Nesnáší se mi děti, jsem z nich už zoufalá

Tak jsem to dočetla… a nezdá se mi, že by ta starší byla až tak hrozná, jak bylo na začátku napsáno…
Třeba s tou školou… hrály si, chvíli je to bavilo, pak se stalo něco, co je mezi sebou poškorpilo… já bych na tvém místě starší řekla, že jí má dávat přiměřené příklady, ať si vzpomene, co se v tom věku učila ona sama nebo co uměla, a mladší bych řekla, že je to přece jen hra, tak ať nevyšiluje, že hra je přece jenom jako a nemá proto žádný závažný důvod, aby brečela a byla z toho nešťastná… tím, že jsi vynadala té starší, tak jsi rozhodně vztah mezi nimi nespravila, spíš to může nést opačné důsledky…
Nebo s tím švihadlem… to mi taky přijde jako naprosto běžná věc, většina sourozenců chce právě to, co má ten druhý… a zejména, když jde o novější věc… holkám bych řekla, aby si ta švihadla vyměnila a pokud by některá z nich brečela nebo byla uražená, tak bych jí švihadlo vzala a skončila by se skákáním… a dál to neřešila… jsou věci, které je zbytečné rozebírat do takových důsledků a pak se nad tím trápit, že to není podle mých představ a očekávání…
A jak tu už holky psaly, taky bych řekla, že mladší sestra přece může tu starší v některých případech poslouchat… naše starší vodí mladší do školy, chodí spolu a třeba když přechází cestu, tak mladší poslechnout musí… a mladší taky dobře ví, že v těchto situacích musí poslouchat, protože je to třeštiprdlo a občas je duchem nepřítomná… proto ji starší u silnice chytí za ruku a přejdou spolu ruku v ruce… vyplývá to prostě ze situace…

Píše se protežovat, ne protěžovat (ve smyslu upřednostnit). 

@Hlaholice píše:
Mě prostě přijde, že ta starší by chtěla té mladší šéfovat a ta mladší, že by to klidně i přijala a že to vadí především rodičům. Mě se třeba vůbec nelibi, když starší sourozenec plní pomalu vše za rodiče. Ale na druhou stranu si myslím, že jakási hierarchie (lepší slovo mě nenapadá) je zcela přirozená a její ignorování může způsobovat problémy a podle mě je i v tomhle případě způsobuje. Hlavní autoritu mají samozřejmě rodiče i hlavní zodpovednost. Ale nevidím nic špatného na tom, pokud starší dítě pomáhá se starostí o mladšího (samozřejmě s mirou), naopak to považuju za klad. A zdá se mi při větším vekovem rozdílů přirozené, ze starší dítě bude pro mladší autoritou. Nemyslím to tak, že má starší sestra převzít odpovědnost za mladší a matka ať jde do háje. Ale pokud starší třeba posílá mladší se koupat, protože už je čas, tak bych ocenila, že mi jako matce pomáhá (místo toho, abych jí zacala vysvetlovat, ze tohle nesmi, pretože si jsou se sestrou rovny) a klidně bych ji pověřila tím, aby sestru takto upozornila každý den. Pokud bych jí slyšela, jak té mladší říká, že už se kouká moc dlouho na televizi a měla by pravdu, tak bych to uznala a ocenila jí za dobrý postřeh. A klidně bych jí také pověřila tím, ať v tomhle na mladší dohlidne (domluvila bych se s ni jak). A mladší by ji v tomhle musela brát jako autoritu. Samozřejmě bych dávala pozor, zda toho nevyužívá. Někdy bych starší nechala té mladší pomoci s úkoly, s tím, že mladší by ji měla brát v tu chvíli jako autoritu. Když by byly doma samy, starší by měla mladší na starost. Podle mě lze brát staršího sourozence jako autoritu, aniž by došlo k nějakému narušení autority rodiče. Ale starší sourozenec je zravidla rozumnější, zkušenější a víc toho dovede, takže mi přijde přirozené, že má u mladšího autoritu a že rodičům trochu pomůže s péčí. Já mám o 4 roky mladší setrenici a když jsem s ní byla u babičky a měla jsem třeba pocit, že by měla něco udělat (třeba si vyčistit lip zuby), tak jsem jí to řekla hned, vůbec by mě nenapadlo jít to řešit přes babicku. A když jsem s ní byla venku, tak bylo naprosto automatické, že mě bude poslouchat (vzhledem k tomu, že sama by ještě ven nemohla). A to, že jsem na ní v něčem dohlidla i doma, tak to mi nikdy teda nepřišlo jako že bych přebírala odpovědnost za výchovou. Ale pouze tak, že něco vidím ohledně sestrenky, co je špatně a dokážu to vyřešit sama.

