Manipulace dětí otcem

@Anonymní píše:
Anonymní…
Tedy krátce: jestli ti doopravdy jde o to, aby ses ty a děti měli dobře, tak přestaň řešit, co kdo dělá blbě a jaký je strašný a jak někoho jiného naočkovat, aby to viděl stejně. Začni řešit, co můžeš udělat ty se sebou, aby se k tobě takto ten člověk nechoval. A to bude zároveň to nejlepší, co můžeš udělat pro sebe a děti a i jedna z nejlepších dovedností, co jim můžeš předat do života.
Trochu asi neplati pro vsechny pripady…
Co muzu delat sama se sebou aby se ke mne ten clovek takhle nechoval???
Mlcet a pristoupit na jeho pravidla…
Za tech 10 let jsem zjistila ze on jinou taktiku neuznava a ver ze jsem toho vyzkousela dost.
Sama sebe si vazim a nechci sebou nechat orat.
Bohuzel byla jsem mlada, zamilovana a hloupa. Ted uz je pozde to zpetne resit, ale nechci aby to odnasely deti a s nim neni rec a ver ze jsem se sakra snazila

Já ti věřím, protože to znám. Jako dítě i jako dospělá ve vlastním vztahu.

Říkáš, co můžeš udělat, ale rovnou si odpovídáš, že nic. I když ti jak já, tak Ou dáváme konkrétní příklady. Ono to bez změny tvého pohledu nepůjde, víš? Protože dokud budeš dělat to, co do teď, tak bude i výsledek stejný.
A upřímně mi moc nedává logiku, jak tím, že komunikačnímu partnerovi na vše přistoupíš a odkýveš, dáváš signál, že ty to takto nechceš a potřebuješ to jinak a chceš teď řešit, jak to uděláte, aby on měl svoje a ty svoje. Tím, že u toho verbálně vyjadřuješ nelibost? Asi tě nepřekvapí, že to to okolí už prostě bere tak, že to je tvůj styl komunikace. Že komunikuješ tak, že „remcáš“.

Možná ti pomůže tohle pošťouchnutí. Víš, co z tvého povídání hrozně cítím? Tvoji snahu řešit, vymyslet to tak, aby teda všichni měli všechno a to i za cenu toho, že ty se obětuješ. Hlavně ať už je klid. Ale ono to nefunguje, co? A víš, co mi tam chybí? Pochopení pro toho ex a pro vaše děti. Že on se s tebou asi rozvést nechtěl a ony tuplem. A že to teď má těžký. Neříkám, že na to má právo se ti za to mstít. Ale ať se ti to líbí nebo ne, tak on se teď tak cítí a na to právo má. A můžeš se na to buď koukat jak že on je ten špatný a ty ta dobrá, ale to tě nikam neposune a problém nevyřeší. Nebo se na to můžeš koukat tak, že on je lidská bytost a nějak trpí. A neumí si prostě teď jinak pomoc, než že kope kolem sebe. A ty to zatím taky neumíš mu s tím pomoct a asi ani nechceš, protože to bereš tak, že ti ubližuje a nejraději bys ho už nikdy neviděla. Ale už jenom proto, že spolu máte děti, bys měla být schopná se dostat do toho stavu, že na to budeš koukat s pochopením, že to tak má. Ale stále s tím, že ty máš svoje potřeby. A to ti hned změní reakce. Už to nebude „já ti pořád ustupuju a když já něco chci, tak to nejde“, ale „ty jo, vidím, že byste fakt potřebovali těch pár dnů navíc, protože chcete xyz. Ale mně se to teď fakt nehodí, protože už jsem se hrozně těšila na abc. Jak to uděláme, napadá vás něco?“. Cítíš v tom ten rozdíl? Už to není prošení, dohadování, vysvětlování, ale domluva, kde všechny strany včetně dětí můžou říct svoje potřeby? Krásně čistá hra já potřebuju-ty potřebuješ-jak to uděláme, abychom byli všichni spokojení.

Snažíš se vymyslet všechno pro všechny a postarat se jim o jejich pohodu. Proč? O to nikdo nestojí a vždy to skončí tím, že budou chtít ještě víc. Ne proto, že jsou zlí a zneužívají tvé dobroty. Ale proto, že jednoduše neví, jak s tebou jinak. A mimo jiné to učí tvoje děti, že je správné se pro ostatní obětovat. Aby byli spokojeni. Aby byl klid.

