Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@zoy píše:
Já jsem tedy od matek jedináčků slyšela poměrně casto, že měly mít víc dětí. Ale jedná se o matky, které už jsou ve věku 60+ a jejich dítě není úplně podle jejich představ (nechce mít děti, nezajímá se o ně) nebo už není na živu. U více dětí je přeci jen větší pravděpodobnost, že se nějaké „povede“, ale rozhodně to není důvod k tomu mít více dětí.
ano tohle mi taky trochu zní jako fér argument, ale to si prostě člověk musí dopředu říct.
Když už bych měla v nějakém dalším životě jiné dítě, určitě bych volila alespoň šestiletý, ale spíš desetiletý věkový rozdíl. Tam to podle mých zkušeností funguje líp. I to první dítě si „užije“ maminku, netahají se o hračky, mají pozornost rodičů.
@PaniBovaryovaaa píše:
Ano, nemusí, ale dle mě je lehčí, když dítě nemáš a neploužíš se jen z práce do práce, počítáš korun a ten život prostě „jen nějak přežiješ“. Když se člověk nemá moc kam dostat (mezi lidi), tak je prostě osamocený, frustrovaný a tím spíš zabředne do nějakých trudných úvah. Když máš tolik aktivit, že nemáš čas přemýšlet na tím, proč jsem sakra neměla dítě, tak se to prostě překlepe líp, tot vše. O upřednostňování rodiny před kariérou nebyla řeč, sama jsem kariéru přerušila a dítě měla (respektive pořád mám).
z hlediska budování kariéry bezesporu, děti jsou limitem, zvlášt když je jich více. Ale je to otázka osobnostního vývoje a priorit.
Nemysím si tedy, že žena v domácnosti musí být nutně frustrovaná a podléhá trudnomyslnosti. Pokud není ambiciozní, frustrovalo by ji naopak obrovské pracovní nasazení ![]()
K poslední zvýrazněné větě…Je otázka, jaký názorový posun může nastat u ženy, která z nějakého důvodu musí kariéru přerušit (dlouhodobá nemoc, věk…). To už je na každém, jak se vypořádá s následky svého rozhodnutí, když mu život nastaví limit ![]()
Já jsem vždycky chtěla víc dětí, všechno kolem nich mi přišlo tak nějak přirozené a šlo to všechno samo, když nejsou doma, tak mě to ticho až děsí.
Před dětma jsme s manželem hodně cestovali, ale to i teď s dětmi, ale je to jiné.
Chtěli bysme ještě třetí a chtěla bych ho stihnout do 30, abysme, až děti odrostou, mohli s manželem zase sami cestovat a být prostě spolu a nebýt moc staří a unavení.
Proto moc nechápu, že si někdo pořídí třetí dítě po deseti letech, to už by se mi nechtělo a těším se na ten klid
ale pořád nějak cítím, že doma ještě nejsme komoletni ![]()
taky mám jedináčka. Po druhém netoužím a jediný, co mě trochu trápí je to, že mě to začne trápit v pětačtyřiceti, kdy už s tím nic neudělám.
ALe popravdě, teď mi stačí to, jak to je. Také sem vlastně lenivý sobeček…docela si užívám toho, že mladej už je celkem samostatná jednotka, dá se s ním mluvit jako s člověkem, užije se srandy kopec a přitom už nemusím řešit plíny, vztekací období nebo třeba řešit, jakou konzistenci má jeho stolice.
A jak psala @terien V dětství jsem se od sourozence naučila že bezcitnější vyhrává, že lhát se docela vyplatí a taky že co si zavčasu neurveš to nemáš. Tak to je velká pravda
Dneska už máme se ségrou dobrý vztahy, ale není pro mě (pocitově) rozdíl, jestli by šlo o sestru nebo o dobrou kamarádku.
Já jsem z hromady dětí (vlastní i nevlastní sourozenci) a protože naši neměli nikdy moc peněz, znamenalo to často nutnost se hodně uskromnit. (Třeba za vlastní pokoj bych bývala dala nevím co) Zase výhoda do života, že jo
Teď je ségra moje nejlepší kamarádka. Děti jsem chtěla vždycky dvě, i když první rok po narození prvního jsem o dalších nechtěla slyšet. Teď je druhému rok a díky opravdu vzácným chvilkám, kdy si spolu hrají a smějí, si říkám, že to stojí za to. I když samozřejmě mít jen to starší, už jsme mohli víc cestovat, nebyla bych zase doma, bylo by víc peněz, atd.
