Nešťastná povaha dítěte

Anonymní
14.1.20 15:41

Nešťastná povaha dítěte

Jdu se svěřit a hledám nějakou radu nebo povzbuzení.
Máte to některá tak, že vaše dítě má povahu, se kterou se těžko smiřujete? Povahu, která vám prostě nesedí, nerozumíte jí, nebo vás dokonce štve a otravuje? Jak se s tím vyrovnáváte, kde berete psychickou energii na neustálou toleranci a sebezapření?
Můj nejstarší syn (7 let) má povahu, která mě občas přivádí k zoufalství. Je citlivý, spíš melancholický typ. Je těžké udělat mu radost, na všem nejdřív vidí chyby, je těžké se mu zavděčit. Baví ho jenom pohádky na PC a lego. Není příliš motoricky zdatný (vím, že za to nemůže) ale je i líný chodit pěšky, nejraději by všude jezdil autem, nechce se mu chodit ven, sportovat, nechce se mu nic. :zed: Jakmile mu něco nejde, okamžitě to vzdává se slovy, že ho to nebaví, nevyvine žádnou snahu.
Prostě si představte totálně otráveného puberťáka, akorát je mu 7. Každý den zpruzelý obličej.
Třeba teď k narozeninám dostal sadu lega, kterou si moc přál. První věta nadšení, že to moc chtěl. Druhá! věta už hledal hnidy, že si myslel, že to bude takové a makové. Po sestavení přišel s tím, že „to je k ničemu, že myslel, že to nebude jako robot a že ten robot nic neumí“.
Vím, že to teď zní hrozně, protože ho jen kritizuju. Samozřejmě má i dobré vlastnosti, je to hodný kluk, je empatický, umí dělat dobré skutky, je celkem chytrý, není agresivní. Mám ho strašně ráda a rozhodně bych ho nechtěla „vyměnit“, ale stojí mě spoustu energie.
Jeho mladší bratr je pravý opak, to je pozitivní hlučné třeštidlo a ten konstrast tomu taky nepomáhá. Já prostě už od jejich batolecího období líp nesu řev, vztek a bitku od prostředního, než pláč a kňourání od nejstaršího. :nevim: :oops:
Už jsem i přemýšlela, že bych zašla třeba za nějakým psychologem (dětským třeba?) aby mi poradil, jak na něj, co potřebuje (kromě bezmezné lásky samozřejmě), jak mu porozumět.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
1070
14.1.20 15:47

A po kom to má? Možná ti jen připomíná tu osobu, kterou nemáš ráda (třeba tchýně nebo tak něco)…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.1.20 15:52

@listento Nevím, po kom to má. Asi nějaká nešťastná kombinace povah přes koleno, protože manžel takový není. :think:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
14.1.20 16:02

Starší syn má taky povahové rysy, které nedávám a vytáčí mě. Já v tom nejsem sama, manžel to má stejně. My oba rádi sportujeme a starší to má za největší opruz, navíc mu to ani nejde, není moc pohybově nadaný. Manželovi jde každý sport na který sáhne a je to pro něj ještě těžší. Já jsem taky byla celkem knedla na sporty, ale alespoň jsem se snažila a vyhecovala jsem se k nějakému výkonu. Syn začne kňourat a hned to vzdá, že mu to nejde…to mě strašně vytáčí.
Mladší je aktivní typ po manželovi, je úplně jiná. Plus ještě další věci, ale už tu nebudu všechno vypisovat. Taky se s tím perem, nejsi sama.
Ten psycholog by možné stál za pokus, ale nejspíš je taková povaha, to se těžko mění.

