Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Byla jsem na pohřbu otce v 11 ti.
Tchyně v 15 ti mi přijde zbytečná řešit.
Nejvíc člověka zasáhnou odchody těch opravdu nejbližších, ale je potřeba si pohřbem projít, najít ten konec. Tak to ber.
Vzala bych ji. Mě rodiče nevzali na pohřeb pradědy když mi bylo 14 a dodnes mě to strašně mrzí. Vzhledem k tomu, že praděda byl ze Slovenska jsem ho taky nevídala tak často, ale prostě byl to člen rodiny..
Taky bych ji vzala, já absolvovala prvni pohřeb (dědečka) v 8 letech, a dala jsem to.
Přiznávám se, že by mě ani nenapadlo nebrat 15letou na pohřeb, že by nezvládla, sama jsem byla na pohřbu dědečka v 6, pohřeb babičky v 8 a stejně tak dědečka sestřenice, smrt a pohřeb patří k životu, tak proč ztoho dělat nějaké tabu.
Vzala bych jí. Já byla na pohřbu poprvé v 6 a podruhé v 10 letech. Žádný následky nemám
navíc je jí 15 tam není co řešit to už je skoro dospělá holka ![]()
Já byla na prvním pohřbu v 9 letech. Pohřeb se mnou nic neudělal, fakt, že mi zemřel dědeček ano. Naši mi vysvětlili, že se s ním půjdeme rozloučit. Dokonce jsme šli se sourozenci první za rakví. Byla jsem smutná, ale byla jsem ráda, že jsem se s ním rozloučila.
Asi bych jí nevzala
pokud by se jednalo o její rodinu, tak ano, ale tohle není pokrevní nevidím důvod, ale pokud ona chce ![]()
Proč by to v 15 nezvládla? Pokud tedy není nějak labilní… Já jsem první pohřeb zažila v necelých 5 letech na Slovensku, kdy tělo strýce táty leželo v černém obleku na posteli, pak byl funus v kostele a ještě na hřbitově. Strýce jsem sice neznala, ale bylo to poučné a následky to na mně nezanechalo. Druhý pohřeb jsem zažila v 6 letech, to byl můj jediný děda, pak v 11 babička a nějaké mezi tím. Viděla jsem i otevřené rakve a trauma jsem neměla. Přijde mi, že smrt je přirozená součást života a v 15 bych řešila už jen to zda tam chce jít…
Určitě vzala, když sama chce. Já byla na prvním pohřbu taky v patnácti, své vlastní babičky a přišlo mi to normální. V 15ti už je na tohle dost velká.
Myslim si, ze urcite by mela jit. Nase pritomnost na pohrbu neni vlastne vubec dulezita pro ty mrtve, jako pro ty zive - truchlici - pro ty tam jdeme, abychom je podporili, sdileli nelehkou situaci, pomohli -prave jako jeji sestra.
Pokud chce jit, nebranila bych ji. Jednou by ji to stejne cekalo a tim, ze to neni az tak blizka osoba bude to pro ni snazsi. Ja byla v cca podobnem veku na prvnim pohrbu vzdalenejsi pribuzne zvladla jsem to dobre.