hele, tohle je ale pravda. kdysi, když jsem byla malá, poprosili rodiče, abych svého o čtyři roky mladího bratra doučila angličtinu, že oni to neumí. myslela jsem si, že to brácha nedá a bude mě zlobit, ale páni, on se nechal ode mně učit!!
pamatuju si to dodnes, a možná, kdyby mě takhle naši pověřovalii častěji, nevzniklaby mezi námi taková rivalita. Protože logicky - jak můžeš být rival s někým, za koho máš (byť jen malou) zodpovědnost, že A z druhé strany - jak se můžeš hádat s někým, kdo na tebe má dohlížet a může ti i leccos zakázat nebo to vyžalovat… děti, mezi nimiž je několik let rozdíl, si rovny opravdu nejsou, nemohou. ta starší bude toho vždy umět víc nebo bude vždy o polovinu vyšší než ta mladší

@Anonymní píše:
Děkuju, nějaké rady našla. Reakce na to, že jsem vychovala monstrum s charakterovou vadou se přiznám se čtou dost těžko. Pravda, že některým se to daří rozebrat až tak, že zírám, co udělají z 12leté holky, která je sice hnusná na ségru a možná pubertální smrad, ale že až tak?

To si neber osobně, internet snese všechno. Mě si zase pomohla, že vidím, že někde jsou podobné problémy jako u nás, a že to může být ještě horší. Možná tedy to u vás horší není, jen já mám štěstí na odolné babičky. Budu si jich víc vážit.

@Knoflice píše:
@LaPaloma
Ty bláho, tvoje příspěvky jsou radikální vyhrocené 

Mám na tebe osobní dotaz: kolik dětí jsi vychovala?
Děkuji za odpověď, pokud odpovědět chceš.

Zakladatelko, šlas s kůží na trh a teď se teda musíš obhajovat a obhajovat. Mě překvapuje, co všechno se dá z tvých řádku vyčíst, co tam já nevidím.
Našla sis v těch reakcích alespoň něco, co ti bude k užitku?

Děti mám 2, věkový rozdíl 6 let.

Takže vím, že sjednotit hru a zájmy jim lze těžko. Jsou však věci, kde to jde, a to je třeba využívat. Pokoj mají zatím společný. Ale počítáme s tím, že až bude hlavně ta starší chtít mít návštěvy jiné než chvilkový pokec s kámoškou, tak jim uděláme z naší ložnice ještě jeden pokoj a my se přesuneme do přízemí. Když má starší návštěvu, mladší ani nenapadne rušit a je s námi dole v obýváku nebo si hraje na zahradě. Respekt tady je, žádné lezení do věcí nebo něco takového.