  • Citovat
  • Nahlásit
1111
14.1.20 16:10

Můj starší syn je přesně, ale úplně přesně to samé 8o :roll:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
102
14.1.20 16:10

Taky to znám. Dcera je podobný typ. Miluji ji nejvíc na světě, snažím se přijmout, jaka je, ale někdy je to těžké. Taky navíc vidím kontrast oproti mladšímu synovi. Spíš mi je i líto, že se svou povahou bude mít ten život těžší. U nás ale vidím, že tam ta povaha v předešlých generacích je, plus by mě zajímalo, nakolik jsme ji ovlivnila já s manželem tím, že byla prvorozena a měla maximální pozornost.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.1.20 16:17

Já zkusila všechny možné způsoby motivace. Od těch, jak by se to mělo dělat, pak už ty, jak by se to dělat nemělo, i úplatky za ujetou trasu bez fňukání padly…Původně jsme to absolutně nechtěli dělat s donucením, ale ve finále se to osvědčilo, na něho to funguje. Nejdřív jsem mu stokrát vysvětlovala, proč se člověk musí hýbat, že hned to nejde nikomu, mě to taky hned nešlo, nohy a svaly se musí trénovat, aby se zlepšovali. Tělo se musí hýbat, aby bylo zdravé. Těchto hovorů, hromada, nervy v kýblu všichni, ale časem to nějak pochopil, nohy se natrénovaly a teď už tu naši klasickou trasu zvládá se samozřejmostí, asi jako, že se oblékne. Už mi jednou, když mi nebylo dobře i skoro ujížděl, takže super. On to prostě potřebuje odůvodnit a pak zautomatizovat, to se osvědčilo.
U vás by možná pomohlo cíleně nějaké cvičení na pozitivní myšlení, ale to asi raději konzultovat s tím psychlogem, ať se neudělá víc škody než užitku.

  • Citovat
  • Nahlásit
11029
14.1.20 16:25

Mám to stejné. Starší (6let) - zádumčivý, melancholický pesimista, „ach jo, už mám jen půlku“. Mladší (4 roky) - veselý optimista, „jupí, mám ještě půlku“.
Učím se respektovat jeho svět, v jeho prožívání v podstatě hledám každou jiskřičku radosti, kterou se snažím opatrně rozdmýchávat (někdy ji neopatrně sfouknu, jindy se podaří jí opatrně dodat tu správnou dávku kyslíku a přiložit, takže se radost rozhoří).
Je pro mě těžké sledovat, že mladší je občas středem pozornosti svou bezprostřední povahou a tím, že je to prostě sluníčko. Starší pak žárlí a nedokáže pochopit, čím si mladší lidi získává (z jeho pohledu dělají všechno stejně). Čeká nás zápis do školy. Syn už teď ví, že ho škola bavit nebude - nechce tam, netěší se, žádná taška do školy se mu nelíbí a bude otrava ji vybírat. Do toho už čte celkem plynule (naučil se sám), sčítá a odčítá do 20 apod., takže ten začátek školy bude opravdu záležet na učitelce. Jestli ho učitelka nedokáže povzbudit a ukázat mu, že škola nemusí být nuda, tak máme před sebou krušné časy :(

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.1.20 16:28

Starší to má taky. Je často smutný, melancholický, zádumčivý.
Najednou to na něj padne a je konec. Někam zaleze a tam si teskní.
Do toho je extrémně nepozorný. Něco mu řeknu a nic. Když přijde domů a něco ho zaujme, tak to je, jako když ho člověk vypne.

  • Citovat
  • Nahlásit
Ou
16137
14.1.20 16:30

Chválit za úspěchy, ale nenechat ho vzdávat věci - kombinace podpory a důslednosti. A poslala bych ho ke skautům, ať se naučí trošku sociálním dovednostem a naučí se že překonat se má význam. Najít mu nějakou partu děcek, kde budou lovit bobříky, společně s tím mírně kýčovitý étosem sebezdokonalování a otužování, co je u foglara. Nebo inspirova to indiány, starwars, to je úplně jedno.

