Nevděk osvojeného dítěte?

Anonymní
3.6.20 13:07

Nevděk osvojeného dítěte ?

Prosím o zachování anonymity. Mám sestru, která má osvojeného syna od jeho 1. měsíce života (nyní je mu čerstvě 17).

My s manželem také děti nemůžeme mít (z manželovy strany), a tak jsme právě v procesu tzv. přípravky, kde jedno z témat mimo jiné je, že je pro dítě důležitá jeho identita, kořeny apod., a máme se připravit na situaci, že se dítě prostě bude o svou původní biologickou rodinu zajímat. O. K. beru a naprosto chápu, ale v kontextu toho co se nyní děje u sestry v rodině normálně uvažuji o tom, že prostě proces osvojení vzdáme.

Synovec byl zlaté, hodné dítě, od malička formou pohádky věděl, že není biologickým synem mé sestry. Do osvojení byl dán proto, že matka ho prostě nechtěla (čili ne že se nemohla starat, byla mladá, apod. prostě ho nechtěla). Dva roky zpět začaly doma o jeho biologické rodině hovořit častěji, sestra ani my s manželem jsme se rozhovorům a jeho dotazům nijak nevyhýbaly.

Co ale nastalo teď je hrozné a opravdu lituju svoji ségru a jejího muže. Vše odstartovalo tím, že sestra synovci nedovolila odjet na týden na chatu s partou kámošů (když mu bylo 16). Následovalo obviňování, urážky, hádky na denním pořádku (nejste mí rodiče, nemáte mi co přikazovat, ztracené roky života v téhle rodině atd.. Synovec zkontaktovat svoji biologickou matku, která náhle po 17 letech o dítě stojí (doteď se neozvala) a synovec vyhrožuje, že až mu bude 18 odejde za svojí biologickou matkou, která je nyní ta NEJ (je hezčí, je hodnější, je mladší než má sestra, vypadá líp, víc mu rozumí atd.).

Sestru i švagra to naprosto zlomilo. Jejich jediné dítě. Nevím jak jim pomoci, ale vážně uvažuji o to, že do toho procesu prostě nepůjdu. Tolik bolesti …

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

48
3.6.20 13:18
@Anonymní píše:
Prosím o zachování anonymity. Mám sestru, která má osvojeného syna od jeho 1. měsíce života (nyní je mu čerstvě 17).

My s manželem také děti nemůžeme mít (z manželovy strany), a tak jsme právě v procesu tzv. přípravky, kde jedno z témat mimo jiné je, že je pro dítě důležitá jeho identita, kořeny apod., a máme se připravit na situaci, že se dítě prostě bude o svou původní biologickou rodinu zajímat. O. K. beru a naprosto chápu, ale v kontextu toho co se nyní děje u sestry v rodině normálně uvažuji o tom, že prostě proces osvojení vzdáme.

Synovec byl zlaté, hodné dítě, od malička formou pohádky věděl, že není biologickým synem mé sestry. Do osvojení byl dán proto, že matka ho prostě nechtěla (čili ne že se nemohla starat, byla mladá, apod. prostě ho nechtěla). Dva roky zpět začaly doma o jeho biologické rodině hovořit častěji, sestra ani my s manželem jsme se rozhovorům a jeho dotazům nijak nevyhýbaly.

Co ale nastalo teď je hrozné a opravdu lituju svoji ségru a jejího muže. Vše odstartovalo tím, že sestra synovci nedovolila odjet na týden na chatu s partou kámošů (když mu bylo 16). Následovalo obviňování, urážky, hádky na denním pořádku (nejste mí rodiče, nemáte mi co přikazovat, ztracené roky života v téhle rodině atd.. Synovec zkontaktovat svoji biologickou matku, která náhle po 17 letech o dítě stojí (doteď se neozvala) a synovec vyhrožuje, že až mu bude 18 odejde za svojí biologickou matkou, která je nyní ta NEJ (je hezčí, je hodnější, je mladší než má sestra, vypadá líp, víc mu rozumí atd.).

