Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Negativismus u 3leté
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
8.1.16 09:24
Mám tříletou v prosince a bylo to samé. Neumí, nechce, nejde jí to. U nás začalo fungovat to, že jsem s ním hrála hru, že já to taky neumím, že mě to nejde a chtěla bych, aby mě to naučila. Takže jí nešlo se obléct. Sedla jsem si s ní, já to také neumím, naučíš mě to. A ona se úplně v klidu oblékla a vysvětlila mě, jak to mám udělat já. Ale chtělo to opravdu pevné nervy a nezvyšovat hlas, jinak to bylo ještě horší. Teď to ještě občas zkusí, ale už je relativně klid.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.1.16 10:37
@Anonymní píše:
Milé maminky,mám doma 3letou holčičku. Je hodně živá, ale umí si i na dlouhou dobu sednout s knížkou a „číst si“. Paní učitelka ve školce i doktorka mi říkaly, že je vývojově hodně napřed, že působí mluvou jako 5leté dítě.
Zhruba od roku má svoje období vzdoru. Nejdřív byla vzteklá, dokonce nás i kousla nebo škrábla. Časem to přešlo. Pak se objevilo období vztekání a válení se po zemi. To přešlo v období brečení kvůli všemu. No a teď jsme v období nevím, neumím, nebaví, neviděla, neslyšela. Celé dny je rozzlobení kvůli prkotině a dokonce na nás začala zvyšovat hlas. Časem jsem došla k tomu, že čím klidněji reaguji, tím víc v pohodě je i ona. Fyzické tresty nebo zvyšování hlasu jen přilívají olej do ohně. Čím větší je pohoda, tím klidněji reaguje i ona. Potřebuje hodně pozornosti, ale máme ještě 7m staré miminko, které tu pozornost vyžaduje hodně taky a proto začala chodit do školky. Je tam zatím týden, moc se jí tam líbí, těší se tam a po spinkání si pro ní chodím.
Nicméně to neustálé neumím, nevidí…a naštvanost mě už úplně ubíjí. Nevím jak už na ní, aby jí to přešlo. Přitom večer v posteli se tulí, pusinkuje, hladí mě, říká mi jak moc mě má ráda. Ale celý den se tváří, jak kdybych byla ten nejhorší nepřítel.
Přitom umí být velmi přemýšlivá, hodná, poslouchat, ráda pomáhá. Miminko miluje, ráda se o něj stará a hraje si s ním.
Je to výchovou? Je to genetika? Já ani manžel takoví nejsme, ale tchýně a švagrová jsou přesně takové. Ale já strašně nerada něco svádím čistě na genetiku.
Nemám moc porovnání jak je tohle moc normální, v okolí stejně staré děti nemáme a v šatně se potkávám ve školce stále jen s jednou holčičkou a ta je hodně zakřiknutá a ve školce prý často pláče. Jací jsou vaši tříleťáci? Přejde to někdy? Zabralo něco u vás? Nebo bude prostě povahově pořád taková napružená a urážlivá kvůli všemu?
Díky za anonym, už jednou můj výlev tady řešilo půl vesnice, já nechytrá si dala dost průhlednou přezdívku.
Myslim, ze to prozatím s ni resis dobre. Proste to tsk je, časem se dítě bude měnit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.1.16 21:20
Takže vydržet? Mě to prostě nějak přijde málo. Strašně ráda bych s tím něco udělala, navíc si myslím, že většina chování dětí není o povaze, ale o přístupu a výchově, takže si myslím, že zas tak dobře si nevedu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.1.16 08:26
Řekla bych, že příčin jejího negativismu může být několik. Třeba spí méně, než by potřebovala. Nebo spí méně hluboce, s plným žaludkem se taky nespí nejlépe.
Moje dcera taky umí přebírat nálady dětí ve školce, samozřejmě nejlépe ty negativní. Když jsme se ráno v šatně s brečícím chlapečkem, dcera nechtěla, abych ze školky odešla a někdy i brečela. Kluk už tento rok nechodí a dcera pádí ráno do třídy, ani mi nedá pusu na rozloučenou.
