Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Kult dítěte
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
12.11.15 13:04
@Kakachna To že agresor má svůj důvod jsem nemyslela tak, že ho tento důvod omlouvá a on to může dělat dál. Myslela jsem tím to, že abychom úspěšně odstranili agresi, musíme znát její důvod. Pokud mu někdo bere hračky a on ho bije, tak samozřejmě mu vysvětlím, že to nemůže dělat a že to budeme řešit jinak, ale zároveň musím odstranit důvod agrese (braní hraček, špatné rodinné poměry apod.). Je třeba nabídnout dítěti konkrétní alternativní důvod řešení konfliktu, ale toto řešení musí vést k uspokojivému výsledku. Např. není možné říct - nebij chlapečka, když ti bere hračky, požádej ho, ať ti je vrátí a řekni to učitelce. Dítě to provede, ale chlapeček hračku nevrátí a učitelce je to šumák. Pak je právo na straně dítěte.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.15 13:16
@Kakachna Ještě k tomu bití pro zábavu. Za bitím pro zábavu stojí většinou hlubší důvod, který okolí prostě jen nenalezlo, nechtělo vidět, nedalo si věci do souvislosti. Může za tím být i vzor z rodiny, citová deprivace, nejednotná výchova. Agresora to samozřejmě neomlouvá, ale je třeba si uvědomit, že bez hledání souvislotí se k řešení nedostaneme. Pokud nastoupí pouze vysvětlování a poté zákazy a tresy, situace je mnohdy ještě horší. Problém nastává, když je dítě agresivní např. díky nedobré situaci v rodině a rodina to z různých důvodů řešit odmítá. Tam je potom každá rada drahá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.15 13:23
@Lama Lama píše:
@Adrasteia podle mě si nerozumíme. nebo možná už jo.
já NEzastávám názor, že dítě musí půjčovat. nemusí. zvlášt venku, cozímu. Jediný, kde u nás musí je návštěvě u nás. s tím, že to předem domluvím - jde k nám to dítě, nebude tu jen sedět a čučet do stropu, protože mu nic nepujčiš. můžeš si schovat, co půjčit nechceš. Na hřišti může klidně syslit 100 bábovek a je mi mi to šumák. Ani mu domlouvat nebudu. POkud by si sám půjčoval, domluvila bych mu, aby půjčoval taky, nenutila, ale zakázala si půjčovat od jiných. Pokud by tam byl kamarád, taky bych zkusila domluvit, že kamarádovi by to bylo fajn.Ale mě šlo o to za dítě vyřizovat, že mu někdo vezme hračku. Ale asi jsem to spíš od tebe taky blbě pochopila. že ho bráníš, ikdyž mu to nevadí. moje děti vyřídilku maj. pokud to nezvládnou, tak jim zkusim nejdřív poradit, co udělat, vyřizuji za ně až když projeví nějakou snahu se bránit sami a je to mimo jejich schopnosti.
S tím, aby si to dítě vyřizovalo samo, souhlasím, ALE!!! Záleží na věku. Mnoho lidí neví, že dítě do tří let věku neumí řešit své konflikty samo, potřebuje vzor chování, který přijme. Proto do tří let věku dítěti ukazuji, co je správné a pak když je starší, tak ho nechám, aby si věc vyřídilo samo. Pokud budu přihlížet u malého dítěte tomu, že mu ostatní berou hračky a nezasáhnu, naučí se, že to je v pořádku, když mu ostatní něco berou.