Výchovné problémy jsme měli u starší dcery. Dáno její povahou - sklon k hysterii a sobeckosti (hotová kopie tchyně), lenosti uklízet, sklon k závislosti na PC/mobilu. Zajímavé na tom je, že když jsme v jejích 2 letech byli na neurologii, tak mi ta neuroložka řekla, že budeme mít asi problémy s výchovou, a to ji pozorovala jen chvilku. Já problémy cítila od 6 let, ale byla jsem v tom sama a nepochopená okolím. Prý co pořád vidím. Nakonec to bylo drsný. Byla jsem s ní i u psychologa, ten pomohl i nepomohl. Když viděl, v jakém už já jsem z toho stavu, tak mi nabízel prášky na nervy. To však já kvůli nikomu brát nebudu. Ale něco jsem si z toho odnesla zásadního pro moji, potažmo budoucnost všech - a to, že mám já žít tak, abych byla spokojená. Začala jsem se tím řídit a zapojila více do výchovy manžela, který si myslel, že děti jsou skoro výhradně moje práce. Mně podkopávala nohy i matka, ta si myslela, že té starší ubližujeme, protože věřila těm jejím slátaninám. Dcera umí přesvědčivě lhát jako každá typická hysterka.
To jsem vyřešila rázně - když k nám máma přišla vyprávět, že něco se u nás dělá špatně, že máme vysvětlovat, přitom neuznala, že ani to její opakované vysvětlování nikam nevedlo, tak jsem jí řekla - že věci budou v souladu s chodem této rodiny, a pokud se jí to tak nelíbí, chce podrývat moji autoritu, ať si starší dceru vezme k sobě a brzy uvidí, o čem to je. Hodila jsem jim kufr do pokoje, ať se jde sbalit. Všichni čuměli, ale snad až na tom pochopili vážnost situace. Balit se nikdo nešel, ale zařídila jsem, aby ji moje matka mohla více poznat a pak to už začalo lítat. Dcera během víkendu ztratila podporu i babičky, protože dlouhodobě nedokázala skrývat pravdu o svém chování. Matka velmi rychle změnila názor, protože uznala, že toto nezažila za celý život. Stačil jeden víkend a pak ještě 1 den následující týden.
Zapojení otce - také se mu nechtělo, viděl, že jsou problémy, nechtěl nic moc řešit, protože věděl, že to bude nepříjemný. Tomu jsem rovnou řekla, že když nebude otec, jaký má být, tak ho už nepotřebuji, navrhla majetkové vyrovnání, sdělila kam se odstěhuji, a že dostane minimálně starší do střídavé péče, protože já ji sama pro sebe nechci.
Začnu si žít jeho pohodlný život celých 14 dní v měsíci. Druhý den byl manžel jiný člověk a to je jeho štěstí, protože já to měla všechno připravené předem. Zapojil se a viděl tu plně tu realitu, nakonec byl ke dceři tvrdší než já a to mi leccos vyčítal. Jednu příšernou scénku jsem mu natočila na mobil, aby mi věřil, co se u nás děje, když není doma, protože mi snad nevěřil, nebo co.

Problém : dcera asi nevěděla, kam se dá zajít, co si může skutečně dovolit a kdy skončit a měla dojem, že bude vychovávat ona nás. Hnusný tón řeči směrem k mladší. Dala slib, nic nesplnila. Po zapojení otce - otec řekl - vypni Pc a jdi spát - řekla „jo“, hrála dalších půl hodiny a pak ještě měla hysterák, když manžel ráčil všimnout, že neposlechla, vstal a pc vypnul a vykázal jí do postele. K tomu byla tak nějak celkově a nepochopitelně hnusná i na mladší - a s tím jsem měla ještě větší problém než když byla drzá a nespolehlivá vůči nám dospělým. Taky měla minimum kamarádů - nevím jak, ale myslím si, že se to její chování promítalo do školních vztahů.
Po SJEDNOCENÍ VÝCHOVNÝCH POSTUPŮ - a to je další problém zakladatelky vlákna, který zatím nedocenili - se nám začalo dařit. Velmi rychle se změnila atmosféra v domě, vztahy mezi holkama, dnes nemám problém. Šlo to snad samo.
Dlouhodobá potíž v tom, že se otec neangažoval důsledně na výchově, benevolence ze strany babičky, tendence vše jí omluvit a občasné vystupování v přítomnosti dcery proti mně - to dohnala kolem 11. roku do extrému, že hrozil rozpad rodiny. Rovnali jsme ji až do 13 let, ale mám dojem, že už používá mozek a přemýšlí o vhodnosti svého chování. Dnes je jí 14 a je nejveselejší za celý svůj život, protože konečně pochopila, co má dělat, co může a co fakt dělat nebude, přes co nejede vlak.
Dostala určitě 10× ode mně výprask, který stojí za řeč. Od manžela tak 5×. To vše v situaci, kdy to bylo neúnosné, obracelo dohodnuté plány nebo bylo nepřijatelné ji nechat být a vykašlat se na to.
Od té doby máme klid, ona konečně bere v úvahu, že MY VELÍME, NE ONA NÁM, že musí být ohleduplná a že je za něco plně zodpovědná = jak vypadá navenek její chování.
Její puberta apod. omluvy mně nezajímají, to bychom nedošli nikam. Dokonce si myslím, že kdyby se nám ji srovnat nepodařilo, tak bychom dnes žili odděleně, protože já už nemohla vystát žádný z těch jejích projevů hnusu vyslaných vůči sestře, která se jednou asi v 5 letech rozplakala a říkala jí : „Ale.. jméno.., já jsem přece tvoje sestra!!“ I ta malá pochopila, že je totálně hrozný chování té starší. Proč to nemůže pochopit někdo o 6 let starší? Nevidím důvod, puberta není omluva. Kdyby to chtěl tolerovat manžel, tak by se mi hnusil i on, takže žádná brzda pro můj odchod. Bydlení jsem si předem zajistila.