Předpokládám, že jsi s dcerou řešila, že se nekouše, neválíme se po zemi… Řešila jsi i to brečení? Třeba se ti to nelíbilo, dcera to tedy přestala dělat, ale už neví (a v tomto věku samozřejmě neumí), jak emoce jinak vyjádřit. Probrala bych s ní, že když se zlobí, klidně si může zadupat, klidně si může pobrečet, nejlépe v náruči. Když moje dcera brečí, tak ji jenom chovám, nemluvím na ni. Mluvením bych akorát obrátila pozornost na sebe, ale ona má v tu chvilku dost práce se sebou. Děláš dobře, že se snažíš udržet klidná, dcera pak bude klidnější taky. Vždy rodič musí nejprve uklidnit sebe, dítěti pak pomůže daleko lépe.
Taky to může být reakce na narození sourozence. Může se k němu chovat hezky, ale vidí, že sourozenec má určité „výhody“. Zavedla bych řeč na to, že velké děti to mají lepší než miminka. Miminka můžou jenom pít mlíčko od maminky, neumí chodit, nemůžou mlsat, ale velké děti můžou mlsat, můžou zmrzlinu, můžou kousat maso (či co dcera ráda jí), můžou běhat s kamarády.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.1.16 21:27
@Likimeya Brečení jsem řešila. Pořád jsem se ptala proč brečí. Jenže ona to říct nechce. Buď neodpoví nebo najde nějaký zástupný důvod (fakt nějakou kravinu, proto poznám, že si to vymyslela). Mě přijde, že prostě přešlo to období. Jinak nevím jak si to přebrat. Když brečela, ktak jsem dělala přesně co píšeš, nabídla jsem jí náruč a nemluvila na ní. K sourozenci výhrad zatím moc nemá. Pití mlíčka jsme pořešili, stejně jako častější spaní.
J8 nevím, nějak to nejde. A přitom když je v pohodě, tak je to absolutně úžasný dítě.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Milé maminky,
mám doma 3letou holčičku. Je hodně živá, ale umí si i na dlouhou dobu sednout s knížkou a „číst si“. Paní učitelka ve školce i doktorka mi říkaly, že je vývojově hodně napřed, že působí mluvou jako 5leté dítě.
Zhruba od roku má svoje období vzdoru. Nejdřív byla vzteklá, dokonce nás i kousla nebo škrábla. Časem to přešlo. Pak se objevilo období vztekání a válení se po zemi. To přešlo v období brečení kvůli všemu. No a teď jsme v období nevím, neumím, nebaví, neviděla, neslyšela. Celé dny je rozzlobení kvůli prkotině a dokonce na nás začala zvyšovat hlas. Časem jsem došla k tomu, že čím klidněji reaguji, tím víc v pohodě je i ona. Fyzické tresty nebo zvyšování hlasu jen přilívají olej do ohně. Čím větší je pohoda, tím klidněji reaguje i ona. Potřebuje hodně pozornosti, ale máme ještě 7m staré miminko, které tu pozornost vyžaduje hodně taky a proto začala chodit do školky. Je tam zatím týden, moc se jí tam líbí, těší se tam a po spinkání si pro ní chodím.
Nicméně to neustálé neumím, nevidí…a naštvanost mě už úplně ubíjí. Nevím jak už na ní, aby jí to přešlo. Přitom večer v posteli se tulí, pusinkuje, hladí mě, říká mi jak moc mě má ráda. Ale celý den se tváří, jak kdybych byla ten nejhorší nepřítel.
Přitom umí být velmi přemýšlivá, hodná, poslouchat, ráda pomáhá. Miminko miluje, ráda se o něj stará a hraje si s ním.
Je to výchovou? Je to genetika? Já ani manžel takoví nejsme, ale tchýně a švagrová jsou přesně takové. Ale já strašně nerada něco svádím čistě na genetiku.
Nemám moc porovnání jak je tohle moc normální, v okolí stejně staré děti nemáme a v šatně se potkávám ve školce stále jen s jednou holčičkou a ta je hodně zakřiknutá a ve školce prý často pláče. Jací jsou vaši tříleťáci? Přejde to někdy? Zabralo něco u vás? Nebo bude prostě povahově pořád taková napružená a urážlivá kvůli všemu?
Díky za anonym, už jednou můj výlev tady řešilo půl vesnice, já nechytrá si dala dost průhlednou přezdívku.