A ještě - mému synovi to hodně VADÍ, když mu někdo hračku vyrve z ruky, ale neřve a nepere se. Stojí tam jak solný sloup s pláčem na krajíčku. Pak tedy jdu a řeším situaci, ale upřímně nejdřív očekávám, že ji bude řešit matka, jejíž dítě hračky bere. Stejně tak můj syn ví, že nebude brát hračky ostatním, s půjčováním nemá problém, ale nenutím ho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.15 13:27
@Lama Lama Jinak na to půjčování máme stejný názor, jak jsi popisovala situaci u vás doma a na hřišti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.15 13:32
@Hoa Mai píše:
To rvaní hraček dětem z ruky se mi taky nelíbí a myslím, že je to situace dost nepříjemná pro všechny zúčastněné. Ale tohle půjčování jsem na mysli neměla, to už je trochu extrém. Já jsem měla na mysli ty situace, kdy se sejde více dětí na pískovišti, každé z nich má vícero svých hraček, ne se vším si hraje a samozřejmě si děti navzájem ty hračky na zemi ležící, chtějí navzájem prohlédnout a osahat. Já se svého syna snažím učit, že pokud on si chce prohlížet a osahat cizí věci, tak je fér, aby on dal k dispozici ty své hračky, se kterými si zrovna nehraje. O tom chtění půjčovat v jeho věku trošku pochybuju, donedávna prostě nebyl schopný sám od sebe si uvědomit rozdíl mezi půjčením hračky a ztrátou vlastnictví hračky. Takže sám od sebe by třeba něco nepůjčil, ale když jsem mu řekla „podívej, holčička nemá svou lopatku a my máme dvě, půjčíme jí jednu na chvíli? Ona nám ji pak vrátí.“ nebo „ty sis před chvílí prohlížel chlapečkův bagr a on by se teď chtěl podívat na tvůj traktor, dovolíš mu to? Ty si s ním teď stejně nehraješ a za chvíli si ho vezmeme zpátky“, tak s tím vůbec nemá problém. To, s čím si hraje, půjčovat nemusí, je v pořádku, že si to brání, ale naopak nesmí brát hračky z ruky ostatním. Jenže pak narážím na problém, že jsou děti, které samy nepůjčují, ale cizí hračky si berou (samozřejmě bez zeptání) a úplně nejlíp ji odnesou někam jinam a tam ji nechají a já pak jak pitomec chodím po celém hřišti a hledám. Když už vezmu tu analogii s půjčováním kabelek, tak je to jako by se sešly kámošky na kafi a navzájem si ukazovaly své úlovky, které si právě koupily v obchoďáku. No a jedna z nich by si kabelky ostatních půjčila, prohlédla, ale svou by nikomu neukázala, pak by odešla na toaletu s kabelkou jedné z kamarádek a nechala ji tam ležet.
Toto musí řešit dospělí mezi sebou a tím děti získají správný vzor. Pokud by se sitace opakovala, požádala bych matku dítěte, ať se podílí na řešení konfliktu. Pokud by odmítla, další hračku bych dítěti nedala i za cenu, že bych šla za ním a tu vaši hračku mu vzala se slovy, že pokud si chce hračku prohlédnout, musí ji taky vrátit a bylo by fér v tom případě půjčit něco na oplátku tvému synovi.
Je to sice dost nepříjemné, ale vzhledem k tomu, že tvůj syn tímto získává představu o tom, co je správné a co ne, bych do toho šla. Pokud se to těm ostatním dětem toleruje a jejich matky nezasáhnou, je třeba aby jim okolí dalo jasně najevo, že takto opravdu ne.