Když se na to podíváš takto, tak je tento přístup to, co chceš, aby se od tebe tvoje děti naučily? Protože děti se učí to, co vidí, ne to, co jim řekneš. Takže můžeš horem dolem povídat o tom, jak když něco potřebují, tak to mají komunikovat (ne ve smyslu říct a čekat, kdo se o to postará, ale domluvit se s přihlédnutím k tomu, co chce okolí), ale když ty s ex se budete bavit ve stylu „já chci tohle a ty to musíš udělat, jinak si zlý“, tak se to naučí přesně tak.

Třeba tenhle úhel pro tebe bude dobrou motivací se nad tou svou komunikací zkusit zamyslet a znovu opakuji, že mám osobní zkušenost, že se na to to okolí chytí.

Opakovaně zmiňuješ, že ty nemůžeš komunikovat jinak, konstruktivně, protože ex jinou komunikaci neuznává. Napadlo tě třeba, že tohle se dá otočit? A že to může být i tak, že ex nebude moci NEkomunikovat věcně a konstruktivně, protože ty jinou komunikaci nebudeš uznávat? A budeš v tom plná pochopení, že je to pro něj třeba těžký tak najednou jinak komunikovat, ale pevná?
Jo, jde to ale pro ty z nás, které to doma nenaučili, je to v dospělosti, kdy už máme ty návyky zajeté, trochu těžší se k tomu dostat. Ale odměna je krásná 

Jestli nechceš dávat žádné peníze, tak zrovna komunikace a hranice jsou témata hned prvního a druhého týdne kurzu www.nevychova.cz a když se ti to nebude líbit a bude ti připadat, že je to k ničemu, tak mají garancí vrácení peněz do 14 dnů. Mají i články na blogu a minikurz zcela zadarmo.

Nicméně jestli chceš zůstat v tom přesvědčení, že nic nejde dělat a zkoušet dokola „nic navíc nepovolit“ vs „jít ve všem na ruku“ a všechno mezi tím a mít stále ten stejný výsledek s ex a vztahy s dětmi plné nepochopení, jak píšeš teď, tak i to je cesta. Možná to teď máš tak, že jinou teď pro sebe nevidíš. To je v pohodě. Třeba za nějaký čas dojdeš na to, že bys to „něco jiného“ chtěla zkusit a už budeš mít tu motivaci pro tu změnu. Není nikdy pozdě na to začít pracovat na tom, abychom byli v životě spokojení, a měnit ty věci, ve kterých nejsme.

A tvoje diskuze třeba v mezičase pomůže jiné mamince, která je v obdobné situaci 

Příspěvek upraven 08.02.21 v 00:31

@poučená píše:
To jsou takové pěkné teorie. Chudák žena, mužem manipulovaná. Teď bude poučovaná, „že bude rodičem nadosmrti…“. Jděte tyto chytrosti říci tomu jejímu.

Žila jsem s manipulantem. Ve vztahu s manipulantem nejde být asertivní, on nastavuje svá vlastní pravidla, on určuje pravidla hry. Já se nerozvedla. Jeden z těch důvodů byl, že kdybych se rozvedla a logicky by se děti se svým otcem normálně stýkaly, tak že by mne u dětí pomluvil tak, že by si ode mne pes kůrku nevzal.

To, co ženě v této vztahově obtížné a svým způsobem neřešitelné situaci pomůže je, že absolvuje kurz fyzické sebeobrany, bojové umění. V mozku se jí pak určitá vnitřní nastavení změní tak, že je schopna manipulantovi čelit. Mně se vnitřní nastavení v mozku změnila působením léčivé energie na dálku. Ale též mi připadá, že když jsou soudem nastavena jasná pravidla, tak že stačí ženě, aby muže odkázala na ně a nemusí s ním diskutovat a podřizovat se mu. A co se týče pomluv, jak je u dětí pomlouvaná, tak že se má rozhodnout, že je neslyší, a tím je zignoruje a jede v rodině svá pravidla.
Na to, aby se chodila léčit k psychologovi a na psychoterapie, mi to připadá pro ni ponižující, i když by jí to pomohlo. Muž a děti pak si o ní budou myslet, že to ona je divná, nemocná, zatímco na léčení komunikace by měl chodit především manipulant. Jenže ten si o sobě nikdy nepřestane myslet, že on psychoterapii nepotřebuje.
Co mediátorů se týká, tak z vyprávění postižených žen, právě i ti mediátoři jsou zmanipulováni manipulantem a tlačí na ženu, aby přistoupila na to, proti čemu se brání. Manipulanti, a to je o nich známo, jsou milí a velmi charismatičtí, když jde o lidi zvnějšku. Kdo nezažil život s manipulantem, tak neví, že se mu žena ubránit nemůže. Protože se spolu takto našli. On by si ženu, která by se mu uměla ubránit, nenašel. Našel si ženu hodnou, hodnou, hodnou. A možná, že většina lidí ani vůbec neví, co je to hodná žena.

