Jsem psychicky labilní?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
@Anonymní píše:
Můžu se tě zeptat, jestli jsi názor na druhé dítě změnila?
Jde mi o to, že se také bojím, že to strašné období po narození možná psychicky nezvládnu…
tak druhé bych už chtěla, i když ty obavy tam pořád jsou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Potrebuji si postezovat, asi vlastne ani zadnou radu nepotrebuji, mozna bych ocenila zkusenosti ostatnich matek.
V podstate budu opakovat to co zakladatelka teto diskuze - mam dvoumesicni miminko, od rijna jsem doma na materske. Miminko jsme chteli avsak bylo to takove strizlive rozhodnuti, nikdy jsem nemela vylozene materske pudy a ac chlapecka zboznuju, nekdy mam sto chuti ho dat do postylky, sbalit si kabelku a zdrhnout na opacny konec sveta.
Jsem unavena, kdyz rve zdanlive bezduvodne tak ztracim trpelivost a chci vzteky rozbit pul obyvaku, chodim ven na prochazky ale je zatim tak maly, ze zacne rvat v momente kdy se otepli (napriklad kdyz vejdu do supermarketu) nebo se prestane kocar hybat (kdyz vlezu do MHD) - tudiz moznosti dostat se mezi normalni lidi je minimum.
Manzel je fajn, podporuje me a pomaha ale kdyz si jde vecer po praci za sportem chytne me opet vztekly amok, ze on si muze delat co chce zatim co ja jsem jako plne kojici matka ukovana doma jak pes na retezu.
Kdyz uz si s nekym ‚nezaujatym‘ povidam tak se tema vesmes mota kolem ditete coz me taky privadi k silenstvi - jak jsem psala, zboznuju ho ale nejsem materstvim posedla tak, aby ne nezajimaly i jine veci..
Obcas se sama sebe ptam co mi v minulem zivote chybelo? Mohla jsem cestovat, pracovat, sportovat..asi je to sobecke ale mela jsem volnost, po ktere ted nezbyva ani pamatky.
Jsou dny, kdy to zvladam lip (to evidentne neni zrovna dnesek haha) a dny, kdy mam fakt krizi a predstava, ze tohle uz se nezmeni a budu vlastne, po zbytek zivota ‚otrokem‘ toho klubicka lasky s roztomilyma prstikama a usmevem, ktery me podlomi kolena - ve me probudi sebelitost a zoufalstvi a casto i slzy.
Mate/mela jste to nektera taky tak? Prejde to az bude kluk vetsi a bude s nim jednodusi chodit ven, mezi lidi, podnikat ruzne aktivity apod? Je to takhle jen na zacatku, zlepsi se to vekem?
Diky a omlouvam se za anonym!
S.
- Citovat
- Upravit
A proč se manžel nezapojí do péče aby sis odpočala? přijde mi to docela sobecké, on si po práci jde za sportem a ty se klidně zblázni… Holt jsou chvíle, kdy je třeba být partnerem oporou…a na čas se upozadit. Však to není na věčné časy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jo, zlepsi se to 
u me se to zlepsilo kolem pul roku a v te dobe jsem otehotnela podruhe… ha ha. to je pak teprve ukovani doma na retezu 
ja se tudiz hroutim uz kolem 2,5 roku asi tak jednou tydne. obcas jsem ve stavu, kdyz nemam silu ty deti rvat do obleceni a brat ven, abychom se akorat vraceli s revem domu apod. ale fakt se to casem lepsi, protoze jakmile s tebou dite zacne komunikovat, tak se pocity hodne zmeni, teprve pak se podle me navaze nejaky vztah a zacne i nejaka sranda.