Já osobně jsem už alergická na matky, které na hřišti nebo v herně vypustí maličké děti a dvě hodiny si jich nevšimnou, ať dělá jejich dítě cokoliv. Fajn, pak ale dámy musí počítat s tím, že si situaci vyřeším já místo nich, pokud se to týká mého dítěte.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.15 13:43
@Adrasteia Tak v tomhle případě je rodina milující, vzorná, agrese v ní žádná, dítě má naprosto pohodové dětství. Jen byl od mala velmi náročný, takže rodiče už ztrácí sílu. Nejdřív tloukl děti jen ze vzteku, když se mu něco nelíbilo (ostatní děti mu něco vzaly nebo si naopak něco nechtěly nechat vzít, maminka mu v něčem nevyhověla). Po čase ho to začalo bavit tak, že to dělá kdykoliv, kdy má příležitost. Obvykle se nejdřív rozhlédne, jestli ho nějaký dospělý nevidí. Dělá to i když má jiný, pro něj zábavný program. Děti například škrtí a když zjistí, že se někdo dívá, tak dělá, že to dítě objímá. Pokud se dítě začne bránit, začne být on mnohem agresivnější a záludnější. Co s tím?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.15 13:55
@Kakachna Tak pokud se pod „milující rodina a rodiče už ztrácí sílu“ skrývá rozmazlenost a nedůsledná výchova (což je podle mě trefa do černého, i když ten případ osobně neznám), tak je třeba najít řešení hlavně v přístupu rodičů. Oni sami to možná nechápají a hledání souvislostí je mnohdy pro laika věc velmi obtížná, ne-li neřešitelná. Vyhledala bych odbornou pomoc u psychologů, rozebrala bych celou situaci v rodině s odborníky. Jiné řešení není. On sám od sebe nepřestane a pouhé tresty ho příliš neodradí. Pokud by rodiče řešení spolu s odborníky odmítali, musí si uvědomit, že to budí dojem, že celou situaci vlastně vůbec řešit nechtějí. Je možné (ale velmi velmi řídké), že to dělá opravdu proto, že ho to z nějakého důvodu uspokojuje - zde se může opravdu jednat o nějakou vrozenou úchylku, ale troufnu si říct, že to tento případ nejspíš nebude.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.15 14:00
@Adrasteia Takhle by to asi mělo vypadat. Problém je v tom, že kolikrát rodiče těch dětí byli mimo dosah (ve stanu s občerstvením, hlídali druhého potomka na trampolíně, piknikovali ve větší skupině), takže třeba ani neviděli, že jejich dítě si něco půjčilo, jakým způsobem si to půjčilo, jak dlouho to mělo atd. Nebo to třeba ví, ale asi zastávají názor, že „co je tvoje, je moje a co je moje, do toho ti nic není“. Konkrétně jeden chlapeček si půjčil náš traktor, odnesl si ho k mamince na lavičku, tam si s ním dost dlouho hrál a pak ho tam nechal. Já jsem pro ten traktor šla (čili maminka musela moc dobře vědět, že si syn něco půjčil, čí to je a že to měl poměrně dlouho u sebe) a při té příležitosti můj syn uviděl jejich auto, které tam taky leželo a chtěl si ho prohlédnout. Zeptali jsme se a odpověď byla, že se máme zeptat syna, ten zaječel néééééé, načež maminka to uzavřela „tak ne, nemůžete“. Nebo tady máme jednoho tatínka s holčičkou (bohudík je nevídám často). Holčička se momentálně nachází v období „a proč a proč a proč“ a tatínek toho má očividně pokrk, protože holčičku vypustí na hřiště a sám korzuje ve skrytu zeleně v dostatečné vzdálenosti okolo hřiště s cigaretou a mobilem v ruce, připraven zasáhnout asi jen v nejnutnějších případech. Holčička je dost společenská, sice milá, ale neřízená střela, pořád by si s někým povídala, vlastní hračky nemá nikdy žádné, takže si samozřejmě bere to, co je na pískovišti, dožaduje se komunikace s přítomnými dětmi i rodiči. Když jsem za tatínkem zašla, jestli by se nemohl holčičce víc věnovat a taky jí brát nějaké hračky s sebou (holčička se totiž většinou přilepila na nás, pokud jsme tam byli a syn už z toho začínal být dost otrávený), tak odfrkl něco v tom smyslu, že já jsem na mateřské, takže mám čas, kdežto on pracuje, má home office a dělá, co může a formičky nevzal, protože nemůže myslet na všechno. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
brko
12.11.15 14:03
@Elenloth píše:
Já s půjčování hra ček narážím na opačný extrém. Většina matek, které potkám jsou jak šílené ve snaze, aby jejich děti půjčovaly své hračky kdykoli komukoli. Můj syn třeba projeví zájem o autíčko druhého chlapečka. Ten řekne, že mu to nepůjčí (hraje si s ním). Synovi v klidu vysvětlím, že chlapeček si s autíčkem hraje, že si může vzít jinou hračku. Syn je celkem flegmatik, nedělá scény, hledáme jinou hračku. A maminka osloveného chlapečka přiskočí a začne „No tak Honzku, pujč chlapečkovi autíčko, můžeš si vzít jiné, vždyť víš, že se hračky půjčují, to není hezké, když mu to nepůjčíš atd.“ Výsledkem je plačící Honzík a já se vždycky cítím strašně trapně. Už se mi to stalo nejmíň pětkrát, tak si říkám, kde je chyba.
