Nechci chlapečka, mám zajít k psychologovi?

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu
Sledovat eMimino.cz

Stránka: Předchozí 1 ... 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

Napsat příspěvek

Velikost písma:

Matt 02

7296

17962

26.10.21 16:16

načítám...

@Anonymní píše:
Mám to úplně stejně jako zakladatelka. Ještě v kabince, než jsem šla na screening, jsem klečela na kolenou a modlila se, ať čekám holku! A povedlo se. Rozdíl mezi mnou a zakladatelkou je ten, že je mi můj odpor k mužskému rodu úplně ukradený a řešit ho nehodlám. Vím odkud pramení, na vině je můj otec a muži v mé rodině. Svou dceru mám, sice je mi někdy líto, že do druhého nemůžu jít, protože odmítám podstoupit riziko „syna“, ale co nadělám. Ano, uznávám, že jsou i hodní a roztomilí kluci, ale ve svém blízkém okolí je nemám. Kamarádek synové jsou destruktivní, furt něčím mlátí, ničí hračky, zdi, jsou uřvaní a hluční, dělají naschvály… byť jsou mamánci. Dodnes si pamatuji na slova maminky mé kamarádky, které se narodila holčička a když jsem je potkala a ptala se, jestli by chtěla druhé, její maminka s hrůzou namítla: „Jen to ne! Ještě by to mohl být kluk!“ Je nás takových hodně, jen se o tom nemluví a když se mluví, vytahují se na nás šibenice, pranýře a hranice. Každá jsme nějaká a ti, co nás odsuzují ví houby Já se teda veřejně nepřiznám, nepotřebuju být kamenována, ale chci povzbudit ostatní nemilovnice mužského pohlaví.

Odsuzují správně, zničí to život dítěti a to už nejde říct, je to věc kazdeho. Pokud už to negativně působí na dítě a to tyhle zvrhlé úvahy působí, o tom nejde pochybovat, tak je prostě sobecký mít dítě, páč to není normální. A je úplně jedno, jestli někdo uctívá kluky nebo holčičky, pokud to má někdo takhle, tak i když se mu narodí to protrzovaný pohlaví, tak to na dítě přenese. A to vůbec nechci vědět, jaké to musí být vyrůstat s tím, když to dítě je náhodou toho nechtěného pohlaví. Takový lidé by neměli mít děti, potom to je v pořádku, ale jinak ne.

načítám...
Citovat
Zmínit

Matt 02

7296

17962

26.10.21 16:19

načítám...

@Anonymní píše:
Tak dlouho jsem se snažila žít normální život jak určuje společnost, najít si po xtém pokusu toho pravého a mít s ním dítě, dokud mám ještě správný věk, přece nebudu sama, bez chlapa to nejde, bla bla bla… dala jsem na tyhle poučky, nátlak okolí a až po porodu jsem v sobě našla odvahu přiznat si, že chlapa vyloženě nechci. Jako přátelé mi neva, ale vztah s nimi odmítám. Takže jsem šťastná samoživitelka s přátelským vztahem k dceřinému otci. A na to, abych přenášela svou nechuť k chlapům na dceru si dávám pozor. Ale netvrdím, že ji ze mě nemůže cítit, nic není stoprocentní.

Jo jasně došlo mi to po porodu, no jistě, dobrá pohádka, spíše oplodňovač funkci splnil tak čau. To je tak strašně sobecký k oběma, až to hezký není.

načítám...
Citovat
Zmínit

Anonymní

26.10.21 16:29

načítám...

@Matt 02 píše:
Jo jasně došlo mi to po porodu, no jistě, dobrá pohádka, spíše oplodňovač funkci splnil tak čau. To je tak strašně sobecký k oběma, až to hezký není.

Tak to fakt není, měla jsem dost vztahů, každý jsem ukončila já, pořád mi nedocházelo, proč s těmi fajn muži nedokážu trávit život. A oni byli všichni fajn. Až s dítětem se mi vyplnila prázdnota v životě, kterou jsem pořád zaplácávala vztahy s muži. A tím pádem zjistila, že chlapa nepotřebuju, tedy spíše s žádným nevydržím. Věřte, takové ženy existují. Nebo si myslíte, že bych se měla nutit násilím a tlačit vztah přes odpor jen kvůli dítěti? Takovou partnerku by asi každý uvítal a dítě by také jistě nevycítilo :think:

Citovat
Upravit

Anonymní

26.10.21 16:46

načítám...

