Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Bubla_Bučková píše:
no chápu nás, co to bereme podle sebe a chceme pro své děti něco lepšího. Ale soudit podle spolužačky, tchána… absolutně netušíte jeho vnitřní pocity, motivaci, okolnosti a jen to slepě přisuzujete jedináčkovství. Nic než výkřik do tmy. PS taky jsem hodně času trávila s dospělými, protože sem si se ségrou moc neměla o čem povídat, nebo jsme na sebe byly zrovna naštvané a kamarádi nebyli protože přece jedna mi byla přidělena a nebyl důvod organizovat společné akce s jinými rodiči, když máme jedna druhou a krásně si spolu vyhrajeme
Na vztazích mezi sourozenci hodně záleží, ale nevím, nakolik je to dané povahami těch sourozenců nebo přístupem rodičů.
Třeba moje dcera (9 let) začala letos vyhledávat víc společnost spolužáků, nebráním ji v tom, neříkám ji: „buď doma, hraj si s bratry.“
Co se týče těch jedináčků, které jsem kdy potkala - jsou to sice jen moje pocity a dedukce, nicméně natolik odstrašující, že tohle bych opravdu nechtěla… ![]()
Já jsem ze 4 dětí, nejstarší, mám 3 mladší bratry a vidím nejen plusy, ale i minusy velké rodiny. Větší rodina vyžaduje určité manažerské schopnosti, to bezesporu…
Příspěvek upraven 20.06.18 v 10:44
Ja pridam opacny pohled na vec. Mam dve a lituju, ze jsme nezustali u jednoho. Nechci se teda rouhat, to ne. Ale mladsi je mimino a to me nebavi. Navic nemam tolik casu na starsi - coz me mrzi. Jsem vztekla, protivna. Proste me to nenaplnilo.
Snad az povyrostou, tak budu spokojenejsi.
@AninaEli Pomíchané to máš ty - můj názor na něco není to samé, jako když uvede konkrétní případy lidí z okolí.
@Annabela11 píše:
@PaniBovaryovaaa Myslím že vzděláni nemá vliv na počet dětí…je to prostě o tom jak je ta žena nastavená…jsou ženy např Petra Janů která děti nikdy nechtěla.Nebo třeba Michaela Bakalová vzdělaná ženská a děti má 4.Ivanka Trumpová 3deti.. Známá je bezdětná nikdy o děti nestála .
Já neříkám, že vzdělání má vliv na počet dětí, ale že ženy, které si můžou díky vzdělání nebo penězům dovolit vyplnit život (nebo tu díru bez dětí) aktivitami (protože skoro ke všemu jsou potřeba finance) dokáží určitě pociťovat menší zklamání nebo nenaplněnost.
Myslím, že je to prostě o nastavení v rodině, o tom, co si generace předávají, co do sebe „naseješ“ v dětství a vnímáš to jako přirozené. Někdo žije hlavně rodinou a vztahy, jiný se chce realizovat, cestovat. My jsme velká rodina, všichni byli víceméně ze třech dětí (moji prarodiče, rodiče, já a sestřenky, bratranci), takže když se sejdeme u mojí babičky, tak je nás třeba 30 dospělých lidí + děti k tomu. Babička říká, že ji to všichni její vrstevníci závidí, že tam takto jezdíme, že se rodina často schází, povykládáme, zasměje se. I pro mě je rodina důležitá, ale ta doba se změnila a opravdu je víc možností realizace. Člověku se nechce „být skromný“ a mít víc dětí. Chce žít, cestovat, utrácet za blbiny, být trochu svobodný a ne jen řešit děcka, co bude k jídlu, kdy kde koho vyzvednout.
Takže proto my třeba máme jen dvě děti, chceme si udržet život, jak jsme zvyklý. A to asi nemáme žádné velké nároky „na život“, ale prostě aby byl čas jak na děti, tak na koníčky, přátele. A sama nevím, jestli jednoho dne nebudu toužit po třetím… Já velkým rodinám strašně fandím. Nemyslím si, že jde nutně o matky-kvočny, co by se jinak neprosadily třeba v práci. Fungující rodinu vnímám jako velkou výhodu, jako záchrannou síť, když se něco děje.
Kamarádka jedináček se cítí frustrovaná, že je na vše sama - že jednou bude sama pečovat o stárnoucí rodiče, že všechna jejich očekávání byla kladena na ni a jsou i dál. Teď má 30, nemá partnera a rodiče očekávají vnoučata.