Naprosto te chapu. Sama delam to, ze ucim sve deti, aby respektovaly, kdyz jim nekdo neco nechce pujcit. Zaroven je ucim, ze maji plne pravo sve veci nepujcovat. Sveho prava temer nnevyuzivaji, pouze mezi sebou jako sourozenci, ovsem jsou z toho paradni strkanice. 
Jinak ta ukecavajici maminka si neuvedomuje, ze vladtne neprimo tobe zasahuje do vychovy.
- Citovat
- Upravit
12.11.15 14:08
@Hoa Mai píše:
@Adrasteia Takhle by to asi mělo vypadat. Problém je v tom, že kolikrát rodiče těch dětí byli mimo dosah (ve stanu s občerstvením, hlídali druhého potomka na trampolíně, piknikovali ve větší skupině), takže třeba ani neviděli, že jejich dítě si něco půjčilo, jakým způsobem si to půjčilo, jak dlouho to mělo atd. Nebo to třeba ví, ale asi zastávají názor, že „co je tvoje, je moje a co je moje, do toho ti nic není“. Konkrétně jeden chlapeček si půjčil náš traktor, odnesl si ho k mamince na lavičku, tam si s ním dost dlouho hrál a pak ho tam nechal. Já jsem pro ten traktor šla (čili maminka musela moc dobře vědět, že si syn něco půjčil, čí to je a že to měl poměrně dlouho u sebe) a při té příležitosti můj syn uviděl jejich auto, které tam taky leželo a chtěl si ho prohlédnout. Zeptali jsme se a odpověď byla, že se máme zeptat syna, ten zaječel néééééé, načež maminka to uzavřela „tak ne, nemůžete“. Nebo tady máme jednoho tatínka s holčičkou (bohudík je nevídám často). Holčička se momentálně nachází v období „a proč a proč a proč“ a tatínek toho má očividně pokrk, protože holčičku vypustí na hřiště a sám korzuje ve skrytu zeleně v dostatečné vzdálenosti okolo hřiště s cigaretou a mobilem v ruce, připraven zasáhnout asi jen v nejnutnějších případech. Holčička je dost společenská, sice milá, ale neřízená střela, pořád by si s někým povídala, vlastní hračky nemá nikdy žádné, takže si samozřejmě bere to, co je na pískovišti, dožaduje se komunikace s přítomnými dětmi i rodiči. Když jsem za tatínkem zašla, jestli by se nemohl holčičce víc věnovat a taky jí brát nějaké hračky s sebou (holčička se totiž většinou přilepila na nás, pokud jsme tam byli a syn už z toho začínal být dost otrávený), tak odfrkl něco v tom smyslu, že já jsem na mateřské, takže mám čas, kdežto on pracuje, má home office a dělá, co může a formičky nevzal, protože nemůže myslet na všechno.
Když to neřeší oni, musíš to řešit ty, aby syn viděl, že se ti to nelíbí. Příště bych chlapečkovi už váš traktor nepůjčila se slovy: „My ti ho taky půjčit nechceme.“ Pokud by s ním utekl, šla bych za ním a traktor si vzala, ať klidně řve, jak chce.
Jestli se jednalo o jednorázovou situaci a maminka toho chlapečka řekla, že si traktor půjčit nemůžete, řekla bych před ní nahlas svému synovi: „Chlapeček nám své auto půjčit nechce, to se nedá nic dělat, ale není to od něj hezké, a tak už mu příště traktor taky nepůjčíme.“ Myslím, že by se chytla za nos.