Příspěvek upraven 07.02.21 v 22:45

Promiňte, ale vy jste asi nikdy u terapeuta nebo psychologa nebyla, že? Takto to opravdu nefunguje, že je to „ponižující“. Ani to není „léčení“. Je to jako povídání si s kamarádkou, která je ale nezaintetesovaná, nikomu nenadržuje a její hlavní motivací je co nejrychleji docílit toho, abyste byli v životě spokojení. A narozdíl od té kamarádky strávila roky studiem lidské povahy a už jen z toho, kolik maminek se tu za takovou chvilku ozvalo, by mělo být zřejmé, že lidé se chovají hodně obdobně. Takže i řešení jsou velmi obdobná 

Nebo snad je ponižující, když si autorka stěžuje a hledá rady tady na internetu? Asi ne, že Neví, jak dál, a když ve svém okolí nenachází řešení, dělá to nejlepší, co může - rozšiřuje oblast hledání řešení.

Nemluvě o tom, že o návštěvě psychologa neví nikdo, komu o ní neřeknete. A fungují i přes telefon nebo třeba videohovor, takže ani není třeba nikam chodit. Jsou vázáni zákonem, že nesmí poskytovat informace nikomu dalšímu. Jedinou výjimkou je páchání trestného činu, které dle stejného zákona musí hlásit na Policii ČR.

@Anonymní píše:
Já ti věřím, protože to znám. Jako dítě i jako dospělá ve vlastním vztahu.

Říkáš, co můžeš udělat, ale rovnou si odpovídáš, že nic. I když ti jak já, tak Ou dáváme konkrétní příklady. Ono to bez změny tvého pohledu nepůjde, víš? Protože dokud budeš dělat to, co do teď, tak bude i výsledek stejný.
A upřímně mi moc nedává logiku, jak tím, že komunikačnímu partnerovi na vše přistoupíš a odkýveš, dáváš signál, že ty to takto nechceš a potřebuješ to jinak a chceš teď řešit, jak to uděláte, aby on měl svoje a ty svoje. Tím, že u toho verbálně vyjadřuješ nelibost? Asi tě nepřekvapí, že to to okolí už prostě bere tak, že to je tvůj styl komunikace. Že „remcáš“.

Možná ti pomůže tohle pošťouchnutí. Víš, co z tvého povídání hrozně cítím? Tvoji snahu řešit, vymyslet to tak, aby teda všichni měli všechno a to i za cenu toho, že ty se obětuješ. Hlavně ať už je klid. Ale ono to nefunguje, co? A víš, co mi tam chybí? Pochopení pro toho ex a prý ty děti. Že on se s tebou asi rozvést nechtěl. A že to teď má těžký. Neříkám, že na to má právo se ti za to mstít. Ale ať se ti to líbí nebo ne, tak on se teď tak cítí a na to právo má. A můžeš se na to buď koukat jak že on je ten špatný a ty ta dobrá, ale to tě nikam neposune a problém nevyřeší. Nebo se na to můžeš koukat tak, že on je lidská bytost a nějak trpí. A neumí si prostě teď jinak pomoc, než že kope kolem sebe. A ty to zatím taky neumíš mu s tím pomoct a asi ani nechceš, protože to bereš tak, že ti ubližuje a nejraději bys ho už nikdy neviděla. Ale už jenom proto, že spolu máte děti, bys měla být schopná se dostat do toho stavu, že na to budeš koukat s pochopením, že to tak má. Ale stále s tím, že ty máš svoje potřeby. A to ti hned změní reakce. Už to nebude „já ti pořád ustupuju a když já něco chci, tak to nejde“, ale „ty jo, vidím, že byste fakt potřebovali těch pár dnů navíc, protože chcete xyz. Ale mně se to teď fakt nehodí, protože už jsem se hrozně těšila na abc. Jak to uděláme, napadá vás něco?“. Cítíš v tom ten rozdíl? Už to není prošení, dohadování, vysvětlování, ale domluva, kde všechny strany včetně dětí můžou říct svoje potřeby? Krásně čistá hra já potřebuju-ty potřebuješ-jak to uděláme, abychom byli všichni spokojení.

Snažíš se vymyslet všechno pro všechny a postarat se jim o jejich pohodu. Proč? O to nikdo nestojí a vždy to skončí tím, že budou chtít ještě víc. Ne proto, že jsou zlí a zneužívají tvé dobroty. Ale proto, že jednoduše neví, jak s tebou jinak. A mimo jiné to učí tvoje děti, že je správné se pro ostatní obětovat. Aby byli spokojeni. Aby byl klid.

Když se na to podíváš takto, tak je tento přístup to, co chceš, aby se od tebe tvoje děti naučily? Protože děti se učí to, co vidí, ne to, co jim řekneš. Takže můžeš horem dolem povídat o tom, jak když něco potřebují, tak to mají komunikovat (ne ve smyslu říct a čekat, kdo se o to postará, ale domluvit se s přihlédnutím k tomu, co chce okolí), ale když ty s ex se budete bavit ve stylu „já chci tohle a ty to musíš udělat, jinak si zlý“, tak se to naučí přesně tak.

Třeba tenhle úhel pro tebe bude dobrou motivací se nad tou svou komunikací zkusit zamyslet a znovu opakuji, že mám osobní zkušenost, že se na to to okolí chytí.

Opakovaně zmiňuješ, že ty nemůžeš komunikovat jinak, konstruktivně, protože ex jinou komunikaci neuznává. Napadlo tě třeba, že tohle se dá otočit? A že to může být i tak, že ex nebude moci NEkomunikovat věcně a konstruktivně, protože ty jinou komunikaci nebudeš uznávat? A budeš v tom plná pochopení, že je to pro něj třeba těžký tak najednou jinak komunikovat, ale pevná?
Jo, jde to ale pro ty z nás, které to doma nenaučili, je to v dospělosti, kdy už máme ty návyky zajeté, trochu těžší se k tomu dostat. Ale odměna je krásná 

Jestli nechceš dávat žádné peníze, tak zrovna komunikace a hranice jsou témata hned prvního a druhého týdne kurzu www.nevychova.cz a když se ti to nebude líbit a bude ti připadat, že je to k ničemu, tak mají garancí vrácení peněz do 14 dnů. Mají i články na blogu a minikurz zcela zadarmo.

Nicméně jestli chceš zůstat v tom přesvědčení, že nic nejde dělat a zkoušet dokola „nic navíc nepovolit“ vs „jít ve všem na ruku“ a všechno mezi tím a mít stále ten stejný výsledek s ex a vztahy s dětmi plné nepochopení, jak píšeš teď, tak i to je cesta. Možná to teď máš tak, že jinou teď pro sebe nevidíš. To je v pohodě. Třeba za nějaký čas dojdeš na to, že bys to „něco jiného“ chtěla zkusit a už budeš mít tu motivaci pro tu změnu. Není nikdy pozdě na to začít pracovat na tom, abychom byli v životě spokojení, a měnit ty věci, ve kterých nejsme.

A tvoje diskuze třeba v mezičase pomůže jiné mamince, která je v obdobné situaci

Mně tento text připadá dost agresivní, vyčítavý a ne spravedlivý. Možná že je vaší projekcí na to, co jste sama zažila jako dítě.

Kdo je oběť v příběhu zakladatelky? Ona, která, jak já to vnímám, se snaží vyhovět, aby její rodinní příslušníci, včetně ex, byli spokojeni? Ono to není pouze o tom, že ustupuje, je tam od ní právě i ta dobrá vůle. A jak je to možné, že když se snaží o jejich všech pohodu, „že o to nikdo nestojí“, jak píšete?

Určitě je dobré, využít možnosti různých kurzů, aby se člověk porozhlédl po jiných úhlech pohledů. Ale rovnou zde převracet pohled zakladatelky, že její pohled je ten, který jejímu ex brání, aby s ní rovně komunikoval, to mi přijde nefér.