Klíčové je aby se odnaučil kňourání používat jako nástroj, kterým dosáhne svého. Takže je potřeba aby v okamžiku kdy kňourá okolí trpělivě zmínilo, že kňourá a ať to zkusí jinak a nedosahoval knouráním a vztekámím toho co chce. Jen je potřeba neutéct do vlastního vzteku a nebo ironie, no…

To že je nejspokojený není tvoje vina, to je jeho téma, se kterým se potřebuje popasovat a nejspíš mu to bude trvat ještě dlouho. Můžet to lehce usnadnit, ale nevyřešíš to za něj a hlavně i při nejlepším scénáři mu do nějakých těch 13 -15 dokud vůbec bude poslouchat co mu říkáš můžeš leda tak předat zákaldy porozumění tomu co se v něm děje a možná jednoduché nástroje jak na to. Ale jestli se s tím naučí pořádně zacházet tak stejně až v dospělosti.

Prostě zdědil ne moc optimální geny, kdoví po kom. Ale taky to místo nízké frustrační tolerance mohla bejt třeba cystická fibroza. Nebo tak něco.

Potřebuješ akceptovat jeho pocity, ale nebrat je jako něco neměného tvrvalého a bez možnosti aby je reguloval. Poptat se ho co by potřeboval aby si sím dokázal poradit, ale to je tak všechno, nechat to na něm. Politovat že robot není tak dokonalý, jako v jeho představách, ale co už s tím naděláš.

Mrkla bych se na princip výchovy bez poražených - řeší to docela dobře. https://www.kosmas.cz/…-porazenych/

Plus jsou k tomu docela fajn semináře.

Plus případně podívej ještě na metody posilování psychické odolnosti.

https://www.kosmas.cz/…niho-ditete/

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
16137
14.1.20 16:39
@pamapi píše:
U nás ale vidím, že tam ta povaha v předešlých generacích je, plus by mě zajímalo, nakolik jsme ji ovlivnila já s manželem tím, že byla prvorozena a měla maximální pozornost.

Je to primárně ta genetika. Tohle zrovna fakt jo. Podobně jako míra vzteklosti, introverze/extroverze a ochota zkoumat nové a nebo potřeba zůstávat ve známém.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5325
14.1.20 16:40
@Anonymní píše:
Jdu se svěřit a hledám nějakou radu nebo povzbuzení.
Máte to některá tak, že vaše dítě má povahu, se kterou se těžko smiřujete? Povahu, která vám prostě nesedí, nerozumíte jí, nebo vás dokonce štve a otravuje? Jak se s tím vyrovnáváte, kde berete psychickou energii na neustálou toleranci a sebezapření?
Můj nejstarší syn (7 let) má povahu, která mě občas přivádí k zoufalství. Je citlivý, spíš melancholický typ. Je těžké udělat mu radost, na všem nejdřív vidí chyby, je těžké se mu zavděčit. Baví ho jenom pohádky na PC a lego. Není příliš motoricky zdatný (vím, že za to nemůže) ale je i líný chodit pěšky, nejraději by všude jezdil autem, nechce se mu chodit ven, sportovat, nechce se mu nic. :zed: Jakmile mu něco nejde, okamžitě to vzdává se slovy, že ho to nebaví, nevyvine žádnou snahu.
Prostě si představte totálně otráveného puberťáka, akorát je mu 7. Každý den zpruzelý obličej.
Třeba teď k narozeninám dostal sadu lega, kterou si moc přál. První věta nadšení, že to moc chtěl. Druhá! věta už hledal hnidy, že si myslel, že to bude takové a makové. Po sestavení přišel s tím, že „to je k ničemu, že myslel, že to nebude jako robot a že ten robot nic neumí“.
Vím, že to teď zní hrozně, protože ho jen kritizuju. Samozřejmě má i dobré vlastnosti, je to hodný kluk, je empatický, umí dělat dobré skutky, je celkem chytrý, není agresivní. Mám ho strašně ráda a rozhodně bych ho nechtěla „vyměnit“, ale stojí mě spoustu energie.
Jeho mladší bratr je pravý opak, to je pozitivní hlučné třeštidlo a ten konstrast tomu taky nepomáhá. Já prostě už od jejich batolecího období líp nesu řev, vztek a bitku od prostředního, než pláč a kňourání od nejstaršího. :nevim: :oops:
Už jsem i přemýšlela, že bych zašla třeba za nějakým psychologem (dětským třeba?) aby mi poradil, jak na něj, co potřebuje (kromě bezmezné lásky samozřejmě), jak mu porozumět.