Sestru i švagra to naprosto zlomilo. Jejich jediné dítě. Nevím jak jim pomoci, ale vážně uvažuji o to, že do toho procesu prostě nepůjdu. Tolik bolesti …

Vždyť je tomu klukovi 17 let a neví co říká. Navíc má osud, který bychom nikdo nechtěl prožít. Az se mu uklidní hormony bude mit své adoptivni rodiče určitě rád, pokud se tedy k němu v jeho těžkém zivotě opravdu chovali hezky.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3414
3.6.20 13:21

Osobně si myslím že tyto vymodlené děti jsou většinou hrozně rozmazlené a taky to tak dopadá. Sousedi měli taky s adoptovaným klukem očistec. Už i zaznělo, že litují… :,( Je mi sestry líto, musí to být opravdu bolestivé, slyšet tohle z úst svého dítěte. Puberťáci ale občas řeknou hodně zlého a jen chtějí rodiče ranit. Biologická matka je možná teď lákavá protože nic nezakazuje. Otázka je, jestli vůbec ona bude stát o pubertálního klacka, ke kterému nemá vztah. Ale myslím, že to chce jen čas a jak dospěje, vše si uvědomí a pochopí, jestli je aspoň trochu normální.

Příspěvek upraven 03.06.20 v 13:22

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
13910
3.6.20 13:21
@Anonymní píše:
Prosím o zachování anonymity. Mám sestru, která má osvojeného syna od jeho 1. měsíce života (nyní je mu čerstvě 17).

My s manželem také děti nemůžeme mít (z manželovy strany), a tak jsme právě v procesu tzv. přípravky, kde jedno z témat mimo jiné je, že je pro dítě důležitá jeho identita, kořeny apod., a máme se připravit na situaci, že se dítě prostě bude o svou původní biologickou rodinu zajímat. O. K. beru a naprosto chápu, ale v kontextu toho co se nyní děje u sestry v rodině normálně uvažuji o tom, že prostě proces osvojení vzdáme.

Synovec byl zlaté, hodné dítě, od malička formou pohádky věděl, že není biologickým synem mé sestry. Do osvojení byl dán proto, že matka ho prostě nechtěla (čili ne že se nemohla starat, byla mladá, apod. prostě ho nechtěla). Dva roky zpět začaly doma o jeho biologické rodině hovořit častěji, sestra ani my s manželem jsme se rozhovorům a jeho dotazům nijak nevyhýbaly.

Co ale nastalo teď je hrozné a opravdu lituju svoji ségru a jejího muže. Vše odstartovalo tím, že sestra synovci nedovolila odjet na týden na chatu s partou kámošů (když mu bylo 16). Následovalo obviňování, urážky, hádky na denním pořádku (nejste mí rodiče, nemáte mi co přikazovat, ztracené roky života v téhle rodině atd.. Synovec zkontaktovat svoji biologickou matku, která náhle po 17 letech o dítě stojí (doteď se neozvala) a synovec vyhrožuje, že až mu bude 18 odejde za svojí biologickou matkou, která je nyní ta NEJ (je hezčí, je hodnější, je mladší než má sestra, vypadá líp, víc mu rozumí atd.).

Sestru i švagra to naprosto zlomilo. Jejich jediné dítě. Nevím jak jim pomoci, ale vážně uvažuji o to, že do toho procesu prostě nepůjdu. Tolik bolesti …

No nedivím se ti. Je to velice pravděpodobné. Já bych do toho nešla. Maximálně vám to naplní touhu po miminku, to bude cukrousek. Od 10-15 let se děje vůle boží i u vlastních dětí. Proč ne dárce sperma?

Příspěvek upraven 03.06.20 v 13:22

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2674
3.6.20 13:22

Puberťák, tohle delaji, říkají i vlastní děti, nejen osvojene. A na vlastni mámu má právo, když tam půjde tak tam holt půjde. Však si sama psala že se stím musí počítat ;)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
3.6.20 13:22
@Borecek178 píše:
Vždyť je tomu klukovi 17 let a neví co říká. Navíc má osud, který bychom nikdo nechtěl prožít. Az se mu uklidní hormony bude mit své adoptivni rodiče určitě rád, pokud se tedy k němu v jeho těžkém zivotě opravdu chovali hezky.