jinak moje rada je hlavne zapojit babicky, kamaradky, kohokoliv, kdo je ochoten hlidat a sverovat ditko na hlidani, zatim aspon hodinu, jakmile zacne prikrmy, tak vrazit nekomu i se lzickou a jit ven. plus planovat do budoucna - co by se dalo kdy podniknout, kam by slo zajet, atd. clovek potrebuje nadejne vyhlidky, jinak z toho zcvokne 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahojky. Buď v klidu, tohle je normální. Je to prostě velká změna..Čím bude kluk větší, tím to bude lepší.. Bude s ním sranda, výlety a určitě už i nějaké hlídání, aby jsi taky mohla někam vyrazit.. ale stejně budeš nesvá, že ti něco chybí 
Malé je 5 let a pořád přemýšlím, jestli se mi do toho kolotoče chce vůbec znova . Teď už o ní člověk skoro neví, je to samostatná jednotka..(teda požadavků má milion, ale aspon už si řekne )
Ale pořád se ve mě ozývá mé sobecké já že do druhého nejde
Uteče to jako voda a ještě budeš vzpomínat, uvidíš
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zlepší. Nevím, proč bys nemohla jít si taky zacvičit nebo na kafe, já jsem kojila po 2,5 hodinách a šlo to..taky mi vadilo, že z cvičení musím hned domů a že nemůžu si jít třeba lehnout, kdy chci já a že i když se mi fakt nechce a mám třeba rýmu, tak s tím kočárem prostě musím. Až dítko povyroste, bude to lepší, můžeš třeba do mateřskýho centra do herny, kde si taky trochu odpočneš a podobně. Je to jen přechodné, držím palce!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Uklidni se, je to normální 
V půl roce už to bylo s malým fajn a teď je mu 16m a pohodička Ale musíš zapojit i tatínka (až nebudeš kojit). On jde třeba pondělí, středa…Tak choď úterky cvičit, pátky s kámoškama Neříkám každý týden třeba, ale někdy prostě je fajn vypadnout
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zlepsi se to a trpelivosti mi ani nemluv trvalo mi rok ji ziskat jinak kojeni neznamena, ze nikam nemuzes, ne? kojila jsem sedm mesicu a od dvou jsem chodivala s kamaradkama cvicit a po cviceni na kofcu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Taky prosím o zachování anonymity. Měla jsem to podobněl malý byl nespavec, pořád jsem ho chovala/nosila, protože jinak křičel… Nenáviděla jsem se za ty pocity směrem k dítěti, které popisuješ taky, nezřídka malý plakal a já plakala vedle něho, protože jsem nevěděla, co mám ještě udělat, co je špatně. Vyústilo to tím, že jsem si začala ubližovat, trestat se za svou neschopnost a ne ty negativní pocity - měla jsem v mysli představu, že mám být šťastná, jenže v tom jsem ve svých očích selhala, protože jsem šťastná byla jen pár chvilkových okamžiků dne, které by se daly napočítat na prstech jedné ruky. Neskutečně mi pomohla psycholožka - vyhledala jsem ji (bohužel) až, když jsem začínala být nebezpečná sama sobě (když jsem krájela oběd, tak jsem si čepelí nože přejížděla po břiše a přemýšlela, zda by to hodně bolelo a jak dlouho by to trvalo… nebo jsem koukala z okna/balkonu a uvažovala o tom samém. Začala jsem se bát, aby mi nedejbože nehráblo a neudělala jsem něco malému nebo sobě. A měla jsem pomoc vyhledat dříve, on to nikdo krom psycholožky moc nepochopil, i já sama se viděla jako psychicky narušenou osobu (ozvaly se dávno zasunuté věci z dětství, dospívání a pár fakt nehezkých a odsunutých věcí z posledních let, která jsem si nepřipouštěla, ale ony nezmizely). Už po prvních pár sezeních u psycholožky se mi trochu ulevilo, naučila mně, jak pracovat s emocemi v těch „krizích“, jak rozpoznat, že se blíží a zmírnit ji. A taky mi dovolila připustit si ty věci, na které jsem se snažila zapomenout, odpustit sobě i dalším zúčastněným. Chce to ale fakt intenzivní psychoterapii, nejdříve jsem k ní docházela každý týden, poté dvakrát do měsíce atd.
Teď hned ale můžeš začít těmito věcmi, kterými jsem taky po prvním sezení začala:
1. strava a pitný režim - nezanedbávat se, snídat, svačit… napsat si rozvrh (ev. co přesně ten který den máš v plánu jíst, nic nevař, jen ohřívej - vař nejlépe den předem, abys to jen vyndala z lednice a šoupla do mikrovlnky) a vylepit si ho někam na viditelné místo, aby se mi neustále připomínal. Na stole neustále nalitá sklenice s vodou, abys mohla průběžně usrkávat.
