Jsem psychicky labilní?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
ANONYM ZAKLADATELKA
Ani žádné návaly mateřské lásky se teda u mě nekonají 
ANONYM ZAKLADATELKA
- Citovat
- Upravit
@micelinka píše:
Já to měla stejně, spíš hůř. Trvalo mi to rok.
a spravilo se to? vyhledala jsi pomoc, nebo jsi tomu nechala volný průběh?
- Citovat
- Upravit
Je to normální, to přejde, uvidíš…mě se tyhle myšlenky, že to byla debilita si pořídit dítě opustily postupně po šestinedělí…taky jsem si říkala, že druhé dítě nikdy a už to hrotím na druhé 
a malému je rok a kousek.
- Citovat
- Upravit
Možná nějaká forma laktační psychózy? Zkus vyhledat nějakou pomoc. Ale může to být fakt i nevyspáním a vyčerpáním. Ať je to brzo o. k 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
ANONYM ZAKLADATELKA
Já jsem z toho na palici z toho dítěte. Tolik jsem po něm toužila a teď mě hlavou lítá, co jsem to udělala. Jestli mi nebylo předtím lépe?
Mohla jsem si dělat co jsem chtěla, chodit kam jsem chtěla, kdy jsem chtěla. Tak jsem doma uvázaná jak na provaze a s pytlema pod očima.
Včera přišla moje máma na návštěvu a řekla mi: „ty vypadáš strašně“…to fakt potěší. tak jsem ji odvětila, že jsem v noci s malou asi moc toho nenaspala
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
a spravilo se to? vyhledala jsi pomoc, nebo jsi tomu nechala volný průběh?
Spravilo se to zhruba po tom roce. Pomoc jsem nevyhledala, zpětně si myslím, že jsem měla. Taky jsem měla pocit, že k ní nic necítím. Já jsem ještě měla děsné představy - že jí třeba hodím z okna, nechám jí doma a já odejdu a už se nevrátím… i tohle je jeden z důvodů, proč druhé dítě nechci (teda říkám si, že bych chtěla, ale pak si vzpomenu na tohle…).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj,
tímhle si projde většina maminek, ze začátku je to hodně těžké, člověk nepochopí, dokud neporodí. Mě taky miminko zezačátku hodně plakalo, byla jsem unavená, nervní, nechápala jsem, z čeho se mám radovat. Nejhorší je, když nevíš, proč ti pláče. Ale neboj, až povyroste, už to bude jen lepší a lepší 
. Už budeš vědět, co potřebuje, bude se na tebe smát atd. Hlavně je důležitý, že ti přítel pomáhá, aspoň aby jsi si odpočinula a nabrala nějakou sílu a energii. Jinak s tím kojením, to ti neporadím. Pokud ti to dělá problém, tak dávej UM, záleží na tobě, jak se cítíš. Kojení za každou cenu moc neuznávám. Někdy je to jen trápení.
Tak hodně sil ti přeju a už jen pohodu a štěstí s miminkem 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
ANONYM ZAKLADATELKA
@micelinka píše:
Spravilo se to zhruba po tom roce. Pomoc jsem nevyhledala, zpětně si myslím, že jsem měla. Taky jsem měla pocit, že k ní nic necítím. Já jsem ještě měla děsné představy - že jí třeba hodím z okna, nechám jí doma a já odejdu a už se nevrátím… i tohle je jeden z důvodů, proč druhé dítě nechci (teda říkám si, že bych chtěla, ale pak si vzpomenu na tohle…).
v noci jsem ji řekla, jak řvala, že jestli tu pusu nezavře, tak ji odnesu do BABY BOXU 
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Já jsem z toho na palici z toho dítěte. Tolik jsem po něm toužila a teď mě hlavou lítá, co jsem to udělala. Jestli mi nebylo předtím lépe?
Mohla jsem si dělat co jsem chtěla, chodit kam jsem chtěla, kdy jsem chtěla. Tak jsem doma uvázaná jak na provaze a s pytlema pod očima.
Včera přišla moje máma na návštěvu a řekla mi: „ty vypadáš strašně“…to fakt potěší. tak jsem ji odvětila, že jsem v noci s malou asi moc toho nenaspala
Jojo, to je přesně ono, já tomu říkám kulturní šok. Vydrž prťka, nic jiného ti nezbývá 
A bude líp uvidíš a pokud by to trvalo nějak výrazně déle, neváhej a svěř se chlapovi, hlavně se v tom neplácej sama.
- Citovat
- Upravit
Neboj, nejsi psychicky labilní, je to naprosto normální stav. Za pár týdnů až se s dítětem víc sžiješ to přejde a už se tomu budeš jen smát. Začátky jsou vždycky těžké, vím o čem mluvím. Každopádně pokud můžeš, tak kojení nevzdávej, vím že to není nic příjemného, ale spraví se to a pak už ti to ani nepřijde.
- Citovat
- Upravit
No, bývá to normální… já bych si s prckem sedla, chovala ho, kojila - třeba to víc umocní to, že se na ní začneš dívat jinak - momentálně máš myšlenky takové, dítě tou flaškou jakoby odstrkuješ, co bude pak? Začni pořádně kojit… nebo pak tu budeš zakládat téma, jsem špatná matka, dítě nechce moje mléko, ale UM. Dohodni se s někým, ať ti přijde každý den někdo povozit a ty využij těch pár hodin na spaní
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
v noci jsem ji řekla, jak řvala, že jestli tu pusu nezavře, tak ji odnesu do BABY BOXU
o babyboxu jsem taky uvažovala, co zcela přejít na UM a v noci se s partnerem o dítě střídat? Važ si toho, že partner pomáhá, já neměla pomoc žádnou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahojky já to měla trošku jinak..po porodu zafungovali hormony a já byla přeštastná že mám miminko i teda přeunavená z nevyspání atd..Za to ted malé je skoro rok a půl a já si občas říkám co mě vlastně jako bezdětné chybělo 
u malé začíná první obdobý vzdoru tak je to občas dost těžký..navíc jsem v 7m těhotenství tak občas na to její vztekání nemám nervy myslím že každý obdobý mateřství je v něčem krásný a v něčem hrozný. Ve finále pokud se opravdu nejedná o lektační psychozu, poporodní depresy s čím si člověk málokdy sám poradí..jsme rády že ty naše mrnata máme i když se nám občas zasteskne po svobodném a bezdětném já.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj Všem, omlouvám se za anonym, ale nejsem si jistá…jestli tohle jsem schopná veřejně napsat…stydím se.
Na své miminko jsem čekala strašně dlouho (9 let)…
Už mám svou cácorku měsíc u sebe a jak pláče atd. tak mě napadá, že to bylo moje nejblbější rozhodnutí v životě chtít dítě… Jak pláče, v noci se nevyspím, jsem utahaná…všechny to znáte. Občas nevím proč pláče, jak ji pomoci a co dělat. Jsem už zoufalá
Zajímalo by mne, jestli je tohle normální..nebo bych mělal něco se sebou dělat. Jsem ještě v šestinedělí
Mám partnera, který mi se vším pomáhá…atd. Ale nenaplňuje mě ani kojení. Raději ji vrazím flašku, než si nechávat odumlávat prsa. K prsům ji přiložím tak 2 - 3 x denně, více ne
Děkuji za Vaše postřehy…ale příjdu si jak ta nejhorší máma na světě.