I když byly mezi holkama potíže, tak to nikdy nedošlo tak daleko jako u zakladatelky, že by bylo očividně jasné, že starší je ráda, když není mladší vůbec doma, ani jí sofistikovaně neubližovala. Spíš byla jedovatá. Až takovou nesnášenlivost mezi nimi, že by je příbuzní nesnesli, to si neumím přestavit a styděla bych se za sebe.

Starší dcera zakladatelky není monstrum, je to nevychovanec. Hodná holka vypadá jinak - a to tak, že minimálně snese fyzickou přítomnost nějaké osoby, třeba se s ní nebaví, nehraje si s ní, ale nezačne dělat nesnesitelné dusno. Že zvládne ten IGNOR, který musí zvládat i ve škole, kde třeba taky někoho ráda nemá. Říkám, že u mně by jí to neprošlo, dostala by několik slovních varování a pak nařezáno. A měli začít už dávno. A také měli jít několikrát na poradu k povolaným, možná k více lidem a vzít si nějaké poučení. Zanedbaná podceněná situace, děti jsou Bozi.

1. když se mldaší narodila, šlo to tak půl roku, pak se to začalo kazit - ztráta exklusivity
2. Není mezi nimi jediný projev, byť minimální, lásky
3. nenávist u nich stříká obloukem
4. starší ani omylem, ta byla dokonce ráda, když jsem byla s mladší v nemocnici, ani náznak soucitu, nic - skvělá hodná holčička
5. Nic jí nedá zadarmo, žádný projev náklonosti, žádná pomoc, prostě nic nic nic
6. provokuje, je tak chytrá, že to dělá tak sofistikovaně, že pak mladší vždycky ječí, vzteká se a je to na ní.
7. Zkoušela jsem po dobrém, po zlém, vysvětlovat, jak mě tím trápí, už jsem i brečela zoufalstvím a starší to viděla. Nic. lhostejnost vůči tobě - nízká empatie
8. u nás už je to tak, že k babičce může jedna nebo druhá, to jsou zlaté, dohromady je nechce už ani babička. *nezvladatelnost, žádný pocit, že něco už nesmí
9. cit mezi nimi není žádný, od malé by ještě byl, velká ho zadupe hned, od ní není cit žádný.Nedrží spolu, nikdy. Nebrání se, nikdy, jak starší může, tak jí uškodí, schválně, mladší jí to samozřejmě vrací. - typické pro hodné holčičky
10. u nás si netroufnu je nechat jako samotné, fakt ne. Vím, že by jí ta velká zterorizovala během chvíle. A malá ta se proti ní vyhraňuje děsně, takže ke konfliktu by došlo do minuty - to, že se malá brání, je normální, zato není normální chování té starší, když to je pravidelný vzorec, podle kterého to jede
11. nemá poruchu, k ostatním je skvělá, přátelská, kamarádská, všichni se z ní mohou zbláznit, jak je skvělá, má bratrance a sestřenici, je nejúžasnější a nejmilovanější. Každé dítě opečovává, všem pomáhá…až na svou setru. -umí si vybrat, kde chce být skvělá - nějaká osobní slabost, že potřebuje někoho, na kom si bude vybíjet zlost, afekt - ale zase - je to povaha pro skvělou zlatou holku? Hadovitost*