A co, lidí, kterých je všude plno je všude plno. :P Buď ráda, že máš doma něco extra, já si takových typů lidí naopak vážím, obvykle bývají dobří v intelektuálních věcech, ve výzkumu atd. Extrovertních lidí jsou mraky, introvertů a zvlášť melancholiků je málo. Já jsem taky melancholik, ne tedy tak vyhraněný, jako Tvůj syn, ale i tak jsem to měla dost těžké. Ale hlavně - žiju sťastným rodinným životem se skvělým partnerem a dětmi. 3 ze 4 jsou také introverti. No a co? Jsou skvělí, mají plno naprosto exkluzivních vlastností a talentů. Přece bys nechtěla, aby Tvé dítě bylo tuctové. Nauč se vidět to dobré a ne to špatné na svém dítěti.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3573
14.1.20 16:48
@Anonymní píše:
Starší syn má taky povahové rysy, které nedávám a vytáčí mě. Já v tom nejsem sama, manžel to má stejně. My oba rádi sportujeme a starší to má za největší opruz, navíc mu to ani nejde, není moc pohybově nadaný. Manželovi jde každý sport na který sáhne a je to pro něj ještě těžší. Já jsem taky byla celkem knedla na sporty, ale alespoň jsem se snažila a vyhecovala jsem se k nějakému výkonu. Syn začne kňourat a hned to vzdá, že mu to nejde…to mě strašně vytáčí.
Mladší je aktivní typ po manželovi, je úplně jiná. Plus ještě další věci, ale už tu nebudu všechno vypisovat. Taky se s tím perem, nejsi sama.
Ten psycholog by možné stál za pokus, ale nejspíš je taková povaha, to se těžko mění.

Neznam to z pohledu rodice, moje dite je nerizena strela, ale z pohledu ditete.. Jezis, co ja jsem se vzdycky narvala na lyzich a na kole, ze mi to nejde. Kolem jsem hazela do prikopu.. Moji rodice vzdycky sportovali a tata z toho byl vecne na nervy. A o 25 let pozdeji? Bez kola si nedokazu predstavit od jara do podzima jediny den a na lyzich jsem jezdila chvili i profi :D Nevim, kdy se to zlomilo, asi v puberte. Takze bych nad otravenym ditetem nelamala hul, jeste se to muze zmenit..

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.1.20 17:36

@Pajka89 manžel má právě kamarády co to měli, jak ty a oni tedy opravdu doteď ty sporty nesnáší a jeden už na ty lyže doteď nestoupl. Takže tomuhle se chtěl vyvarovat, proto jsme nechtěli jít na sílu. Ale on to tak trochu potřebuje, už se mi to několikrát potvrdilo, být prostě důslední. Snažím se nějak balancovat mezi motivací a tím, že je to prostě potřeba. On by jinak seděl u tv, hrál si a jedl, snadno přibírá a nechcem, aby měl problémy s váhou. Hůl určitě nelámeme, myslím, doufám, že časem to vezme alespoň jako potřebnou věc, i když to pro něj nebude zábava, jako pro nás. No třeba se to u něj taky zlomí, jak u tebe :)

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
14.1.20 18:03

Přiznám upřímně, že je to určitá úleva a vzpruha, když čtu, že v tom nejsem sama. :oops:
@zrcadlo Začátek školy jsme naštěstí zvládli v pohodě, namotivoval ho zápis a tak se těšil. Začíná ho to přecházet až teď, kdy zjistil, že je pořád třeba dělat domácí úkoly a nebaví ho čtení.
@Ou Prakticky všechno děláme, jak píšeš, i do toho skautu chodí. :mrgreen: Ale stojí mě to spoustu energie. Na knížky mrknu, ta psychická odolnost mě zaujala. Já právě doufám, že si s tím nějak v dospělosti poradí. Připadá mi totiž jako „ideální kandidát“ na různé náhražky a závislosti a mám obavy. :(

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat