Moc jsem chtěla dítě a teď jsem nešťastná
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Ja to tak mela. A uplne se to nezmenilo, ale… zvyknes si. Porad si rikam, ze jsem mela jeste par let pockat a o kolik by bylo vse jednodussi, kdybych deti jeste nemela… a to je manzel otec na baterky a ditka jsou vyhradne na mne. Verim, ze si to u vas sedne. U prvni dcery (chtene a vytouzene) mi trvalo skoro pul roku, nez jsem zacala mit pocit, ze ji mam fakt rada… hormony jsou svine. Vydrz. Stejne nemas na vyber. 
Anonym prosim zachovat a nebo smaznout, nejsem na tohle uplne hrda, diky.
- Citovat
- Upravit
Řekla bych, že je to normální. Možná lehčí forma poporodní deprese. Bude líp.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zlepší se to, ale asi si skutečně zajdi na psychologii. Jedno dítě se dá zvládat v pohodě, když není postižené nebo nějak výrazně problematické.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já si myslím, že se to zlepší, ty začátky jsou hodně těžké, zvyknout si na úplně jiný život.
Já teď čekám třetí a občas stojím uprostřed obyváku, všude bordel a řev a já jsem zoufalá, že jsem si zkazila život a že to prostě nemůžu zvládnout.
Ale pak to přejde.
Já si třeba každý večer napustím na hodinu vanu a užívám si klidu.
Zkus se domluvit s manželem, že bys třeba jednou dvakrát týdně vrazila někam sama, rozptýlit se, o víkendu se pořádně dospi, jestli je manžel ochotný hlídat.
A neboj, bude líp.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ještě je to brzo. Časem si člověk zvykne a najde nový model. Já mám též miminko, ale už třetí, takže jsem poměrně psychicky v pohodě a vím co čekat. Ale u prvního je to velká změna.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Omlouvám se za anonym, ale je zo pro mě hodně citlivé téma a nechci, aby mě někdo poznal. Hrozne moc jsem chtěla s manželem dítě, i když jsme spolu byli jen krátce, ale vím, že je to muž mého života a když dítě, tak jedině s ním. Manžel už není nejmladší, tak souhlasil, že si pořídíme dítě tak brzy a taky se na něj těšil. Otehotnela jsem na první pokus a těšila se taky. Jenže pak přišla hospitalizace v nemocnici a strach o malého i o mě. Zvládli jsme To, ale psychicky to pro mě bylo dost náročné. Máme krásného zdravého chlapečka a manžel mi s ním hodně pomáhá a jde mu to s dítětem, i když měl z toho obavy. Jenže problém je u mě. Maleho samozřejmě miluji, ale…prostě tam není to nadšení z dítěte, jsem nevyspala, unavená, mám pocit, že nic nezvládám. Často se pristihnu, jak mám na sebe vztek, že jsem se do dítěte tak hnala a jestli to byla dobrá volba si jej pořídit. Nikomu jsem se s tímhle nesverila, nikdo by mě nepochopil, každý je z malého nadšený. Manželovi jsem jen řekla, že jsem unavená a mám pocit, že jsem špatná máma. Stydím se za To, že jsem dítě chtěla více já, ale starat lépe a být nad věcí a v pohodě umí manžel. Bez něj bych to nezvládla. Občas závidím bezdetnym párům, že jezdí na dovolené a nemají starosti. Ptám se, stalo se to některé z vás taky? Že jste si přály dítě, čekaly „něco“ a ono to nepřišlo? Malemu budou 4 měsíce a já se bojím, že se to nikdy nezlepší. Moc děkuji za komentáře.
Nejsi v tom sama. Já jsem dítě nechtěla nikdy, ale když jsem otěhotněla, tak jsem byla šťatsná. Štěstí u mě přetrvávalo do dceřina roku. Ale od toho roku je to katastrofa, snad den ode dne horší. Jsem z rodičovství znechucená a každej den si představuju, co bych asi tak zrovna dělala, kdybych byla bezdětná. Aspoň to mi na těch pár minut pomůže.
Btw. budou jí čtyři a fakt se to časem nelepší. Naopak. A normální to podle mě teda taky uplně není, ale kdo nezažil… 
Příspěvek upraven 06.05.19 v 15:27
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já to měla taky tak. Vydrž, ono to bude lepší s tím, jak dítě poroste. U mě se to začalo zlepšovat od toho 3-4m kdy si to začalo sedat, začali jsme mít režim a celkově se prostě začal klidnit ten kolotoč kolem mimina. Od půl roku už to byla úplná pohoda. Naplánujte si nějakou společnou dovolenou. My byli poprvé na týden právě se 4 měsíčním tady v ČR a bylo to fajn, vypadnout, ne muset vařit, prostě změna toho stereotypu s miminem doma. Teď má rok a už se chystáme i do zahraničí. Dovolené a výlety si nemusí užívat jen bezdetni 
jen s dítětem samozřejmě bude trochu jiný program.
Neměj výčitky, fakt tohle potká téměř každou ženu, jen se o tom moc nemluví, ale ta změna života je obrovská a trvá to, než se tomu člověk přizpůsobí. Jsi dobrá máma, ten drobeček potřebuje jen najíst, být v suchu a pochovat. A to pro něj určitě děláš moc dobře 
Kdyby bylo hůř, tak zkus psychologa nebo si promluv s kamarádkou, co má dítě. Podpoří tě v tom, že tyhle pocity nemáš sama 
- Citovat
- Upravit
Je to normalni, taky to obcas nezvladam, ale ve vsech aspon trochu klidnych chvilich dekuji Bohu, ze je mam. Co by za to nekteri jini rodice dali, aby mohli poslouchat rev svych deti, vstavat k nim a nekolikrat denne po nich uklizet 
Vydrz. Urcite se to zlepsi. A je fajn, ze manzel pomaha a zvlada.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Tableta píše:
Nejsi v tom sama. Já jsem dítě nechtěla nikdy, ale když jsem otěhotněla, tak jsem byla šťatsná. Štěstí u mě přetrvávalo do dceřina roku. Ale od toho roku je to katastrofa, snad den ode dne horší. Jsem z rodičovství znechucená a každej den si představuju, co bych asi tak zrovna dělala, kdybych byla bezdětná. Aspoň to mi na těch pár minut pomůže.Btw. budou jí čtyři a fakt se to časem nelepší. Naopak. A normální to podle mě teda taky uplně není, ale kdo nezažil…
Příspěvek upraven 06.05.19 v 15:27
A co je taková katastrofa? Mně to právě od cca roku přišlo v pohodě, tak mám děti 22 měsíců od sebe. Zpočátku to taky byl mazec, ale pak už lepší. Čtyřletá už chodí do školky a už jsi v práci ne? A co partner? I na něm hodně záleží.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Kolik ti je a kolik je dítěti? co pomoc babiček, abys měla nějaký čas na sebe, uklidit si v klidu? já zase s dětma otálela a to taky není dobře, bylo mi 32 a 36, když se kluci narodili. Občas s nima ztrácím nervy…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Omlouvám se za anonym, ale je zo pro mě hodně citlivé téma a nechci, aby mě někdo poznal. Hrozne moc jsem chtěla s manželem dítě, i když jsme spolu byli jen krátce, ale vím, že je to muž mého života a když dítě, tak jedině s ním. Manžel už není nejmladší, tak souhlasil, že si pořídíme dítě tak brzy a taky se na něj těšil. Otehotnela jsem na první pokus a těšila se taky. Jenže pak přišla hospitalizace v nemocnici a strach o malého i o mě. Zvládli jsme To, ale psychicky to pro mě bylo dost náročné. Máme krásného zdravého chlapečka a manžel mi s ním hodně pomáhá a jde mu to s dítětem, i když měl z toho obavy. Jenže problém je u mě. Maleho samozřejmě miluji, ale…prostě tam není to nadšení z dítěte, jsem nevyspala, unavená, mám pocit, že nic nezvládám. Často se pristihnu, jak mám na sebe vztek, že jsem se do dítěte tak hnala a jestli to byla dobrá volba si jej pořídit. Nikomu jsem se s tímhle nesverila, nikdo by mě nepochopil, každý je z malého nadšený. Manželovi jsem jen řekla, že jsem unavená a mám pocit, že jsem špatná máma. Stydím se za To, že jsem dítě chtěla více já, ale starat lépe a být nad věcí a v pohodě umí manžel. Bez něj bych to nezvládla. Občas závidím bezdetnym párům, že jezdí na dovolené a nemají starosti. Ptám se, stalo se to některé z vás taky? Že jste si přály dítě, čekaly „něco“ a ono to nepřišlo? Malemu budou 4 měsíce a já se bojím, že se to nikdy nezlepší. Moc děkuji za komentáře.
No tak takhle jsem to mela ja…Syn byl náročné dítě da se rict ze jsem nespala a taky jsem si rikala ze mi tohle za to nestalo 
Syn se casem srovnal uklidnil a zacalo byt lépe. Tvoje mimco je ještě hodne male ještě sis poradne nezvykla je to kratka doba. Neboj bude lépe nejsi zdaleka jedina ktera to tak ma to mi ver.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Omlouvám se za anonym, ale je zo pro mě hodně citlivé téma a nechci, aby mě někdo poznal. Hrozne moc jsem chtěla s manželem dítě, i když jsme spolu byli jen krátce, ale vím, že je to muž mého života a když dítě, tak jedině s ním. Manžel už není nejmladší, tak souhlasil, že si pořídíme dítě tak brzy a taky se na něj těšil. Otehotnela jsem na první pokus a těšila se taky. Jenže pak přišla hospitalizace v nemocnici a strach o malého i o mě. Zvládli jsme To, ale psychicky to pro mě bylo dost náročné. Máme krásného zdravého chlapečka a manžel mi s ním hodně pomáhá a jde mu to s dítětem, i když měl z toho obavy. Jenže problém je u mě. Maleho samozřejmě miluji, ale…prostě tam není to nadšení z dítěte, jsem nevyspala, unavená, mám pocit, že nic nezvládám. Často se pristihnu, jak mám na sebe vztek, že jsem se do dítěte tak hnala a jestli to byla dobrá volba si jej pořídit. Nikomu jsem se s tímhle nesverila, nikdo by mě nepochopil, každý je z malého nadšený. Manželovi jsem jen řekla, že jsem unavená a mám pocit, že jsem špatná máma. Stydím se za To, že jsem dítě chtěla více já, ale starat lépe a být nad věcí a v pohodě umí manžel. Bez něj bych to nezvládla. Občas závidím bezdetnym párům, že jezdí na dovolené a nemají starosti. Ptám se, stalo se to některé z vás taky? Že jste si přály dítě, čekaly „něco“ a ono to nepřišlo? Malemu budou 4 měsíce a já se bojím, že se to nikdy nezlepší. Moc děkuji za komentáře.