12 ) pokoje - Mají každá svůj, od narození, nebyly spolu. Ve společných prostorách moc spolu nejsou, máme velký dům.
13 ) to bych neřekla, řekla bych, že mě berou nejvážněji ze všech.
14 ) Místo harmonické rodiny jen hlídáme, aby spolu nepřišly do styku představ si rodinnou dovolenou…blíží se zase dva měsíce prázdni 

15. snesitelné chvilky - Jsou chvíle, kdy jako se snesou, víceméně kvůli mně, ale samotné dobrovolně ne. Zase to pramení od té starší ( prosím, zase řeším jen ten jejich vztah, jinak je straší fakt dítě, co je naprosto skvělé), když starší chce, tak to jde. Ale ona nechce, za poslední rok určitě nechtěla ani jednou. Maximálně z donucení pod pohrůžkou - prostě žádnou autoritu zakladatelka nemá
16. To se taky snažím, bez efektu. Nenchám to být, dokola vysvětluju, že tohle ne, jak se cítí, jak se cítím já, když se na to musím koukat, ale efekt žádný. - metoda se neosvědčila, je čas na změnu
17. nikdy nestojí při sobě. Když se druhé něco děje, jako že má „průšvih třeba“ druhá se tetelí blahem, že má problém - škodolibost, to hodné holčičky, úplně ty nejskvělejší normálně asi dělají, že
18. snažím se to řešit už pár let, vím, že mám s dětmi problém, jen se to neposouvá, s věkem spíš zhoršuje. Držím to jakž takž na uzdě, ale poslední dobou mám pocit, že už spíš výhrůžkama typu budeš ty hnusná, budu já hnusná.A štve mě, kam jsme se to dostali. - čas na změnu výchovných metod
19. Se starší mluvím, s ní v pokojíčku, vedeme řeči, ptám se jí, vysvětluju, jak se cítím, poslouchám, jak se cítí ona, naslouchám. Ale ona toho moc neřekne. Jako mluví hodně, ale v podstatě neřekne nic. Štve jí ségra, ale čím jí štve neví, jak by chtěla, abyse něco změnila neví, nic by nechtěla. Dokola to nikam nevede. - protože to dělá z plezíru, rozcapenost, nevychovanost
20. No u nás si s ní nemusí hrát, nedělá s ní úkoly, nemá k ní žádné povinnosti - viz riccius
21. Tak s otcem žijeme doma, takže se s ním chovají stejně, ne-li hůř, protože on je měkčí. Když s nimi jede sám, tak je z nich vyšťavený. - toto znám příliš dobře a zakladatelka má co dělat, aby to změnila. Bez asistence otce má velkou smůlu

jak zmínil
riccius
Nevím, co přesně myslíš pod terorizováním. Tak doufám, že ta starší ví, jak se člověk má k druhým chovat bez ohledu na to, jestli je to sestra, matka, nebo kdokoli jiný. Pokud ne, pak je to výchovou a musíš jít o krok výš - tedy řešit vztah tvůj (váš s manželem) a jejich.Pokud ano, pak to jen vyžádat. Jasně, konflikty budou tak 14 dní až měsíc. Nebude to ze dne na den. Dokonce budou i možná intenzivnější. - Ale to jen jejich obrana, protože obě zjistily, že to na vás funguje. Na tobě/vás je jim dokázat, že tahle cesta již jim fungovat nebude.

riccius
Stálice
81 příspěvků
23.04.19 16:46
Mám a mám dvě děti. A zase je vidět, jak tu nikdo pořádně nerozumí psanému textu. Já jsem přece nepsal, že ho má mít pořád za zadkem, nebo nahrazovat rodiče. Já jsem psal, že mají mít povinnosti, čili dostat něco, co MUSÍ. Jenže dnes a asi to bude případ i zakladatelky - její holky nemusí nic. Dělají jen, co chtějí.

@Anonymní píše:
Ano, nebyla to radost z toho, že by byla nemocná. Byla ráda, že je doma sama. Nebo že by jí přála zranění. Graduje to, dělá se tady z ní pomalu démon. To ona není.

