Malej závislák

@Zástavanda píše:
Ahoj obnovuji, protože už toho mám fakt dost ono je to pořád stejné
Co jsme vypozorovala, lidí se nebojí, naši přítomnost striktně nevyžaduje, klidně si hraje sám v pokojíčku na hřišti se vzdálí, v herně si mě téměř nevšímá. Cizí lidi okolo mu nevadí, ale sáhnout na sebe prostě nenechá a hlídání probíhá stejně řve celou dobu co jsme pryč (od září jeden dvouhodinovej doktor).
Kromě toho, že mi z toho trošku začíná hrabat, tak nemám prostě šanci řešit svůj zdravotní stav. Píšete mi tu, že se střídáte s partnerem, partner má jen ranní směny takže pokaždé si musí vzít volno, nebo propustku jako doprovod. Jenže já mám RS a doktory mám třeba každý týden. Teď jsem měla jít na inhalační terapii (přechozenej zánět průdušek) a prostě jsem musela odmítnout, partner si nemůže dovolit být 14 dní doma. Kapačky na ataku mi dávaj domů a já je piju… musela jsem včera zrušit dva doktory protože partnera z práce nemohli uvolnit. A přitom by všechno šlo vyřešit babičkou
Já ho prostě potřebuji naučit být s někým jiným.
Tak prosím rady jak ho postupně zvykat, napadla mě třeba sukromá školka na jedno dopoledne týdně, že by se otrkal, nebo fakt nevím

Nemáte to vůbec jednoduché a sám si nejsem jist, jestli trocha teorie Vám bude k užitku. Vaši situaci by bylo lepší probrat v reálu než tady na internetu, protože by to bylo o hodně otázkách (např. jak to nemáte s babičkou, apod.).
Přesto se tady trochu rozepíšu, jak tohle období dítěte vnímají odborníci. Dítě holt v prvním až druhém roce života potřebuje mít matku co nejblíže a ta by mu měla poskytovat maximální zázemí a pocit bezpečí a jistoty (což může znamenat dlouhou řadu různých situací a reakcí). A roční dítě si už uvědomuje rozdíl mezi matkou a ostatními lidmi a i když to nevypadá, matku stále potřebuje mít blízko u sebe. V opačném případě dochází k separační úzkosti. Pocit jistoty a bezpečí je důležitý pro další zdravý rozvoj osobnosti. V tomto období je důležité neustále vnímat potřeby dítěte a adekvátně na ně reagovat.
Mohli bychom společně pátrat po příčinách stresového chování ve chvíli, kdy na něj sahá cizí člověk. Možná došlo někdy dříve (v prvních šesti měsích života) k situaci, kdy syn nemohl být s Vámi - bylo mu v tom zabráněno, byl někam odnesen, a prožíval stres a není úplně důležité, jestli se ten stres projevoval křikem nebo nějak jinak nebo nijak. To dítě si to v sobě nese a je možné, že syn je teď na Vaši nedostupnost nadmíru citlivý.
Vzhledem k tomu, že je synovi jeden rok, nelze hovořit o školce ale o jeslích, a to v žádném případě nedoporučuji. Mysím, že sama cítíte, že i krátkodobou úzkost z cizích lidí těžko vyřešíte dlouhodobým pobytem s cizími lidmi v cizím prostředí… A já k tomu dodávám, dopřejte mu maximum bezpečí a své blízkosti. Jsem si vědom toho, že Váš zdravotní stav to výrazně komplikuje, a nevím, co všechno obnáší Vaše každodenní návštěvy lékařů a jak to momentálěn děláte…