Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
@muffinka89 píše:
Na syna jsem se těšila a milovala ho hned,co jsem zjixtila,že ho čekám a hrooozně sem se o něj bála a lítala do Motola z každým píchnutíma u dcerky až v okamžiku kdy jsem jí poprve uslyšela křičet a když jsem jí dostala do ruky tak jsem brečela jako malá a ještě celou dobu na sále
.
Holky dneska se našlo nějaké miminko pohozené v příkopě(mrtvé).Chce sem mi z toho brečet
OMLOUVÁM SE![]()
Chuďátko malé co si asi prožilo než umřelo?Věřilo svojí ammince-cítilo se u ní v bezpečí a ona ho mrcha hnusná zas..á zabila.Doufám,že shnije v pekle mrcha
Také mě vždycky taková událost strašně rozhodí.. Ani nechci žít na jedné planetě s takovými lidmi! ![]()
Jinak já svého syna milovala od samého začátku, už v bříšku jsem se na něj těšila a stejně tak se těším na druhé.. Vždyť je to důvod, pro co žít… ![]()
@Petttulis píše:
Také mě vždycky taková událost strašně rozhodí.. Ani nechci žít na jedné planetě s takovými lidmi!
Jinak já svého syna milovala od samého začátku, už v bříšku jsem se na něj těšila a stejně tak se těším na druhé.. Vždyť je to důvod, pro co žít…
je to holky hnus fakt jak to někdo může udělat, říkala jsem že asi kvůli svému dítěti bych snad i šla šlapat nebo bych si nechala uříznout i ruku a nechápu jak nějaká mrcha nechá toho ubožáčka malého umřít jen tak, bez pomocí.........tohle mě vždycky hrozně zabolí na srdci
chudák malinké bezbrannéééééééé
doufám že teď mimisek dojde k nějaké mamince jako andílek která si ho moc přeje ![]()
Ahoj holky. Můžu se k vám přidat? Je to třetí den co jsem zjistila, že jsem těhotná a radost nikde. Spíš smutek, chce se mi brečet a jen doufám, že si tělo všechno rozmyslí a menstruace se nakonec přeci jen dostaví. Nejhorší je, že své chování nechápu a stát se tohle za dva tři měsíce, jsem maximálně šťastná. Prostě to přišlo moc brzy
. Doma mám 14 měsíční holčičku, je to číslo a raubíř, na druhou stranu všude ťapká sama, je bez plenek, takže sourozence si k ní představit dokážu i rozdíl dvou let mezi sourozenci jsem chtěla…ale teď když je červík v břiše, tak jsem smutná a zklamaná, neboť budou od sebe 23 měsíců
.Fakt jsem za své chování naštvaná, nechápu ho, ale je to silnější než já. Aspoň, že manžel je nadšen. Ale jelikož mému postoji nerozumí, je u nás momentálně téma o mém břichu tabu. Aspoň, že jsem našla tuhle diskuzi a vím, že v tom nejsem sama.
@inf Měsíc sem měsíc tam - věř mi že bys byla víc nešťastná kdybyste se začali za ty dva tři měsíce snažit a trvalo by vám tři roky než by se zadařilo. To miminko se tady stejně neobjeví zítra ale až za 9 měsíců a do té doby bude všechno jinak. Vůbec si s tím nelam hlavu. Chtěla jsi otěhotnět až za tři měsíce? Tak to za ty tři měsíce ber tak, že jsi právě otěhotněla ale tvé těhotenství bude zázračně trvat jen 6 měsíců ![]()
Lynette teď jsi mě fakt rozesmála
a tvou radu si vezmu k srdci. To by zabrat vážně mohlo, neboť se směji ještě teď ![]()
@inf prostě tě to zaskočilo, hormony pracují a slzy jsou tu hned. je prima, že máš podporu v muži, myslím, že to bude dobré.
miminko dobře vědělo, proč přišlo teď. možná by pro něj nebyly za měsíc dobré konstelace
nech tomu volný průběh, ono to bude tak, jak to má být.