Dívat se na situace z různých úhlů, to je cesta vzhůru, respektive člověk napřed musí na té rozhledně už být, svým vědomím, aby se mohl svobodně do krajiny svého života rozhlížet. Tam nejde člověka nacpat vyčítavým obviňováním.

Doporučuji, nejprve si zpracovat své vlastní trauma z dětství. Zakladatelka opravdu není vaší matkou, a tudíž její pohledy na situaci podobnou s kdysi vaší situací, nejsou pohledy vaší matky, ani vaše.

Je mi líto zakladatelky, když se tady kdokoli do ní obouvá. Až přestanete mít potřebu být anonymní, tak se do ní obouvat už určitě nebudete mít potřebu. Protože budete uvnitř sebe již srovnaná, soucitem. Soucitem ke všem lidem, tedy i k vašim oběma rodičům, a tedy i k zakladatelce této diskuze. Přeji vám všechno dobré 

@poučená píše:
Mně tento text připadá dost agresivní, vyčítavý a ne spravedlivý. Možná že je vaší projekcí na to, co jste sama zažila jako dítě.

Kdo je oběť v příběhu zakladatelky? Ona, která, jak já to vnímám, se snaží vyhovět, aby její rodinní příslušníci, včetně ex, byli spokojeni? Ono to není pouze o tom, že ustupuje, je tam od ní právě i ta dobrá vůle. A jak je to možné, že když se snaží o jejich všech pohodu, „že o to nikdo nestojí“, jak píšete?

Určitě je dobré, využít možnosti různých kurzů, aby se člověk porozhlédl po jiných úhlech pohledů. Ale rovnou zde převracet pohled zakladatelky, že její pohled je ten, který jejímu ex brání, aby s ní rovně komunikoval, to mi přijde nefér.

Dívat se na situace z různých úhlů, to je cesta vzhůru, respektive člověk napřed musí na té rozhledně už být, svým vědomím, aby se mohl svobodně do krajiny svého života rozhlížet. Tam nejde člověka nacpat vyčítavým obviňováním.

Doporučuji, nejprve si zpracovat své vlastní trauma z dětství. Zakladatelka opravdu není vaší matkou, a tudíž její pohledy na situaci podobnou s kdysi vaší situací, nejsou pohledy vaší matky, ani vaše.

Je mi líto zakladatelky, když se tady kdokoli do ní obouvá. Až přestanete mít potřebu být anonymní, tak se do ní obouvat už určitě nebudete mít potřebu. Protože budete uvnitř sebe již srovnaná, soucitem. Soucitem ke všem lidem, tedy i k vašim oběma rodičům, a tedy i k zakladatelce této diskuze. Přeji vám všechno dobré

Promiňte, ale kde v mém textu je obouvání? Že autorce nepíši, jak je její exmanžel zlý a ona je jeho oběť? Nepíši to, protože tématem diskuze je „co lze dělat“, ne „prosím politujte mě“. I takové diskuze zde jsou, kde člověk nechce radu, ale potřebuje možnost se vyplakat a tam by se to, co jsem psala nehodilo. To ale není tento případ.

Autorka přichází s tím, že je v situaci, kdy si neví rady a vše, co zkouší (být pevná a nedovolit i vše dovolit) je neúspěšné. Proč by jí tedy kdokoliv měl radit, aby v tom pokračovala a měla stejný výsledek?

Víte, já si nemyslím, že autorka je oběť. Já myslím, že je to člověk, který ví, že není v nějaké situaci spokojený a chce a má vůli s tím něco dělat. Jen teď neví co. A na tom není vůbec nic špatného. Kdybychom všichni věděli všechno, tak by to byl hodně nudný svět Stejně tak soucit pro mě není pozitivní emoce, která tomu druhému člověku (nebo i sobě samému) pomůže. Tak vnímám „pochopení“. Pochopení toho, že já, autorka, moji rodiče a všichni ostatní to nějak máme a vždy děláme to, co nejlepšího v tu chvíli umíme. A že to občas vyjde lépe a občas hůře, ale na tom není nic špatného. Důležité je příště jít a zkusit to jinak.
Možná proto si já a vy nerozumíme a můj text vnímáte jako útočný?

Abych nepsala slohy, tak budu reagovat jen na jeden vás komentář k tomu, co jsem psala. Že převracím pohled zakladatelky a její exmanžel s ní nemůže komunikovat jinak. To ale není to, co jsem ve svých příspěvcích říkala. Já psala napadlo tě, že tohle se dá i otočit a využít? Tedy že když svět umí fungovat tak, že někdo ovlivňuje tebe, tak i ty můžeš být tím člověkem, který ovlivní toho druhého. A na tom přeci není nic, co by autorku nějak uráželo.

Ano, uznávám, že jsem mohla být klidnější a více nad věcí v otázce komunikace s dětmi a zatahování jich do sporů s exmanželem. To pro mě je citlivé téma vzhledem k tomu, že si důsledky takového jednání nemusím představovat. Proto mi těch dětí bylo velmi líto a neudržela jsem emoce na uzdě.
Autorko: omlouvám se, tato část byla mimo mísu a nebyla ti nápomocná.

Děkuji vám za přání všeho dobrého a že i když nemáme stejný názor, bavíme se věcně.

Nerozumím ale vaší poznámce „až přestanu mít potřebu anonymity“. Při registraci jsem četla pravidla anonymity a tam je psáno, že pokud chci sdílet své soukromé informace o rodině, zdravotním stavu apod, mohu využít anonymitu. A já soukromé informace, které jsem zde psala o sobě a své rodině s nikým online ani v reálu nesdílím a nepřeji si to. Psala jsem je v dobré víře, že budou pro autorku moje názory užitečné, když bude vědět, že jí píše člověk, který obdobnou situaci prožil. A to není možné sdělit bez toho, abych ty informace napsala. Kdybych příspěvky, kde konkrétně nepíšu o své rodině, následně psala bez anonymity, tak její použití zcela ztrácí smysl, protože by každý pochopil podle stylu vyjadřování, že jsem je psala já.

@markytka3 píše:
nebudu psat ze sve zkusenosti, ale ma kamoska, mela se svymi detmi neco obdobneho, ac ji to trhalo srdce, obratila situaci, svym detem rekla OK, kdyz tata ja takovy a ja onaka, muzete zit s nim a deti sly k tatkovi… do 3 mesicu chtely obe zpatky… deti teda byly vetsi 10 a 12 let… vysledkem: dnes uz nic takoveho resit nemusi… ale chce to mit ty kule k takovemu kroku a byt si jista v kramflecich, ze otec je takova luza, jak tu popisujes…

Kdyby nebyla mezi nami takova vzdalenost a nebylo treba detem menit skoly tak uz jsem to davno udelala.

Ja teda netvrdim ze on je takova luza, k detem se chova hezky a ma je rad. Verim ze by se i postaral. Jen proste mne msti prez deti

Jen pro vysvetleni par faktu kdy anonymni radila jak detem dat moznost volby a pod, ze exmanzel se nemuze prenest prez rozvod a ze to muze komunikace mezi nami a pod… seminar o nevychove a psycholog…
Kdyz dam detem moznost volby, jejich volba je jasna, proste tata je chudak, nema penize a pod… navic jen proto, ze on jim narychlo vymysli jiny plan jen aby chteli byt u nej i kdyz vi, ze ja uz s nimi neco mam, nejdriv to prezentuje detem aniz by se zeptal mne prostor pro debatu moc nema.
Odesel od nas on takze rozvod byl z jeho strany, jen nemuze rozdychat ze jemu vztah s milenkou nevysel a ja uz ho pak nevzala zpet. Ze jsem ted spokojena a mam se ekonomicky vcelku dobre (to, ze mam dve prace je pro nej vedlejsi)
Psychologa jsem zkousela, po nekolika sezenich mi rekla, ze problem je komunika otce a steny nazor mel i soudni znalec, ktery potvrdil, ze konflikty vyvolava otec.
Nevychova mne nezaujala a jinak mam vztah s detmi myslim velmi dobry. Kdyz to reknu takhle… prvni dny po navratu deti jsou divoke a v tomto stylu, po par dnech se srovnaji, vse je v pohode ale pak zase odjedou a je to porad dokolecka.
Nemluvim o nonstop telefonatech a zpravach detem od otce a milion tajemstvi co spolu maji a vzdy kdyz neco chteji rict, tak se zarazi a reknou ze vlastne nic. Pak z nich vypadne ze mi to nemaji rikat