítěti dobrý základ pro osobní rozvoj?
Já se snažím být vzorem hlavně co se slušného chování týče a taky ve víře.
Mám už téměř 17 letého syna a snažím se být dobrým vzorem ve všem co můžu. A i přes těžké období jeho 13-15 let, kdy jsme spolu docela i bojovali, se mi to ted vše vrací zpět
Je s ním rozumná domluva, často se doma nasmějeme úplným blbostem, pomáhá mi doma, s rodinou přátel jezdíváme na výlety i víkendy (kupodivu stále jezdí s námi) a ve škole to taky není naštěstí nejhorší ![]()
Takže můžu s jistou drobnou úlevou říci, že pomaličku se mi asi vrací to, co jsem se do něj snažila od malinka vkládat, i když jsem na jeho výchovu sama, a jsem na něj pyšná ![]()
@Femanom jsme jim příkladem naším životním postojem, pokud budou jednou moje děti žít jako já s manželem, budu na ně pyšná
Já jsem taky nervák a docela se pak slovně porjevuju, což vím, že je chyba, ale snažím se..
Víc mě ale vadí, že máme v rodině přístup- pmůžu dostanu peníze a to mi strašně vadí, že ot kluk vidí, že když někomu by měl pomoct tak za peníze..Nei to u mě v rodině, ale někdo blízký to tak má
@Femanom hezké ilustrace
hezký blog
k otázce. S dítětem šel celý můj kulturní život do kopru. Knížky leží rozečtené na polici. V opeře jsem nebyla od 3 měsíce těhotenství, divadlo taky žádný a poslední a jediný film v kině byla Gravitace se SB. Přehled si držím jen zprávami z internetu. Když bylo mimino ležák tak jsem galerie obrážela i 2× týdně, ted jak chodí už to nejde
mám strach, že něco zničí. Doufám, že s věkem se to zase zlepší
Myslím, že to není o nervování, drobných výchovných chybách.
Důležité je pro mě celkové zázemí, ukázání vhodného chování ve společnosti, vzor v udržování dobrých vztahů, hodně vysoko mám i rozvíjení touhy po poznávání, rozvíjení sebe.
Když je úspěšný nebo alespoň snaživý rodič, je velká šance, že takové bude i dítě.
Já mám ve svých rodičích a prarodičích až téměř nedostižné vzory. Takřka se dá tvrdit, že na tom byla založena má výchova.
Doufám, že v budoucnu budeme pro své děti také následováníhodné vzory, které je poženou dál a pomůžou jim v životě.
Ja mam teda deti jeste male, takze nevim, co z nich ma zivotni filozofie udela, ale budu rada kdyz z nich vyrostou hodni, slusni a hlavne vesely lide…
@Femanom snažím se.. a aktuálně jsem pro něj dobrý objekt na vědecké pozorování
takže rozvíjíme ![]()
Já jsme si jenom ujasnila co nechci než co chci, protože třeba vidím, kde udělali chybu moji rodiče a hlavně jak se chovají moji rodiče..
takže přístup k dítěti jiný a hlavně, aby si nemysleli někdy to co já
kvůli jejich chování.. Já třeba jako vzor je nemám
bohužel… nejsou špastní, jsou to rodiče mám je ráda, ale prostě vzor určitě nejsou
@Anonymní píše:
Mám už téměř 17 letého syna a snažím se být dobrým vzorem ve všem co můžu. A i přes těžké období jeho 13-15 let, kdy jsme spolu docela i bojovali, se mi to ted vše vrací zpětJe s ním rozumná domluva, často se doma nasmějeme úplným blbostem, pomáhá mi doma, s rodinou přátel jezdíváme na výlety i víkendy (kupodivu stále jezdí s námi) a ve škole to taky není naštěstí nejhorší
Takže můžu s jistou drobnou úlevou říci, že pomaličku se mi asi vrací to, co jsem se do něj snažila od malinka vkládat, i když jsem na jeho výchovu sama, a jsem na něj pyšná
Jéé, tak to tiše závidím
To bych si moc přála jednou říct
Gratuluju! Určitě to nebylo jednoduché ![]()
Já se moc bojím, že dělám vše špatně a že se to časem projeví. I když máme momentálně prima vztah a já se celou dobu snažím „dát mu“ to dobré. Ale synovi je sedm a kolikrát se stydím sama za sebe, že nejsem schopná být mu dobrým příkladem ![]()
Dlouho jsem se bála být matkou, protože jsem si vědoma té obrovské zodpovědnosti. Děti jsou opravdu v mnohém opičky a stejně tak i já se v mnohém podobám svým rodičům, k mé vlastní nelibosti, ale oni jsou opravdu ti, kdo nás ovlivní nejvíce. Takže vidím, kde dělali chyby, některé opravdu tak zásadní, že se s následky peru do dnes. K mateřství jsem se rozhodla až ted ve 35 letech, kdy věřím tomu, že to zvládnu. Ale bude to pro mě těžké, mám špatné návyky jak sociální, tak stravovací atd. To co je prostě správné, tak nějak vím, ale nemám to zažité a proto to pro mě bude těžké. Hodně věřím svému manželovi a jeho rodině, mám v nich super podporu a oporu. To co je pro mnohé matky automatické a ani nad tím nemusejí přemýšlet, já mám vydřené. Po porodu chci být příkladem, vím že se sama musím zdravě stravovat, zdravě hýbat, vzdělávat se, být příkladná co by manželka, matka, nejtěžší to budu mít s mezilidskýma vztahama vůbec, nechci aby se na dětech podepsala má nedůvěra k lidem, zejména k mužům, strach atd. vytvářet i hezké rodinné vztahy, kladné vztahy pro mě bude prostě těžké, hold hodně zlé osobní zkušenosti, ale chci aby děti toto neodnesly, stejně tak, bych ráda vše zlé co mám za sebou ráda využila k tomu, abych před tím děti ochránila, hlavně tak nějak zdravě. Sem se rozepsala, omlouvám se za anonym, ale toto téma je pro mě velmi důležité, vlastně zásadní. Někdy si říkám, že to moc řeším, když se rozhlížím kolem sebe, a vidím jak se některé maminky chovají, na můj vkus nezodpovědně. Je pravda, že za vším nemůžu vidět nenávratně napáchané zlo, je to k zbláznění, ale prostě když tím projdete ![]()