Pokud si lidé nechají vše líbit, není divu, že to tu pak vypadá, jak to vypadá. Zdravá asertivita musí být. Jenže jak k tomu mám dokopat syna, to fakt nevím. On všechno půjčí a vše si nechá sebrat, bojí se vzít si tozpátky, ach jo. 
Jinak co se týká té holčičky, rodiče nezměníš, no. Musíš ochránit svého syna, aby ho třeba nebila nebo mu něco nebrala, ale bavit se s ní by mi nevadilo, to zažívám od takových dětí na hřišti často. Synovi můžeš říct (schválně před tátou): „Holčička je moc smutná, protože tatínek jí nevzal žádné hračky, chceš jí něco půjčit?“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.15 14:36
@Adrasteia píše:
Když to neřeší oni, musíš to řešit ty, aby syn viděl, že se ti to nelíbí. Příště bych chlapečkovi už váš traktor nepůjčila se slovy: „My ti ho taky půjčit nechceme.“ Pokud by s ním utekl, šla bych za ním a traktor si vzala, ať klidně řve, jak chce.
Jestli se jednalo o jednorázovou situaci a maminka toho chlapečka řekla, že si traktor půjčit nemůžete, řekla bych před ní nahlas svému synovi: „Chlapeček nám své auto půjčit nechce, to se nedá nic dělat, ale není to od něj hezké, a tak už mu příště traktor taky nepůjčíme.“ Myslím, že by se chytla za nos.
Pokud si lidé nechají vše líbit, není divu, že to tu pak vypadá, jak to vypadá. Zdravá asertivita musí být. Jenže jak k tomu mám dokopat syna, to fakt nevím. On všechno půjčí a vše si nechá sebrat, bojí se vzít si tozpátky, ach jo.
Jinak co se týká té holčičky, rodiče nezměníš, no. Musíš ochránit svého syna, aby ho třeba nebila nebo mu něco nebrala, ale bavit se s ní by mi nevadilo, to zažívám od takových dětí na hřišti často. Synovi můžeš říct (schválně před tátou): „Holčička je moc smutná, protože tatínek jí nevzal žádné hračky, chceš jí něco půjčit?“
Něco takového jsem synovi taky řekla, máš pravdu v tom, že rodič by měl jít dítěti příkladem, takže mi taky nepřišlo dobré jen tak nad tím mávnout rukou a odejít. Zvlášť proto, že syn ze začátku taky byl docela bambulín, všechno si nechal vzít, ale už se otrkal a to, co má v ruce si brání i před značně silnějšími, za což jsem moc ráda. Na druhou stranu mě u něj těší, že když ho ujistím o tom, že se mu hračka vrátí, tak nemá problém půjčit, už i sám nabídl svou hračku, když jsme si šli půjčit cizí. Ale nemám pocit, že by to mělo na maminku nějaký efekt, netvářila se, že by se chtěla chytat za nos, spíš byla naopak pohoršená. A kolik je tvému synovi? Třeba k tomu dospěje později. Nebo pokud je větší, tak co ho třeba přihlásit na nějaký sport, třeba bojové umění, které stojí i na nějaké té životní filosofii férovosti a reciprocity?
Jinak s tou holčičkou, mě by zas tak moc nevadilo se s ní bavit, kdyby nebyla dost uzurpátorská, takže mlela pantem, sahala mi na náušnice, prohlížela si moje věci a víceméně vytěsnila mého syna tak, že jsem se mu už nemohla moc věnovat. Společné hraní moc nevyšlo, jí jsou tak 4 a synovi bylo v létě 20 měsíců a moc to nefungovalo, pořád ho komandovala, aby si hrál tak, jak chtěla ona. A já jsem navíc tehdy byla na konci těhotenství, takže jsem neměla moc energie na nové dítě v partě. Tatínek teda taky vůbec nezareagoval. Trochu jsem přemýšlela, že bych mu řekla, že když už mu bavím dítě, tak on by aspoň mohl chodit s naším psem (který byl uvázaný u plotu hřiště), když už chodí pořád kolem dokola, že by se prošli spolu, ale nějak jsem na to nesebrala odvahu…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.15 15:14
@Hoa Mai Maminka byla ještě pohoršená? 