U jedináčka vidím víc nevýhod než výhod, někdy si ale nevybereš a třeba to ani jinak nejde - takže bych nikoho za počet dětí nějak nesoudila, neřešila, ať si to každý udělá podle sebe. ![]()
@Anonymní píše:časem bude líp ano… ale do té doby taky může mít tvoje řvani a nervy dopad na děti nebo na manželství
Ja pridam opacny pohled na vec. Mam dve a lituju, ze jsme nezustali u jednoho. Nechci se teda rouhat, to ne. Ale mladsi je mimino a to me nebavi. Navic nemam tolik casu na starsi - coz me mrzi. Jsem vztekla, protivna. Proste me to nenaplnilo.Snad az povyrostou, tak budu spokojenejsi.
@Bubla_Bučková píše:
za mě taky 5-10 let. V dospělosti se rozdíl ztratí a na obě děti je dost času.
Cítím to naprosto stejně ![]()
@PaniBovaryovaaa píše:
To ale naprosto stupidně přisuzujete jedináčkovství. Ne že bych měla potřebu to obhajovat, ale kec typu - manželova spolužačka, tchyně je taková, protože jedináček (a ne povaha nebo výchova), to je prostě typické klišé. Já zas znám sourozence, kdy na jednoho sedí to, co na tu vaši spolužačku - zoufalec ve 40 u maminky, neví si rady s životem ani sebou, nikdy neměl vztah a vyvozuju z toho, že to je díky tomu, že má bráchu?
Jako jo, výchova určitě hraje dost podstatnou roli, jenomže ta výchova je částečně daná i tím, jestli vychováváš jedno dítě - všechno mu můžeš v klidu rozumně a s rozmyslem vysvětlit nebo víc dětí najednou - musíš řešit danou situaci operativně, v běhu, pod tlakem, musíš jednat spontánně, víc improvizovat… ![]()
@PaniBovaryovaaa píše:
@AninaEli Pomíchané to máš ty - můj názor na něco není to samé, jako když uvede konkrétní případy lidí z okolí.
Ale já mluvím o paušalizování, jednou paušalizování odsuzuješ a pak sama paušalizuješ. Protože tvoje tvrzení, že když někdo nemá skvělou práci, že nutně nemůže žít plnohodnotný život je paušalizování. ![]()
@katuska1984 píše:
@pe-terka kolik je hodne?jsem zvedavaja mam píše: Více
omlouvám se, já přesné počty svých dětí neprozrazuju
. Kvůli zachování jakés takés anonymity.
Je to na škále mezi 5 - 10
![]()
@Bubla_Bučková píše:
A do dospělosti si taky nesu postižení v tom, že mě rodiče nutili mít rád někoho, kdo mě fyzicky napadá a nemáme se rádi, prostě se chyťte za ruce a hotovo… to není vůbec dobrý, vůbec
Přesně.
Ze soužití se sourozencem jsem si odnesla do života vědomí, že neexistuje spravedlnost, že ti může někdo ubližovat a rodiče ti nepomůžou a jen řeknou, že se „nemáte hádat“ a „nebudou vám dělat soudce“.
Ses sestrou jsme se nenáviděly, kolem dvaceti jsme spolu prakticky nemluvily (potřebovaly jsme pár let oddech), ale teď jsme kamarádky ![]()
K tomu, že jedináčci jsou sobečtí.
Podle mě jsou zase sourozenci extrémně soustředění na to, aby bylo dělení zdrojů „spravedlivé“. Jedináček se často rozdělí, ale dítě z větší rodiny hlídá, aby „někdo neměl víc“.
Neplatí to univerzálně, ale často ano.
@PaniBovaryovaaa píše:
Já neříkám, že vzdělání má vliv na počet dětí, ale že ženy, které si můžou díky vzdělání nebo penězům dovolit vyplnit život (nebo tu díru bez dětí) aktivitami (protože skoro ke všemu jsou potřeba finance) dokáží určitě pociťovat menší zklamání nebo nenaplněnost.
s tím plošně nelze souhlasit. Každý má jiné priority.
@AninaEli píše:
Ale já mluvím o paušalizování, jednou paušalizování odsuzuješ a pak sama paušalizuješ. Protože tvoje tvrzení, že když někdo nemá skvělou práci, že nutně nemůže žít plnohodnotný život je paušalizování.
PaníBovaryová očividně používá dvojí metr na sebe a svoje oponenty. U ní je určitě lepší, že nechce víc než 1 dítě… ![]()