2. spánek - to asi víš, ale stejně… spi s dítětem, když jsi unavená a dítě zabralo, neuklízej, nevař, ale jdi si taky lehnout…
3. piš si deník - do něj si každý večer zapisuj, co bylo na tom dni pozitivního, co ti udělalo radost, z čeho jsi měla i kdyby jen dobrý pocit (i totální maličkosti). Bude to ze začátku možná těžké (pro mně bylo), ale časem to půjde snáz a snáz… klidně v horizontu týdnů, měsíců…
4. chval se, chval malého, chval vás oba, jak pěkně si hrajete, jak pěkně jste se vyspali - zní to možná pitomě, ale třeba to taky pomůže
Držím pěsti, ať je brzy aspoň trochu lépe 
- Citovat
- Upravit
Ahoj vsem, moc dekuji za Vase reakce, jsem ‚rada‘, ze v tom nejsem sama i kdyz to samozrejme nikomu nepreju! S tim kojenim je to trochu komplikovanejsi protoze ve dne kluk ji skoro kazdou hodinu, hodinu a pul. V noci vydrzi dyl ale to jaksi uz zadne aktivity krome spanku nemam… Kazdopadne udelat si stravovaci seznam a psat si uspechy je super napad, zkusim hned zahrnout do denniho programu. Asi to chce proste trochu nadhledu a vic zaprahnout muze - on se snazi, v noci vstava a prebaluje, jak prijde z prace snazi se mi taky ulevit ale i tak to je asi proste hodne tim kojenim dany, ze se nekde kolem musim furt vyskytovat. Taky mi to je blby kdyz chodi do prace a prijde z ni unaveny ‚nedoprat‘ mu to odreagovani na sportu ale pokusim se mu vysvetlit, ze tohle je proste mimoradna doba a me by pomohla vetsi podpora.
Fakt to maji ti chlapi v nekterych vecech jednodussi, ne?
- Citovat
- Upravit
Ahoj, já myslím, že tyhle pocity jsou hodně časté. Vždyť procházíš jedním z nejtěžších životních období! Za mě bych k tomu napsala 2 věci. Režim dítěte bude lepší a lepší a Ty si na druhou stranu budeš zvykat, takže za nějaký čas budete sladěný. A věř, že život Ti zas bude připadat bohatý, s dítětem se dá dělat skoro všechno. Jde jen o to vydržet ten náročný začátek. A druhá věc, jen pro jistotu - podobnými pocity se může projevovat i poporodní deprese. Takže kdyby se to zhoršovalo a nějak víc to narušovalo Tvůj život, tak tam je pak dobrý zajít k nějakému odborníkovi. To fakt jen pro jistotu, protože to, co popisuješ, zní prostě jako náročný začátek a přesně takové mateřství bývá Přeju, ať se brzy sehrajete!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj, nemáš třeba možnost mlíko odstříkávat? Že by sis třeba na dvě hodinky někam odskočila mezi dospělé normálně popovídat, zasportovat, nebo tak? Že by prostě jednou nakrmil manžel z lahvičky?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já to měla úplně stejně, podle mě se ta láááska k dítěti neobjeví hned těhotenstvím a porodem, ale až si spolu něco prožijete.
Ale pak to stojí za to 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Je mi skoro 15 a cca od 10 let jak mi začla puberta tak mám problém vycházet s lidma nedokážu se s nima normálně bavit většinou totálně vybouchnou a to jak s kámošema tak doma v poslední době sem přišla o hodně kamarádů..
Mám deprese nakou dobu sem se i hodně sebepoškozovala a už sem i psala dopisy na rozloučenou, hodně nocí jsem probrečela, ráno nemám vůbec náladu chuť a sílu vztát z postele. Jsem furt hrozně unavená jen bych spala.
O velkých prázdninách jsem byla na táboře. Vždycky to bylo v pohodě užívala jsem si to ale teď jsem tam přemýšlela o sebevraždě už sem šla i do lesa a chtěla se oběsit…
Chodím k psycholožce ale mě přijde že to je úplně k ničemu už tam chodím docela dlouho a v ničem mi nepomohla…doma se furt jen s mámou hádáme…už sem i utekla z domu nedalo se to vydržet v ničem mě nepochopí nikdy…
Je to na psychiatra?
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