Já si rozhodně nemyslím, že by ta starší byla demon. Ale to demonizovani je reakce na to, jak dceru popisujes (u mě to teda naopak vede k tomu, že je mi jí líto). Ono o ní opravdu mluvis tak, ze z toho prakticky lze vyvodit snad pouze to, že je dcera pomalu sociopat, nebo to, že to trošku přehánís a ze té mladsi nadrzujes. Já se klonim rozhodně k tomu druhemu. Nemyslim si, že bys to tak dělala naschval, ale možná nějak nevědomky. Možná máte s mladší dcerou podobnou pomahu a dokazes se do ní lepe vcitit, chápat co a proč dělá. Do starší se třeba už tak vcitit nedovedes, a proto si můžeš jeji chování špatně interpretovat, vidíš za ním něco jiného. Přijde mi, že ty i mladsi dcera jste obě asi takové uknourane (chtěla jsem použít slovo citlivější, ale to by zas vyznělo, že je ta starsi necitliva, což si nemyslim, uvnitř klidně může být citlivější ona). Mimochodem, jak popisujes chování mladší, tak mě to docela připomíná chování ne zrovna v kolektivu oblibenych dětí. Tohleto knourani, dotirani, proseni, breceni kvůli malickostem (chapu, pro tu malou to malickost nebyla) a k tomu sprtani (trenovani dokonce i na telocvik), to prostě děti často dráždí a svádí k tomu je tak truchu provokovat a buzerovat. Možná je starší právě ta, kterou tohle dráždí, může ji to i pripadat jako rozmazlenost. Mimochodem, co ta straší? Taky dřív potřebovala kratší svihadlo nebo to zvladala s delším? Jestli třeba nemůže skutečně mít pocit, že ona se musí (nebo musela) v mnoha věcech snažit a ta mladší nemusí. Ja vim, ze jsi psala, ze starsi slo vse nejak lepe. Ale skutečně to tak bylo? Nemusela se prostě jen vic snažit? Nebo nemá alespoň někde v sobě takový pocit? Chápe třeba to, ze te mladší jdou věci hůř, protože je prostě na něco asi méně talentovana, nebo tomu nerozumí a myslí, že se segra málo snaží, brzo to vzdava?… Jinak mi přijde, že celou tu situaci vnímás az moc emotivne a dost věcí zbytečne hrotis. Asi jsi měla nejakou predstavu o jejich vztahu, ktere se nechces vzdát. A obě dcery zenes do nejakeho ideálu, ktereho nejsou (momentalne?) schopné. Zkus si to nejdřív sama srovnat v hlavě, vyrovnat se s tím. A dej si novy, realistický cíl (nejlépe ještě rozdelit do dilcich cilu). A vypustila bych takové to hraní na city jako že jsou rodina, budou se potrebovat apod. Zvlášť pro starší to asi je spíš nepříjemné, možná i dokonce traparna (vetsina pubertaku tohle vážně nesnáší a spíš se ještě víc zabejci). Jinak to, co popisujes, to neni zase tak strašný. Všechno, co popisujes, jsem už v různých obdobach někde viděla. Ale to, že se tak děti k sobě takhle chovaj, nutně neznamená, že se nesnášejí, někdy se maj i dost rády, jen to dávají najevo prapodivnym zpusobem. Ty třeba vidíš jen to, jak některé starsi dítě pečuje o mladší, ale ona mu to starší třeba také ubližuje, také se třeba hádají. Ale ta situace v rodině je takova, ze to starší se prostě o to mladší musí casto starat, a tak se to naucilo. A to mladší se zase naucilo, že toho staršího potřebuje. Tak se třeba k sobě také občas chovají hnusně, ale zároveň vědí, že spolu potřebují vychazet, tak se to naučily i se tím třeba lépe poznaly a porozumely. Tvé dcery vlastně nikdy nic nenutilo spolu vychazet, líp se poznat. Když se vidí, tak se postekaji. Ale to bývá ve spoustě rodinach. Opravdu si to zkus nějak srovnat v hlavě a nehoň se za nějakými ideály. A zkus se té starší víc ptát, co si myslí. Zda třeba vnímá tvé zásahy spravedlivě. A zkus se zajimat o konflikty z pohledu tvé starší dcery. Ta mladší jí třeba může provokovat něčím, co ty nevnimas, protože tebe by to neprovokovalo.