Normálně nejsem tak ostrá, ale asi bych si ještě přisadila a prohodila ke svému synovi něco ve smyslu: "Možná se někdy naučí i ta maminka, co je fér.!
Synovi je dva a půl, děti má moc rád, pěkně mluví, ale když má hájit své, tak ani nepípne. Jenom stojí jak solný sloup, slzy na krajíčku. Je mi ho vždycky hrozně líto. Vysvětluju mu, že má právo si bránit své, ale on se bojí o tu hračku prát a stydí se i brečet. Tak to musím řešit já. Jednou mu třeba jeden chlapeček sebral už asi potřetí hračku, tak jsem ji rychle čapla, aby s ní nemohl utéct, ale nechtěl ji pustit a začal řvát. Pak přišla jeho matka a povídá: To mu to jako nemůžete půjčit? Jsem myslela, že ji na místě profackuju. Jenže nakonec chlapeček hračku vyrval a zdrhl, byla jsem pěkně otrávená. Nebyla tedy naše, ale můj syn si s ní hrál jako první.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.15 15:19
@Hoa Mai To s tím psem je dost dobrý, škoda, žes to neřekla. Já vím, jak jsou takový situace nepříjemný, musím vždycky sebrat síly, jsem od přírody taky takový moula a asertivitě se musím pořád učit. Ale kvůli svému synovi se snažím překonat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.15 15:55
@Adrasteia No tak tohle je taky silné kafe, to by tě zcela opravňovalo k odpovědi „ne, nemůžu mu to půjčit“. Mě právě proto zajímalo, jak ty bitky z pískoviště uchopila ta Nevýchova. Jestli to brali z toho pohledu půjčování všeho a vždy za každou cenu, vyrvávání z ruky apod. tak potom bych tu diskuzi na FB naprosto chápala, ale upřímně, mě se teda spíš vybavila ta maminka z mého příkladu, a nebyla zdaleka jediná taková, se kterou jsme se setkali. Já taky souhlasím s tím, že dítě má právo nepůjčovat, ale co tak vidím kolem sebe, tak děti, které si nepůjčují cizí hračky a hrají si jen s těmi svými, jsou spíš už ty starší, dejme tomu kolem pěti šesti let. U těch mladších, hlavně ve věku mého syna (tzn. ty cca 1-3 roky) je přirozená zvědavost a objevování, které samozřejmě zahrnuje i ty cizí hračky a osobně jsem snad neviděla za to letošní léto strávené na pískovišti malé dítě, které by nepřiběhlo a neprolustrovalo to tam skrz naskrz, copak tam je zajímavého. Proto mi přijde urdžitelnější systém „já okouknu tvoje, ty okoukneš moje“ s tím, že na rodičích je dohlížet, aby kolem toho nebyly bitky a pláč. Že někdo naučí dítě jeho práva, ale vykašle se na to mu vysvětlit, že i ostatní mají svá práva a hlavně dohlídnout na to, aby to dodržovalo, mi přijde dost na houby. Vždycky mě mohl trefit šlak, když jsem viděla maminku, jak přišla s dítětem, vypustila ho na písek a zaplula na hodinu do stanu s občerstvením. Já bych si v tom 8., 9. měsíci, co jsem byla, taky ráda sedla v tom vedru na limču a měla chvíli klid, ale místo toho jsem kromě svého dítěte usměrňovala i cizí děti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.11.15 15:59
@Adrasteia píše:
@Hoa Mai To s tím psem je dost dobrý, škoda, žes to neřekla. Já vím, jak jsou takový situace nepříjemný, musím vždycky sebrat síly, jsem od přírody taky takový moula a asertivitě se musím pořád učit. Ale kvůli svému synovi se snažím překonat.
No já taky, no. Někdy mi to nedá a ozvu se, ale taky se strašně nerada dohaduju, takže většinou si v duchu řeknu vlez mi na záda a mávnu nad tím rukou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