já si nemyslím, že v 17 neví co povídá a podle té dlouhodobější atmosféry u nich doma, myslím, že to dopadne tak, že prostě odejde. Už teď mluví jen o bio matce, sestra jen kýve, poslouchá, občas povís vůj názor (což je zle) ale víte co to musí být za pocit? Já si to jen představím a hodila bych si mašli

  • Nahlásit
  • Citovat
2674
3.6.20 13:24
@Anonymní píše:
já si nemyslím, že v 17 neví co povídá a podle té dlouhodobější atmosféry u nich doma, myslím, že to dopadne tak, že prostě odejde. Už teď mluví jen o bio matce, sestra jen kýve, poslouchá, občas povís vůj názor (což je zle) ale víte co to musí být za pocit? Já si to jen představím a hodila bych si mašli

A víš jaký je pocit když ti vlastni dite nadává sproste, přeje si abys umřela, a řekne že te nesnáší? Chce ji ranit, a vidí že to zabírá.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
3.6.20 13:25
@Bubla Bůčková píše:
No nedivím se ti. Je to velice pravděpodobné. Já bych do toho nešla. Maximálně vám to naplní touhu po miminku, to bude cukrousek. Od 10-15 let se děje vůle boží i u vlastních dětí. Proč ne dárce sperma?Příspěvek upraven 03.06.20 v 13:22

nelpím na našem vlastním dítěti, než sypat peníze do CAR, zvolili jsme ihned tuto možnost, navíc když jsem viděla, jaký hezký vztah mezi sebou má sestra se synem (tedy do té doby, než se zkontaktoval se svojí biologickou matkou). No, ne nadarmo se říká, neříkej hop, dokud nepřeskočíš

  • Nahlásit
  • Citovat
27052
3.6.20 13:26
@Anonymní píše:
já si nemyslím, že v 17 neví co povídá a podle té dlouhodobější atmosféry u nich doma, myslím, že to dopadne tak, že prostě odejde. Už teď mluví jen o bio matce, sestra jen kýve, poslouchá, občas povís vůj názor (což je zle) ale víte co to musí být za pocit? Já si to jen představím a hodila bych si mašli

Ono opravdu Ti mohou odejít v 18 letech i vlastní děti a ne v dobrém, u těch adoptivních tomu ještě nahrává tajuplný pocit neznámé „své rodiny“…

Jedině ho nechat jít, nejspíš uvidí, že to s novou rodinou nebude až tak slavné a vrátí se…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
604
3.6.20 13:26

To, že dítě bude biologicky vaše, ještě neznamená, že vám v pubertě neřekne nějakou podobnou větu. Je to období hledání svého místa ve světě a u některých to holt je více bolestné, tím spíš, když jde o děti adoptované. To, že se to děje u synovce neznamená, že to bude čekat i vás.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
15499
3.6.20 13:29
@Anonymní píše:
Co ale nastalo teď je hrozné a opravdu lituju svoji ségru a jejího muže. Vše odstartovalo tím, že sestra synovci nedovolila odjet na týden na chatu s partou kámošů (když mu bylo 16). Následovalo obviňování, urážky, hádky na denním pořádku (nejste mí rodiče, nemáte mi co přikazovat, ztracené roky života v téhle rodině atd.. Synovec zkontaktovat svoji biologickou matku, která náhle po 17 letech o dítě stojí (doteď se neozvala) a synovec vyhrožuje, že až mu bude 18 odejde za svojí biologickou matkou, která je nyní ta NEJ (je hezčí, je hodnější, je mladší než má sestra, vypadá líp, víc mu rozumí atd.).
Sestru i švagra to naprosto zlomilo. Jejich jediné dítě. Nevím jak jim pomoci, ale vážně uvažuji o to, že do toho procesu prostě nepůjdu. Tolik bolesti …

Puberta je těžké období pro všechny děti, natož pro ty adoptované.
Výbuchy vzteku, kdy v podstatě ani nevědí, co říkají, jsou přece naprosto normální.

