Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nechci chlapečka, mám zajít k psychologovi?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
27.4.14 12:00
@claara2 Holky jsou vazne ve vyvoji napred, ale jen do urciteho veku, pak bych rekla, ze se karta obraci. Pro zivot vazne neni dulezite jestli nekdo chodil na nocnik a rikal mama o par mesicu driv. Garantuju ti, ze na VS uz to na nich nepoznas 
.
A ve dvou mesicich to snad ani nejde moc poznat jestli je to kluk nebo holka? Naseho kluka si pletli s holkou jeste v 10 mesicich, a to ruzovou rozhodne nenosi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.14 12:08
Zakladatelko, tak nějak tě chápu, mám to podobně, až na to, že u prvního těhotenství jsem za žádnou cenu nechtěla holku. Říkala jsem si, vždyť já si s ní nebudu rozumět, nebudu si umět hrát s panenkama apod…pak mi došlo, že si s panenkama atd hrát nemusíme, my se ségrou na to taky nikdy nebyly. No, narodila se holčička, a já byla šťastná jako blecha. Teď jsem těhotná podruhý, a zrovna tak, jak jsem minule tušila, že to bude holčička, teď tuším, že to bude kluk. A já ho nechci, já chci zase tu holčičku 
Připadám si jako magor, že vlastně nevím co bych, místo abych byla ráda, že se to zase povedlo. Není to tak, že bych se ho vyloženě štítila, ale prostě si to opět nedovedu představit, co s ním…navíc, děsím se toho jejich soužití v pubertě v jednom pokoji.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.14 13:26
@claara2
Já už jsem ti tu jednou napsala, ale musím napsat ještě jeden důležitý postřeh ze života, který souvisí s tvými pocity, které se týkají chlapečků.
Moje mamka si moc přála, aby se jí narodila právě holčička, protože měla pocit, že by si neměla s klukem co říct. Přání se jí vyplnilo a byla tak šťastná, že má holčičku. Když jsem byla v sedmém měsíci těhotenství, tak se mne ptala, co si myslím, že budu mít. Řekla jsem, že pocitově mám dojem, že nosím kluka. Doteď přesně vidím její reakci. Jééé 
(otráveně a zklamaně), kluka… . Trochu jsem se na ni zlobila, ale věděla jsem, že to nemyslí špatně, jen byla prostě naladěná na život s holčičkou, takový ten holčičí svět. Narodil se mi kluk a je tak hezký, šikovný, chytrý, že je z něj babička úplně nadšená. Pokud ho nevidí jeden den, tak se vítají, jako by se neviděli několik dní. Někdy si snad říkám, že je takový snad právě kvůli ní, aby jí ukázal, že i kluci jsou úžasní. Všude ho obdivují, že vypadá jako andělíček (blond kudrliny, modré oči, krásné rty). Energie má jako dábel, takže mate okolí vzhledem. Šikovný je na svůj věk víc jak holčičky v jeho věku. To jen pro důkaz toho, jak se i postoje k pohlaví mohou změnit díky jedinečné osobnosti dítěte. A není to jen babička, kdo by z něj byl nadšen a obdivoval jeho schopnosti. Jsou to i neznámí lidé, kteří se nad ním pozastavují. A mně je někdy až stydno za ty chvály 
.
A já? Já jsem neměla žádné ambice, jaké by mělo moje dítě být (vzhled, chytrost, šikovnost…). Byla jsem připravená přijmout jakékoliv dítě. Měla jsem jediné velké přání - aby bylo zdravé.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.14 19:50
@kočička Evička píše:
@claara2zakladatelko, já čtu celou diskuzi a chápu tě, tvé pocity, to jak ke tvým pocitům došlo a rozumím ti. Každý člověk má právo na to, vnímat věci okolo sebe včetně těch pocitů, nějakým způsobem, a ty jsi si toho, co cítíš, vědoma, a máš vůli to zkusit změnit. Pokud se ti to nepodaří, není na tom nic špatného a nemáš se za co stydět. Prostě to tak v sobě máš a dospěla jsi k tomu vnímáním určitých situací a okolností. Nikdo nemá právo tě soudit za něco, co vnímá a vyhodnocuje jinak, než ty. Uvidíš sama, jestli ti pomůže psycholog s tvým současným cítěním nějak naložit ve směru změny těch pocitů, ale jestli ne, třeba časem sama začneš vše vnímat jinak, ale možná ne, to ukáže jen čas.
Děkuji Ti za takovéhle vyjádření podpory, člověk se hned cítí líp 
Vystihla jsi to přesně, nechci svým jednáním někomu dělat zle, a už tím spíš bych neskousla, pokud bych si svoji situaci nevyřešila a opravdu jednou syna měla, který by to chudák odnesl, takže jsem v tomto případě připravena zůstat u jednoho dítěte. Vzhledem k tomu, že bych ale druhátko jednou chtěla, tak se pokusím udělat vše, abych byla zase „normální“ a byla dobrou a milující matkou i druhému dítku, ať by to byla holka nebo kluk. Ještě jednou dík za vlídná slova 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.14 19:57
@Koblížek21 píše:
Zakladatelko, tak nějak tě chápu, mám to podobně, až na to, že u prvního těhotenství jsem za žádnou cenu nechtěla holku. Říkala jsem si, vždyť já si s ní nebudu rozumět, nebudu si umět hrát s panenkama apod…pak mi došlo, že si s panenkama atd hrát nemusíme, my se ségrou na to taky nikdy nebyly. No, narodila se holčička, a já byla šťastná jako blecha. Teď jsem těhotná podruhý, a zrovna tak, jak jsem minule tušila, že to bude holčička, teď tuším, že to bude kluk. A já ho nechci, já chci zase tu holčičku
Ahoj! Děkuji za tvůj příběh a zkušenost 
Sice to nemáš až tak vyhrocené jako já (zaplaťpámbu), ale jsem ráda, že nejsem takhle nenormální sama (prosím, neuraz se, nemyslím to až tak doslova - snad se chápeme ) Přeji ti pohodové druhé těhu, a ať se narodí cokoliv, ať jsi šťastná a spokojená mamina 
Ta puberta bude asi divočina, ale to je vždycky, myslím, že v tom věku jsou na ránu jak holky, tak kluci 
…mně zatím uklidňuje fakt, že jsem jednou taky taková byla a že si tím každý rodič holt musí projít…ale že bych se na to zrovna těšila, to teda říct nemůžu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.14 20:14
@Gallianka píše:
@claara2
Já už jsem ti tu jednou napsala, ale musím napsat ještě jeden důležitý postřeh ze života, který souvisí s tvými pocity, které se týkají chlapečků.Moje mamka si moc přála, aby se jí narodila právě holčička, protože měla pocit, že by si neměla s klukem co říct. Přání se jí vyplnilo a byla tak šťastná, že má holčičku. Když jsem byla v sedmém měsíci těhotenství, tak se mne ptala, co si myslím, že budu mít. Řekla jsem, že pocitově mám dojem, že nosím kluka. Doteď přesně vidím její reakci. Jééé
A já? Já jsem neměla žádné ambice, jaké by mělo moje dítě být (vzhled, chytrost, šikovnost…). Byla jsem připravená přijmout jakékoliv dítě. Měla jsem jediné velké přání - aby bylo zdravé.
Díky ti za příspěvek 
Hned vidím svou situaci optimističtěji U mně je v podstatě taky šance (nevím, jak velká), že pokud bych otěhotněla s klukem, tak mi hormony sednou do hlavy a já budu z kluka na větvi a budu šťastná…kéž by …každopádně chci ale svou situaci řešit, abych v první řade odhalila odkud to vůbec pramení…v tom se právě domnívám, že mi může dát návod psychoterapeut. Psychika je totiž natolik komplikovaná, že to laik většinou sám rokódovat nezvládne (v podstatě je to často tak, že tě bolí hlava a psycholog zjistí, že jde problém z pravého palce u nohy, jestli mi rozumíš ) Tak snad se mi k tomu podaří dohrabat…
Těší mě, že tvá máma vnoučka přijala a jste všichni spokojení
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.5.14 10:53
Já jsem byla tak šťastná, když jsem zjistila, že jsem těhu. V 9t mi na UTZ řekli, že je to velké, že to bude kluk. Od té doby, jsem si na ten malý plůdek začala myslet spíše jako na chlapce a jakmile nám to ve 20tt potvrdili, byla jsem štěstím bez sebe.
Když jsem byla ještě puberťačka a naši se rozváděli kvůli alkoholismu otce, rozhodla jsem se, že moje děti tohle nikdy nezažijou a taky jsem trpěla jakýmsi odporem vůči chlapům. Pak to ale samozřejmě přešlo. Jsem ráda, že mám kluka. Říkám si, že se o něj nebudu tak bát, díky němu se naučím spoustu věcí, které neznám a tatínek je pyšný jak páv. Co víc si přát? Jen to zdraví
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.10.18 22:53
@claara2 Ahoj náhodou jsem narazila na starou diskuzi, jak jsi to vyřešila ? Co pomohlo ? Už je to lepší a plánuješ nebo už máš druhé dítě ?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.9.19 17:10
holčička a chlapeček, strach z nezvládnutí výchovy
Ahoj,
Tak já mám 1.ditě “vysněnou holčičku” snažili jsme se dlouho a prez komplikace se narodila zdravá a krásná holčička.
Teď jsem podruhé těhotná (ditě jsme oba chteli i když jsme nečekali že se zadari tak brzy - za 1,5rpku od narození dcery).
Na ditě jsem se těšila i když je to teď velmi komplikované (skrz mé dálkově studium, ale to se nějak zvládne).
Jenže od chvíle co vím, že to bude kluk citim se tak nějak “skličeně” - né že bych se netěšila, ale mám asi z toho strašný strach - né jen strach z toho zda zvládnu dva prcky tak rychle po sobě, ale hlavně zda zvládnu dobře vychovat kluka, klukům nerozumím - neznám jejich hry, jak si s nimi hrát…
Asi z toho mám jen paniku - navic zkombinovat pokojíček pro holčičku a kluka, s druhou holčičkou by to bylo jednodušší ( nemusel by se řešit pokoj, hračky a další drobnosti pro ditě, ty by potěšila po sestře, jenžě takhle, kluk vy růžové? To prostě nejde 
…
Asi jen prostě panikařim - mela to podobně některá maminka holčičky, která poté cekala chlapečka???
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.10.21 13:45
Mám to úplně stejně jako zakladatelka. Ještě v kabince, než jsem šla na screening, jsem klečela na kolenou a modlila se, ať čekám holku! A povedlo se. Rozdíl mezi mnou a zakladatelkou je ten, že je mi můj odpor k mužskému rodu úplně ukradený a řešit ho nehodlám. Vím odkud pramení, na vině je můj otec a muži v mé rodině. Svou dceru mám, sice je mi někdy líto, že do druhého nemůžu jít, protože odmítám podstoupit riziko „syna“, ale co nadělám. Ano, uznávám, že jsou i hodní a roztomilí kluci, ale ve svém blízkém okolí je nemám. Kamarádek synové jsou destruktivní, furt něčím mlátí, ničí hračky, zdi, jsou uřvaní a hluční, dělají naschvály… byť jsou mamánci. Dodnes si pamatuji na slova maminky mé kamarádky, které se narodila holčička a když jsem je potkala a ptala se, jestli by chtěla druhé, její maminka s hrůzou namítla: „Jen to ne! Ještě by to mohl být kluk!“ Je nás takových hodně, jen se o tom nemluví a když se mluví, vytahují se na nás šibenice, pranýře a hranice. Každá jsme nějaká a ti, co nás odsuzují ví houby Já se teda veřejně nepřiznám, nepotřebuju být kamenována, ale chci povzbudit ostatní nemilovnice mužského pohlaví.
- Citovat
- Upravit
26.10.21 13:59
@Anonymní píše:
Mám to úplně stejně jako zakladatelka. Ještě v kabince, než jsem šla na screening, jsem klečela na kolenou a modlila se, ať čekám holku! A povedlo se. Rozdíl mezi mnou a zakladatelkou je ten, že je mi můj odpor k mužskému rodu úplně ukradený a řešit ho nehodlám. Vím odkud pramení, na vině je můj otec a muži v mé rodině. Svou dceru mám, sice je mi někdy líto, že do druhého nemůžu jít, protože odmítám podstoupit riziko „syna“, ale co nadělám. Ano, uznávám, že jsou i hodní a roztomilí kluci, ale ve svém blízkém okolí je nemám. Kamarádek synové jsou destruktivní, furt něčím mlátí, ničí hračky, zdi, jsou uřvaní a hluční, dělají naschvály… byť jsou mamánci. Dodnes si pamatuji na slova maminky mé kamarádky, které se narodila holčička a když jsem je potkala a ptala se, jestli by chtěla druhé, její maminka s hrůzou namítla: „Jen to ne! Ještě by to mohl být kluk!“ Je nás takových hodně, jen se o tom nemluví a když se mluví, vytahují se na nás šibenice, pranýře a hranice. Každá jsme nějaká a ti, co nás odsuzují ví houby
Tak to je tvoje mínus, že to nehodláš řešit, předáš to i nejspíš na dceru. Taky by mne zajímalo jaký tak máš vztah se sploditelem svý dcery, když tak mužské pokolení nesnášíš 
Jako ty pocity chápu, každý to má jinak, dobrá zpráva je, že tyto pocity nejčastěji přetrvávají maximálně do porodu nepreferovaného pohlaví
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.10.21 15:29
@Anonymní píše:
Mám to úplně stejně jako zakladatelka. Ještě v kabince, než jsem šla na screening, jsem klečela na kolenou a modlila se, ať čekám holku! A povedlo se. Rozdíl mezi mnou a zakladatelkou je ten, že je mi můj odpor k mužskému rodu úplně ukradený a řešit ho nehodlám. Vím odkud pramení, na vině je můj otec a muži v mé rodině. Svou dceru mám, sice je mi někdy líto, že do druhého nemůžu jít, protože odmítám podstoupit riziko „syna“, ale co nadělám. Ano, uznávám, že jsou i hodní a roztomilí kluci, ale ve svém blízkém okolí je nemám. Kamarádek synové jsou destruktivní, furt něčím mlátí, ničí hračky, zdi, jsou uřvaní a hluční, dělají naschvály… byť jsou mamánci. Dodnes si pamatuji na slova maminky mé kamarádky, které se narodila holčička a když jsem je potkala a ptala se, jestli by chtěla druhé, její maminka s hrůzou namítla: „Jen to ne! Ještě by to mohl být kluk!“ Je nás takových hodně, jen se o tom nemluví a když se mluví, vytahují se na nás šibenice, pranýře a hranice. Každá jsme nějaká a ti, co nás odsuzují ví houby
Popravdě by mne zajímalo, jak jsi k té holce přišla? Samosprašná? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.10.21 15:48
@Anonymní píše:
Mám to úplně stejně jako zakladatelka. Ještě v kabince, než jsem šla na screening, jsem klečela na kolenou a modlila se, ať čekám holku! A povedlo se. Rozdíl mezi mnou a zakladatelkou je ten, že je mi můj odpor k mužskému rodu úplně ukradený a řešit ho nehodlám. Vím odkud pramení, na vině je můj otec a muži v mé rodině. Svou dceru mám, sice je mi někdy líto, že do druhého nemůžu jít, protože odmítám podstoupit riziko „syna“, ale co nadělám. Ano, uznávám, že jsou i hodní a roztomilí kluci, ale ve svém blízkém okolí je nemám. Kamarádek synové jsou destruktivní, furt něčím mlátí, ničí hračky, zdi, jsou uřvaní a hluční, dělají naschvály… byť jsou mamánci. Dodnes si pamatuji na slova maminky mé kamarádky, které se narodila holčička a když jsem je potkala a ptala se, jestli by chtěla druhé, její maminka s hrůzou namítla: „Jen to ne! Ještě by to mohl být kluk!“ Je nás takových hodně, jen se o tom nemluví a když se mluví, vytahují se na nás šibenice, pranýře a hranice. Každá jsme nějaká a ti, co nás odsuzují ví houby
To platí i u holek. Znám hodně velmi zlobivých holčiček. Předčí i kluky.
Modli se, ať se z tvé holčičky nestane spratek.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.10.21 15:50
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.10.21 15:52
@boball píše:
Popravdě by mne zajímalo, jak jsi k té holce přišla? Samosprašná?
Tak dlouho jsem se snažila žít normální život jak určuje společnost, najít si po xtém pokusu toho pravého a mít s ním dítě, dokud mám ještě správný věk, přece nebudu sama, bez chlapa to nejde, bla bla bla… dala jsem na tyhle poučky, nátlak okolí a až po porodu jsem v sobě našla odvahu přiznat si, že chlapa vyloženě nechci. Jako přátelé mi neva, ale vztah s nimi odmítám. Takže jsem šťastná samoživitelka s přátelským vztahem k dceřinému otci. A na to, abych přenášela svou nechuť k chlapům na dceru si dávám pozor. Ale netvrdím, že ji ze mě nemůže cítit, nic není stoprocentní.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