Pozor - příspěvek a la telenovela, ale pravdivé shrnutí :-)

@Anonymní píše:
Mám to úplně stejně jako zakladatelka. Ještě v kabince, než jsem šla na screening, jsem klečela na kolenou a modlila se, ať čekám holku! A povedlo se. Rozdíl mezi mnou a zakladatelkou je ten, že je mi můj odpor k mužskému rodu úplně ukradený a řešit ho nehodlám. Vím odkud pramení, na vině je můj otec a muži v mé rodině. Svou dceru mám, sice je mi někdy líto, že do druhého nemůžu jít, protože odmítám podstoupit riziko „syna“, ale co nadělám. Ano, uznávám, že jsou i hodní a roztomilí kluci, ale ve svém blízkém okolí je nemám. Kamarádek synové jsou destruktivní, furt něčím mlátí, ničí hračky, zdi, jsou uřvaní a hluční, dělají naschvály… byť jsou mamánci. Dodnes si pamatuji na slova maminky mé kamarádky, které se narodila holčička a když jsem je potkala a ptala se, jestli by chtěla druhé, její maminka s hrůzou namítla: „Jen to ne! Ještě by to mohl být kluk!“ Je nás takových hodně, jen se o tom nemluví a když se mluví, vytahují se na nás šibenice, pranýře a hranice. Každá jsme nějaká a ti, co nás odsuzují ví houby Já se teda veřejně nepřiznám, nepotřebuju být kamenována, ale chci povzbudit ostatní nemilovnice mužského pohlaví.

Taky to máme v rodině. Otec mě v dětství tak brutálně opustil, že mám z toho postraumatický syndrom. A máma má taky špatný vztah k chlapům, proto mi vybrala za otce ze všech možných toho skoro nejhoršího, co kašle na svoje děti. (On za to ale taky nemohl, měl příšernou mámu). Já jsem chlapy taky nechtěla vidět, můj manžel je blesk z čistého nebe, ale mamánek. A co myslíš, v jeho rodině chlapi nenáviděli ženský. A většina z jeho rodiny ženských měla kvůli tomu zase sklony k narcismu a hysterii, aby si jich konečně někdo všiml. My jsme to s mužem jakž-takž ustáli, a(za cenu strašných peněz, co sypeme do psychoterapie) Ale stále to není ono. Švagrová se snaží to ustát, ale blbě - našla si chlapa, co je trochu macho. Důsledek to má, že její dcera je maminčin mazánek, anorektička, a jako všechny ženské z matčiny strany narcistka s hystrónskou poruchou, co se sebepoškozuje. Nebudete to mít taky lehký… :kytka:

Citovat
Upravit

boball

15097

5776

28.10.21 08:27

načítám...

@Anonymní píše:
Tak dlouho jsem se snažila žít normální život jak určuje společnost, najít si po xtém pokusu toho pravého a mít s ním dítě, dokud mám ještě správný věk, přece nebudu sama, bez chlapa to nejde, bla bla bla… dala jsem na tyhle poučky, nátlak okolí a až po porodu jsem v sobě našla odvahu přiznat si, že chlapa vyloženě nechci. Jako přátelé mi neva, ale vztah s nimi odmítám. Takže jsem šťastná samoživitelka s přátelským vztahem k dceřinému otci. A na to, abych přenášela svou nechuť k chlapům na dceru si dávám pozor. Ale netvrdím, že ji ze mě nemůže cítit, nic není stoprocentní.

Pokud jsi proti mužům takhle zaujatá, tak je skoro jisté, že to dcera časem pozná. Možná kdyby jsi toho syna měla zjistila bys, že to s tím mužským pohlavím není tak hrozné. jak si ho vychováš, takového máš. Leckdy se stává, že se dcery na mámu sobecky vykašlou a syn o ní pečuje na stará kolena. Úplně bych ty chlapy nezatracovala být tebou.