@Mar__tanka1983 píše:
taky mám jedináčka. Po druhém netoužím a jediný, co mě trochu trápí je to, že mě to začne trápit v pětačtyřiceti, kdy už s tím nic neudělám.
ALe popravdě, teď mi stačí to, jak to je. Také sem vlastně lenivý sobeček…docela si užívám toho, že mladej už je celkem samostatná jednotka, dá se s ním mluvit jako s člověkem, užije se srandy kopec a přitom už nemusím řešit plíny, vztekací období nebo třeba řešit, jakou konzistenci má jeho stolice.A jak psala @terien V dětství jsem se od sourozence naučila že bezcitnější vyhrává, že lhát se docela vyplatí a taky že co si zavčasu neurveš to nemáš. Tak to je velká pravda![]()
![]()
Dneska už máme se ségrou dobrý vztahy, ale není pro mě (pocitově) rozdíl, jestli by šlo o sestru nebo o dobrou kamarádku.
hlavně je to de facto přidělena kamarádka násilně od narození
A těžko říct, kdo lépe uspěje v kolektivu, jestli jedináček, který musí hledat podobné zájmy, charakter a na vztahu pracovat než ten s přiděleným kamarádem v podobě sourozence
A do dospělosti si taky nesu postižení v tom, že mě rodiče nutili mít rád někoho, kdo mě fyzicky napadá a nemáme se rádi, prostě se chyťte za ruce a hotovo… to není vůbec dobrý, vůbec ![]()
@Bábrdl píše:
Když už bych měla v nějakém dalším životě jiné dítě, určitě bych volila alespoň šestiletý, ale spíš desetiletý věkový rozdíl. Tam to podle mých zkušeností funguje líp. I to první dítě si „užije“ maminku, netahají se o hračky, mají pozornost rodičů.
za mě taky 5-10 let. V dospělosti se rozdíl ztratí a na obě děti je dost času.
My třeba s manželem nechtěli jedináčka i z toho důvodu, že nám někteří jedináčci, které jsme znali, přišli zaprvé jako chudáci, protože museli trávit v dětství hodně času mezi dospělými nebo i jako zoufalci v dospělosti, kteří si v životě neví moc rady - příkladem je jedna manželova bývalá spolužačka.
Navíc jsem to pozorovala i u tchána, který byl jedináček a tchýně, která vyrůstala jako jedináček - na nich mám zase odpozorované, že nikdy moc neuměli řešit konfliktní situace, báli se jich - tchán třeba neuměl lidem říkat NE a tchýně ve vypjatých situacích propadá panice, hroutí se z každé blbosti… Takže nás k tomu vedli i tyto racionální důvody… ![]()
@rébi píše:
My třeba s manželem nechtěli jedináčka i z toho důvodu, že nám někteří jedináčci, které jsme znali, přišli zaprvé jako chudáci, protože museli trávit v dětství hodně času mezi dospělými nebo i jako zoufalci v dospělosti, kteří si v životě neví moc rady - příkladem je jedna manželova bývalá spolužačka.Navíc jsem to pozorovala i u tchána, který byl jedináček a tchýně, která vyrůstala jako jedináček - na nich mám zase odpozorované, že nikdy moc neuměli řešit konfliktní situace, báli se jich - tchán třeba neuměl lidem říkat NE a tchýně ve vypjatých situacích propadá panice, hroutí se z každé blbosti… Takže nás k tomu vedli i tyto racionální důvody…
To ale není tím, že jsou jedinacci, ale povahou
Já taky neuměla říkat ne, nemám ráda konflikty nemám ráda do teď a mám sourozenců 4 ![]()
@rébi píše:
My třeba s manželem nechtěli jedináčka i z toho důvodu, že nám někteří jedináčci, které jsme znali, přišli zaprvé jako chudáci, protože museli trávit v dětství hodně času mezi dospělými nebo i jako zoufalci v dospělosti, kteří si v životě neví moc rady - příkladem je jedna manželova bývalá spolužačka.Navíc jsem to pozorovala i u tchána, který byl jedináček a tchýně, která vyrůstala jako jedináček - na nich mám zase odpozorované, že nikdy moc neuměli řešit konfliktní situace, báli se jich - tchán třeba neuměl lidem říkat NE a tchýně ve vypjatých situacích propadá panice, hroutí se z každé blbosti… Takže nás k tomu vedli i tyto racionální důvody…