První dcera byla neplánovaná a ač jsem byla ještě na škole, tak jsem se hrozně těšila a hned jí začla milovat a těch 9 měs. pro mě byla hrozně dlouhá doba…myslela jsem si, že to až nevydržím. Teď plánovaně čekám druhé a neskutečně se bojím a hlavně mě děsí to, že se prostě netěším a k miminku nic necítím. Přijdu si hrozně… takový rozdíl od prvního těhu kdy jsem byla celá natěšená nechápu. ![]()
Je tady nektera, ktera bude mit druhe po delsi dobe? Syn ma 7 let a v dobe porodu mu bude skoro 8 let. Protoze je dlouho sam mam spis obavy jestli budu mit druhe stejne tak moc rada jako syna. Nejak uz si to druhe nedokazu ani predstavit, ale urcite se tesim.
No já se přidávám do kubu netěšilek. Mám dvě holky po dvou letech, nedela jsem to a když byly druhé dceři dva roky, tak jsem se sesypala a skončila na antidepresivech. Zkrátka jsem ty dvě děti nedala. Každé ráno jsem se budila s pocitem, že ty děti musim nějak vychovat a nějak to přežít. Nyní jsou holky již velké a já si konečně začala užívat života. Jenže, mám nového partnera a jsem nyní 30 TT. Velice jem si to těhotenství rozmýšlela, řekla jsem si, že to dám…jenže…na mimino se vůbec netěším. Dokonce jsem i uvažovala, že ho dám k přímé adopci. nemám na něj nic, ani mě nic nebaví vybírat. No prostě se vyloženě netěšim, každej večer usínám s tím, že za pár týdnů zase začně onen kolotoč okolo dítěte. Nedej bože, zda-li mě zas chytnou deprese a to je teprv nášup. Všechny tady píšete, že to musíte zvládnout…nemusíte…můžete se složit jako balíček z karet a skončit na psychiatrii. A to je potom mazec. Ani jedno dítě pak nemá matku. Má rozloženou ženu, která se jen klepe. Takže to je moje zkušenost.
@emiliasofi na počtvrté si dávej bacha..Doufám že z tebe mluví těhotenské deprese. třeba ted už budeš trénovaná a mateřství si budeš víc užívat
@emiliasofi to je mi moc lito a vždycky moc smutné
nedokážu si to představit, já nemohla otěhotnět 4 roky, takže to je velmi mutné pro mě číst něco takového, tim tě nesoudím, jen je mi líto že to někdo prožíva, a pak si myslím že je asi opravdu lepší dát dítě k adopci, kde ho budou milovat
ale taky se muže stát že třeba porodí malé a bude ho naopak milovat, a pak babo rad ![]()
Já řěšim během tohoto těhotenství strašně moc věcí jako jsou soudy s bývalým manželem o děti, soudy o majetek, stěhovala jsem se. Vše dobře dopadlo, ale prostě nejsem vyloženě materskej typ. Mám svoje dcery ráda, ale mám ráda i to svoje. Svojí firmu - ve které nyní moc nemůžu fungovat a především divadlo, kino, kurzy…bohužel se vším tímhle mám zas utrum. Prostě na mimino jsem už pohodlná, nevím jak to vysvětlit, ale prostě mám strach, abych jednou nepřišla z přítelem a neřekla „tady máš dítě, chtěl si ho ty, tak se starej, já se s holkama stěhuju“. ![]()
@emiliasofi já tě chápu, tohle samé je i přítelova sestra..Ale nechápu, že je něco co nechceš, na co se necítíš a nedáváš si pozor… ![]()
Jo jo, ale přítel mě umluvil. Pochopitelně vím, že to vždycky budou moje dvě ruce co to budou muset zvládnout.
Neměla jsem poporodní deprese, spíš při druhé dceři jsem se seypala z náročnosti svých dvou malých dětí, které jsem nezvládala. Nemám nikoho kdo mi bude pomáhat (TEDA SPÍŠ NECHCI NIKOHO OTRAVOVAT Z RODINY) a taky po porodu se musím vrátit zpátky do firmy. Mám zajištěnou chůvu i uklízečku, ale…
Nevím co to je, na první dítě jsem se strašně těšila, pochopitelně mě to zaskočilo, že je okolo dítěte takových starostí, ALE BYLO TO DOBRÉ. Druhou dceru jsem dala celkem v pohodě, ale pak první dcera začala žárlit, takže já měla u sebe uječené mimino, řvoucí žárlivou starší dceru a já nad nima brečela a nevěděla si rady. Pak přišlo obdoví vzdoru u obou najednou a to jsem se sesypala. K psychologovi chodím občas, poslední dobou jsem ho nepotřebovala, taky je to nákladná záležitost, ale nyní bych asi už zase měla začít… ![]()