Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ne, neměla jsem to tak, nicméně Ti chci říct, že co bylo, bylo. Čas nevrátíš, tak se v tom nebabrej a dívej se dopředu. A pokud bys měla pocit, že se tím užíráš nějak víc a nezvládáš to, tak se neboj vyhledat psychologickou pomoc. ![]()
Pochybuju, ze to miminko jakkoliv ovlivnilo. Důležitý je, jak se k němu chovas teď. ![]()
Tak to je úplně v pořádku. Já ze svého druhého těhotenství taky nebyla odvazana, přišlo neplánovaně a ve vyssim veku ale teď mám krásný veselý dítě, který určitě nijak nedostatkem lásky netrpí. ![]()
Bud v klidu, tak to ma i polovina holek, co deti planuji
dulezita je pritomnost a za tu mas jednicku ![]()
To, co bylo nezměníš, tak se tím už netrap. Jinak jsi to v tu dobu prostě neuměla. Důležité je to tady a teď a pokud se to snažíš dělat na 100%, tak ze sebe můžeš mít dobrý pocit a nepochybně jsi skvělá máma.
Souhlasím s holkama, hod to za hlavu, stejně to nezměníš
A nenech si minulostí kazit přítomnost a budoucnost! Svá těhotenství jsme prožívala různě, některá lépe a jiná hůř
Nikdy jsem nenašla paralelu mezi mými těhotenskými pocity a ne/vyrovnaností toho kterého dítěte! Důležité je, že ted malou miluješ a ona to cítí ![]()
Ja nebyla nikterak odvazana z zadneho tehotenstvi, a to byla vsechna planovana. Ze bych jedla diky nevolnostem pravidelne a zdrave - haha, s brichem jsem nekonverzovala a mam tri krasne milovane deti. Nedelala bych z toho kovbojku, hlavne, ze se laska dostavila. ![]()
Přesně takhle do puntíku to měla má kamarádka. Až uvažuji, jestli to nepíše náhodou ona sama. Taky má dcerku, cca 5 měsíců…
napíšu ti, co jsem řekla i jí…netrap se pro minulost, ta změnit nelze. Soustred se na přítomnost a budoucnost. Však už teď ji to vynahrazujes. Malá potřebuje hlavně tvou lásku, jsi maminka, a tou uz pro ni budeš celý život. Takže klid, malá žije, miluje tě, ty ji také, pro svůj klid se ji třeba omluv, ale víc už se v minulosti nehrabej.
Ahoj
potřebuju poradit asi…
takže mé těhotenství probíhalo strašně sobecky… jedla jsem nepravidelně a nezdravě, necvicila, občas i kouřila ale nepila ani nic takoveho, zas nejsem blázen, na miminko se vlastně vůbec netesila, spíš jsem měla strach ze i pytel odpadků by ji byl lepší mamou než já a k tomu děťátku, co ve mě rostlo měla jen negativní pocity. Světe div se, hned jak se narodila a já viděla jak na mě mžourá a pak se prisala na prso se vše okamžitě změnilo a já se šíleně a hluboce zamilovala a udelala bych pro ni cokoliv ale teď si vycitam jak špatná jsem vůči ní byla když byla v břiše
.. měla jste to některá podobně? Případně jak jste se úzkosti zbavili?
Mám dceru, teď už 5ti měsíční, miluju ji úplně nadevše ale…
Těhotenství bylo neplánované a přes prášky, nikdy jsem vlastně děti nechtěla a upřímně ani moc nechápala proč si lidi děti dělají