no chápu nás, co to bereme podle sebe a chceme pro své děti něco lepšího. Ale soudit podle spolužačky, tchána… absolutně netušíte jeho vnitřní pocity, motivaci, okolnosti a jen to slepě přisuzujete jedináčkovství. Nic než výkřik do tmy. PS taky jsem hodně času trávila s dospělými, protože sem si se ségrou moc neměla o čem povídat, nebo jsme na sebe byly zrovna naštvané a kamarádi nebyli protože přece jedna mi byla přidělena a nebyl důvod organizovat společné akce s jinými rodiči, když máme jedna druhou a krásně si spolu vyhrajeme ![]()
@vejilka píše:
To ale není tím, že jsou jedinacci, ale povahouJá taky neuměla říkat ne, nemám ráda konflikty nemám ráda do teď a mám sourozenců 4
Možná je to i povahou, ale vidím u svých dětí ke kolika konfliktům mezi nimi dochází od nejrannějšího věku a společně se učíme je řešit. Samozřejmě je taky hodně důležité, jak do toho vstupují rodiče, jestli jsou spravedliví… ![]()
@rébi píše:
My třeba s manželem nechtěli jedináčka i z toho důvodu, že nám někteří jedináčci, které jsme znali, přišli zaprvé jako chudáci, protože museli trávit v dětství hodně času mezi dospělými nebo i jako zoufalci v dospělosti, kteří si v životě neví moc rady - příkladem je jedna manželova bývalá spolužačka.Navíc jsem to pozorovala i u tchána, který byl jedináček a tchýně, která vyrůstala jako jedináček - na nich mám zase odpozorované, že nikdy moc neuměli řešit konfliktní situace, báli se jich - tchán třeba neuměl lidem říkat NE a tchýně ve vypjatých situacích propadá panice, hroutí se z každé blbosti… Takže nás k tomu vedli i tyto racionální důvody…
To ale naprosto stupidně přisuzujete jedináčkovství. Ne že bych měla potřebu to obhajovat, ale kec typu - manželova spolužačka, tchyně je taková, protože jedináček (a ne povaha nebo výchova), to je prostě typické klišé. Já zas znám sourozence, kdy na jednoho sedí to, co na tu vaši spolužačku - zoufalec ve 40 u maminky, neví si rady s životem ani sebou, nikdy neměl vztah a vyvozuju z toho, že to je díky tomu, že má bráchu? ![]()
@rébi píše:
Možná je to i povahou, ale vidím u svých dětí ke kolika konfliktům mezi nimi dochází od nejrannějšího věku a společně se učíme je řešit. Samozřejmě je taky hodně důležité, jak do toho vstupují rodiče, jestli jsou spravedliví…
ano, já dávám velkou vinu v tomhle rodičům. Měli si občas vzít třeba jen jednu a užít si den s maminkou a jedna s tatínkem. Říkat, že nás mají rádi. Ale mě prostě přijde, že jsme vyrůstali jak dříví v lese. Dnes je doba jiná, rodiče používají i psychology, ale já se toho prostě bojím, že by mě to pak taky semlelo a nějak prostě chci zůstat jen u toho jednoho. Čistě na základě moji osobní zkušenosti z dětství.
@PaniBovaryovaaa píše:
Ano, nemusí, ale dle mě je lehčí, když dítě nemáš a neploužíš se jen z práce do práce, počítáš korun a ten život prostě „jen nějak přežiješ“. Když se člověk nemá moc kam dostat (mezi lidi), tak je prostě osamocený, frustrovaný a tím spíš zabředne do nějakých trudných úvah. Když máš tolik aktivit, že nemáš čas přemýšlet na tím, proč jsem sakra neměla dítě, tak se to prostě překlepe líp, tot vše. O upřednostňování rodiny před kariérou nebyla řeč, sama jsem kariéru přerušila a dítě měla (respektive pořád mám).
@PaniBovaryovaaa píše:
@Veru1987 přesně tak. V rodině mám velmi bohaté příbuzné, mají dvě dcery - jedna dostala k 15. narozkám kabelu od Hermese, druhá k 18 BMW, od mala měly narvaný pokoj hračkama, doma měly pštrosa i klokana, cokoliv řekly, dostaly, rozmazlené jsou až běda a to jsou dvě. Naproti tomu ségra je svobodná matka s jedním dítětem a to rozmazlené rozhodně není. Takže tohle paušalizování je leda trapné - což je možná koment spíš na Nikca Kad
Myslím, že to máš trochu pomíchané. Jednou paušalizuješ a pak to odsuzuješ
![]()