Sestra se švagrem by - místo hroucení a lámání se - měli právě v tuhle chvíli naopak zůstat co nejvíce v klidu. Být pro chlapce pevným bodem, jistotou, o kterou se může opřít a ke které se bude moci vždycky vrátit. Museli přece počítat s tím, že takováhle krize jednou může přijít - dítě, i když ho mají od miminka, prostě pokrevně jejich není a není nic nenormálního na tom, že on si potřebuje takovéto období „odžít“.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1223
3.6.20 13:34

Bio matka je jen záminka. Ať vlastní nebo ne, dítě ti v 18 (nebo i dřív) může říct sbohem a už ho neuvidíš.
Kdyby mu u rodičů bylo jo zle, tak už je dávno pryč. Ať mu ségra při příštím výlevu řekne, že ho klidně nechá splnoletit a ať se jde živit sám. Nic nebude tak horké.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
15339
3.6.20 13:53
@Anonymní píše:
nelpím na našem vlastním dítěti, než sypat peníze do CAR, zvolili jsme ihned tuto možnost, navíc když jsem viděla, jaký hezký vztah mezi sebou má sestra se synem (tedy do té doby, než se zkontaktoval se svojí biologickou matkou). No, ne nadarmo se říká, neříkej hop, dokud nepřeskočíš

Ona adopce není o sladkých dětech, duze a jednorožcích. Jak říká můj gynekolog - geny klackem neumlátíš. Někdy to vyjde, někdy ne. Pokud chceš uspokojit svoji touhu po mateřství, doporučuju ty peníze do caru nacpat. Adopce by měla být kvůli touze pomoci dítěti a člověk musí být připravený na nejhorší.
U synovce to bude pubertální vzdor a krize identity. Tím si projde i spousta biologických dětí. Tam nezbývá než vydržet a doufat…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
234
3.6.20 13:53

Máme v rodině podobný případ, akorát dítko svoji biologickou rodinu osobně znalo a nakonec opravdu ke své rodině odešlo. Nicméně vzduch se vyčistil, dítě (již dospělé) se ke své nebiologické rodině vrací na návštěvy a žije si prostě svůj život. Není to život, co by si pro něj jeho nebiologická rodina přála, ale je to život, který si vybralo a je opravdu spokojené. Dětem v pubertě fakt někdy úplně přeskočí (řekla bych, že záleží hodně na temperamentu a celkové osobnosti dítěte). U nás v domě žije rodina s taktéž sedmnáctiletým synem, do loňska to byl chlapec příkladný (a opravdu byl, vídám ho venku a od nich z bytu slyším každé hlasitější slovo). Během roku je z něj šílenec, co tříská do zdí, řve, utíká z bytu. To, co říká své vlastní mamince, z toho mi jezdí mráz po zádech. I ona se už leckdy neudrží, protože na takovýhle převrat v jejich vztahu nebyla připravená (kdo by také byl…), chodí k nám plakat. Vzhledem k tomu, že kluk má podle mě zdravé základy, tak se to přežene a bude to zase dobré. Ale pro rodiče je to každopádně hrozné období. Jestli chcete jít cestou adopce, poučte se a NEČEKEJTE vděčnost. Berte jako dar to, že vám to dítě bude dělat společnost a že se o něj můžete starat, neřešte budoucnost. A berte těžká období jako období, co jednou přejdou. A vaší sestře držím palce. Je opravdu reálné, že když syna nechá jít, tak se jí vrátí. Zřejmě už ne k ní domů, ale budou si třeba telefonovat, bude jezdit na návštěvy a tak…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
20744
3.6.20 13:59

Myslím, že takto „miloučký“ dokáže být i kde který puberťák, který je bio-dítětem.
Ano, dětičky jsou občas nevděčné, nevidí si dál než na špičku vlastního nosu a myslí si, že sežrali Šalamounovo lejno.
Rodič je ten, který je dospělý a měl by mít nadhled a schopnost zachovat klid.

Je to jistě težká situace, ale nikdo z nás si děti nepořizuje nebo neadeptuje kvůli tomu, aby mu jednou byly vděčné. To by si zakladatelka i její sestra měly uvědomit.

On hoch možná za pár měsíců či let trochu dospěje a prozře. Jeho bio-matky taky asi nebude úplně sluníčková a on je všude chleba o dvou kůrkách. Jenže to puboš ještě netuší a bude k tomu muset jít sám.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama